novoten

Navázat na rok starou efektní adaptaci výtečné předlohy nebývá zrovna snadný úkol a už vůbec ne, pokud máte tentokrát před sebou o něco méně strhující látku. Vzhledem ke kompletně vyměněnému tvůrčímu týmu proto chápu zcela odlišný feeling a překvapivě uznale kývám hlavou nad vypuštěním natahovaných knižních pasáží (pobyt u Odpadlíků) i nad tím, že hlavní trademarky série i nadále působí dostatečně divergentně. Největší výhrou ale zůstává famózní casting. Ten rok, během kterého představitelé ústřední mladé party (Tris, Čtyřka, Caleb, Peter) sbírali zkušenosti jinde, se projevil v jejich výkonu přímo náramně a je to právě jejich um, který dává zcela zapomenout na to, na jak vratké dějové nohy se v samém závěru celá sága staví.

Kdo není indie pozitivní, pro toho Manglehornova odysea nebude. Zasmušilý Pacino se totiž celým filmem jen protoulá a propotácí a s výjimkou občasného záchvatu vzteku si jede ve svém pomalém basetím minimalismu. A čím déle se v něm válí, tím víc mi film sedí, ale na víc než na příjemnou nezvyklou podívanou to nestačí. Některé problémy totiž příliš bagatelizuje a pár maličkostí naopak neúměrně nafukuje. Což je v citlivém tématu osamoceného stáří, kdy jsou partneři pryč, děti příliš dospělé a vnoučata příliš daleko, vyložená škoda.

Vzhledem k tomu, kolik vlastních vzpomínek Malick do zázraku vložil, je od něj prachsprostá zrada, jakým způsobem je posílá směrem k divákovi. Nehledě na to, že Olga i Ben v tom improvizovaném střídání základních hereckých výrazů velice často selhávají. Tím nekřivdím původnímu tvůrčímu záměru, protože věřím, že každý z nás má dojem, že právě ta jeho pocitová cesta vztahovým životem je nejzajímavější. To ovšem nic nemění na tom, že o postavách potřebuji vědět alespoň něco, že potřebuji aby žily. Nechat je stát a smutně hledět do dálky nestačí na větší jiskru zájmu.

Když několik let o něco zakopávám při každém vstupu do knihkupectví, dříve nebo později mě to přijde strašit. Nejlépe v podobě předvídatelné romantiky, která se přibližně ve třetině transformuje do paradoxního ostudného čehosi. Paradoxního z toho důvodu, že kdo někdy byť jen okrajově v intimních hrátkách experimentoval, má toho pravděpodobně za pár večerů na kontě o dost víc než v sobě skrývá celá smlouva pana Greye. A ostudného čistě proto, protože hlavní hrdinkou je nemožná Ana v podání rovněž nemožné Dakoty Johnson. To Jamie Dornan, jakkoli má úlohu takřka neuhratelnou, dokáže veškeré šílenosti, které se do scénáře z předlohy procpaly, odříkat ve sveřepém výrazu s až překvapivou ctí. Jen mě zkrátka mrzí, jak obrovský humbuk se kolem tak fatálně zbytečné podívané objevoval, objevuje a u dalších dílů opět objevovat bude. Pokud by v Christianově herně opravdu ležel jen ten Xbox, bylo by nám všem mnohem líp.

Dokud jsem se snažil pospojovat Rambovsky lidumilná pokání, finanční čachry, prázdné milostné trojúhelníkování a samotnou Jimovu minulost, držel Gunman jednou rukou moji pozornost a druhou si dalšími a dalšími charaktery podřezával větev. Jenže po odchodu z kina se dojmy z akce rozmělní do pouhého přemítání nad tím, jak dokáže Sean Penn po padesátce takhle napumpovat svaly a proč se Idris Elba stavil až ve chvíli, kdy už měl film pomalu končit. Mužem na odstřel je tak bohužel i Pierre Morel, který dokazuje, že 96 hodin bylo vrcholem jeho kariéry, od kterého už jen padá dolů.

Opět vyprávěné o překot a zase v narychlo vymyšleném světě, který stojí na hrozivě vratkých nožkách. Tak jako u Elysia dostává logika co pár minut pořádnou ránu a definitivně mi tak potvrzuje, že nejodhodlanějšímu propagátorovi Jihoafrické republiky nerozumím. Je vidět, jak ho baví filmy psát, točit a zdokonalovat, ale když paradoxními zvraty přeplněné minuty střídají krvavé scény s infantilními a salvu nadávek s moralizováním, není to nic platné. Proto všechna čest neselhávajícímu Hughovi, jehož záporák je nudný, nelogicky jednající a až zarážejícím způsobem špatně napsaný - a přesto mě baví ho sledovat. Nebýt závěrečné desetiminutovky, u které si diváci-pedanti budou zoufalstvím rvát vlasy, je to zase cesta dolů. Takhle ze mě Blomkamp poprvé v kariéře úspěšně doloval emoce. O osud pátého Vetřelce, ať už pojede po jakýchkoli dějových linkách, mám proto stoupající obavy.

Nejprve rychlopalná extratřída a přibližně od druhé třetiny už "jen" čím dál ztřeštěnější, nezvladatelnější a pro někoho snad i nesledovatelná komedie, která nemá problém jet polovinu stopáže čirou mimózní improvizaci. Já měl ale Robina Williamse rád, takže mi jeho nahrávky s milovanou Sarah Michelle Gellar i spolehlivým zbytkem kanceláře, tedy roztomilou Lauren, přemýšlivým Andrewem i místní hvězdou Zachem, sedaly do nálady poměrně přesně. Vzhledem k oné zdánlivě zbytečné přepálenosti, kterou by si leckdo mohl splést s hloupostí, ale zrušení po první sérii chápu. Sedat si každý týden k takhle specifické zábavě byl asi nemožný úkol, díky velepříjemnému finále se ale na CBS tentokrát nezlobím.

1. série - 90% - Zvraty na hraně diváckého udýchání, zdánlivě rutinní studijní či pracovní prostředí podané nejatraktivnějším možným způsobem a galerie úžasných (Annalise, Wes, Bonnie, Rebecca) nebo alespoň dostatečně prokreslených a tím pádem zábavných (Frank, Connor, Laurel, Asher) charakterů. Za tým Shondalandu tentokrát v první tvůrčí linii kope Peter Nowalk a znovu tak mění můj žánrový pohled. Soudních dramat nebo detektivních thrillerů tu už byly tuny, ale aby někdo dokázal řezat veškerá očekávání na kousky, to se tak často nestává. Absolutní hodnocení proto vražedníkům utíká jen o fous, protože období před samotným odhalením těsně vyhrává nad obdobím po něm. Přesto má Keating Five nakročeno hodně sebevědomě. Dusno, které mezi charaktery zákonitě musí houstnout čím dál rychleji, cítím už teď. 2. série - 90% - V podzimní části vyhrocenější a drtivější než loni, v té jarní pak dýchavičnější než loni. Jsou případy, kdy se úspěšný koncept povede zopakovat (nehledě na to, že uspět podruhé s tím samým bez toho, aby se hladové publikum začalo nudit, je v dnešní době úkol téměř nemožný) a tvůrci, kteří s takovou oblibou hází hlavním hrdinům do cesty oběti, zločiny, krev a zradu, to přesto dokázali. Viola Davis hraje na hraně lidských možností, zbývající hlavní postavy tvoří čím dál kompaktnější celek a v kombinaci s postupně se odkrývajícím tajemstvím jedné noci se jedná o pravou definici seriálu, kde je týdenní čekání na další epizodu krutým divákovým mučením. Je proto škoda, že jarní část se více než jako důstojné pokračování prezentuje jako prostor pro odkrytí důležitých otazníků z dávnější minulosti, ale v kombinaci s emocionální mučivostí děje se pořád jedná spíše o vadu kosmetickou než o shození celého počinu. Do tohoto víru událostí zkrátka a dobře nejde nespadnout. 3. série - 80% - Sezóna, která měla našlápnuto k absolutnímu hodnocení, nakonec zůstává tou slabší. Ale než že by přímo byla o onen chlup slabší, v ní jen gradují některé scenáristické neduhy, které se seriálu drží již delší dobu. Napětí přitom neustupuje ani o chlup, podzimní část tradičně trhá nervy každou scénou a pointa klíčového twistu je tak šikovná, že se jí z poslední televizní doby nemůže rovnat vůbec nic. Navíc spolehliví hráči jako Charlie Weber nebo Karla Souza dostávají herecký materiál, který jim pomáhá k tomu, aby se bez zrnka studu zařadili po bok i nadále nepřekonatelné Violy. To jen způsob, jakým se celý letošní rébus rozřeší, mi nedává spát. Už během loňského roku jsem si občas připadal, že tvůrci v nejkrajnějších chvílích používají hlavní postavy ne jako živoucí charaktery, ale jen jako prostředek k vyprávění. Protože je divák dosavadními zvraty čím dál otrlejší, je tak čím dál složitější přijít s novým šokem. Právě finále pak podle mě trpí tím, že je v rámci co největšího překvapení odpovídáno na otázky, které mě téměř nezajímají a na ty klíčové otazníky přicházejí odpovědi z míst, kde bych je nehledal a ani hledat nechtěl. Chci ale věřit, že se nejedná o trvalý jev a snížení hodnocení je tak jen dočasné. 4. série - 70% - Jakkoli se herci mohou snahou přetrhnout a vydolují emoce i z rozporuplných linek (Lahey senior, protahovaná záhada kolem Wese, vyloženě nepodařený crossover), dojmy zase o chlup klesají. Ta neměnná premisa, kdy podzimní část nastolí sto a jednu otázku, aby část jarní odpověděla maximálně na polovinu a místo toho začala vršit další, je pro dramaticky-právnický žánr poněkud rozčilující. Může za to samozřejmě fakt, že některé linky (Michaela, Bonnie) se nevyvíjí tak, jak bych chtěl a ani tak, jak by mi přišlo logické, ale na to, že scénáristé nadále používají pár charakterů jen jako figurky a vždy jim půjde víc o zvraty než o celkové dojmy, jsem si už musel zvyknout dávno. Je to hra. Hra, která balancovala na hranici dokonalosti a mrzí mě, že mě každým rokem méně baví ji dál hrát. 5. série - 70% - Extra silný start a v závěru najednou pocit, že jarní část sezony byla opět smutně navíc a i na ploše sedmi epizod podivně protahovaná. A já se bohužel nemohu zbavit pocitu, že seriál už nejspíš navždy ustrnul v pozici mistrně gradované podívané, která ve finále nabídne odpovědi na něco, na co se nikdo neptal, případně zdánlivě bezvýchodné situace vyřeší deus ex machinou, která klidně mohla dorazit kdykoli předtím. Je to hrozná škoda, protože Bonnie, Annalise nebo Frank jsou pořád prvotřídní a v nejvyhrocenějších momentech za ně i tentokrát mám tendenci dýchat, ale posun dopředu pomocí překotných epizod nebo vztahových kroků tam či zpět mi ani tentokrát ke spokojenosti nestačí. 6. série - 60% - To nejslabší hodnocení za celou existenci seriálu neznamená, že by poslední sezóna byla za každou cenu nejhorší. Snad jen moje trpělivost už došla a způsob, jakým se scénáristé v čele s Petem Nowalkem rozhodli řešit zbylé otazníky, mě na samém konci slušně otrávil. A bez spoilerů se mi to vysvětlit nepovede. Hodně mě mrzí skutečnost, že na každou záhadu, i tu nejrafinovaněji vystavěnou, existuje dost podobná odpověď. Pokud v raných časech bylo univerzálním heslem "It's always Wes!", v těch pozdějších by to bylo "It's always Castillos!" - a ani bych nemusel moc přehánět. Nápad, že v pozadí všeho zločinného dění bude vždy stát někdo z Laureliny rodiny, považuji přinejmenším za nešťastný. To, že se důležitá rozhodnutí dějí mimo záběr a klíčovými osobami se stávají charaktery, které potkáváme div ne poprvé, je už ale bezmála katastrofa. Ještě víc mě pak mrzí dlouhodobé falešné vábení na něco, co nikdy nepřijde. Právě Nowalk v rozhovoru před začátkem vysílání poslední řady explicitně vzkázal, že na všechny otázky, které jsme kdy jako hladoví diváci měli, dostaneme odpověď. Jaké tedy bylo moje překvapení, když ten samý člověk těsně po skončení seriálu adresuje shodou okolností přesně ty otazníky, které vždy trápily i mě (co se stalo s Laurelinou matkou, jakou roli v tom sehrála sama Laurel a co měly znamenat občasné narážky na její celoživotní psychický stav) s prohlášením, že některé věci si diváci určitě domyslí sami. Což o to, svoje teorie samozřejmě všichni máme, ale u počinu, který si vždy zakládal na důmyslném pointování příběhu a na důležitostí i té sebemenší stopy, je takový přístup zbytečným krokem zpět. Samotné finále ve mně vzbudilo spoustu emocí, jak těch pozitivních (loučení Connora s Oliverem mi vehnalo do očí slušnou dávku slz stejně jako snad každý větší proslov, ať už soudní nebo pohřební), tak i těch negativních (rozhodnutí nechat zemřít dvě moje oblíbené postavy kvůli tomu, aby mohlo jít téměř o citaci jiného díla). Možná vyčítám něco, co bylo ve Vraždách přítomno už delší dobu, zkrátka jsem jen čekal, že na samém konci půjde seriál naproti svým divákům nejenom v prázdných slovech, ale i v opravdovosti zážitku. Na druhou stranu pokud v posledních letech existovala show, která důkladně roztáčela mozkové závity na téma teorií a vztahů, byla to právě ta o legendární Annalise.

1. série - 100% - Pro člověka, který je v komiksech jako doma, provázanost jednotlivých marvelovek zkoumá obden před spaním a Whedonovce uctívá jako guru, byl pilotní díl jízdenkou do ráje. V kůži nováčka Skye jsem pohlédl za avengerovskou oponu do zákulisí samotného Shieldu a neviděl tam nic menšího než výtečnou směs napětí, dobrodružství, skvělých charakterů, překvapivých hostů a pocitu, že jsem vážně součástí všeho dění. Z Agentů se už na startu vyklubala nedoceněná událost, která s příchodem zvratů v souvislosti s druhým Captainem Americou jen získává na nezapomenutelnosti. 2. série - 90% - Úvodní várka překvapení a twistů, která se na nás valila v peripetiích a intrikách uvnitř Shieldu a hrozící Hydry, se podobným přístupem dala překonat jen velmi těžko. Proto byl směr, kterým se Jed Whedon a spol. hned v úvodu dali, tedy zvláštní schopnosti, nová rasa, původ Skye a vše kolem toho, spásným nápadem. Takhle se totiž Agenti mohou bez problémů zabydlet na seriálové scéně napevno a oba světy propojovat a variovat. I za pomoci nových postav, ke kterým směřuje jediná moje výtka. Ne snad že by Mack, Hunter nebo Bobbi nesplnili potenciál do nich vložený, ale na scénu vtrhli snad až příliš dravě. Do té doby totiž dění v Autobusu působilo sevřeně až rodinně a na širší pojetí (byť vzhledem ke Coulsonově nové funkci zcela pochopitelné) jsem si musel chvíli zvykat. Jako u málokteré show jsem tak vděčný za každého diváka. Tady totiž vidím potenciál na dlouhé sezóny dopředu a dokud vedlejší postavy budou hrát takoví tvrďáci jako Kyle MacLachlan, jehož Calvin si krade celou sérii pro sebe, nemám o studnici inspirace sebemenší obavy. 3. série - 90% - Zemětřesení. Ať už komiksové, kdy na sebe hru měnící události nenechávají čekat ani chvíli, tak charakterové, protože právě Quake/Daisy/Skye nebo jakkoli jí chceme říkat, je lídrem chybujícím, váhajícím, ale zároveň zatraceně obdivuhodným. Letos se toho Jed Whedon s Tancharoenovic rodinkou rozhodli očividně napsat rekordně moc a dávají nám tak čistokrevná dobrodružství (všechno související s neznámou planetou), špiónské drama (epizoda Parting Shot) nebo nečekaně temnou anabázi s nepřítelem, který osvětluje původ snažení samotné Hydry. A protože se nezapomíná ani na vývoj vedlejších charakterů, je rozhodnuto. AoS jsou stálicí, kterou na tuto pozici posunuly opakovaně nečekaná prodloužení. Zoufale si přeju, aby stanice ABC nebyla letos takto štědrá naposledy. 4. série - 90% - Pekelné knihy, nehmotné bytosti, Ghost Rider, androidi, snové světy a ve výsledku tak velká spousta zábavy, že nestíhám valit oči. Agenti nasazují tak vražedné tempo, že u jednotlivých epizod nestíhám pořádně popadnout dech a jen žasnu nad tím, jak si pro další linku důkladně připravují půdu dlouho před jejím opravdovým začátkem. Víc než kdy předtím platí, že většina zúčastněných jsou skutečně úžasní herci a třeba podceňovaný Iain De Caestecker se s každou další vrstvou svého charakteru vypořádává s bravurou, která by si u nějakého kritiky oceňovanějšího seriálu dávno vysloužila nominaci klidně i na Emmy. O co víc jsou Agenti přehlíženi kritiky a nepochopitelně i diváky úměrně s kvalitou, o to větší místo v srdci pro ně mám. 5. série - 90% - Vesmírná cestovka doplněná o vytrvalou nepřátelskou rasu, časohrátky i o očividně skromný rozpočet, který z nutného zla v podobě neustálých koridorů udělal příběhovou devízu. I pátý rok totiž dokáže bodovat v jednotlivostech (dokonalý stý díl, Enoch, Ruby, gradované hrátky a otazníky ohledně gravitonia) i v celku a třeba poslední díl, jakkoli jsem moc rád, že není úplně posledním, patří mezi klenoty televizní historie. 6. série - 85% - Návrat pro někoho nevítaný, pro někoho zázračný. Za ten delší časový odstup, který jsem si od finále předchozí sezóny dal, se mi totiž celý seriál usadil v diváckém srdci ještě o něco hlouběji než předtím a nových příhod, logicky mělnících odkaz odchozích postav, se opatrně bál. Naštěstí nebylo třeba. Dle hodnocení se sice jedná o sezónu nejslabší, ale pořád nadupanou akcí, plnou emocí přicházejících z nečekaných směrů a vůbec všech ingrediencí, které jsem si tolik přál zase vidět. Snad jen ta nepřátelská strana tentokrát působila poněkud zaměnitelně, o to víc ale funguje finále jako vnadidlo na rozlučku definitivní. 7. série - 100% - Ještě větší porce meta humoru, než kdykoli předtím, překvapivé i očekávané návraty, vymodlené pointy a nejbláznivější způsob cestování, jaký Zephyr kdy zažil. První sezónu mám hodně obalenou v neprůstřelné nostalgii a nedám na ni dopustit, přesto je to právě sezóna poslední, která se jí jako jediná může v ucelenosti rovnat. Chápu, že na někoho už těch změn nálad a speciálních epizod už mohlo být moc, já ale nemám slov z noiru, ze smyčky, z osmdesátkových songů a už vůbec ne z finále. Nechápu, že se podařilo fungovat sedm sezón, vážně ne, protože divácká základna utekla už kdysi dávno u posledních explicitních provázání s filmovým světem. Pro vytrvalce ale zůstala odměna nejsladší.

1. série - 50% - Přilít do vod vztahových sitcomů něco nového chce v posledních letech, kdy jednotlivé stanice oznamují (a o pár týdnů později pravidelně ruší) nejrůznější pokusy o nové romantické party desetkrát do roka, už docela kumšt. A u FX na to šli od lesa, protože aby se ústřední pár dal dohromady hned na startu, vyspal se spolu a pak se zvládal čím dál častěji urážet a otevřeně i skrytě posílat do zakázaných míst, to jsem vážně ještě v seriálu neviděl. Jenže originální neznamená vždycky dobré. Jak Jimmy s Gretchen, tak i jejich přátelé Edgar a překrásná Lindsay jsou natolik do sebe zahledění, že si ani jeden (snad právě s výjimkou smolaře Edgara) neuvědomují, jak jsou ve své sobeckosti pro své okolí toxičtí. A právě v těch chvílích, kdy se svým okolím nejhůř zametají a já bych se měl nejvíc smát, jsem maximálně znechucený. Proto velké díky za pár chvil "vyměklé" sebereflexe a dokonale funkční melodramatické finále. Pro ostatní možná body dolů za předvídatelnost, pro mě záchranný skok do slabého průměru v poslední chvíli. 2. série - 40% - Povedený konec úvodní sezóny přinesl velkou past. Jak udržet obhroublý humor a neotesané povahy Jimmyho a Gretchen při pokusu o vztah a nepůsobit nevěrohodně? Přesně tenhle úkol Stephen Falk fatálně nezvládl a veškeré snahy o navrácení obou poloviček do úlohy vulgárních pařezů jsou smutně vynucené. Pomáhá mu k tomu i vychtěná linka Gretcheniny nemoci, která nejen, že působí jako z jiného seriálu, ale ani ji Aye Cash nedokážu na jedinou sekundu uvěřit. A když stále suverénně nejlepší Kether Donohue dostává do scénářů scénky typu "aplikace horkého spermatu z mikrovlnky", je mi za ni stydno a smutno zároveň. YTW je totiž seriál, který je viditelně hrdý na to, že je z kabelovky. Ale možností s tím souvisejících využívá paradoxně k tomu, aby se konstantně horšil. 3. série - 30% - Netušil jsem, že se dá klesnout ještě níž. Vzpomínám si, jak v samotných začátcích celé show spousta diváků vychvalovala tvůrce za to, jak všechny zdejší vztahy působí neotřele a realisticky. Zajímalo by mě, jestli by to někdo řekl i teď. Lindsay je místo obvyklé sobeckosti zničehonic retardovaná a veškeré její chování kolem těhotenství mě slušně řečeno uráží, navíc její linka s sebou nese mnoho prostoru pro nesledovatelného ohavu Paula. Gretchen je nesnesitelná lidská bytost, se kterou by nikdo v domácnosti nevydržel ani hodinu a Edgar? Ten je pravou ukázkou toho, jak to vypadá, když je jeden charakter zoufale navíc, protože zápletky typu Dr. Weed se nedají nazvat jinak než trapasem. Záměrně vynechávám Jimmyho, který nějakou záhadou stále zůstává ve středu dění jen díky tomu, že píše knihu. Nad jednou věcí ale žasnu čím dál víc. Jak dokonale mě tahle parta dokáže vytočit během jediné scény. Když už se totiž všichni alespoň trochu uklidní, dorazí teprve ten pravý odpad typu Shitstain a spol. Kdybych mohl přát zrušení jedinému seriálu, byl by to tenhle. 4. série - 0% - Snižování inteligenčního kvocientu postav v rámci udržení dojmu souvislého pásma gagů je tak moc v kontrastu s pokusy o smutné drama, že bych byl upřímně raději, kdyby mi showrunner Stephen Falk dal ránu mezi oči, než aby se snažil ústřední již nenatáhnutelnou linku přece jen vést dál. Čirá nenávist, kterou si masochisticky naočkuji i v její poslední (!) sezóně. 5. série - 40% - Smíření. Alespoň do té míry, do jaké sahá Falkova snaha přesvědčit mě, že Gretchen a Jimmy mají být opravdové postavy s několika odžitými momenty. Jedině proto jsem schopný překousnout dobře vystavěné (ale v konečné pointě bohužel poněkud jalové) flashforwardy nebo trapností svítící epizodu s Paulovou rodinou, která bůhvíproč paroduje skvělý film Dej mi své jméno. Za největší selhání, na které se teď vší silou snažím zapomenout, je ale zacházení s charakterem Lindsay. Kromě toho, že v poslední sezóně působí definitivně jako prázdná figurka, vymetou s ní scénáristé i to poslední myslitelné klišé a zakončí ji - zkrátka tak, jak zakončí. Nebýt toho, je z posledního roku (snad i díky epizodě The Intransigence of Love, která ukazuje, že mimo tuhle toxickou sebranku by hlavní tvůrce přece jen mohl odvyprávět dobrý příběh) smysluplná podívaná. Takhle trochu paradoxně zůstávám i přes nulová původní očekávání zklamaný - a už o nich nikdy nechci slyšet.