novoten

Být mi tak osm let, je to film, co chci vidět každý den, pokud možno několikrát. Z pohledu dvou brášků je totiž přesně tak perfektně posazený do dobrodružné nálady, že ani nepotřebuje dech beroucí wow momenty, kterými třeba původní Park oplývá i při desáté projekci. Svět oproti němu dlouho šetří s akcí a i ve fázi, kdy je všem zúčastněným jasné, že jde všechno do háje, straší ústředním I-Rexem až překvapivě střídmě. Dokážu si představit i ty diváky, kterým vyloženě vadí, když se scénář nemůže rozhodnout, jestli se bude originálu vzdávat krásná pocta, nebo ho začne nepokrytě remakovat. Ale pozitivních stránek je naštěstí víc. Chris Pratt jako zloděj, který si pro sebe bezostyšně krade každou scénu, Bryce, která má konečně v životopisu totální megahit a finální poselství, které hraje na původní Spielbergovskou notu. Že diváci pořád slyší na spektákly, ze kterých jednou za čas hřejivě střílí staromilskost, mi ale zvedá náladu snad nejvíc.

1. série - 60% - Báječný námět na poutavou minisérii, který se ve štědré stopáži dvanácti hodinových dílů čím dál víc rozmělňuje. Má dost prostoru rochnit se ve všem pozitivním i negativním, co souvisí se snahou být v medicíně jiný, když jsou právě šedesátá léta a vy jste žena nebo novátorský průkopník. Zároveň ale dopodrobna zkoumá nejen linky a postavy skvělé (ústřední studie Billa a Virginie, osudy Bartona Scullyho), ale i ty trochu unavené (Libby) nebo dokonce nezajímavé (přehnaně sebevědomý doktor Langham). S mužskými postavami je tu obecně trochu problém, byť jde o záležitost poplatnou právě dané době. Nic to ale nemění na tom, že fandit domýšlivému Ethanovi i tvrdohlavému dějetvůrci Billovi je občas vážně složité. Snad se pokračování zakousne do charakterů a vztahů mezi nimi s větší intenzitou a vášní. Na startu mě totiž veškeré zdejší motivace a touhy baví, ale opravdové emoce ve mně probouzí jen zřídka. 2. série - 70% - Čím víc 60s, tím lépe. Zatímco rozjezd trpí stejnými neduhy jako předchozí sezóna, Libbyina linka téměř otravuje a vše stojí na hluchém bodě, nastává s mou vůbec nejoblíbenější epizodou Asterion naprostý obrat. Časový skok dává možnost rozehrát úplně nové linky, přivést zpátky známé tváře a konečně i nechává naplno rozehrát jak Michaela Sheena, tak Lizzy Caplan. Pořád se sice nemůžu zbavit pocitu, že jsou Masters s Virginií zajímaví hlavně svou studií a soukromé dění kolem nich musí scénáristé čím dál divočeji kroutit (a tím dávat na frak skutečným událostem), ale dokud bude tempo takhle stabilně stoupat a charaktery se nepřestanou příjemně prohlubovat, nebudu mít důvod jakkoli lpět na historických předobrazech. 3. série - 70% - V dialozích pevný jako diamant, ve střídání nálad překvapivě nesebevědomý a v sympatiích k postavám vlastně na stejném místě jako doposud. Třetí etapa vyprávění o jedné důkladné osvětové snaze tak doplácí na to samé, na co předchozí roky. Snad všichni, kteří se v centru dění alespoň na chvíli ohřejí, tedy nejen moji favorité Betty, Lester a Barton, ale i Libby, Tessa, Paul nebo Dan jsou totiž sympatičtější či obdivuhodnější než Bill s Ginny. A to je ve chvílích absolutního zoufalství či milostných taktik hlavního hrdiny trestuhodná chyba. Bilancování tvůrců mezi životními mezníky předobrazů hlavních postav a zcela vymyšlenými (a tím pádem už trochu obehranými) peripetiemi už je navíc docela na pováženou. Nechápejte mě špatně, ono využívání dobových kulis k vyprávění (ne)obyčejných lidských příběhů pořád funguje. Ale k dobrému seriálu je toho potřeba přece jenom o chlup víc. Potenciálu je ale pořád hromada, takže nepřestávám věřit v alespoň jednu vyloženě skvělou sezónu. 4. série - 90% - Poprvé působí jako obraz doby i jako funkční a promlouvající vztahové drama, poprvé mi záleží na tom, aby opravdu všichni našli svoje štěstí a v neposlední řadě mě poprvé donutili k slzám. Masters of Sex našli svoji ideálně vybalancovanou náladu, nepřehánějí to s Billem opět v pozici uprostřed všeho vztahového dění a v linkách Betty nebo Libby předhánějí všechno, čemu se kdy seriál v zobrazování žen v nepříliš přející společnosti dosud věnoval. Epizody uprostřed série (se začátkem na kabátovém večírku) jsou tak dokonale všeříkající, že nedokážu uvěřit, že jsem předchozí tři roky sledoval stejný seriál. Nečekané zrušení proto od stanice Showtime působí jako špatný vtip, ale u málokterého počinu tak moc platí, že odchází na jasném vrcholu.

Z nenápadných komediálních pokusů sezóny 2014-15 mi právě OBH přišlo jako vůbec nejslibnější, ať už díky fajn nápadu, tak hlavně zásluhou Elishina návratu do seriálových vod. Když se k ní navíc přidala další kráska, která před nějakým tím rokem pravidelně obsazovala monitory dospívajících chlapců, zdálo se být napůl vyhráno. Jenže jindy sympatická Kelly Brook až neuvěřitelně přehrává, Zano působí díl od dílu otrávenějším dojmem a scénář pokaždé potřebuje několikrát za oněch dvacet minut za každou cenu vyřvat, že Lizzy je vážně lesbička. Vzhledem k tomu, že to divák pochopil přibližně po dvou minutách a pak šest epizod marně čekal na stálejší děj, který by se dokázal vyvinout z původního námětu, zůstává jediným pozitivem miss Cuthbert, i tentokrát jako nezdolatelně rozzářené slunce. Všechno ostatní je ovšem nečekaně ukřičený propadák.

1. série - 40% - Cílí na děti, ale míjí všechny. Brumlavý zelenáč je mi sympatický od chvíle, kdy jsem před dvanácti lety poprvé viděl celovečerák od Anga Lee, ale dát mu tým, kde mají všichni takřka stejné schopnosti, byl pořádný omyl. Pět bořitelů, mezi kterými je Hulk ten nejchytřejší, mi proto mělo znít podezřele už z premisy. Smutné je, že právě věčně zelený Bruce je i nejzajímavější postavou a ostatní jen naplňují stereotypy. A-Bomb je vtipálek, Red Hulk nesnesitelný mrzout, Skaar natvrdlý divoch a She-Hulk je sice jedinou ženskou postavou (navíc s hlasem Elizy Dushku), ale samostatná linka se kolem ní netočila snad nikdy a paradoxně zůstává tou jednoznačně nejzbytečnější z celé skvadry. Příliš nepomáhají ani jednotlivé zápletky. Dlouhodobá linka souboje s padouchem Leaderem ničím nepřekvapí (snad jen tím, jak je poslední regulérní epizoda Planet Leader svižná a z celé série pravděpodobně nejlepší) a epizodické zápletky zaujmou hlavně při očekávání, kdo z marvelovských kolegů se tentokrát objeví. Občas je z těchto častých návštěv příjemné dobrodružství (Wolverine, Deathlok, Inhumans), ve většině případů dost ospalý průměr a nejednou bohužel i kolosální průšvih (Venom, Galactus). Agenty Smashe proto nejde doporučit opravdu ani těm nejmenším dětem, protože bezhlavou destrukci najdou v každém druhém akčnějším animáku a většinou i s vtipnějšími hláškami a s vizuálně alespoň trochu povedenými nápady. 2. série - 40% - Zařekl jsem se, že jako komiksový fanoušek se kousnu a dotáhnu to s touhle partou do konce a nutno říct, že horší nápad jsem asi v poslední době nedostal. Nuda je totiž srovnatelná s předchozí sezónou, ale pro diváka o to horší, protože už ví, do čeho jde. Z dětského diváka, na kterého se tu cílí očividněji než kdy jindy, se dělá víceméně hlupák a najít chytřejší vtípek, hříčku či zápletku je nadlidský úkol. Vždyť i časové paradoxy jsou tu v pětidílném Days of Future Smash předkládány extrémně polopatě, aby následně porušovaly všechny možné myslitelné paradoxy. Další záhadou je pak Spider-man. Je až neuvěřitelné, že právě epizody, kde se objeví pavoučí miláček publika, patří svou stupiditou téměř do odpadu a dělají tak populární postavě medvědí službu. Jinak potěší asi jen epizody, které se zkouší zabývat Hulkovou osobností (Banner Day), naopak vyloženě naštvou "hravé" díly typu Wheels of Fury. Jedné věci si ale u tvůrců vážím a to ukončení celého seriálu. Nevím, zda si byli vědomi blížícího se zrušení, ale způsob, jakým se ve Spirit of Vengeance a následném dvojdílném finále Planet Monster vypořádali se všemi rozjetými zápletkami, je férový a příjemně tak ruší pravidlo, že superhrdinský komiks musí vždy končit naznačením dalšího dobrodružství. V apokalyptickém finiši, kde se perou snad všichni, které jsme v seriálu potkali, je sice poněkud smolně naznačeno, že Smashers toho sami moc nedokážou a když jde do tuhého, musí si zkrátka Avengers, X-Men, Fantastickou čtyřku nebo Strážce galaxie (v tomto případě pak ještě mnohem víc hrdinů!) pozvat na sraz, ale za tu galerii Marvelu to skoro i stálo. Pocit promarněného seriálu, u kterého si nejzavilejší fandové předloh zeleného bručouna musí rvát vlasy od začátku do konce, ale zůstává hodně hluboko.

1. série - 60% - Projekt, který se Matthew Perry snažil dostat na obrazovky údajně dlouhé roky, nakonec působí trochu smutně. Je totiž i vzhledem ke svému téměř padesát let starému předobrazu kompletně oldschoolový, kvalitativně proměnlivý, ale hlavně zapomenutelný. Alespoň pokud všechno nebere do ruky ústřední dvojka. Jejich dokonalý timing jakkoli triviálních gagů dovede i tu nejočividnější linku k divákovu úsměvu a právě díky nim se tak vyplatí do jednoho rušného bytu zas a znovu vracet. Problém je ovšem u vedlejších postav. Když se do popředí dostanou Dani nebo Emily, je to pořád ještě docela fajn, ale třeba scény s Royem nebo Murphem už jsou občas na hranici utrpení. Na další epizody se přesto docela těším. Lennonovy věčně vytřeštěné bulvy nebo Perryho křečovitý úsměv se nemají šanci omrzet, byť tentokrát ve formě jednorázového nenáročného odpočinku. 2. série - 50% - Oněch deset procent vyjadřuje hlavně jednu věc. Je jí onen drobný, ale bohužel o to palčivější rozdíl mezi loňskou příjemnou staromódností a letošní zbytečnou zastaralostí. Vtip funguje už pouze v přímé interakci Felix-Oscar a nebýt přítomna spolehlivá Teri Hatcher, odstřelím druhý rok nového Podivného páru ještě níž. Aby sympaťáci jako Wendell Pierce nebo Yvette Nicole Brown působili, že nedokážou podat sebebanálnější hlášku, to už je vážně umění. 3. série - 40% - Na stejné vlně jako minulý rok. Opakuje se jak to lepší, tedy nepřekvapivě kontrast hlavní dvojice, tak to horší, tedy nijakost všech ostatních. Bohužel se občas dostaví i okamžiky čiré trapnosti, protože několik epizod (koukám na vás, tučňáci) postrádá sebemenší pointu nebo náznak prachobyčejného humoru. Průměrné hodnocení tak seriálu zachraňuje jen a pouze můj respekt k Perrymu. Zrušení je pro tuhle partu kýženým vysvobozením.

Třicet let je dlouhá doba a George Miller proto nechal původního Maxe daleko za sebou. Nejen, že Mel Gibson až překvapivě moc chybí, protože Hardymu váhavě brumlavé pasáže vůbec nejdou, ale z dozvuků originální trilogie si Fury Road bere to horší. Tedy obvyklou bizarnost, plochost charakterů a fakt, že jde z větší části zase jen o jedno město a jeho osud. Že se tentokrát jede způsobem velkolepým až do posledního záběru, má za následek audiovizuální lahodu v čele s dech vyrážejícím nájezdem motorek, ale bez alespoň jedné skutečně zajímavé postavy se jedná o masakr, který mi v jiném než prvotně akčním plánu zkrátka nic neříká.

Raději minimalismus a tíseň originálu, než přepálenou a řvavou akci v pokračování. Miller sice definuje postapokalyptický žánr v jeho samotné podstatě a otevírá tak dveře desítkám následovníků, ale mně jenom odpovídá na otázku, proč do podobných končin dobrodružství hledat nechodím.

Odsouzeno k záhubě ještě před samotným odvysíláním. Nasadit nový seriál s nulovou reklamou na začátek dubna, kdy se drtivá většina souputníků nadechuje do finále, je nůž do zad. I proto jsem tuhle partičku chtěl za každou cenu chytit, co kdyby z nich náhodou byli, i díky přítomnosti Zacharyho Knightona, nástupci Happy Endings. Jenže na ploše šesti epizod to vážně nestíhají a co je důležitější - asi ani nechtějí. Hlavní čtyřka se danou zápletkou pokaždé prokodrcá pomocí jiného humoru, ať už je to čistě slovní (viz pilotní svatba), jindy zase hrubozrnně fyzický (citace Kmotra), čímž silně trpí celkový feeling a zábavnost. Daleko větším průšvihem je ale Eric. Sitcomy občas potřebují o něco hloupější postavu, na kterou se budou vršit nechápavé hlášky, ale Nate Torrence a jeho dětinský až debilní přístup je šlápnutí vedle. Naštěstí je tu v protipólu krásná a komediálně pružná Becki Newton, která by si konečně zasloužila vyloženě peckovou roli. Na úplném konci zůstávám až překvapivě spokojený. Ne snad, že by Loners udělali až tak velkou díru do komediálního světa, ale je fajn jednou za čas vidět zrušenou show, která se i na minimálním prostoru stihne nápaditě a uspokojivě uzavřít. Protože co bude ráno, to už není na nás.

Čím déle jsem zhlédnutí každodenních trablů klanu Dunphy/Pritchett/Tucker/Delgado odkládal, tím jasněji jsem tušil, že až se k němu jednou zvládnu propracovat, bude to stát za to. A jsem moc rád, že jsem měl úplnou pravdu. Všichni přítomní jsou totiž nějakým způsobem střelení, uhnutí a všelijak jinak kouzelní, a díky tomu mám vlastní širší rodinu zase o něco raději. Třeba právě proto, že ve městě, kde jsem vyrůstal, takové lidi potkávám (konkrétně Alex a Phila, což je možná důvod, že mám právě je dva v seriálu nejradši). Druhá silná zbraň Rodinky pak spočívá v rozdílnosti humoru u jednotlivých domácností. Zatímco Cam a Mitchell umí díky přirozené, a přitom patřičně rozevláté melodramatičnosti Erica Stonestreeta dohrát i tu sebebanálnější zápletku do turbulentních divadelních otáček, o kousek dál se naopak hraje na zdánlivě jednoduchý kontrast po klidu toužícího Jaye a temperamentní Glorie. V českých končinách má taková linka těžší život, protože v tuzemsku je "mezinárodně" vztahové hemžení přece jen okrajovou záležitostí, takže mohou některé gagy padnout na neúrodnou půdu. Možná i kvůli tomu si spousta diváků dodnes myslí, že vtip spočívá v tom, že si sexbomba vzala staršího páprdu pro peníze, což je za prvé velká škoda a za druhé zcela špatně. Mojí nejoblíbenější skupinou jsou ale Claire, Phil a jejich ratolesti. Ona má na starost všechno, on je milionový otec, ale nemožný manžel, který svými rozhodnutími doslova a do písmene páchá dobro. V kombinaci s výbušným trojlístkem potomků se jedná o seskupení, které bych jednou velmi rád měl doma a zároveň o tak dokonalou chemii, která působí, že ani nepotřebuje scénář, snad jen námět, do kterého onu geniální pětku stačí hodit. Až do samého konce bohatých jedenácti sezón neuvěřitelně stabilní (byť nevyhnutelně stále méně specificky rozpoznatelný) životabudič, kterému v rovinně rodinného sitcomu nebylo rovno a navždy i podívaná, která dokázala v jediné minutě rozesmát i dojmout. P.S.: Gotta fix that step!

Největší, nejvelkolepější, nejpřekvapivější, zkrátka bombastický koncert. V neposlední řadě proto, že to na konci února 2015 bylo v pražské O2 areně naživo. Plně si uvědomuji, že něco bylo pro zdravě přemýšlejícího dospělého diváka na hraně vkusu i smyslových schopností (balonky při Birthday, kůň při Dark Horse) a něco dokonce daleko za ní (Kittywood). Ale v kombinaci s mojí celoživotní slabostí pro čistokrevný pop, se šponováním diváků před úvodní Roar, úžasně vystavěnou E.T. a prázdninově pojatou This Is How We Do se zkrátka jedná o show v pravém slova smyslu, kterou Katy odběhá, odlétá a odzpívá s bravurou hodnou královny. Jestli jsem někdy byl na dvě hodiny čtrnáctiletá holka, bylo to právě tady.