Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (2 280)

plakát

Demi Lovato: Dancing with the Devil (2021) (TV seriál) 

Být fanouškem Demi není žádný med. Dostávat žánrově odlišná alba, která mají pokaždé něco do sebe, mě dodnes neomrzelo, ale při každém novém článku o jejím osobním životě cítím od 24. července 2018 značné mrazení. A jakkoli je úleva vidět ji konečně v lepším rozpoložení, stejně mám divný pocit, že zahrávání si se špatným koncem je pořád nebezpečně blízko. Není to totiž poprvé, kdy v dokumentu sleduji samotnou Demetriu, jak se dívá na staré záznamy z koncertů či rozhovorů a posmutněle komentuje, že tam i tam byla pod vlivem nejrůznějších návykových látek - a to i ve chvílích, kdy na kameru upřímně sdělovala, jak čistá a spokojená v danou chvíli je. A já se nemůžu zbavit pocitu, že se situace nikdy docela nezmění. Možná za to můžou jen opatrné komentáře její rodiny, možná až přehnaný optimismus přátel a týmu a možná za to může opatrné ucuknutí očima mimo záběr při přímé otázce, zda v jejím životě ještě hraje heroin nějakou roli. Katarze ze zpovědi o duševním stavu, o dětství, o fyzických traumatech i o všem dalším je až nesnesitelná, první tři epizody jsem si vážně protrpěl. Právě čtvrtý, jakkoli má nabízet pohled do světlé budoucnosti tvůrčí i osobní, mě ale drží v optimismu zpátky. Když sama Demi se zdravým (?) sebevědomím říká, že s tímhle ďáblem stále zkouší tančit, okamžitě dostávám strach, že se ono osudné datum bude v nějaké formě jednou opakovat.

plakát

Strange Dawn (2000) (TV seriál) 

Na dětského diváka málo zábavy a nečekané výjevy, kdy si skřítci začnou vyhrožovat a v bitevní vřavě se relativně explicitně mrzačit, na toho dospělého zase příliš pofidérní zápletka, slabá animace a nadměrné množství neodůvodněného pištění nebo překřikování. Hlavní hrdinky jsou první polovinu uctívány jako bohyně, které převáží rovnováhu sil na tu či onu stranu, aby se v polovině druhé snažily ze všech šlamastyk nenápadně vytratit a nechaly umírat vedlejší charaktery. Druhá hvězda za úvodní a závěrečnou znělku, které v sobě mají víc emocí než celých třináct epizod. 

plakát

Oscar 2021 (2021) (TV pořad) 

Nevadí mi předvídatelnost, nevadí mi tolik ani politická angažovanost ve chvílích, kdy se to vůbec nehodí a s přimhouřenýma očima mi nevadí ani to, že nevyhrála Carey Mulligan. Vadí mi ta hrozná zbytečnost a nezáživnost přenosu, ze kterého se vytratila veškerá zábava. Nemůže za to skromné prostředí nebo řádně zredukovaný počet zúčastněných, ale tvůrčí škrty v roky prověřených proprietách, bez kterých je veškerá šťáva zcela pryč. Na oslavě filmu nevidíme z nominovaných pořádný klip, což u zvuku, kostýmů, zvláštních efektů nebo hudby působí jako výsměch. Nominované písně zazní mimo hlavní přenos. Nikdo nepřijde s vtipnou scénkou, ať by třeba byla sebevíc trapná, tím pádem se na humor rezignuje úplně. A stejně celé předávání trvá nekonečně dlouho, protože ušetřené místo se věnovalo nekráceným děkovačkám. Snad se v klasických podmínkách vrátí všechno na svoje místo, jinak se může akademie raději obrátit do daleké minulosti k pouhému přečtení výsledků.

plakát

Mortal Kombat (2021) 

Původně jsem chtěl hlavně jásat nad tím, jak velký skok je to od obecně adorovaného guilty pleasure z dílny Paula W.S. Andersona, které už před nějakou dobou smutně zestárlo. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, jak bych byl nefér. Tehdy se totiž tvůrci inspirovali jen dvojicí her, ve kterých se řešil turnaj a jenom turnaj. Od té doby ale uplynulo nejen více než čtvrt století, ale hlavně se vyrojila slušná řádka kombatích her, ve kterých se mytologie vydala do nejrůznějších vrcholů, pádů, přešlapů, nových klání, restartů těch starých i třeba dobrodružství nové generace. A z takové hromádky se nejen lépe vybírá staronový směr, ale lépe variují motivace postav. Na mém nadšení to ale nic nemění, protože se ke slovu konečně dostává i můj oblíbený Kung Lao, scénář se opatrně inspiruje v nových i starých časech, krásně pomrkává i v detailech a nebýt prostřední třetina trochu náladově roztříštěná a zbytečně příběhově skromná, nebylo by snad co vyčítat. Na jedničku funguje dokonce i takový Kano, kterého jsem přitom nikdy nemusel, soubojů je tolik, aby se pořád něco dělo a zároveň se nikdy nepřeklopily do stereotypu a zbývá si jen odškrtávat oblíbené fatality nebo obrázky, které si každý fanoušek musel vysnít. U perfektně načasovaného "Get over here!" mi bez legrace přiletěla husina úplně všude. Snad těmhle nadšencům vyjde plán na slibovanou trilogii, protože postavy i jednotlivé události mají rozmístěné naprosto přesně.

plakát

Mank (2020) 

Moře nahozených jmen, dokonale dotažený obraz, ale po emocionální stránce na mě Mank jen místy sotva srozumitelně zašeptal, než že by souvisle mluvil. Splněný domácí úkol můj i Fincherův, kterého od propadu níž zachraňuje hlavně nechtěná tematická aktuálnost.

plakát

Liga spravedlnosti Zacka Snydera (2021) 

V situaci, kdy jsem čekal všechno nebo nic, končím zase u průměru. A rozčiluje mě podivný instantní trend dělat z Josse Whedona neschopného břídila, který přece ani na těch Avengers nemá žádnou zásluhu. Nedávný král geeků je najednou za patlala, což je názor krátkozraký a v důsledku i zbabělý. Josstice League sice nebyla žádná výstavní paráda, ale přijít k cizímu projektu a v šibeničním termínu ho poslepovat z rozkývaného polotovaru do zcela jiného výsledku? To, že ze z filmu vyklubal poslabší blockbuster, je vlastně docela zázrak. A tím spíš mi to tak přijde teď. Zack Snyder totiž oproti tomu v jiných časových podmínkách a podporovaný davem svého toxického kultu sestrojil kolos, který už kvůli zařazení původně neplánovaných postav není tím, čím před lety být měl a - a to je asi nejzásadnější rána - nedává v důsledku výrazně jiný dojem než verze z roku 2017. Opravdu, pokud někdo sestřih pro kina považuje za nesledovatelný odpad a tady mluví o zážitku roku, tak si nevidí do pusy nebo měl o výsledku jasno už dávno před zhlédnutím. Pořád je tu totiž každou druhou replikou "motherbox", opět jsou Wonder Woman a Aquaman jen nevyužitými taháky, opět většinu zachraňuje Flash a opět pointa vítězství začíná a končí u Supermana. V jeho scénách vidím pokrok, ne snad kvůli reskinu, ale kvůli scénám, které mu jdou i beze slov trochu pod kůži a alespoň z malé části ospravedlňují přestřelenou délku. Takhle v novém je alespoň vidět, že nápad s "řadovou slovanskou rodinou" byl minule bláhovým omylem, ale co dostáváme místo toho? Po zvěstech o tom, že Cyborg je opravdovým srdcem filmu, musím ve výsledku jen kroutit hlavou, protože i tentokrát je zoufale navíc, což je s větším počtem jeho scén o to zřetelnější. Naopak víc Supermana je vždycky dobře, ale dohromady jsou to pokaždé jen "nějaké další scény", žádný soudržný celek. Pár epizod seriálu spojených v jednoho macka. A jakkoli nechci nikoho urazit, protože to nemyslím zle, musím říct jednu věc. Zack Snyder se zbláznil. Nevím, jestli za to může jeho osobní tragédie nebo sociálními médii cementovaná domnělá moc jeho tvorby, ale všechna jeho režisérská rozhodnutí jsou buď podivná nebo rovnou nesmyslná. Čtyři hodiny, když spousta scén jen opakuje nebo variuje již viděné? Imax formát, když víme, že se jde na stream a ne do kina? Černobílá verze, ve které se dá lidským okem rozeznat snad jen oheň? A nakonec průšvih největší - snový epilog. Trikově nepřesvědčivý, dějově zcela nepasující a vzhledem k účasti opětovně hrozného Jokera extra rušivý. Právě tady se ambice tvůrců rozletěly do nejvyšších dálek, aby nejhlasitěji narazily. A to není o osobních preferencích, ale o na první pohled viditelných skutečnostech. Netrvám na tom, aby se jen napodoboval model Marvel, ale u DC v tomto případě dělali přesně to a jejich čtyřnásobná halabala rychlost nikdy nebyla vidět víc. V celkovém obrazu je to to samé, jako kdyby u sousedů přišli s Infinity War a s Endgame ve chvíli, kdy by v minulých letech vyslali do kin jen prvního Iron Mana, první Strážce galaxie a Capovu Občanskou válku. A přesně z toho důvodu jsem byl u Avengers opakovaně napjatý a dojatý a tady emoce zazvoní právě jen u Flashe (a to hlavně proto, jak přesně na tělo je Millerovi napsaný) a (to všechna čest) opakovaně i u Supermana, nejen díky tomu, že je Cavill sošným Kal-Elem víc než kdy předtím. Zbytek drží vší silou herci nebo opulentní akce, ale srdce tu vážně není. Jen oblíbené postavy, smutně často odsouzené k tomu být jen akčními figurkami. 

plakát

Vykopávky (2021) 

Film, kterému jsem propadl už jen za to, jak krásně vypadá. Přenádherná anglická krajina, pohledy do netušené dáli, nevlídné plískanice nebo naopak jasné noci a teskný západ slunce. Každý z pohledů si mě bezpečně kradl a ve spojení s příběhem plným tužeb, stesku i naděje jsem se v závěru tváří v tvář téhle pohádce založené z větší části na skutečnosti zmohl jen na pár slz. Všichni máme rádi snímky, od kterých čekáme hodně a ony tu pomyslnou laťku ještě o pořádný kus přeskočí. Tenhle je jeden z nich. Vážně mi bylo jako kdybych kopal, dřel, doufal a miloval s nimi.

plakát

The Father (2020) 

Pravý opak toho, co jsem očekával při projekci "oscarovky o muži s demencí". Žádné povinné odškrtávání dojemných či drásavých bodů klasické osnovy, ale nepříjemná, výpravně zcela skromná a přitom dusivě sevřená one man show Anthonyho Hopkinse v bez přehánění nejlepším výkonu kariéry. Přesně obsazené vedlejší role mu dominanci neubírají, naopak mu pomáhají svítit ještě o třídu jasněji. Nejvyšší hodnocení dát nemůžu čistě ze subjektivních důvodů, protože při představě, že mě s vlastním rodičem někdy čeká tohle, mám trochu potíž se vůbec nadechnout.

plakát

Fantasy Island (2020) 

Lost: Six seasons in a movie. Ani se slibným názvem, plakátem nebo oficiálním žánrovým zařazením se nejedná o žádný horror ani thriller, snad jen o chudou, mysteriózně laděnou válečnou terapii, ve které se Lucy Hale dobrovolně herecky degraduje nebezpečně blízko úplnému dnu. Slušná jedna hvězda za Ryana Hansena, který jak kdyby právě přišel z placu Veronicy Mars a i před čtyřicítkou je pořád stejně zábavný Dick Casablancas.

plakát

1922 (2017) 

Vzácný úkaz, kdy je předloha tesknou ponurou příhodou ze starých časů, kdy nouze dovede chlapa prostých hodnot k zoufalému činu, po kterém se vše začne kazit - a adaptace je tesknou ponurou příhodou ze starých časů, kdy se stane přesně to samé. Snad za to může fakt, že je Kingova novela relativně krátká, ale všechny nezapomenutelné obrazy, které jsem ani po letech nedostal z hlavy, jsou tu v totožné síle jako na papíře. Čin, kráva, trubka, vize, ruka, prozření i finále. V obou médiích tak balada o nebraské farmě trpí jenom tím, že těží hlavně z atmosféry a po dějové stránce nikdy docela nepřekvapí.

Reklama

Reklama