novoten

Kdo visí na anglické Premier League dnem i nocí a bude chtít nahlédnout za oponu, nebude se stačit divit. Pohádka o tom, jak hloupý Honza přišel do Richmondu a začal na jeho lavičce působit v nejsledovanější fotbalové lize světa, je ve sportovní stránce opravdu pohádkou a dochází v ní k situacím, které na trávnících nevídáme, kluby se rozhodují chvatně a hráči si dovolují kousky vpravdě nemožné. Jenže tenhle kritický pohled jsem nechal záhy za sebou a s hlavním hrdinou začal poznávat jednotlivé charaktery. K někomu jsem si hledal cestu dlouho (Rebecca, Jamie Tartt), někoho jsem měl rád hned (Keeley, Beard) a někdo se okamžitě stal jednou z mých nejoblíbenějších seriálových postav vůbec (Roy Kent a samozřejmě i sám Ted). V tomhle klubu je totiž tolik radosti, tolik překvapení a tolik nečekaných momentů, kdy z naprosto banální situace vyleze dokonalý vtip nebo silná emoce, která mě spolehlivě rozbulí. Po celé tři sezóny jsem (téměř) všem fandil a získal v klubu se psem ve znaku spolehlivý životabudič, který obrazovky opouští rozhodně příliš brzy. Činí tak v uzavřeném a dopointovaném finále, které dokáže nenápadně připomenout snad každý opakovaný vtip nebo mezi fanoušky nejoblíbenější momenty. A takové malé domů já mám nejraději.

Nová osmička příběhů sice čerpá daleko lépe z vlastních zdrojů a až na jednu výjimku se do původního seriálu nevrací, kvalitě to ale nepřidává, naopak - a to dost výrazně. Většina nápadů totiž končí moc brzy, zkratkovitě klopýtá do konce nebo na nás klíčový zvrat vychrlí v poslední chvíli. Někdy se dojede na stokrát viděný obraz, ale v jednom případě na nedostatek soudnosti. Epizoda Dojičky je natolik bizarní, nechutná, do sebe zahleděná a bláznivá, že jsem jí jednu milostivou hvězdu udělil jen za představu, že všichni scénáristé, jejichž přírůstek se do finálního výběru nedostal, uvidí s šokovaným výrazem na obrazovce právě tohle. Naopak vítězem je pro mě s přehledem Necro. Odvážný nápad tu staví na hlavu obvyklá (zdaleka nejen hororová) klišé a vyznává lásku romantickým příběhům, stejně jako se jim poťouchle posmívá.

Celý koncept je nakonec malým protimluvem. Chápu, že ne každý nápad Murphyho party má potenciál na samostatnou sezónu v AHS vesmíru, ale čekal jsem dávku úderných jednohubek a místo toho jsem dostal pár dobrých nástřelů jen výjimečně (Feral) dotažených do pádného závěru či pointy. U zbytku samostatných příběhů totiž právě závěr je tím nejslabším. Nadprůměrné hodnocení mi tak po první sezóně vyskakuje díky tomu, jak nápadité a efektní jsou první, druhá a poslední epizoda, tedy trochu nečekané přívažky ke zdánlivě dovyprávěnému a maximálně vytěženému Murder House. Vracet se do domu, ve kterém všechno o dekádu dříve odstartovalo, mi po oznámení přišlo jako podfuk na slibovanou premisu, ale kombinace Sierry McCormick s Kaiou Gerber nebo třeba uťáplý Matt Bomer, to jsou požitky, které jinde nenajdu. Bavilo mě to čekání, s jak moc neuvěřitelnou zápletkou přijde nový díl, ale příště bych rád, aby divácká odměna byla vyváženější.

Proti o dva roky starší Krizi krok dolů. Taylor se snaží tematicky rozkročit překvapivě daleko, ale škodí tak svojí nejsilnější stránce, tedy zdánlivě cynickému nadhazování vztahových témat. V nich vždycky byla upřímná, s publikem sehraná a empatická. Teď, snad kvůli sladění s nejčernějším humorem, probleskne nezájem a škodolibost vůči ostatním i vůči sobě samé.

Marc je pořád svůj a na rozdíl od nejrůznějších dalších komiků či vypravěčů právě u něj věřím, že jeho postoj není falešná póza. Zkrátka je to bývalý divoch, který si prožil svoje a dlouho neměl rád všechno a všechny a s každým dalším rokem z něj ona razance vyprchává. Je smířený s tím, co má. Přišel o lásku, o další kus životního štěstí a teď zkrátka žije nebo se o to snaží. Nepotřebuje být vtipný za každou cenu a budovat pointy pro salvu smíchu každých patnáct vteřin, občas si na zdrcující hlášku počkáme pěkných pár minut, ale poslouchání všeho před i po ní má v sobě nezfalšovatelnou životní zkušenost.

Adaptovat do velkolepého dobrodružného akčňáku herní sérii, která vypadá velkolepěji, dobrodružněji a akčněji než všechna konkurence, je úkol náročný a na první pohled zbytečný. Jenže i přes nekonečné předprodukční průtahy, změny režisérských jmen a neuvěřitelný paradox, kdy původně plánovaný představitel Nathana nakonec skončil v roli Sullyho, je z Uncharted úspěch. Tvůrci totiž nepotřebují znovu objevit kolo, nechávají hlavního hrdinu skákat, utíkat a padat tak, jak se ke slavné značce patří a hlavně nezapomínají na to, že většina diváků hru hrála a bude chtít zažít něco povědomého. Tradiční neduh herních adaptací je tak snad definitivně zažehnán a hlavní vizuální atrakce přímo citují třetí díl nebo dokonce naddimenzují závěr dílu čtvrtého. Nejvíc se mi ale ulevilo u interakce hlavní dvojice. Tom Holland je sympaťák a jako mladší Drake se může vyřádit ve tradiční herecké poloze, ale Mark Wahlberg mě jako Sullivan dlouho strašil, aby si nakonec film ukradl pro sebe. Podstatu brumlajícího mentora s čuchem na peníze totiž vystihl dokonale.

Vykradená hromádka civilních žánrových povídek, která klame tělem až do té míry, že odmítá odpovídat na vlastní otázky. V první se objevuje tolik slepých uliček a nikam nevedoucích vějiček, že jsem do poslední vteřiny nechtěl věřit, že chce Olivia Wilde celý svět postavit na jediném zvratu. Hodnocení se tak z větší části opírá o božský talent Florence Pugh, která jen zvýšeným hlasem nebo lehkou grimasou zadupává planě křičícího Stylese nebo rozšafného Pineho do země. Režie nebo vizuál jsou až neoprávněně sebevědomé, což několik zbytečných linek v konečném dojmu umaže, ale ty nejviditelnější (letadlo, zemětřesení) ignorovat nelze. 50%

V době premiéry fungující jako vzpomínka na nedávno skončenou novou trilogii, napodruhé při relativně náhodné projekci o nějakých patnáct let později mnohem horší. Animace nezestárla dobře, vývoj známých charakterů je omezený tím, co víme o jejich přítomnosti, budoucnosti i postranních záměrech a první tři čtvrtiny filmu jsou nepřetržitou repetitivní akcí. Mezi neustálým střílením, skákáním, létáním a padáním není čas na nádech a když se už poněkolikáté střetli zachmuření nepřátelé a po několikaminutovém souboji odešli oba živi a nezraněni, málem mi hlava padala únavou. Klonové války jsou bezedným zdrojem příběhů, tenhle vchod mi ale zatím zůstává zavřený.

Kdo tuhle vánoční procházku přirovnává ke dvacet let starým teenagerským komediím, ten je nikdy neviděl - nebo si je nepamatuje. Adekvátně sváteční jiskry, pár upřímných citů z náhodných setkání a i pár skutečně vydařených žertů, na které budu rád a dlouho vzpomínat. Mnohem umírněnější, hladivější a obecně náladově přívětivější, než jsem po upoutávce čekal. A Liv Hewson samozřejmě v nejvděčnější roli, jako víceméně vždy, když se potichu někde objeví.

Když už trpí hlavní hrdinové, tak ať trpí i diváci. A to jak znalci filmové adaptace, tak milovníci předlohy a logicky i úplní začátečníci. Všichni dostávají od začátku jednu pesimistickou vyhlídku za druhou, Patrick Warburton jako Lemony nemilosrdně ujišťuje, že bude hůř a jednomu by se ani nechtělo hlavním postavám fandit, protože podle všech předpokladů to ani nemá cenu. Jenže byla by škoda tuhle řadu příhod neprožít. Zápal všech zúčastněných je extrémně nakažlivý, galerie grimas Neila Patricka Harrise je nekonečná a těch nečekaných hereckých nástupů na scénu, kdy jsem v nejednom případě nadšeně vyskočil z křesla, to vše dává trablům sourozenců Baudelairových punc události, která překvapivě prolétla docela nízko pod diváckým radarem. Jediné, co mi zabránilo vyšplhat po ledové stěně až k nejvyššímu hodnocení, je už samotná pointa knižní série. Tedy vykutálený přístup k odpovědím, na které se nejvíce čeká a které nejednou zůstanou až průzračně jednoduché nebo dokonce zmíněné jednou větou ve druhém plánu. Komu je tahle potenciální frustrace sympatická, ten si ji užije dosyta, pro všechny ostatní je tu výše zmíněné, vše zabalené do nikdy neodpočívajícího černého humoru a jedinečného výtvarného řešení.