Konvička

Tak tohle byl velice osobní film, ačkoli nemám léta ani zkušenosti hlavního hrdiny. Ale absurdita bytí, žití a konec konců i zdánlivá smířenost s takovým životem, až dokonce rezignace mě hodně oslovily. Hlavně díky Billu Murrayovi. Teď jsem ještě ve věku, kdy mi hodně věcí ve filmu připadalo absurdně vtipných (zároveň však hluboce lidských a tím pádem i shovívavě pochopitelných), ale jestli to stejně vtipně budu vnímat i za pár desítek let, nedovedu odhadnout. Možná se pak na tenhle film podívám znovu, vydám se na svou vlastní cestu zpět po partnerských křižovatkách a případně doplním svůj komentář.

Dávám nejvyšší hodnocení, protože mě uchvátila jak forma, tak obsah. Ty krátké filmy na různé téma, propojené jen osobou pianisty a jeho hudbou, podle mě přesně vystihovaly jeho charakteristické rysy. Originalita, údernost, výstižnost a dokonale zvládnutá technika okořeněná vlastní dávkou invence a ohromné muzikálnosti.

Čím jsem starší, tím raději jsem, když se příběh o velké lásce vyhne šťastnému konci. Proč to je, nevím, ale mám pocit, že to v hloubi srdce upřednostňuje většina diváků. Ovšem vlastní vztah se nejspíš každý snaží vidět přes růžové brýle a doufat v to nejlepší. Kolik škody člověk dokáže napáchat kvůli milované bytosti... A stěží být v takových případech soudcem, to by dotyčný musel mít srdce z kamene. Jsem ráda, že existují filmy jako Anglický pacient. Aťsi je pro někoho nudná slátanina...! Ať. Pro mě je mementem toho, jak bezmocný je člověk čelící vlastní touze, nedorozumění a souhře - v tomto případě tragických - okolností. Kdo někdy opravdu nemiloval, nechť nesoudí...

Dosud byl pro mě nejlepším Jamesem Bondem (po Seanu Connerym) Pierce Brosnan. Ale... Sbohem, Pierci! Dost bylo chameleonských Bondů a technických hračiček, které mě s posledními díly víc a víc iritovaly. Můj nový bondovský idol - a je dost dobře možné, že v mém žebříčku předčí i švarného Conneryho - se zrodil v roce 2006. Craigův 007 si stojí za svým, i kdyby ho to mělo zabít. Takové chlapské gesto a opravdovost jsem už dlouho postrádala. Bravo a těším se na další filmy!

Můj nejoblíbenější díl z celé trilogie - dynamičtější, plastičtější, lidštější. Zde tolik diskutované Sofii Coppole jsem prvních pár minut nemohla přijít na chuť, ale později do své role rozhodně zapadla. Škoda, že čestnost opravdu nemá místo v těch nejvyšších sférách...

Pro někoho byl možná nejsilnější scénou odchod Náčelníka, já jsem však zůstala přimrazená sedět ve chvíli, kdy kdy se v závěru vrací McMurphy. Pořád jsem čekala, že vyvede podobný kousek jako po prvním lékařském zákroku... Až ty jizvy na čele mi přehodnotily úplně všechno a ačkoli jsem předtím nechápala, proč sestru Ratchedovou diváci tolik nenávidí, připojila jsem se k nim během vteřiny.

Tak trochu tragikomická komedie o relativitě všeho - štěstí, lásky, práce, iluzí...

Z podobně laděných filmů jsem viděla jen Syrianu, která se mi líbila moc - a Labyrint lží se mi zamlouval neméně. Je sice trochu přehlednější a mainstreamovější, ale to mi nebránilo užít si ho a posléze ho trochu prodiskutovat s pár přáteli z Blízkého východu. Zvlášť když si pár dnů poté v domovině jednoho z nich vstupenku do nebe vyzvedl jeden z nekonečna sebevrahů a odpálil se v restauraci. Ale to sem neptaří, pardon. Taky se mi zamlouvalo vykreslení postavy Haniho - ono jim opravdu není radno lhát, těmhle lidem z horkých pouštních oblastí, avšak s mrazivě chladnými zásadami... A i mnohé jiné střípky či charakterové rysy sedí moc zdařile. Škoda, že film má "filmový" charakter, dokumentárnější forma by mi vyhovovala mnohem víc.

Souhlasím s rozhořčenými komentáři něterých uživatelů, že Bond se inspiroval Bournem, že Craig není Connery či Brosnan, že odlehčená atmosféra bondovek se mizí s každým novým filmem, ale dodávám: NO A CO! Po pravdě (a psala jsem to už v komentáři u Casina Royale): Craigův živočišný, trochu humpolácký styl - tedy v porovnání se švihákem Brosnanem - mi sedí daleko víc a vzdáleně mi připomíná Conneryho v prvních bondovkách. Jediné, co mi včerejší půlnoční návštěvu kina trochu znepřehlednilo, byl vyprávěcí styl "hop sem, hop tam", díky němuž jsem chvílemi měla pocit, že v kině sedím minimálně dvě hodiny, ale stihla jsem přitom přelétnout půl světa a ještě se vrátit zpátky na sedadlo, kam mě definitivně přikoval seskok bez padáku ala Johny Keanu Reeves Utah z Bodu zlomu. Klidně bych zašla ještě jednou, poněvadž některé scény jako třeba toskánskou Sienu, Toscu, pouštní tvrz atp. jsem kvůli zvýšené hladině adrenalinu nestihla vychutnat s alespoň trochou racionálního odstupu... A ty ostatní scény, kdy mi adrenalin nestříkal z uší - vyzdvihla bych především všechny s M, Mathisem a reminiscence na Casino Royle - jsem si také vychutnala maximálně.

Svižná romantická komedie v podání dvou malých lidiček. Notně jsem u ní zavzpomínala na svoje první flirtování s láskou a oživila si všechny ty naděje, pochyby, zklamání, nadšení a další stavy, které ve stavu zamilovanosti mají trvanlivost od jedné milisekundy po milióny let.