novoten

Zimní, případně rovnou vánoční jednohubka, které se nelze bránit. Ať už titulní hrdina trousí hlášky jak ze Smrtonosné pasti, užívá dokonalou přátelskou chemii s nečekanou parťačkou nebo jen smutně kouká před sebe, žasnu nad dokonalou symbiózou všeho a všech. Kultovní záporák, dramatická linka, pes a v neposlední řadě splněný sen v podobě Hailee a Florence jako mých dost možná nejoblíbenějších talentů posledních let, které se sešly, aby si popovídaly nad kupkou těstovin.

Aronofsky se mi na delší dobu ztratil a přestal jsem mu rozumět. Přehnaná podobenství nebo naopak polopatické obrazy mi k tvůrci zasněnému i nekompromisně realistickému neseděly. A teď předvedl to, co umí nejlépe a spojil to do jednoho celku. Jak nepříjemné výjevy z každodenního rozbouraného života i koloběh momenty, ze kterých mizí důstojnost - a do toho sny, prchavé okamžiky (domnělého) štěstí, jiskry naděje tam, kde by je nikdo jiný nenašel. Nádhera, dojemná pro svou bolestivost a sledovaná se zatnutými zuby.

Občas vídám jev nazvaný "fotky, které vás donutí pociťovat stesk nad věcmi, které jste přitom nezažili" a Perný den mi přesně takový stav způsobuje. Konkrétně scéna, kdy se John, Paul a George rozhodnout pomocí songu "If I Fell" rozveselit ubručeného Ringa a během společného hraní se začnou všichni usmívat a píseň si užívat. Mám v takovou chvíli nejširší úsměv od ucha k uchu a mám ho nakonec po většinu toho nejhezčího chaosu, pištění, útěků, šedesátkové módy, agentova stresu a nestárnoucích písní, co se nikdy neomrzí.

Všechno, o čem kdy Mistr tvořil a všechno, co jsem chtěl vidět. Místy fantasy atmosféra temnější než u Mononoke, reálie si půjčující ze Zvedá se vítr, vlny jak ze Zeměmoří, lesem ukryté budovy jak z Laputy či Totora. A samozřejmě se zase přátelí kluk a holka, i když je tentokrát jejich vztah úplně jiný, než kdykoli předtím. Miyazakiho svět se symbolicky uzavírá v příběhu plném dveří, které mohou vést kamkoli a které člověka i jakéhokoli jiného tvora změní, když jimi projde. Víc než kdy jindy divák musí přijmout pravidla světa, který před sebou vidí, jinak by se neustále rozčiloval nad tím, proč nikdy nezahlédne obyvatele hrobky nebo jak se mohli k moci dostat právě natvrdlí papoušci. Volavka má v sobě překvapivě málo optimismu, realističtěji ukazuje na dospívání, na volby, které za nás nikdo nepřevezme, i na odcházení a smrt. A v tom je těžko popsatelný smutek, stejně jako bezbřehá naděje.

Je mi hrozně líto, že právě tady se srazila žánrová divácká únava, toxicita fandomu (kdo říká, že tu žádná není, ten ať si projde libovolné diskuzní fórum) a nešťastné načasování. Dokážu samozřejmě respektovat fakt, že spousta lidí se ve vesmíru ztrácí a že právě tady je onen průsečík, který nejvíc ukazuje, že vybruslit z podobného labyrintu není jednoduché. Nejde o propojení dvou filmových sérií, tady je záhodno nakoukat hned několik televizních seriálů, kdy Ms. Marvel a Wandavision jsou úplnou nutností pro smysluplnost zážitku. K tomu si pamatovat / zopakovat Captain Marvel a Avengers: Endgame, seřadit si přibližnou časovou linii, držet v hlavě, co vše k tomuhle překošatému vesmíru patří, patřit bude nebo patřit může. Je to nekončící úkol a že se v něm rád rochním já, neznamená, že to tak mají i ostatní a upřímně, jít do kina vypnout a nemoct úplně vypnout je pochopitelná výtka. Bohužel mám pocit, že právě tady veřejnost odmítla udělat byť jen jeden krok vstříc filmu a to výsledku zákonitě ublíží. A když raněný leží, proč si ještě nekopnout. Pro mě Marvels ale září světlem nevídaným. Nevím, jak přesně se to povedlo, protože žánrově je scénář trochu míchanice, spojení hlavních Zázraků s Monicou mohlo dopadnout vynucenou odbočkou, ale právě naopak. Síla přátelství, ta obyčejná hnací rychlost mnoha dobrodružných trháků tu je v první řadě, v té druhé pak už klasická stájová menší týmovka a boj s pochopitelným záporákem v cizích světech. Volá se po klasických dobrodružných filmech, kde je vtip, sympatičtí herci, krásné herečky, super postavy, které divák chce vidět opakovaně. To všechno tady je, na stříbrném podnose. Nenechte si tenhle chod zošklivit, jednou nám bude chybět.

1. série - 90% - O fenomén One Piece jsem se v minulosti vždy jen otřel, protože mít rád anime znamená na něj dříve nebo později narazit. Znám přibližně jeho děj, tuším i pár zásadních spoilerů, ale vždy jsem jen respektoval, protože troufnout si na více než tisícovku epizod už dnes nevidím reálně. Mám pro něj ale obrovský obdiv, protože dokázal a stále dokazuje držet v povědomí pirátský žánr, nedostatkové a přitom lákavé zboží. A že v něm plaveb, rvaček, šavlovaček a pokladů je tolik, až z toho mám chvílemi mráz v zádech, jak velký potenciál v sobě po už tak báječné první sezóně má. Vážně, tohle je překvapení roku, ve kterém funguje v plné míře herecká chemie, minulost postav, napětí, humor i natěšení na věci příští. Casting navíc trefil neznámé nebo skoro neznámé tváře na jedničku, zejména Luffy a Buggy jsou přímo komediálními démanty. Plavte se taky, kdo hledá dobrodružství starého žánru, které jednou za čas ozvláštní fantastika zvláštních schopností, nemůže volit lépe.

V době, kdy ve většině tuzemských hitů není rozumět polovině postav a jednotlivé náměty se dají rozdělit do pár nekonečně kopírovaných škatulek, přijde zjevení. Pavel Soukup už u Martyho uměl napnout, ale u Anny přímo děsí a technicky přesahuje všechno, co se dá od českého thrilleru očekávat. Scénář záměrně okatě věší nejočividnější slepé uličky tak, aby nebylo jasné, jestli na nich náhodou něco není, a žánrově se směle rozkračuje v mantinelech severských detektivek. Triumfální výsledek, kterému je naše kotlina zákonitě malá.

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů.

Vizitka fotbalového přelomu století, který pro moji generaci zůstane tou nejatraktivnější dobou, jakou kulatý nesmysl zažil. Člověk, který z ní vyčníval po marketingové, stylové a fanoušky posedlé stránce nejvíce, má svoje jméno v názvu. Většinu času hrál za týmy, kterým jsem nepřál, ale navzdory tomu jsem plně obdivoval a obdivuji jeho třídu. Jenže série je zároveň vizitkou i stinné stránky slávy, neúnavných novinářů, drtivého tlaku hladové veřejnosti nebo faktu, že angličtí fanatici jsou občas nechutní a téměř šílení směrem, který se sportem nebo nadšením nemá společného vůbec nic. Nedivím se tomu Davidovu (zhoršujícímu se?) OCD, kdy na stárnoucí kolena konečně může mít něco zcela ve svých rukách, dokonale si to užívá a nemíní se toho vzdát - a je jedno, že jde o vlastní věšák, gril, pozemek nebo Inter Miami. Uvítal bych klidně dvojnásobný počet epizod, těch výstavních gólů, výsledků, tabulkových dramat nebo nedopovězených myšlenkových rébusů by se určitě našlo mnoho. Pátá hvězda usazena až překvapivě pevně za (na sportovní dokument) nebývalé množství paralel, ať už s Charltonem, Maradonou, Messim nebo Beckhamovými potomky.

Viktoriánská Anglie roztahuje svá andělská křídla, v sídle rodu Phantomhive panuje tajemná atmosféra a Ciel s věrným Sebastianem vyráží v sherlockovském duchu vyšetřit nějakou podlou nekalost. Po pár minutách jsem byl přikován, po prvním díle nadšen. Kuroshitsuji spojuje nenápadnou mystiku s mytologickými postavami roztodivného původu a atmosféra sešněrované a přitom zkažené Británie je už jen dokonale padnoucím prostředím. Když se přidá nejrůznější styl humoru vedlejších postav (u mě vede jednoznačně Tanaka), stává se ze seriálu nenápadný klenot anime.