MiaMahoney

Nádherně absurdní, kokotmediální dráma s dánským Landou, který toho nacistického vypatlance zahrál naprosto skvěle! Neotřelý a zajímavým způsobem maskovaný černý humor, výborně ztvárnění mukli a jeblý farář, který je napřesdržku od počátku až do konce... Rozhodně stojí za shlédnutí.

Pozor, po následujících hřadech dost možná hopká malinkaté kužátko! Aby pondělí zmizelo si přeje asi majorita pracujících. Kdo si to ale určitě nepřeje, je sedm Sněhurek, toho času již bez jednoho trpaslíka. A přece se tak jednoho odpudivého, depresivního dne stane - Pondělí zmizí rychleji, než víkendová pařba a může tak směle začít parafráze na Deset malých černoušků... Ve filmu je poměrně velký počet děr (mimo hlavních 7), logických a proveditelnostních nonsensů, což ve finále vysvětluje absenci 5. hvězdy (byť jsem měla chvílemi cukání). Nicméně se jedná o nadprůměrný, akcí nadupaný napínáč, který mě bavil od začátku do konce. Naklonovaná Ňouma Ropáková pěkně interagovala sama se sebou v technicky velmi dobře zvládnutých scénách. Umírat si sama sobě v náručí, zatímco tomu ještě přihlížíte z několika různých úhlů, to už musí zákonitě probudit mnohočetnou poruchu osobnosti i u jinak zcela psychicky zdravého jedince. Ňouma tedy docela bez výtky, Willem Dafuq sice bez výraznějšího prostoru, ale také dobře obsazen. Hlavní nemesis, paní Hlen Zavírací, připomíná Merkelovou kříženou s kyklopem, je odporně slizká a skvěle by se vyjímala v evropském kabinetu kuriozit, osobně bych to viděla na místo mezi Junckerem a Federicou Mogherini... Název What Happened to Monday mi lahodí tak nějak víc než Seven Sisters, neboť druhá varianta mi připomíná odpornou stejnojmennou čtvrť v mém milém Londýně, kterou v současné době sžírá mor v podobě vysoké koncentrace ručníkářů a jim sekundujících lopat s poněkud větším opálením, než je standardně zdrávo. Pro českou distribuci jsme přejali název originální, byť jsme se mohli trochu víc snažit. Já bych se, vzhledem ke konceptu ve finále značně rozhozeného týdne, přikláněla třeba k názvu "Týden fpiči". A vy?

Perfektní parodie na nejslavnější cyklobuzipřehlídku depilovaných hajzlových pavouků s permanentním vlkem a v žužu dresech, ve které nechybí ani sám pan Lance "EPO" Silnopažník osobně. Ale to jsem možná neměla prozrazovat, neboť je zde sofistikovaně udržován v utajení! Každopádně super kraťas nejen pro fanoušky beranů, galusek a přerostlé zeleniny podél trasy... A jeden tematický nakonec: "Lance, we're going to name an asteroid after you." - "A steroid?"

I přes fekální humor, který by jiným filmům vynesl okamžitý odpad, Movie 43 má své kouzlo, a to spočívá v originalitě. I ty ne až tak zajímavé části (basket, konec světa, leprechaun) byly podány docela solidně a zbytek komedie se nesl v duchu neotřelých a zábavných minifilmů (děti v přístrojích naprostá pecka!!!; domácí výuka jakbysmet; koule na krku s výbornou Winsletkou taky bez chybičky; první krámy sice s odpudivou Chloe, ale s humorem a finální loztomiloušká košiška taky prima...). Mezi všemi těmi ubohostmi typu Dance Flick, Date Movie, Disaster Movie, Scary Movie (kromě prvních dvou!) a nevímjakýmidalšímimůví rozhodně koukatelný počin. Wayansové, dívejte se a učte se, že i na první pohled samoúčelný a ujetý humor se dá spáchat tak, aby si divák nemusel lít po celou dobu projekce bělidlo do očí.

„Jakmile to jen půjde, budu první, co se nechá očipovat. Jsem digitální člověk!“ prohlásil nedávno zcela transparentně jedem kapitální mamrd (pardon, vizionář) ve svém obvyklém záchvatu akutního kokotismu, než se jal dosírat a přeměňovat na zrovna takový Circle jednu fajnovou undergroundovou společnost, ve které moje maličkost bóchala. No, tak u toho být nemusím, shodli jsme se oba, jen on o něco dřív a já už jej nestihla vzít po palici Orwellem, který se dozajista v hrobě obracel při premiéře tohoto filmu. Vážení a milí, tohle už není prdel nebo snad dystopie, nad kterou mávnete rukou, tohle je okno do blízké budoucnosti, otevřené natolik dokořán, že jím prolezete, ani nevíte jak. A ještě to provedete zcela dobrovolně a pod falešnou maskou tvorby lepšího, bezpečnějšího, transparentnějšího, pohodlnějšího a zdigitalizovaného světa. Svoboda je vedle zdraví to nejcennější, co máme, takže pokud necháme Velkého Bratra páchat na nás tyhle sviňárny, mezi tajemství a lži dosadíme rovnítko díky systematickému výplachu gůgloidních šmíráckých a naoko přátelských korporací, plných na méně přemýšlející jedince působících hesel typu „šéring is kéring“, budeme se monitorovat navzájem v přesvědčení, že pomáháme (ano, skutečně pomáháme, ale pouze několika vysoce postaveným zmrdům k ještě lepšímu korytu), pak pohrdáme svobodou a můžeme to rovnou zabalit, neb jsme jako společnost dospěli do bodu totální degenerace. Technika, stejně jako oheň, je dobrý sluha, ale zlý pán a měli bychom se začít kurva snažit, aby tím sluhou zůstala. Bohužel, nejmladší generace je otrokem digitálního světa a její neúnosné spotřební chování a pohodlnost jen vytváří závislost na technologiích a věřím, že pod příslibem zjednodušení jejich už tak jednoduchých běžných činností, nasypou Velkému Bratrovi do chřtánu veškeré své osobní údaje a kde byla technika jako sluha…! A nejsou to jen nejmladší generace, ale častokrát i jejich rodiče, u kterých se zadařilo s řádným konzumním brejnwošingem. Vyvíjejí se zbytečná, předražená zařízení a aplikace pro „chytré, moderní a pomalu bezkontaktní rodičovství“, protože věnovat se potomstvu už nefrčí, žeáno! Fejsbukové matky tlachající sračky a vyměňující si mimibazarové tipy, tatíci po příchodu z korporátu smažící onlajnovky nebo si posílající intimní fotky s kyberštětkami, fakani nonstop na tabletu provádějící bůhvíco a bůhvíským. Stezka odvahy pro ně znamená jít na hajzl, kde nedosahuje wifi, výlet s rodiči do přírody je pojem z dob fosilizace plavuní… Svět pozbývá smysl pro předávání hodnot, lidskost, vřelost a spěje k uniformnímu paskvilu, kde je empatie sprosté slovo, emoce se omezují jen na trapně okázalé vyvěšování vlajek na profilovky po teroristických útocích, ale hlavně, že kvanta pičovin se sdílejí, lajkují a posílají do cloudu. On se ale brzo ten mrak přesytí a dá nám to zpětně sežrat takovým lijákem, že se všichni sdíleči a zastánci transparentnosti a nuceného digitálního pokroku za každou cenu poserou a dobře jim nebude… Jsme otroci degenerativního systému, ať si to přiznáme, nebo ne. Už nyní nám nenápadnými kroky zaměstnavatelé diktují své ideje, které máme všichni povinnost sdílet – prázdná slova a hesla a falešné korporátní hodnoty, jako bychom sami neuměli přemýšlet a nevěděli, jak efektivně pracovat. Je děsivé, jak jsou kvalitní zaměstnanci tlačeni ke stádovitosti a nepochybuju, že by se korporace byla schopna i zdravého a šikovného pracanta zbavit pouze proto, že nemá v podpisu e-mailu některé z těch super hesel! Doba, kdy k práci a fungování v běžném životě budeme potřebovat profil na sociální síti tak, jako potřebujeme k zaměstnání bankovní účet, mě děsí a pakliže jednou nastane, balím pět švestek a odjíždím cvičit jógu a pěstovat rýži někam na Bali… Film měl pár do očí bijících děr a dějově taky mohl být trochu zajímavější a zpracovaný odvážněji, ale coby varovná ukázka toho, kam se řítíme (kořen slova řiť), je naopak výborný. Otázkou zůstává, zda v takové naivní Emerice vůbec někdo pozná, že jde o varování, a ne propagaci toho, jak senzačně vyspělá společnost jsme a jak existují firmy, kterým záleží na našem dobru nejen v práci, ale i v soukromí, protože se nám přece starají o zábavu (organizovanou), zdraví (s čipem v těle) i bydlení (ve sterilním kampusu). Bohužel jsem také čekala, že poněkud prkenná Hermelína, u které se zdálo, že se jí praktiky toho hnusného korporátu příčí, ve finále organizaci rozloží na prvočinitele, nasere „vizionářům“ na jejich mahagonové stoly a se vztyčeným prostředníčkem odejde vstříc zapadajícímu rudému circlu. Žel, namísto toho se z ní stala vypláchnutá korporátní fanatička spokojeně šérující své (ne)soukromí skrz 5 monitorů do lačného éteru tvořeného stejně postiženými jedinci. Hanksovi to hraní šlo natolik dobře a věrohodně, že jsem si na něm nemusela představovat ani ten černý rolák a lennonky. Byť by z toho šlo vytěžit více, dávám za 4 spolu se vzkazem: lidi, proberte se a vytáhněte palice z cloudu; svět je totiž pořád ještě kolem vás a neomezuje se jen na jedničky a nuly.

Džast enadr dej in dý ofis... Standardizované chování, dreskoud, kjůbikly v oupnspejsu, uniformní jednání, mítingy o mítinzích, koučování, performens plány, šérování wíkly ryportů, korektnost za každou cenu atd. atd. atd. a nedivím se, že z toho pár lidem totálně jebne a vymyslí plán, jak nadobro eliminovat veškeré korposračky. Kdysi jsem v podobném neosobním korporátu také pracovala, pod dohledem androgynního robota jménem Viky a nervy jsme v jejím týmu zažívali všichni - srovnatelné s účastníky Belko experimentu. Stačilo, aby se to objevilo mezi dveřmi a už nám hromadně explodovaly palice. No, raději ani nevzpomínat... A teď mě omluvte, plánuju u nás v práci letní párty a dostala jsem takový nápad na její oživení. Teď jen zjistit, kde je přístup k firemnímu rozhlasu...

V domění, že stahuju vysoce hovnocený korejský originál, nakoupila jsem na internetech tohoto Oldboje a pak se nechala nepříjemně překvapit zjištěním, že jsem stáhla nedopatřením emerický rymejk. Po prověření databáze jsem váhala, jestli má vůbec cenu zmáčknout play. A světe div se, mělo! Velice slušný thriller o milujícím otci a jeho hledání pravdy, kterou naštěstí objevil dřív, než stačila vypučet do zdegenerovaných rozměrů a o poněkud jeblém protivníkovi s nepříliš přesvědčivou, ale ve finále fungující motivací. Co na tom, že v bojových scénách opět útočí jeden, maximálně dva hajzlíci a ostatní kokotsky pózují, než na ně dojde řada..., já se bavila po celou dobu slušným akčním napínáčem a původní záměr zkouknout ťamanský origoš je ten tam.

Evropa, 2040, libovolné město: Přišli před 20 lety na pozvání kancléřky 4. říše, frau Makrelové. Vypadali jako chudáci poznamenaní válkou, a tak jsme jim poskytli pomocnou pařátu. Dostali kapesné větší, než dostává průměrný důchodce po celoživotních dvanáctkách u pásu; zdarma střechu nad hlavou lepší, než sociálně slabé rodiny a jejich práva na kulturní odlišnosti a z toho plynoucí (ne)povinnosti jsme ochotně zakotvili i v zákonech... Jenže ono se to někde celé posralo a my se divíme, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme si tolik let tak pěkně koexistovali! Co na tom, že jsme museli pozměnit naše tradice, kulturu a tolerovat občas nějaký ten útok, když už jsme náhodou měli sklony být až příliš netolerantní - nakonec jsme přece vždycky vše vyřešili ku spokojenosti našich nových, byť sem tam výbušných přátel. Teď se je ale snažíme přestěhovat na vhodnější místo, protože jejich ghetta se rozrůstají neúnosným tempem, vepřové neseženete už dobrých pět let a naše ženy a dívky by opět chtěly začít nosit něco jiného, než jen pytle na odpadky. Bohužel nevíme, co s tím a rozhodně nechceme nucenou relokací nějak ublížit našim přátelům, kteří si tu prostě jen trochu víc zvykli... KURVAFIX, i ty posrané krevety v Districtu 9 se lépe asimilovaly, než výše popsané etnikum!!! Naučily se s lidmi komunikovat, stačil jim jeden vyčleněný plac, kočičí žrádlo, dokonce uměly i na práci sáhnout a rozhodně méně vybuchovaly! Tímto chci oficiálně apelovat na všechny sluníčkáře, pravdoláskaře a uprchlické vítače, aby přepsali ty své podělané bannery z Refugees welcome na Aliens welcome, když už si mermomocí chtějí hrát na samaritány, protože je zde větší šance, že takto aspoň Evropa nepůjde uplně do prdele... District 9 je parádně natočené sci-fi s originálním scénářem (zatímco se v 99% filmů o střetu s mimozemšťany bojuje o nadvládu a přežití, zde dochází k alespoň počáteční pomoci a toleranci, což je nezvyklé a rozhodně příjemné zpestření sci-fi scény). Dokumentární styl filmu taky sedne jak prdel na hrnec, obsazení perfektní (slizký Holanďan byl naprosto dokonale vybrán), celkově téměř nemám, co bych vytkla a jsem ochotna všechny větší či menší prohřešky proti logice odsunout jako marginální. Tedy pardon, chci říct vytěsnit do vlastního distriktu.

Příjemné přesedlání od komerčních emerických kriminálek k vcelku naturalistické a tak nějak "jinak", natočené detektivce. Snad pomalejší, snad reálnější, snad tíživější...? Je tu něco, co neumím popsat a vlastně ani nevím, jestli chci. Španělé to umí po svém, to jsme se ostatně přesvědčili už u Mientras Duermes, REC a Contratiempo a rozhodně se teď na jejich tvorbu zkusím trochu víc zaměřit. Que Dios Nos Perdones v čele s nesourodou detektivní dvojicí Pan Ukecaný Plešoun a Španělský Klon Dustina Hoffmana dostává za 4. Nic víc k tomu dodávat není třeba.

Takže co se dozvím od vás, "seriózních kritiků", tentokrát? Že sledujeme slabou kopii Vetřelce a Gravitace? Trapnou vesmírnou vyvražďovačku neoriginálním CGI monstrem? Další průměrné sci-fi drama s plytkými charaktery, logickými dírami, tuctovou hudbou a předvídatelným koncem? Tak víte co, s tím jděte zvesela do prdele, protože já, narozdíl od vás, nejsem artový ufoun hledající za každou cenu sofistikované, seriózní a průlomové dílo a s chutí jsem si Život užila. Napínavé, solidní, odsýpající, zbytečně neužvaněné (čum, Ridley, že to jde!) a s povedeným závěrem. Rozhodně jeden z lepších kousků.