Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (2 489)

plakát

Star Wars: Akolytka (2024) (seriál) 

1. série - 60% - Kdo říká, že Akolytka nepřináší nic nového či dobrého, ten si nevidí na špičku nosu. Souboje se světelnými meči dosahují obrátek, o jakých bych se ani neodvažoval snít a v kombinaci s mnohoznačnými postavami Sola, Qimira nebo Jecki představuje esenci Hvězdných válek, kterou jsem přišel do tohoto časového období hledat. Jenže zároveň chce přinést osudovou mystickou cestu dvou trestuhodně nezajímavých charakterů, která zabírá zbytečně velké množství času místo toho, abych viděl například více zákonitostí oné slavné doby. Přitom občas naráží na logiku, kdy mnohé zvraty vyznívají zmateně nebo naprázdno, plýtvá časem v nekonečných vzpomínkových událostech a opakovaně tak ztrácí tempo před jinak prvotřídně emocionálně hnanými epizodami Noc a Akolytka. Zůstávám na vážkách, ale nejdůležitější je, že chci vidět víc. Plánů je očividně hromada, ale nebál bych se zůstat při zemi místo slibů velkých (až neproveditelných) věcí budoucích.

plakát

Substance (2024) 

Kritika šovinismem prodchnutého zábavního průmyslu? Třetina stopáže neviděna, protože nedokážu sledovat chuťovky na plátně? Pocit, že si ze mě Coralie Fargeat dělá nepokrytě srandu, ale nechce se smát mně, ale se mnou? Kdo chce víc, nemá nic: The Movie? Všechno tu je. Někdo touží najít ztracenou krásu, někdo touží vidět film, jaký tu ještě nebyl. A oba by si měli dát pozor na svá přání.

plakát

Stovky bobrů (2022) 

Mistrovství světa v gradování praštěných vtipů. Nemá cenu opakovat mnohokrát zmíněné (a občas domnělé) inspirační zdroje, stačí se královsky dětinsky bavit. Škoda jen nekonečného vzývání tvůrců, připomínání malého rozpočtu a vůbec humbuku okolo. Jako malý a takřka neznámý kult nemají Bobři chybu, jako něco, co na projekcích dostáváte div ne za úkol rozšiřovat mezi davy, už jde o zbytečnou křeč.

plakát

Furiosa: Sága Šíleného Maxe (2024) 

Miller má na stará kolena konečně (ale bohužel i naposled) možnost zúročit daleko větší ambice než popáté předložit akčňák s dlouhou cestou nebo s velkým útěkem. Ne že by Furiosa nebyla akční, necestovalo se v ní tam, zpátky a zase tam a neutíkalo všude tam, kam jen si to scénář právě žádá. Ale vše se děje pořádným a památným postavám, v zatáčce se skrývá nejedna dějová rána do vazu a perfektně gradovaná scéna pronásledování neslouží jako pointa, ale jako koření napínavého děje, navíc vhozené před diváka v pravou chvíli. Pravidelné dávky bizarnosti a natvrdlých vedlejších charakterů mi tu sice překáží podobně jako minule, ale poprvé mám pocit, že ke mně pustá sága mluví hlouběji než na první dobrou.

plakát

Království Planeta opic (2024) 

Toulavě pomalý příběh, který se vždy rád zastaví právě na tak dlouho, aby novou kulturu představil, ukázal pár jejích zvyků a pak až rozpoutal archetypální souboj, který nikdy není černobílý. Triková stránka je právě tak ohromující, jak je v říši opů zvykem. Díky tomu tak jemně vedené humanistické linky zapůsobí o to víc, tím spíš, že se na pozadí příslibů věcí budoucích odehrávají jen tak mimochodem. Chytrý velkofilm té nálady, kterou nikdy nepřestanu hledat.

plakát

Občanská válka (2024) 

Obrazová nádhera o krutých věcech, kde jsou první dvě části, bloudící v mraveništi maličkostí a náhlých traumatech překvapivě o pořádný kus lepší než finále. To zde sice nejspíš muselo být, aby nešlo o cestu odnikud nikam, ale její obří měřítko ubírá z intenzity vyprávění o lidech, kterým rozumím (kvůli tomu, že dělají něco, co je dělat potřeba, i když je druzí nechápou) stejně tak jako mě rozčilují do běla (kvůli tomu, že se u toho chovají jako obyčejní závisláci na adrenalinu). Posledních pár minut už je pak čisté provokatérství, které si Garland za dlouholetou žánrovou rozličnost na závěr (?) filmařské kariéry zaslouží, ale nemohu nepřemýšlet, jestli takovou drzostí udělal čirou radost i někomu jinému než sám sobě. 70%

plakát

Love Life - Season 2 (2021) (série) 

Civilnější, uvěřitelnější, ale občas paradoxně i umělejší. Je dobře, že se upustilo od sériového randění a vztahové epizody působí jako realistické pokusy o nový vztah či krátkodobou známost. Roubování na aktuální události (covid, BLM) se ale míjí účinkem, protože nemají příběhové opodstatnění ani viditelné důsledky. Harper je v hlavní roli mnohem uvěřitelnější a tím pádem i sympatičtější než byla Anna Kendrick, ale už po dvou sériích celý koncept působí právě až moc jen jako koncept a ne jako volná šablona, se kterou se dá hrát. Předčasný konec proto dává logiku, už teď byly žánrové variace v posledních dílech příliš těžkopádné.

plakát

Love Life - Season 1 (2020) (série) 

Netypický seriálový úkaz, který mi téměř dokázal zprotivit někoho, koho mám upřímně rád už od začátku její kariéry a nic na tom nezměnil ani nejeden špatný film. S Love Life ale narážím, přestože v pilotu navnadí na ze života upřímně odkoukané a přitom dokonale civilní situace, uvěřitelné vztahy partnerské i přátelské a na fakt, že Annina ústřední Darcy téměř nesleze z obrazovky. Pak ale přijde divný pocit, že seriál je dobrý hlavně ve chvílích, kdy Darcy z obrazovky sleze a její nervózní tiky vystřídá úplně jiná nálada, postava nebo vzpomínka. Nikdy bych nevěřil, že když bude Anna Kendrick hrát podvacáté snaživou, přiměřeně uštěpačnou i zranitelnou holku odvedle, budu mít problém oněch pět hodin vůbec nadávkovat. Bohužel to tak je a já hlavní hrdince věřím právě jen ony drzé průpovídky, zatímco nešťastné peripetie nebo naopak veselé či úlevné chvíle téměř vůbec.

plakát

Vraždící krocan (2009) 

Nerad se dívám na filmy, které byly zamýšleny vážně a shodou nešťastných náhod nebo neumětelství se z nich staly vysmívané odpady. Čím jsem ale starší, tím víc dokážu ocenit nejlevnější béčko nebo jakékoli pozdější písmeno abecedy, které vzniklo na koleni za pár naspořených šupů s plným vědomím vlastních limitů a parta kamarádů se v něm vyznala z lásky k žánru, aby si z něj zároveň udělala překvapivě trefnou srandu. Vyšší hodnocení nedávám, protože napodruhé už by se kouzlo nového nejspíš ztratilo, ale jako jednorázová překvapivá střela zůstává hudrující drůbež i tak překvapivě a argumentačně neobhajitelně vysoko.

plakát

Orlie pierko (1971) 

V Měděné věži se vypráví o přátelství, o zradě, o smrti a o majestátu velehor, tedy o tématech velkých, nosných a silně archetypálních. Pírko pak navazuje velmi těsně po stránce příběhu, ale rozhodně ne v žánru nebo v kvalitě. Tam, kde dříve byla chata symbolem, je teď jen vedlejší kulisou. Kde se přátelství dalo považovat za nezničitelné, jsou teď jen úlomky příhod dvou nesympatických flákačů a většina děje je bez přehánění hloupá. S přimhouřenýma očima chápu pokus o automobilovou honičku nebo papírem šustící škorpení s nadporučíkem Pardekem, naopak vítám jedinou nosnou linku s Prašivcem. Ale za výjevy, kdy upoceného buráka Valera opakovaně a bezdůvodně nahání sotva plnoletá Andrea Čundrlíková, bych nejraději srazil hodnocení ještě níž. Plnění erotických fantazií k ódě na slovenskou přírodu vážně nepatří.