novoten

Životní křižovatka v pravém slova smyslu. Ale jen pro pravověrné sentimentální snílky, kterým nostalgie není cizí. Příběh bloudící duše, která vzpomíná na pusu s klukem z kapely a na večery s volnomyšlenkářskými rodiči, nemůže (a ani nechce) nabídnout hutnou zápletku, šokující pointy, nebo cokoli, co zdejší jednohvězdní pravděpodobně očekávali. Nabízí právě jen onu křižovatku, onu nerozhodnost a pár hřejivých vzpomínek a o to smutnějších důsledků, které vám v sedmnácti přijdou přesně tak velké, že si nedokážete představit, že je ve vašem životě ještě něco může překonat. Kdo si na sebe v tomhle věku umí vzpomenout, pro toho jsou pak některé emocionální otázky tíživé až až. Láska totiž vážně někdy může znamenat Život.

Šest herců z mého veleoblíbeného seriálu Dollhouse bylo příliš velkým lákadlem, než abych tuhle romantickou komedii, odsouzenou k tomu zůstat navždy zapomenutou, nechal ležet ladem. A díky přesně trefenému soundtracku, autentickému Kranzovi a celkové náladě jsem za to moc rád. I ve filmu, kde Enver Gjokaj bojuje se srdečními příhodami, totiž v nejméně očekávané chvíli může vyskočit oči-otevírající životní pravda. Na snímek doslova za pár šupů výborné vysvědčení.

Jak kdybych na plátně viděl svoje první špiony, první auto-moto honičku, první poctivou rvačku. Jak kdyby McQuarrie rukou Ethana Hunta otevřel v místnosti, kterou dobře znám, ještě jedny, pečlivě ukryté dveře. A za nimi rozjel hru ze staré školy, ve které je místo pro londýnskou mlhu, překvapivé parafráze Casablancy a v duchu série i na vpravdě nemožné mise v čele s vodní nádrží, u které jsem ke konci téměř lapal po dechu za hlavního hrdinu. Před projekcí jsem pátému vkročení do téže řeky opatrně nevěřil, proto se z direktu čím dál sympatičtější party zvedám hodně ztěžka. Welcome to IMF.

Každého diváka v končících -nácti, který Paper Towns přijme za absolutní modlu, si nová Greenovka zaslouží. Protože stejně jako v nás na celý život zůstane dobrodružství chtivá duše toužící po zážitku typu "Devět úkolů", zůstává v nás i ten nejistý člověk, který někoho potřeboval najít víc než co jiného. A třeba ho našel, třeba ne. Ale právě proto, že jsme za sebou všichni alespoň jednou museli nechat to nejcennější, je ten finální road trip dokonale osvobozující. Při čtení předlohy jsem poslední dějství nebyl schopen rozklíčovat tak, aby nebolelo. Na plátně jsem ale příběh Quentina a Margo konečně akceptoval ve všech směrech - a byla to katarze bez přehánění neopakovatelná. Takže zatím nashle. Času je totiž málo a někdo ty stopy musí jít začít hledat.

Od prvního důvěrnějšího dialogu fyzicky intenzivní podívaná, kde jsou tři hodiny v kůži Adele dokonce překvapivě málo. Nebo by alespoň byly, kdyby scénář chvílemi nehrál lehce repetitivní melodii. Ony diskutované a otevřené milostné scény by totiž prostříhat opravdu zasloužily. Ne snad že by ta první, osvobozující, neměla ve filmu svoje místo, ale další už nepřekvapí a v jednom případě dokonce zdržují. Je to škoda o to větší, čím uvěřitelnější a ze života odkoukané jsou situace, kdy má člověk úsměv od ucha k uchu za všech okolností, protože ať se děje cokoli, je mu prostě dobře. Na druhou stranu momenty, kdy máte společně s hlavní hrdinkou tíživý pocit v žaludku, protože nic v pořádku není, ze sebe nedostanu ještě dlouho. Abdellatif Kechiche je očividně zvláštní patron, ale za to, že mě nechal žít s Adele její život, mu musím bez váhání poděkovat. O to víc mrzí, že se v samém závěru zastaví a v klíčový okamžik působí až bezradně. A upřímnou, živoucí Adele si bezradnou pamatovat nechci.

Každý nesmělý kluk se jednou zmátoří a stane se z něj chlap. U někoho, třeba u mě, za to může konkrétní životní období, u někoho jedno místo, u někoho holka. A u Duncana za to mohli lidi, kteří v něm viděli víc než vlastní rodina. A když je jedním z těch lidí Sam Rockwell, opět dokazující, že jednou za pár let je schopen svojí přítomností rozbít jakýkoli film, je hotovo a z Way Way Back je najednou silná pocitovka. Ne snad dokonalá, protože dospělácké trable působí v teenagerovských očích nepatřičně a snad až krutě. Ale u příběhu z Water Wizz nejde o to, co se děje, ale jak se to děje. A tím si mě Naxon s Rashem získali na celé čáře. Napsat totiž scénář a poté, co plánovaní režiséři nemohou zaskočit, si ho i sami takhle jistě natočit jako režijní debut, je totiž frajeřina. Nezdá se mi to tak dávno, co jsem se na filmy o sotva rozpoznatelném vnitřním dospívání díval kvůli tomu, abych v nich našel odpovědi. Dnes na ně koukám a mám chuť hlavním hrdinům poradit, jak na to a říct jim, že jednou bude líp. Naštěstí to nejde a každý na to (snad) přijde sám.

Evropská Cesta do fantazie, kterou Tomm Moore obdařil svým typickým mysteriózním závojem a zlehka sílícím duchem dobrodružství. Keltské legendy totiž svou neotřelostí dokonale fascinují a není ani potřeba, aby se chodilo za zmateným vousáčem nebo bojovalo se sovami. Stačí jen pohled skupinky tuleňů a je jasno, že tady začíná něco velkého. Benovo putování za záchranou bájných bytostí i za vlastní dospělostí je nenápadným, ale o to působivějším kouzlem.

Každé další přepisování notoricky známé historie je riskantnější, ale tímhle směrem vede cesta více než slibná. Kalogridis s Lussierem totiž konfrontují ikonické scény přímým střetem, kdy nám explicitně ukážou použití stroje času a Arnoldovi dají šanci rozbít plechová ústa sám sobě - a tenhle smrtící úkol plní na jedničku. Ve chvíli, kdy je jasno, že Herr Schwarzenegger neodejde z žádné scény bez toho, aby ji pořádně vyhláškoval, se tak z Genisys stává téměř až rodinná podívaná, která dokonale sedí k faktu, že se změny týkají právě těch linií, které mě svého času svým pesimistickým vyústěním mrzely. Dokonce mi hlavou proběhla i kacířská myšlenka, že právě tenhle konec by mohl být koncem úplným a s třicetiletým odstupem celou ságu zakončit. Pokud jsem opravdu jen naivní a další díly můj optimismus rozmělní, bude to velká škoda. Terminátor už dávno nemrazí tak jako kdysi, ale vzhledem k tomu, že si to ani nedává za úkol, se takový přerod akceptuje vzhledem k nulovým očekáváním až překvapivě snadno. Tím spíš, že Emilia Clarke zahazuje všechny trůny daleko za sebe a je z ní Sarah Connor jako z nejodvážnějších fanouškovských snů.

Po dlouhé době horror, který námětem zaujme, trailerem chytí za krkem a filmem potvrdí, že dobré nápady (byť nenápadně vysbírané a přepsané odjinud), se i v podceňovaném žánru pořád ještě nosí. Bylo by sice velmi snadné začít se strefovat do několika snad až příliš snadných hádanek, které Scarlett bez zaváhání vyřešila nebo i do samotné premisy, ale to už samo o sobě ubírá na zábavnosti celého konceptu. Forma found footage má totiž konečně zase jednou smysl a těch pár proklatě vypečených momentů (zírající černovlasá slečna si jich krade většinu) bylo tak moc, že jsem hlavním hrdinům držel palce čím dál víc. I kdyby to mělo znamenat jen to, že se dostanou za nejbližší zatáčku.

Kdyby se mi někdo snažil Ráj východu nějak žánrově zařadit a doporučit, měl by to hodně těžké. Příběh Saki a jednoho potrefeného cizince totiž funguje jako pohádka a přitom v něm není špetka kouzel. Umí hrát na romantiku a přesto se všechny vztahově silné chvíle odehrají zdánlivě mimoděk. A konečně je celá hlavní linka o odhalování minulosti nebo letících raketách, ale při rekapitulování celého seriálu si vzpomenu na něco úplně jiného. Na to, že kouzlo obyčejnosti a uvěřitelnosti může být i při líném vyprávěcím tempu takhle silné.