Philippa

Pro mne to není drama dvou rozdílných a přesto v něčem podobných žen.Cítím to jako jedinou ženu. Žena - Persona zobrazená jako herečka (vždyť kolik rolí v životě všichni hrajeme) a vnitřní žena-ošetřovatelka ( svým způsobem naše schopnost sebeléčby). Zobrazení vnitřního monologu ,jež nastavuje nekompromisní zrdcadlo-osamělost ,strach ,lhostejnost ,nenávist ,zraňování ,avšak záchvěvy pochopení a přijetí sama sebe.Opět Bergmanovské zkoumání schopnosti lásky a zde navíc i lásky mateřské.Drama ,před kterým není úniku ,tak jak on mistrovsky umí.Ať chcete nebo ne ,dotkne se vás ve vaší třinácté komnatě i když je zamčená a na ní sedm pečetí.Bergman mě dokázal přibíjet na kříž......Nykvistova krásná kompozice ,opět ta jeho hra se stíny a velké detaily ženské tváře ,to nádherně spolu s krásnou hudbou dotváří. Bibi a Liv obdivuji za jejich vynikající výkon ,protože jim věřím každé mrknutí oka.Ten závěr ,kdy tváře obou se spojí v jednu a vlastně to není ani jedna ,ani druhá a přesto oběma tolik podobná.....Těším se až přijde čas a budu si moci dovolit podívat se na Personu znovu.Teď si ,ale musím jít odpočinout.....

Dokonalost sama.Pan Vláčil byl filmovým básníkem.Nebudu tu opakovat všechno ,co je už v komentářích napsáno ,ale snad jen přihodím pro ty, kdo mají zájem podívat se na jeden z pro mne povedených rozborů Markéty Lazarové.......jež je výborně zakončen vystihující větou k celému filmu "Vláčilova Marketa Lazarová je tragická, plná krutosti, vraždění, lidského zla a neštěstí, ale její vyznění je nadějeplné, oplývající vírou v člověka, který očištěn a zpevněn prošlým utrpením dochází svého lidského určení..".......připsáno:Dočetla jsem knihu Markéta Lazarová. Jde o to, že Markéty jsou dvě. Vančurova a Vláčilova....

13.6.08...Zvláštní ,že o filmech tohoto typu nemůžu nic moc napsat přesto ,že jsem naprosto přeplněná krásou. Chápu ,že tenhle "málomluvný" film není pro každého... Já jsem spíše samotářský typ, často zahloubaný do sebe a miluji ticho. Myslím ,že anděl se mě už dotkl ....8.12.08...film jsem dnes viděla v rámci FK. Má druhá projekce a první v kině. Dnes mě film neskutečně bolel....

Znáte ten pocit ,když si takhle v létě přivstanete a vyrazíte ven do přírody.Všude je klid, slunce právě vychází, nad rybníkem se snáší opar mlhy a v trávě se třpití kapky rosy. Vy chodíte v té rose bosí a přestože zem je studená, nohy vás vůbec nezebou. A v duši máte něco tak krásného, až by jste nad tím plakali. Tak takhle nějak jsem to měla při setkání s tímto filmem.…..a děkuji za ten závěr....a děkuji za ten hudební doprovod….a ……prostě děkuji.

Stejně jako Julie nedokázala ronit slzy, ani já nenacházím slova a ten svůj vyjímečný pocit z Kieslowskiho filmů si ponechám uvnitř sebe. Ale ujišťuji vás, že vyjímečným myslím krásný, smutný, nadějný, láskyplný a hlavně modrý.

Poslední minuty filmu mě zasáhly doslova šípem amorovým .... slovy nelze vyjádřit, to se musí prožít....když o tom přemýšlím, ten pocit byl zvuk...zřejmě nebeské zvonky hrály.... zkrátka z Nebe se zrodil můj nick tady na ČSFD.