Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Akční
  • Drama
  • Sci-Fi
  • Komedie

Recenze (123)

plakát

Duna: Část druhá (2024) 

Inu, tak jsme se opět setkali s původní Duna skvadrou a to dokonce dva roky před maturitou (i tak je to zatraceně dlouhá doba). V průběhu čekání se mi podařilo i dočíst předlohu a nutno říci, že čerstvě po přečtení jsem byl doopravdy zvědavý, jak se jim takovou šílenost podaří zadaptovat na filmové plátno. Duna je ovšem jeden z těch příběhů, o kterých přemýšlím klidně ještě rok po přečtení a postupně jsem tak uznal, že je to opravdu dobrý příběh. Není tedy co řešit, když šla Duna do kin, ohlasy byly téměř stoprocentní, určitě se jedná o spektákl roku 2024. No... Vlastně ano. Takže přemýšlím, co sem teď budu dál psát. Duna je zkrátka perfektní a s ohledem na to, že jsem to po všech těch hodnoceních čekal, se sice nedostavuje takové nadšení, jako když objevím nějaký nečekaný klenot, ale každopádně si zaslouží uznání a nálepku precizní filmařiny. Skvělé je tu snad vše: Vizuály, které se nestaly obětí špatně placených CGI studií a film zkrátka vypadá stejně dobře, jak první část. Herecké výkony, zde mě obzvlášť mile překvapil Austin Butler, jehož jsem už předtím znal z Shannara Chronicles a který tady, vzhledem k lepšímu scénáři, předvádí naprosto úžasný výkon. Zvuk a hudba, tam ani není o čem, sice to není Zimmerův soundtrack, který bych poslouchal i mimo film, zato perfektně sedí do samotného filmu a ocenil jsem i chvíle absolutního ticha, které skvěle budovaly napětí. Jistě by se dalo najít pár vad, například vztah Chani a Paula není moc prohloubený a zkrátka pak Paulova rozhodnutí v kontextu jejich vztahu nemají takovou sílu. Zároveň si ale uvědomuju, že toho má film spoustu dalšího ke sdělení a navíc ani knížka se jejich vztahem tolik nezabývá (nebo si to aspoň nepamatuju). Samotný závěr pak zanechává dveře otevřené dalšímu pokračování i když film určitě není uzavřen v tom jakémsi "bodu odpočinku", kdy postavy mají ještě hodně před sebou, ale dosavadní dějství je v rámci možností uzavřené. Tady se zkrátka uprostřed jakéhosi velkolepého dění film tak trošku utne, ne že by bylo něco dalšího k rozebrání, jen se to asi mohlo uzavřít poklidněji. Druhá část Duny je zkrátka film odsouzený k úspěchu a tudíž z něj sice paradoxně nejsem tak nadšený, protože kvalitu očekávám, určitě se ale dá říct, že si zaslouží velké uznání a plné hodnocení.

plakát

Drive (2011) 

Drive na mne z popisu základního příběhu moc nezapůsobil, zlákal mě víceméně soundtrack, který sliboval retro synthwave, pro mě nedávno objevený klenot hudby, a také herec Ryan Gosling. Upřímně jsem tak zpětně překvapen, jak moc mě film dokázal pohltit a jak moc zapůsobil na moje pocity. Film se otevírá relativně obyčejným představením hrdiny a toho, co dobrého i špatného dělá, všechno to pak ale nakopnou již zmíněné synthťáky, které i s ohledem na málomluvnost hlavního hrdiny navíc prozrazují k příběhu něco navíc a s ohledem na to, jak snadno se dá do chytlavých tónů soundtracku zaposlouchat, je rozšifrování textu ještě o něco snazší. Jak jsem již řekl, hlavní postava je ve slovech poněkud skromná a obecně postavy neříkají mnoho, což ale vůbec nehraje v neprospěch filmu a dodává mu to na unikátnosti. Postavy samotné mají neskutečně komplexní charaktery, které si projdou velkými změnami, jejichž dopad často divákovi docvakne až v nejposlednější moment a rozhodně se tak nedá říci, že by Drive byl předvídatelný, jak jsem si zpočátku myslel a dojde i na pár zvratů, které jsem osobně nečekal. Zároveň se tu chytře pracuje s každým hercem a každou postavou a každá podstatnější postava dostane svůj prostor a je úsporně využita, aby zapadala do celku děje. Samotný příběh je pak precizně odvyprávěný, rychle mi docházely hlubší myšlenky a významy za děním na obrazovce a každý další kousek skládanky příběhu hlavní postavy Drivera jsem pro své vlastní překvapení prožíval velmi intenzivně a to někdy i se slzou v oku a se zatajeným dechem. K ději se ještě vyjádřím krátce ve spoilerovější a analytičtější části recenze, nechci vás totiž ochudit o ten jedinečný prvotní zážitek, který Drive nabízí. Drive vyhlíží zdánlivě velmi obyčejně a béčkově, ale vyklubalo se pro mě z něj opravdu velké překvapení, které exceluje po stránce hluboce propracovaného scénáře a jeho myšlenek, dobře pojatých postav ze strany tvůrců i herců a hudbou, která přidává dílky do skládačky a zároveň je chytlavá a lahodí mým retro uším. Jakkoliv nezajímavě může tedy Drive zprvu vypadat, je to ukázkový příklad toho, jak se má dělat filmové umění.

plakát

Pět nocí u Freddyho (2023) 

Five Night's at Freddy's je velmi zajímavý počin. Videohry se staly neskutečným fenoménem, jak po stránce hratelnosti, tak po stránce hlubokého a těžko odhalitelného příběhu. A ať už se vám tato franšíza líbí či ne, nepochybně se FNAF navěky otisklo do moderní popkultury. Případ zfilmované verze je pak ještě o něco zajímavější. Od trailerů jsem měl zato, že půjde o nenápadnou hororovou blbinku a hodnocení po prvních předpremiérách na ČSFD mě v tomto spíše utvrdila. Zaujala mě však jedna věc a to tvrzení: "Je to točené pro fanoušky". Když jsem pak šel v den premiéry do kina a viděl jsem ty davy, které byly možná tak na Endgej, plné lidí s maskami animatroniků, došlo mi, jak moc tenhle film vlastně sází na fanouškovskou základnu. Otázkou je: Vyplatilo se rozdělit běžné diváky a kritiky a skalní fanoušky do dvou táborů? Na tuto otázku je z hlediska čísel poněkud jednoduchá odpověď: Nepochybně ano. Jak na tom však jsou kvality filmu samotného, to si probereme nyní. Five Night's at Freddy's začíná zlehka. Relativně zkratkovitým způsobem buduje postavy a posouvá je v ději. Scénář zde potom v několika momentech pokulhává. Nejvíce mi asi vadila postava zlé tety, jejíž motivace mohly být dle mého mnohem hlouběji prokresleny i s ohledem na to, že několikrát posune děj filmu dopředu. Dalším problémem je pak ona zkratkovitost. Tak například způsob, jakým se v příběhu odbyde vysvětlení té povrchové zápletky, čili že (spoiler) duchové dětí posedly obří animatroniky, postavy prostě plácnou v konverzaci jako vysvětlení a dál se tím nijak nezaobírají, nepřijde jim na tom nic divného a nakonec se s animatroniky začnou navrch kamarádit. V této fázi filmu jsem balancoval v hodnocení na hraně tří hvězd, zatím se jednalo o tu relativně obyčejnou adaptaci videohry, tak jak to vypadalo z trailerů. Jenže tady film ani zdaleka nekončí. Některá zvláštně podaná vysvětlení nakonec vyvrcholí v nečekané zvraty, kamarádění s animatroniky už najednou nevypadá tak zvláštně a děj neúprosně hází na diváky jeden plottwist za druhým a jednu neskutečně působivou pasáž za druhou. Zde se dostáváme k tomu, proč je Five Night's at Freddy's tak podivuhodným filmem. Není to totiž adaptace natočená pro běžné diváky, ona nenápadná věta "Je to točené pro fanoušky" v propagačních videích je myšlená doopravdy vážně a upřímně? Jsem všema deseti pro! Pravdou jest, že jsem kdysi viděl jedno hodinu a půl dlouhé video o celém loru FNAF (zde dávám odkaz), tudíž bych se mohl považovat za součást druhého tábora hardcore fanoušků. Osobně si však myslím, že jsem se v průběhu sledování filmu nacházel tak někde na pomezí táboru běžných diváků a kritiků, a fanoušků. Tento snímek však dokázal něco neskutečného, co už jsem dlouho v kině neviděl a to, že ti fanoušci v kinosále při jakékoli referenci či plottwistu tleskali. Je až neskutečné, jakým způsobem je věta "Je to točené pro fanoušky" myšlena vážně a jak moc se jim to, navzdory těm řečem o mrtvé videohře, doopravdy vyplatilo. Na rozdíl od dnešních běžných blockbusterů, které jsou jen pouhopouhým obsahem, dojící poslední zbytečky nostalgie, co z nás má vymáčknout nějaké prachy, bez duše a bez nápadu, bez jakékoli úcty k předlohám a požadavkům, co fanoušci doopravdy chtějí vidět a místo toho se rochní v exkrementech progresivity a následně tu kopu hnoje používají jako svůj štít proti kritice, na rozdíl od těchto bezduchých výtvorů, které ani nelze nazývat filmy, ale pouze produkty, totiž Five Night's at Freddy's na své fanoušky doopravdy myslí a obzvláště celé finále, pro pochopení běžného diváka naprosto za čárou, je toho důkazem. I tak si dle mého běžní filmoví konzumenti ve FNAF filmu něco dobrého najdou, ať už je to sem tam dobře fungující hudba, výborně postavené, nasvícené a vůbec úžasně vypadající scény, celkově úžasně vypadající loutky animatroniků, které dokazují, že praktické efekty stále kralují nad levným CGI a které umí divákovi předat ty správné emoce, pár nápaditě natočených mírně hororových pasáží (ačkoli samotný snímek podle mě horor skutečně není) a nebo snad možná i herci a jejich postavy, které (v případě hlavní postavy Mika) přijdou lidem bez emocí, zatímco mně naopak přijde, že roli hlídače na nočních směnách s očividným nedostatkem spánku ztvárňuje dosti přesvědčivě, či snad vedlejší role Abby, která si na dětskou roli vede obstojně nebo snad absolutně fenomenální výkon Matthew Lillarda, který je do své role zapálen a těším se, až ho uvidím více, mnoho záběrů je také docela brutálních a to tak, že šťaví věkovou hranici 12 let na maximum (u několika záběrů jsem opravdu až znechucením nad brutálností skřípadl zuby a choulil se v sedačce). Všechna jmenovaná pozitiva samozřejmě ne zcela úplně vyváží to, že obyčejný divák zkrátka nepochopí scénář, který i tak obsahuje pár neduhů. Já však mohu potvrdit, že jsem po zhlédnutí filmové adaptace FNAF plně zainvestovaný do dalších pokračování a můžu s klidem prohlásit, že jsem fanouškem Five Night's at Freddy's.

plakát

Bod obnovy (2023) 

Je pro mě stále poněkud šok, že něco jako Bod Obnovy vzniklo v našich Českých krajích, což byl definitivně i jeden z důvodů, proč jsem se musel jít o této sci-fi anomálii přesvědčit do kin. Výsledek považuji za krok kupředu, ale zároveň jako za pouhý první a zdaleka ne nejpovedenější krůček, kterým by se naše Česká kinematografie mohla v budoucnu ubírat. Film zpočátku naprosto uchvátil mou pozornost, pomalé nastiňování toho, jak tentokrát uvidím něco jiného se projevilo v líbivých záběrech sci-fi Česka, které se dle mého realisticky přibližuje tomu, jak by naše budoucnost mohla za těch 20 let vypadat. Žádná létající auta, žádná přitroublá sci-fi udělátka, vše je velmi promyšleně nadesignované a po vizuální stránce je zkrátka film naprosto bravurně zvládnutý. Na své si přijde také hudba, která je až překvapivě výrazná a umí zapůsobit ve správných momentech podobně, jako u jiných světových skladatelů. Obrovským překvapením byli také čeští (ne)herci, kteří zde odvádějí přiměřeně někdy dobrou práci, i když někdy jsem měl při dialozích stále pocit, jako bych sledoval cutscénu z Oblivionu. Občasným problémem pak bývají nesrozumitelné dialogy nebo věty, které přehluší sounddesign nebo si je herec mumlá pod fousy nebo do podlahy. Zdaleka největším problémem však je zápletka. Působí to, jako by tvůrci chtěli ve svém unikátu probrat hromadu témat zaráz a zatímco se soustředí na dilema ohledně samotného Bodu obnovy z osobního pohledu postav, snaží se zároveň rozebrat korporátní mašinerie jejich světa do celé zápletky. Celkové rozuzlení ohledně těch velkolepých událostí mi přišlo až téměř stupidní, na první dobrou lehce nepochopitelné a ve finále ani zdaleka tolik zajímavé, jako osobnější dějová linka ústředních charakterů. Po této stránce nejen že došlo na velmi zajímavý zvrat v samotném případu, který jsem já osobně nečekal a velmi pěkně si pohrával s myšlenkami Bodu obnovy, ale hlavně jsem jevil zájem o postavy, které byly dobře načrtnuté, ačkoliv bych z jejich charakterů viděl ještě víc. Film tak ve finále působí trochu roztříštěně a do poutavých dilemat hlavních postav se pletou nesrozumitelné pletichy megakorporátu. Ocenit ale musím detaily okolo dějové linky. Nejen to, jak se dokresluje celý worldbuilding, ale některé dialogy a momenty postav jsou velmi pěkně napsané a tvůrci umí vybudovat temnou a napjatou atmosféru, jejíž napětí se několikrát stupňuje v samotném závěru, kde se mi při jednom momentu až zatajil dech. Co tedy je Bod obnovy? Rozhodně je to naděje, že v budoucnu uvidíme takovýchto odvážných experimentů v České kinematografii více a doufejme i lépe scénáristicky zvládnutých. Každopádně je Bod obnovy velmi netradiční detektivkou ve velmi slušivém sci-fi kabátku, který si jednoznačně zaslouží pozornost.

plakát

Barbie (2023) 

Jistě jistě, vím, co jsem řekl v recenzi na Oppenheimera, ale byl jsem ukecán a inu musím říct, že mě Barbie příjemně, ale i nepříjemně překvapila. Respektive z počátku mě překvapila a to svojí neskutečnou podivností, která je předpokládám tvůrčí záměr. Zprvu jsem čekal, že se bude zápletka vyvíjet směrem "navrácení chutě do života a oživení snů dívky, co si dříve hrála s Barbie panenkami", postupně se však začalo vyjasňovat o co tu skutečně kráčí. Když se Barbie vypraví do reálného světa, je na plátně líčen jako toxicky maskulinní patriarchátem zválcovaná společnost nebo tak nějak (s tím, že svět Barbie je přesný opak). Patriarchát se ovšem nakonec dostane i do Barbie světa, z čehož je Barbie zničena a rozhodne se vše změnit sprostou lstivostí na Keny a svými intrikami je nakonec poštve proti sobě a opět nastolí matriarchát. Tato část filmu mě přivedla do fáze úzkosti, na co se to sakra dívám a kladl jsem si otázku, zda tohle je celá zpráva filmu. A já s obrovskou úlevou na konci filmu zjistil, že ne! Do hájee, ale tak moc jsem se bál, do čeho se to sakra Ryan Gosling uvrtal a furt jsem přemýšlel, jestli tohle je ten Kenův příběh, který chtěl odvyprávět, ale naštěstí ne! Závěr celého filmu, totiž ve finále zahazuje tento konflikt mezi patriarchátem a matriarchátem, mezi muži a ženami, i když stále upozorňuje na jisté problémy, se kterými se potýkají ženy, ale zároveň neopomíná do jisté míry vyjádřit pochopení pro postavu nešťastného Kena a ostatních Kenů. Myšlenka za tím vyjádřená tedy skutečně usiluje o rovnost (aspoň doufám, pokud budu vyveden z omylu, budu muset asi leccos přehodnotit). Celé mě to nakonec relativně přesvědčilo o tom, že se nejedná o nějakou levnou propagandu a i když je závěrečná myšlenka poněkud kostrbatě vyjádřená, je tam, což celému předchozímu dění dává nálepku do výšin přehnané satiry a celému filmu místo odpadu tak uděluji tři hvězdy. Kdybych pak kromě příběhu měl ohodnotit ty věci okolo, tak jistě herci, kteří jsou vesměs dobří a někdy i hudba byla relativně výrazná. No co na to říct, je to sakra divný film, ale není vyloženě odpudivý.

plakát

John Wick: Kapitola 4 (2023) 

Keanu Reaves a jeho postava Johnnyho Silverhand... totiž Wicka mi nikdy moc nesedla a na poli akčních filmů jsem ji považoval za poněkud nezáživnou sérii. První tři díly jsem tak až na pár detailů bez překážek zapomněl. U čtvrtého dílu se však zdá, že se samuraj probudil (a to doslova, katan a japonského/čínského prostředí je tu spousta) a tentokrát mě přesvědčil o tom, že je něco víc. Se sérií John Wick mám jeden veliký problém a to, že to je, jako by se snažili zadaptovat třeba hru DOOM, totiž že sledujete jednu jedinou hlavní postavu, jak se probíjí přes hordy pěšáků a je tak nějak jasné, že se přes tu vřavu z místa A do místa B prostě probije, protože pak by nebylo, co vyprávět. U filmů tohoto typu pak není úplně důležité, co se stane s postavami, protože to je od začátku jasné, ale spíš, jak a kde se postava s danými problémy vypořádá. Hlavní roli tak hraje prostředí a způsob, jakým Wick provede svá zajetá krvavá jatka. Nutno říci, že z akce si snad až na pár momentů z druhého dílu nepamatuju nic, naštěstí to ale není vše na čem John Wick staví. Dalším pilířem je totiž worldbuilding, kvůli kterému jsem u série přetrval až do třetího dílu. Na druhou stranu mi univerzum plné krvavých přísah, kontinentálů, hotelů pro nájemné vrahy a podobně, kvůli nezáživné akci a postavám přišlo jako promarněné. Když jsem se tak v jedné recenzi doslechl, že nový John Wick je to samé, co vždycky, do čtvrtého dílu jsem se nikterak nenadchl a až nyní jsem se na něj podíval z čisté zajímavosti. K mému potěšení ovšem mohu oznámit, že se John Wick změnil. Už od samého začátku totiž představuje úplně nové postavy, které mi hned napoprvé přišly k chuti a neskutečně jsem si jejich přítomnost ve filmu užil. Takový slepec Caine, jako Wickův dávný přítel, nyní jeho nepřítel, kvůli vyšším mocnostem, je rozhodně o něco zapamatovatelnější, než kterýkoli Wickův parťák/nepřítel z předchozích kapitol, hlavní záporák v mrazivém podání Billa Skarsgårda je opět o něco zapamatovatelnější, než jeho předchůdci a i relativně malá role postavy Kojiho dokázala začátek filmu neskutečně nakopnout. Samozřejmě i s mnohými starými postavami se tu pracuje, čímž čtvrtá kapitola rozjíždí daleko větší rodeo, než předchozí díly a konečně je tu něco v sázce. Akce je do jisté míry pořád to samé, ale opět platí, že to není úplně to samé. Tentokrát totiž i obyčejní pěšáci dají Wickovi slušně zabrat a nejsou to jen figurky na jednu ránu. Jenže akce se zase posune na úplně jiný level, když se do ní zapojí i příběhově významnější postavy a to je pak totální nářez. Důležitou roli v tomto filmu hraje také vizuál a to speciálně barvy a expozice. Jednotlivé scény hrají barvami, detailně se tu pracuje s osvětlením a to v kombinaci s hudbou, která se z elektronické přelévá do temných tónů kytarových strun a sem tam je doplní i nějaký licencovaný hit. Ocenit musím taky hravou kameru, s některými záběry si tvůrci opravdu vyhráli a například vzdálený záběr na akci shora překvapivě funguje. Větší osudovost, barevnost, úžasná hudba a kamera tak utvářejí pro akci perfektně funkční kombo. Ani dialogy ale nejsou upozaděny a některé napětí budující momenty mě nechávaly napjatého očekáváním, co se stane dál. Samozřejmě by se daly více propracovat pocity Johna Wicka o celé jeho situaci a tak nějak víc prohloubit jeho charakter nebo více zmapovat vztah Caina a Wicka, ale i přesto, že vám film o jejich minulosti mnoho neřekne, dokáže jejich přátelství prodat, což se v dech beroucím a napjatém finále silně projeví. John Wick: Kapitola 4 je pro mě nakonec po předchozích generických a nezapamatovatelných dílech příjemným překvapením, které mě i s ohledem na jeho konec ponechává plného očekávání na pátý díl.

plakát

ONEMANSHOW: The Movie (2023) 

Tak je to tu, film, na který jsem původně ani neměl v plánu jít, kdybych nebyl štědře pozván (ještě jednou děkuji převelice, už jsem byl párkrát osočen z toho, že špatně hospodařím s penězi s ohledem na to, kolikrát chodím za rok do kina). Když se den před mou návštěvou objevila první hodnocení, řekl jsem si s úsměškem, že asi půjdu na ten nejhorší film, co jsem kdy v kině viděl (možná dokonce horší, než Venom 2, u kterého dodnes svých peněz lituji). Nuže, je to pravda? Skutečně se jedná o tak odpadní film, že si zaslouží tak nízká hodnocení? Ani ne, ale zrovna sláva to taky není.  Kazma se tentokrát rozhodl zkombinovat svoji Show, založenou na principu "všechno nemusí být tak, jak to vypadá" s čistou fikcí běžných filmů, která nemá s realitou nic společného. Otázkou je, funguje to? Po té filmové stránce spíš ne, scénář je jako napsaný dvanáctiletým, který se od spolužáků zrovna naučil poněkud rozsáhlou zásobu sprostých slov a ještě mu maminka pověděla, co že to jsou vlastně drogy, sex a alkohol. Dialogy a herecké výkony někdy poněkud kolísají na kvalitě, ale na druhou stranu uznávám, že díky tomu, že se jedná o film a tudíž fikci, daří se Kazmovi docela slušně zakrýt, co že se teda doopravdy stalo (u těch méně jasných záležitostí). Po stránce toho, že to je stále ONEMANSHOW si myslím, že už film exceluje o něco lépe a je tu pár typických a pěkně vymyšlených OMS momentů. Na druhou stranu to opět všechno padá na fikčním formátu filmu a tudíž se nedaří plně předat zprávu, kterou normálně díly ONEMANSHOW mají. Dle kampaně se také jedná o první film, který nekončí v kině a to díky magické supr čupr kartičce, kterou jsem obdržel u pokladny kina. Já jsem ovšem člověk veskrze líný a mimo to za kino utrácím víc než dost každý rok, abych na to chodil každej den třikrát a luštil šifru, takže tato část filmu pro mě taky padá. Podtrženo sečteno, jedná se o polofilm, který na kvalitě neustále klesá a stoupá, plný dobrých, ale i vyloženě špatných momentů a s relativně hloupým scénářem. Můj verdikt: Dávám zm*d... tři body.

plakát

Oppenheimer (2023) 

Na začátek bych chtěl říci, že jsem se po vzoru mnoha lidí nešel hned po Oppenheimerovi podívat na Barbie, jelikož jsem rozhořčen, že tento filmový event naprosto zazdil absolutně úžasnou sedmou Mission: Impossible, která takhle přespříliš nevydělala (ano vím, že si za to do jisté míry můžou tvůrci sami, protože vybrali riskantní termín, ale do háje, jestli to ještě někdy bude v kinech, zajděte na to, stojí to za to). Nyní už tedy ovšem k filmu, který mě poněkud zmátl. U Christophera Nolana pro mě vždy platí pravidlo, že se na jeho filmy musím podívat dvakrát, abych je pochopil. U poněkud překomplikovaného Teneta se mi nakonec podařilo pochopit ho taky, ovšem od té doby mám takový neblahý pocit, že milý Kryštof vnímá čas trochu jinak, než obyčejná lidská bytost. Oppenheimer je totiž snímek, který neplyne časově z bodu A do bodu B a míchá se vám tu minulost s budoucností, současnost s minulostí nebo budoucností a kdo ví, jak ještě. Mojí otázkou ale je proč? Leckoho by napadlo, že se časové linie takto prolínají, aby se ukázalo, že události a rozhodnutí postav v současnosti měla takový a takový dopad v budoucnosti, ale zdá se mi, že proto by měl člověk být aspoň trochu znalý Oppenheimerova příběhu. Já jakožto člověk, který si kdysi přečetl jen něco z wikipedie jsem tak v asi dvou třetinách filmu absolutně ztratil nějaký hlubší přehled o tom, co se sakra děje a jen jsem věděl, že tady ten špatný a tady ten dobrý. Jistě, to přece k Nolanovým filmům patří a sám jsem na začátku recenze řekl, že jsem zvyklý se na jeho filmy dívat dvakrát, abych je pochopil, ale dle mého zrovna u historického filmu takového rázu jako Oppenheimer není vůbec třeba tak příšerně překomplikovat děj a absolutně rozbít časovou linku filmu. Díky této naprosto zbytečné komplikaci úplně všeho jsem tak z kina odcházel poněkud zmaten. Určitě si ale Oppenheimer nezaslouží odpad, stále je nutno uznat, že jde o precizně natočené a napsané dílo, kde mi při pár momentech naskakovala husí kůže (hlavně na začátku a na konci) a to také díky absolutně skvělé hudbě, která je sice někdy trochu moc ohulená, zato se má čím chlubit. Ano, stále platí, že Christopher Nolan je mistrem svého řemesla po vizuální stránce, tentokrát jsem byl bohužel nepříjemně překvapen celkovou zmatečností děje, které se ale dalo docela snadno předejít. Jsem si docela jistý, že na druhé zhlédnutí film pochopím, na druhou stranu jsem si taky jistý, že jsem ho mohl pochopit už na první a to bez větších komplikací. Je mi líto, tentokrát se pro mě o žádný Nolanův spektákl nejedná.

plakát

Warcraft: První střet (2016) 

Pro film Warcraft mám jistou slabost, pravděpodobně způsobenou tím, že jsem na něm byl před těmi šesti lety (to už je tak dlouho? cítímsestarý) v kině a tudíž mé nadšení může být subjektivně zabarveno mými prvotními pocity blaha mého tehdy desetiletého já a také mírnou dávkou nostalgie. Neberte to ovšem tak, že bych se na Warcraft kouknul jednou začas znovu jen, abych zavzpomínal, protože je to čistokrevné fantasy, dosahující nevídaných kvalit. Inu a když jsem si ho teď po dlouhé době znovu pustil a díval se na něj tentokrát s větší objektivností, vířící myšlenky kolem tohoto filmu mě přiměly si své postřehy vypsat v recenzi. Bacha na spojlery.  V prvé řadě je nutno podotknout, že jsem své dlouho trvající hodnocení pěti hvězd o jednu snížil, čímž se hned na začátku recenze dostanu k negativům. Na samém začátku je někdy film až zbytečně zkratkovitý, věci se zprvu dramaticky budují a po intru se všechno tak nějak rychle semele, že ani nestihnu zaregistrovat, s jakými postavami, či lokacemi mám tu čest. Jistá zkratkovitost či nepropracovanost provází film ještě v několika momentech, tak například vztahy a minulost postav by si zasloužily daleko více času, aby některé momenty zafungovaly lépe. Takový Medievh mohl být jakožto hlavní zrádce budován déle, aby pak přišel ten odpal z jinak pěkně vymyšleného plot twistu, na který divák přijde hned potom, co postava pojme jisté podezření nad stránkou z tlusté bichle. A nebo jakési drama mezi Garonou a Lotharem, kdy se Garona viní ze smrti jeho syna, je doslova vycucané z prstu, protože s ním neměla na bitevním poli byť jedinou interakci (působí to, jako by to z filmu někdo omylem vystřihnul). Obecně si myslím, že by filmu prospěla delší stopáž, s postavami mi nevadilo trávit čas a oblíbil jsem si je, jen kdyby zkrátka měly větší hloubku. Teď tedy k těm pozitivům. Po stránce příběhu je film velmi nápaditý, obzvláště se mi líbil pohled z obou stran konfliktu, což zamezuje jakékoliv černobílosti. Dále se tvůrci nebojí nechat padnout smrtelnou ránu na kteroukoliv z hlavních postav a to opět jak ze strany orků, tak lidí. To, jakým způsobem si tu pohrávají s osudy postav dodává onomu válečnému konfliktu, který je předmětem celého filmu, mnohem živější a realističtější pocit. A, jak jsem již říkal, protože jsem o postavy jevil zájem, jejich osudy na mě zafungovaly vždy dobře. Pak bych rád vyzdvihl vizuál, který je precizní, orkové nevypadají jen jako Shrek s kly, ale jako faktický orkové z masa a kostí a svět kolem působí plně a až magicky. Dojem opravdového fantasy podtrhuje hudba, která je zapamatovatelná a funguje ve správných momentech. Akce není asi to nejlepší, co jsem viděl, ale určitě jsem schopen vyjmenovat alespoň tři momenty, které se mi vryly do paměti. Warcraft to jistě neměl ve své době lehké, dobré videoherní adaptace tehdy ještě nebyly standardem a film musel navíc obstát před přísnou fanbází. Přiznám se, že se ve světě Warcraftu dvakrát neorientuju, nehrál jsem hry, nečetl knihy, proto oceňuji spíše to, jak kvalitně zpracovaný je to fantasy film (a že jich je docela málo) a ne, jak dobrá je to adaptace původního světa. Až mě mrzí, že film se pravděpodobně nedočká pokračování, protože se samozřejmě zároveň jedná o set-up na celou trilogii, tudíž spousta věcí je nedořešená a mě to tak skoro nutí se ponořit do nějaké té hry nebo knihy, místo abych si to užil na filmovém plátně. Každopádně s ohledem na to, před jakým nelehkým úkolem Duncan Jones stál, mi naservíroval nadupané fantasy, které má jisté mouchy, ale stále je pro mě hodno dalšího zhlédnutí.

plakát

Mission: Impossible Odplata - První část (2023) 

Série Mission: Impossible patří mezi ty filmy, které si jednou za čas s chutí pustím znovu (tedy aspoň poslední tři). K těmto filmům bylo vždy třeba přistupovat s trochou nadsázky, ovšem jsou to díla velmi inteligentní a svým scénářem komplexní a precizní natolik, že mě nutí, abych o nich přemýšlel ještě dlouho po zhlédnutí. Odplata - První část není výjimkou, ale potíž je v tom, že mi stále chybí ještě druhý kousek skládanky. To tedy neznamená, že by ten první nebyl taky naprosto úžasný.  Už zpočátku bylo jasné, že bude něco jinak, že se jedná o pomyslný konec celé ságy a že tentokrát půjde o víc, než jen o záchranu celého světa: Půjde o samotného Ethana Hunta a jeho blízké. Abych tedy pravdu řekl, začátek filmu mírně pokulhává, lokace pouště mi přišla až trestně nevyužitá a krátká a najednou přeskočíme někam úplně jinam, abychom se ihned vrátili zpět a dořešili, co jsme začali před deseti minutami. To je ovšem asi jediná výtka, kterou k tomu můžu mít, zbytek filmu neúprosně letí dopředu a opět platí pravidlo, že mi pocitově přišel film kratší, než doopravdy byl (a to má 164 minut). V Itálii se honosí pěkně vymyšlenou a nápaditou auto honičkou a nakonec i neskutečnými obraty v příběhu, které mě posadily na zadek a nechaly s pusou dokořán. Dál mi toto rozebírat nepřísluší bez obrovských spoilerů, každopádně vrcholná pasáž v Benátkách patří mezi jedny z nejepičtějších v celém filmu, ne-li sáze, a to navzdory tomu, že jsou skromné jak kulisy, tak arzenál, zato neuvěřitelným způsobem vyniká scénář. Další část, tentokrát v Norsku, opět vymršťuje na vrchol akci, ze které jde zatraceně cítit, že tady se někdo nepotil jen před green screenem, ale nasazoval vlastní krk, třeba když skákal s motorkou ze srázu (i když tenhle záběr už se mi trochu okoukal z trailerů, stále to bylo něco jiného to vidět v kině a se vší omáčkou okolo). O akci ve vlaku ani nemám slov, obzvlášť ke konci se tvůrci doopravdy vyřádili a využili doslova každý vagón naplno. No a to se tak raduji nad tím skvostem když náhle co to: Slyším, jak Kittridge dělá narrating voice a já začínám větřit závěrečné titulky, ale vůbec se mi to nelíbí, vždyť jsem sakra neviděl skoro nic! I když to vlastně není vůbec pravda. Konec tohoto filmu mohu velmi překvapivě nazvat jako pánprstenovský, totiž že se pořád dělo něco, hrozně jsem si to užíval, čas letěl jako voda, najednou konec a já zjistím, že se vlastně nestalo skoro nic a jsem teprve na začátku. Tím nechci říci, že by film končil obrovským cliffhangerem, jak to mají některé dnešní filmy na víc částí ve zvyku, děj končí s postavami v jakémsi neutrálním "odpočinkovém" bodě, kdy překonali hromadu potíží a zároveň je tuna dalších před nimi. Navíc vám První část Dead Reckoning doopravdy neprozradí mnoho, vlastně skoro vůbec nic. K odpovědím na otázky kolem hlavního záporáka se film nedobere a tudíž zůstává až do příštího dílu obestřen hromadou tajemství. Předpokládám však, že to je záměr tvůrců, kteří s tím mají své plány. V neposlední řadě bych vypíchl parádní hudbu, která je s každou novou Misí lepší a lepší a taktéž výkony herců, včetně nových tváří (Hayley Atwell mi sedla za chvilinku) i když bych teda ocenil více scén s Ilsou Faustovou, hranou Rebeccou Ferguson a to obzvláště v kombinaci s Ethanem Huntem. Co na to říct, sedmička Mission: Impossible pro mě byla letos nejočekávanějším filmem roku a rozhodně nezklamala, snad až na trochu zmatený začátek, který je ale ihned vystřídán našlapaným prostředkem a kulervoucím závěrem. Odplata si tak ode mě odnáší slabších pět hvězd, a protože druhá část mě čeká až za rok, jdu teď s dovolením prověřit i ten český dabing v nějakém skromnějším nehamižném kinematografu.

Ovládací panel
1 bod