MiaMahoney

Tak nám vykradli o dvě třídy lepčejší Tiché místo, do hlavní role obsadili Sandru Buldokovou, jejíž herecký netalent se nezměnil od dob, co vystrčila xicht naposledy, protkali to nudnou, vztahovou vatou a hurá na to. Přičemž “to” je zde sbírka neskutečně debilních “to si snad už dělají prdel?!” momentů, kde jde naprosto všechno proti logice a rozumu. Ale chápu, že pro Emeričany asi dobrý, ti ve své naivitě klidně můžou sežrat i sjezd divokou vodou poslepu a jízdu autem s džípíeskou přesnou na cenťák... No a jako bonus, abyste se moc netěšili, milí diváci, nám tvůrci naservírují co? Ano, úplné hovno! Zatímco v Tichém místu nám ty emzáky ukázali hned a zatepla, tady se budeme bát větru, poletujícího listí a haluškových šepotů a u toho se budeme dvě hodiny kousat do prdele nudou a doufat, že už té náně konečně někdo strhne pásku. Opravdu děsivé a originální! Těším se na příští vykrádačku, kdy na planetu zavítají emzáci, likvidující lidi třeba podle smradu při kadění a populace tak nebude moct srát. A nebo si pouštět podobné, z hoven splácané filmy... Navzdory zdejšímu relativně vysokému hodnocení se Mia vrhá do peřejí a pluje proti proudu. Za dvě a to ještě s páskou přes oči.

Esence zbytečnosti, nic víc se k tomu napsat nedá.

Tyvole, tenhle vyčpělý Worcester by nevyděsil ani chovance Jedličkova ústavu a myslím, že jediné děsivé na něm bylo, do jakého hovna se uvolila šlápnout Helena. Další posraný bububarák s trapným nestrašením, pokud se tedy nebojíte průvanu a kolečkové brusle, která se sama pohybuje (!!!). Nuda od prvopočátku, ještě ke všemu nesympaticky obsazená a nezaslouží si vypálit ani tu jednu hvězdu z milosti.

O dobách, kdy Majka z Gurunu lítala v lyžákách po Štrbském Plese a i o těch pozdějších, kdy z rádia hulákal Jahelka o Veselé revoluci, na 286kách zachraňoval Princ z Persie svou vyvolenou ve 12 strastiplných levelech s posraným Jaffarem na vrcholku a kdy ve Studiu Kamarád ve spolupráci s British Bullshit Channel začínali edukovat nás, Husákovy smrady, v jazyce anglickém, o těch si můžeme asi už definitivně nechat jen zdát. To si takhle náhodně během dne zapnete telku, abyste se mrkli, co do našich dětiček dneska naše báječná a nezávislá Česká televize sype a nestačíte se divit, jaké sračky jsou tam schopni pustit! Slůně má pruhy zebry, koala proporce a barvy pandy, krokodýl srst a hřívu lva a lev naopak peří papouška! A celé se to jmenuje Zafari, ne třeba LSDfari nebo Haluškozoo a je to vrcholem kreativity. Notypyčo, asi už jsem viděla vše a můžu se jít vyblít ostentativně na Kavčí Hory. Pak se divíme, že dnešní děti nemají ponětí, kdo je Arabela, hlavně, že znají kdovíjakého Transformera nebo Hello Shitty. Hnus, velebnosti! Chci okamžitě do čela Rady pro televizní a rozhlasové vysírání, neboť tomuto nevkusnému kurvení dětského vnímání někdo musí udělat přítrž!

Nudná, unylá sračka o kostře bloumající hnusným, funkcionalistickým barákem, jakožetemném tajemství jejího manžela a služebnictva, kdy je polovinu filmu připlácnutý rudý filtr na kameře, takže se i na tu jinak koukatelnou milfku Gugíno čumí úplně debilně a kdy se žádné wau nedostaví ani po tom “šokujícím” odhalení rodinného spletence. Soudný divák vidí rudě i bez toho zmíněného filtru. Ze žumpy na 1 hvězdu to vytahuje jen a pouze několik vcelku zdařilých záběrů, například na auto jedoucí horskou stezkou či pohled na pěknou kamennou zídku u baráku.

Víte, proč Norové už nevyhrávají v hokeji? - Protože jejich nejlepší střelec sedí. No, černý humor stranou, všichni víme, že to ten pomatený pičus převrátil do extrému a to, co provedl, je neodpustitelné. Žel, pokud bude Evropa skutečně pokračovat v multikulti propagandě, cílené islamizaci a právem šaría nakonec nechá semlít vlastní lid, je naprosto bezpochybné, že takových magorů se bude objevovat čím dál víc. Ono tak dlouho se chodí s džihádem do Evropy, až se nějaký radikální pravičák utrhne... A že Evropa skutečně kráčí mílovými kroky směr hajzl, je naprosto očividné. Jak jinak si vysvětlit například tohle? Islám prostě problémem je a kdo to nevidí, měl by si ihned přečíst tuto odbornou studii, aby prozřel, jaké že to neslučitelné svinstvo si sem dobrovolně stěhujeme... Nicméně, nezdá se vám, že filmaři nějak dávají prostor každému hajzlovi, který se proslaví svým zmrdstvím? Ať je to naše "vězeňská serebrita" (ne, RedAKu, Ty skutečně nejsi serebrita, Tys jen obyčejný mukl) Kajínek ve stejnojmenném dramatu, atentátníci v Bostonu ve Dni patriotů, teď tady Breivik dokonce rovnou ve dvou filmech... Zcela jistě se někdo brzy ujme zfilmování střelby na muslimy v meshitách na Novém Zélandě, ale vsadím se, že na ten masakr o dvoustech padesáti křesťanských obětech sebevražedných atentátníků na Srí Lance nepadne jediná klapka! To holt není atraktivní a v souladu s promultikulti smýšlením, ukazovat perzekvované křesťany a ateisty, ale útoky na chudáky kozojeby a jejich pytle na odpadky, jó, to se musí lidem patřičně naservírovat! Jinak teda s první polovinou komentáře uživatele grizly007 sice nesouhlasím, ale hláška o blokové pokutě je jedním z adeptů na komentář roku!!! :)))))) ... Film průměrný, útok dobře natočený - místy decentně, místy sugestivně, následné politicko/psychologické drama bylo koukatelné i při delší stopáži. A mimochodem, všimli jste si, že lidi s iniciály A.B. mají nejspíš nějak předurčeno být pěknými kurvami? Náhoda? Nemyslím si.

Kurva jo! Tuhle ad absurdum vyhnanou a přesto stále reálnější jednohubku doporučuji všem sluníčkářům, liberálům, anarchisticky smýšlejícím rodičům, inkluzivistům a podporovatelům “americké výchovy”. Jen si nestěžujte, až vám to jednou nasere zpátky na hlavu...

To si tak jednou sedím v regálu v obchodě s hračkami pro dospělé a krátím si čas laděním svého zádumčivě melancholického, udiveného výrazu k dokonalosti, když ke mně přistoupí dáma v letech, usměje se a řekne „tahle bude perfektní“. Ihned si představím růžovoučký pokojík v podkroví, květinové tapety, těžké závěsy plné prachu, háčkované dečky a panenky, kam se podíváš. Tahle paní zřejmě netuší, že já nejsem zrovna panenka, která její kýčovitou sbírku korunuje a nad kterou se budou její kamarádky rozplývat při čaji o páté… Jak se ale záhy ukáže, paní asi nebude včerejší, neboť po cestě domů znalecky prohlásí „s Tebou si můj Ve…noušek jistě parádně užije! Jsi perfektní dárek k jeho třicátinám!“ No a taky že ano. Následující den jsem svědkem rozzářených očiček oslavence: pořádného chlapáka s nagelovanou přehazovačkou a permanentně sadistickým výrazem. Láskyplně mě vytáhne z krabice, dá pusu dojaté mamá, kterou vzápětí vylifruje z kvartýru, abychom tak měli čas jen pro sebe. Ani se nenaděju a už jsem pojmenovaná, řádně nafouknutá a cvičím se svým novým majitelem jógu. A v tomto duchu plyne den po dni, ke spokojenosti nás obou… Jenže pak přijde den Dé. Ležím si tak srolovaná ve skříni a čekám, než se Venoušek vrátí z procházky v parku, když v tom uslyším táhlý, zmučený vzdech. Tak trošku pohnu rukou, ve které ještě zbývá krapet vzduchu a za šedým baloňákem uzřím něco strašného: sedí tam panenka, moje sestra – předchozí model, je celá záplatovaná, pokousaná, poškrábaná a svými natrženými ústy mi říká „pomsti mě“. Musím vám říct, popadne mě takový vztek, že se rozhodnu trošku to milému Venouškovi osladit. Z posledních sil, které mi v ruce ještě zbývají, obsloužím pumpičku a nafouknutá se přesunu do pokoje. Stihnu to taktak, to sadistické hovado se právě vrací. Vyjde z koupelny a zarazí se, když mě spatří. To koukáš, debile! honí se mi hlavou, ale nejspíš jsem ho zase až tak moc nevyděsila. Prostě jen pokrčí rameny, sežere pár tabletek z nočního stolku a vyfouknutou mě znovu vrazí do skříně. Naštěstí si opět nepozorovaně nechávám v ruce něco málo vzduchu, abych ho další den mohla vyděsit ještě víc. A skutečně se mi to podaří. Scénář se opakuje, k sezení si tentokrát vybírám místo přímo v obýváku a když se Véna vrátí a schová do kapsy lupu, jeho pohled spočine na mně a vidím, jak se ten triumfální výraz, se kterým přišel, mění na vyděšený škleb. Ha! A máš to! No, Venoušek se zřejmě nenechá jen tak vyděsit… Sice si první půlhodinu co chvíli sahá na hlavu a opakuje si „jsem přece už velký hoch, říkala máma…“, pak na mě ale zapomene a jde si hrát s počítačem. A jelikož mě neuklidí, mám krásný výhled na to, co na tom počítači dělá. Já už jsem teda ve svém životě něco viděla, ale řeknu vám, taková zvěrstva, jaká se míhají na obrazovce Vénova počítače, z toho se i já červenám! Největší šok ale přichází v podvečer. Všechny ty slečny, které se mému majiteli ochotně předváděly onlajn totiž nebyly jen tak ledajaké slečny. To perverzní prase se s nimi domlouvá, protože prý dnes založil vlastní bordel a shání zaměstnankyně! Tak to teda ne! Cítím, že musím zakročit, neboť jsem ohrožena! Jakmile si Venoušek dotáhne domů skutečné slečny, skončím jako moje mladší sestra a budu hnít někde ve skříni. Pěkně se mnou cloumá vztek a tak, když je se mnou ten večer Véna v nejlepším, neudržím se a kousnu ho do žaludu, přičemž vyštěknu „IČO!“ – které chci znát, abych věděla, kterou živnost mám zničit. Můj majitel si ale myslí, že jsem mu řekla „pičo“ a to se mi, vážení, stává osudnou… Venouška popadne amok a než stačím jakkoli zareagovat, cítím, jak ze mě skrz ten největší kuchyňský nůž vyprchává život. Z posledních sil vnímám, že mě Véna odváží na smradlavou skládku a zakopává mezi bezhlavé kočičky a ohořelé pejsky s vypíchnutýma očima. Umírám, vážení. Budiž mi útěchou, že moje ruka, ve které se stále drží trocha toho vzduchu, je pohřbena ledabyle a mělce tak, že na to perverzní hovado můžu z hlíny aspoň ukazovat fakáče…/ Oproti jedničce trošku posun k lepšímu, ale i tak to bylo vlekoucí se chození po chodbách a pokojích prokládané občasným pištěním, nelogickým čurákováním (dá se tento termit použít i u žen?) a sem tam nějakým tím (vcelku solidním) bubáním. Théma totálně neoriginální (překvapivě), tvůrci sami chvílemi nevědí, jak vlastně k tomu strašení přistoupit (je, kurva, ten démon v panence, v mrtvé holce, v posedlé holce, v rozpůlené paní, ve strašákovi do zelí…?!). No, asi je omniprezentní, jako divák se s tím tak nějak smiřte, moc od toho neočekávejte a na ty dvě hvězdičky to bude fungovat.

Znáte ten pocit, kdy slyšíte o tak špatném filmu, že prostě nevěříte, dokud se nerozhodnete si jím zkurvit večer na vlastní oči? Tak přesně tohle se mi dnes přihodilo. Tenhle masterpiss má všecko: třeskutý troškohumor pro 70% obyvatel našeho Babišstánu, pičoidně stereotypní charaktery, prvoplánové, oplzlé a trapné vtipy toho nejpředvídatelnějšího typu, product placement, díky kterému nejspíš ta pičovina vůbec mohla zprznit celuloid, trampské pissně včetně odporné Nedvědárny a nezbytnou rasovou vyváženost v podobě obsazení mladší sestry opic Williamsových. Kurva, tohle přesahuje všechny meze snesitelnosti, natočené je to tak zle, že by se Troška měl vážně obávat konkurence a ještě s totálně buzerantsky dosranou závěrečnou skladbou, za kterou by měl Mišík svýho potomka nechat těch 200 km odjet na kole bez sedátka. A s rozžhavenou sedlovkou. Zašpičatělou. Natřenou kapsaicinem. No humáč jaxviňa a samozřejmě ihned pálím na dývko do sbírky a řadím na čestné místo na poličce, přesně mezi podobně skvostným Panicem nanicem a návodem na lovení krokodýlů od Poledňákové. Xblití!!

„Jakmile to jen půjde, budu první, co se nechá očipovat. Jsem digitální člověk!“ prohlásil nedávno zcela transparentně jedem kapitální mamrd (pardon, vizionář) ve svém obvyklém záchvatu akutního kokotismu, než se jal dosírat a přeměňovat na zrovna takový Circle jednu fajnovou undergroundovou společnost, ve které moje maličkost bóchala. No, tak u toho být nemusím, shodli jsme se oba, jen on o něco dřív a já už jej nestihla vzít po palici Orwellem, který se dozajista v hrobě obracel při premiéře tohoto filmu. Vážení a milí, tohle už není prdel nebo snad dystopie, nad kterou mávnete rukou, tohle je okno do blízké budoucnosti, otevřené natolik dokořán, že jím prolezete, ani nevíte jak. A ještě to provedete zcela dobrovolně a pod falešnou maskou tvorby lepšího, bezpečnějšího, transparentnějšího, pohodlnějšího a zdigitalizovaného světa. Svoboda je vedle zdraví to nejcennější, co máme, takže pokud necháme Velkého Bratra páchat na nás tyhle sviňárny, mezi tajemství a lži dosadíme rovnítko díky systematickému výplachu gůgloidních šmíráckých a naoko přátelských korporací, plných na méně přemýšlející jedince působících hesel typu „šéring is kéring“, budeme se monitorovat navzájem v přesvědčení, že pomáháme (ano, skutečně pomáháme, ale pouze několika vysoce postaveným zmrdům k ještě lepšímu korytu), pak pohrdáme svobodou a můžeme to rovnou zabalit, neb jsme jako společnost dospěli do bodu totální degenerace. Technika, stejně jako oheň, je dobrý sluha, ale zlý pán a měli bychom se začít kurva snažit, aby tím sluhou zůstala. Bohužel, nejmladší generace je otrokem digitálního světa a její neúnosné spotřební chování a pohodlnost jen vytváří závislost na technologiích a věřím, že pod příslibem zjednodušení jejich už tak jednoduchých běžných činností, nasypou Velkému Bratrovi do chřtánu veškeré své osobní údaje a kde byla technika jako sluha…! A nejsou to jen nejmladší generace, ale častokrát i jejich rodiče, u kterých se zadařilo s řádným konzumním brejnwošingem. Vyvíjejí se zbytečná, předražená zařízení a aplikace pro „chytré, moderní a pomalu bezkontaktní rodičovství“, protože věnovat se potomstvu už nefrčí, žeáno! Fejsbukové matky tlachající sračky a vyměňující si mimibazarové tipy, tatíci po příchodu z korporátu smažící onlajnovky nebo si posílající intimní fotky s kyberštětkami, fakani nonstop na tabletu provádějící bůhvíco a bůhvíským. Stezka odvahy pro ně znamená jít na hajzl, kde nedosahuje wifi, výlet s rodiči do přírody je pojem z dob fosilizace plavuní… Svět pozbývá smysl pro předávání hodnot, lidskost, vřelost a spěje k uniformnímu paskvilu, kde je empatie sprosté slovo, emoce se omezují jen na trapně okázalé vyvěšování vlajek na profilovky po teroristických útocích, ale hlavně, že kvanta pičovin se sdílejí, lajkují a posílají do cloudu. On se ale brzo ten mrak přesytí a dá nám to zpětně sežrat takovým lijákem, že se všichni sdíleči a zastánci transparentnosti a nuceného digitálního pokroku za každou cenu poserou a dobře jim nebude… Jsme otroci degenerativního systému, ať si to přiznáme, nebo ne. Už nyní nám nenápadnými kroky zaměstnavatelé diktují své ideje, které máme všichni povinnost sdílet – prázdná slova a hesla a falešné korporátní hodnoty, jako bychom sami neuměli přemýšlet a nevěděli, jak efektivně pracovat. Je děsivé, jak jsou kvalitní zaměstnanci tlačeni ke stádovitosti a nepochybuju, že by se korporace byla schopna i zdravého a šikovného pracanta zbavit pouze proto, že nemá v podpisu e-mailu některé z těch super hesel! Doba, kdy k práci a fungování v běžném životě budeme potřebovat profil na sociální síti tak, jako potřebujeme k zaměstnání bankovní účet, mě děsí a pakliže jednou nastane, balím pět švestek a odjíždím cvičit jógu a pěstovat rýži někam na Bali… Film měl pár do očí bijících děr a dějově taky mohl být trochu zajímavější a zpracovaný odvážněji, ale coby varovná ukázka toho, kam se řítíme (kořen slova řiť), je naopak výborný. Otázkou zůstává, zda v takové naivní Emerice vůbec někdo pozná, že jde o varování, a ne propagaci toho, jak senzačně vyspělá společnost jsme a jak existují firmy, kterým záleží na našem dobru nejen v práci, ale i v soukromí, protože se nám přece starají o zábavu (organizovanou), zdraví (s čipem v těle) i bydlení (ve sterilním kampusu). Bohužel jsem také čekala, že poněkud prkenná Hermelína, u které se zdálo, že se jí praktiky toho hnusného korporátu příčí, ve finále organizaci rozloží na prvočinitele, nasere „vizionářům“ na jejich mahagonové stoly a se vztyčeným prostředníčkem odejde vstříc zapadajícímu rudému circlu. Žel, namísto toho se z ní stala vypláchnutá korporátní fanatička spokojeně šérující své (ne)soukromí skrz 5 monitorů do lačného éteru tvořeného stejně postiženými jedinci. Hanksovi to hraní šlo natolik dobře a věrohodně, že jsem si na něm nemusela představovat ani ten černý rolák a lennonky. Byť by z toho šlo vytěžit více, dávám za 4 spolu se vzkazem: lidi, proberte se a vytáhněte palice z cloudu; svět je totiž pořád ještě kolem vás a neomezuje se jen na jedničky a nuly.