Piškotka

Dvojka se jedničce nemůže rovnat. Moc politicky konspirační. Některé sekvence až nereálné nebo vytržené z kontextu. Nerozumím úloze Ronalda.

Film hodnotím z velkým odstupem času. Předcházela tomu četba, film v kině a film doma. Samotná četba byla více než rychlá, nemohla jsem se odtrhnout, děj probíhal svižně, s četnými zvraty a já si představovala, jak vypadá Lisbeth, jak vypadá Mikael a všichni ti se zvláštními švédskými jmény. Film v kině, v původním znění s titulky, byl hrozivý, ale jelikož jsem byla o krok napřed, napětí se nedostavovalo. Spoustu věcí film nedokázal pojmout. Ovšem tu největší hrůzu pojal. S hnusem jsem sledovala advokáta Bjurmana. Film sledovaný doma už byl jen slabým odvarem vyčpělé kávy. Lidské zrůdy nadabované mírumilovnými hlasy, to mi k sobě nejde.

Pro mě docela rozporuplné. Mám pocit, že filmy s tímto motivem podléhají masové výrobě. Dobová atmosféra mě nedokázala přesvědčit, písničky občas neladily s tím, co se odehrávalo na plátně. Některé momenty byly nadměrně protahované, např. nálet SNB na fanoušky Plastiků. I ozvučení nebylo stroprocentní. Na druhé straně jsem zaznamenala i vtipné vsuvky a zdařilé výkony M. Myšičky, J. Dulavy a M. Taclíka

Komediální talent J. Carreyho mě oslnil a na něm je postavený celý film. Život a coming out gayů jako by mu byl vlastní. Vzájemné dialogy byly bezprostřední a dokreslovaly či vyvracely to, co si o homosexuálech myslí heterosexuálové. Objevil se zde model tradičního páru, kdy Steven byl tou mužskou částí, Phillip typicky ženskou. Jejich seznámení ve vězení probíhalo otevřeně a opravdu nevím, jakým způsobem Steven získal tak rychle umístěnku do cely k Phillipovi. Jejich soužití bylo k popukání, i když probíhalo ve lži. Ale to nevadí, Steven své maléry a podvody řešil důvtipně.

Poslední tango mě nepohoršovalo, ba naopak. Tohle byla přirozená hra anonymního milenectví, kde se čemukoli meze nekladou. Celková otevřenost mě fascinovala a scéna s máslem byla inspirující. Bohužel život za zdmi bytu byl fádní a smutný, ztrácel na atraktivnosti. Konec filmu to vyjádřil zpovědí Paula, najednou se z něj stal nudný a trapný podivín, co ztrácí svou převahu, lísá se a vyžaduje pozornost. Vyústění bylo nečekané. Marlon Brando mě neoslovil, Maria Schneider se dala. Odvážně svou nahotu dávala na odiv. Jejích příběh proteplovaly příjemné odstíny hnědožluté a vědomí, že vše se odehrává v romantické Paříži.

Už samotný název Blue Velvet mě příjemně hladí, stejně jako tento film. Mladíček Jeffrey se roztomile zamotal do detektivního pátrání. Jeho mladická zapálenost, ideály a střet se zralou a nezralou ženou z něj udělaly pravého muže. Stejně jako on bych velmi snadno podlehla svodům krásné zpěvačky, která prochází velmi těžkým obdobím a nechává se psychicky a sexuálně vydírat Frankem. Jeffrey možná zaplňoval dočasnou ztrátu malého syna, zároveň však souzněl s jejím rozpoložením. Některé scény byly ulítlé, odlehčovaly temnou atmosféru. Kupříkladu tanec lehké děvy na střeše auta v momentě, kdy Jefferey dostával nakládačku. K. Mac Lachnan a D. Hopper byli dobrou volbou, I. Rossellini je pro mě femme fatal a autentická o to víc, že její nahota je velmi přirozená i díky drobným tělesným nedokonalostem. Moc jí sekla červená rtěnka.

Jako ze života, a proto jakoby zdánlivě nudné. Vztahy v jistých etapách nejsou zábavné, pokud procházejí vzájemným odcizením. A když jsou aktérkami milostného trojúhelníku sesterské protiklady, je to o to větší psychárna. V tomto směru se to tehdy mladičkému S. Soderberghovi velmi povedlo. J. Spader přišel v pravém okamžiku, aby svými videorozhovory otevřel nitro půvabné A. MacDowell a řešil svou psychickou nebo fyzickou impotenci? Choval se sice jako podivín, ale v reakcích byl přímočarý a nic nezastíral. Každopádně byl ozdravujícím a osvěžujícím prvkem.

Naturalistický pohled na bolest v samotném morku kostí. Zajatec ztrácí své člověčenství a je pouhou nickou v zabláceném smetišti momentálních dějin. Pochybuje o smyslu života, při kterém ho možná drží ten a ten spoluzajatec nebo vzájemná soudržnost. V tomhle vidím sílu, která se v nejedné takové situaci osvědčí. Mladí kluci žili v nelidských podmínkách a zacházení s nimi šlo za hranice krutosti. Přesto nepřestávali věřit, že tohle jednou skončí. Vlastně ani já jsem nevěděla, kterým směrem se příběh bude ubírat. Očekávala jsem, že se jim třeba podaří utéct a ne, že se dočkají osvobození. Sice se dočkali, ale s četnými šrámy na duši. Na moment se obrátily misky vah a trýznění trýznili trýznitele. Zaujal mě K. Sutherland a R. Carlyle, kterého stále vidím jako komediálního herce. Celková atmosféra by se dala krájet.

Řekla bych nehodnotitelné. Tohle byla snůška plytkého kýče a parodie, jež neúspěšně paroduje. Zpočátku jsem se vůbec nechytala, děj ujížděl do pornografického žánru a až teprve na konci do nepodařeného hororu. Nevím, jak z toho vyšla Bratislava, banda malých Romů a podivná mluva. I celkové prostředí bylo jak z jiné planety. To platí i o hercích.

Mysteriózní příběh, u kterého se dobře přemýšlí, co je mezi nebem a zemí. Tahle linie mi vyhovovala. K. Spacey velmi hodnověrný a v brýlích ještě víc. Se svým oddaným publikem si místy, ne-li pořád, pohrával a své myšlenky implantoval snad do všech míst, kde vstoupil. Jako magnet a železné piliny. Jakmile vyplouvalo na povrch jeho dávné trauma, film ztrácel na jedinečnosti. Právě ta scifičnost se mi na filmu líbila nejvíce. Na druhé straně jsem si uvědomila, jak psychika je všemocná a jak člověka může invalidizovat a dostat do naprosto šílených dimenzí. J. Bridges hrál stejně kvalitně jako K. Spacey. Vzájemně se doplňovali.