Němi

Napínací thriller od Hammerů, za který by se Hitchcock stydět nemusel.

Už knížka je epizodická, film to ještě silně zvýraznil, když z postav, včetně těch hlavních, udělal figurky o pár větách. Ale i když většina humoru je o tom, že lidi jsou blbý a/nebo uřvaný, má to své nezapomenutelné momenty. Zaokrouhluju (asi jako spousta lidí) ale nahoru, protože podobných filmů je málo a od Forresta je to už dlouhých 20 let.

5* za Director's cut a navzdory Shatnerovi- http://www.movie-censorship.com/report.php?ID=2400

Největší problém mi jaksi dělal ústřední maniak Joe Spinell - od pohledu psychopat a tak strašně ošklivý člověk, že těžko věřit důležité skoromilostné lince s fešnou fotografkou. Další věc je ta, že když tohle odpudivější dvojče Vincenta Schiavelliho začne fňukat, a že to dělá většinu filmu, vůbec mi ho nebylo líto, ač ho film staví do role matkou vyformovaného nebohého monstra a s lítostí počítá... Jinak ale je rozhodně místy na co koukat a třeba scéna v metru je dechberoucí, bohužel, symbolicky, jako snad úplně všechno tady, je nakonec zahnaná až příliš daleko.

Městský horor s atmosférou, tuctovým dějem, ale výjimečným zpracováním. Dva aspekty z filmu dělají jeden z mých nejnepříjemnějších hororových zážitků (v tom nejlepším slova smyslu) - hypnotická elektro hudba, která mi zní, jako by někdo znásilnil romantické motivy z osmdesátkových slaďáků, melancholicky zasněná, pulzující snad celou stopáží, je sama o sobě dost depresivní (a nevadí, že jsem ji slyšel už v Drive;) ), ve spojení s tím, že celý film je snímán skrze POV očima hlavní smutné postavy, psychopata brutálně vraždícího ženy, kterému se do aktuálního dění běžně prolínají traumata s matkou i nejrůznější stihomamy, je celek pro silné povahy a snad poprvé jsem u filmového vraždění chvílemi odvracel zrak. Elijah Wood se pro podobné role se svou dětskou tváří a vykulenýma očima narodil, a i když většinu času slyšíme jen jeho hlas a vidíme maximálně ruce, momenty, kdy se jeho psychopatický výraz objeví v odrazu zrcadla nebo při maximální extázi vraždění opouští skrze kameru své tělo, jsou výjimečně mrazivé...

Ujetý mix Interstate 60 a Davida Lynche, buddy a teen komedií a nezávislého sci-fi. Těžko popisovat film, v kterém se každou vteřinu může stát úplně cokoliv - navzdory dada vyprávění a surrealistickým momentům se ale film pevně drží své story a především, dokáže si po celou stopáž udržet "feeling good" pocit, o což šlo asi především.

Navzdory tomu, jak se Lords of Salem tvářili, vypustil Zombie klasický satanský horor, který jako by vypadl z toho nejlepšího, co nabízely '70 a '80. S příběhem, jenž nemá nečekaná zákoutí, s postavami, které svým jednáním citují své druhy z minulých let, nádhernou, minimalistickou kamerou a pomalým tempem děsu "někde za rohem". Zombie si filmem trousí drobné vizuální i dějové odkazy na to nejlepší, co minižánr nabízí, především Rosemary má děťátko a Vymítače ďábla - nebo jsem měl alespoň ten dojem, nikdy mi nepřišel příliš doslovný a mohlo jít stejnou měrou o můj klam, jako Zombieho um. Už ale jen to, že mi podobné filmy skákaly při sledování v hlavě a neměl jsem pocit, že sleduji jejich vykrádaní či levné citování, s tím, jak dokáže režisér s málem efektivně strašit a melancholicky deprimovat, ho řadím na svůj žebříček toho nej, co lze v historii filmů s obráceným křížem najít. Jo a - samozřejmě, že zvukově to je opět stejná slast jako vždy. __ Vidím to tak, že časem se hodnocení asi ještě pohne.

Ne tak špatné, jak vyhrožoval trailer (a plakát). Sice vůbec ne "filmové", očividně levné, zrežírované na úrovni fanmadu a s velkou várkou hloupých fórů, ale na ty hloupé vychází i slušné množství velmi dobrých, místy ještě lepších... Béčkoví náhradníci hlavní čtyřky už v pilotu působí celkem sympaticky a snad by jim to i dohromady mohlo časem pěkně klapat, pokud tedy seriál nedojde brzkého konce (což si myslím, že se stane, ale byla by to škoda - černější humor zalitý krví je vždy vítán).

One man show dávno mrtvého, zesnulého, definitivně skonalého expythona Chapmana, který v animované podobě neopustí plátno / obrazovku po celou stopáž. Jeho hlas odvypráví každou scénu, kolikrát i za přítomné vedlejší postavy, stylizované figurky nahrávající na smeče. Základem k tomu byla audionahrávka původní biografie, kterou Chapman načetl tři roky před smrtí, a kterou si zdařile před mikrofonem "odehrál". Nevědět o jeho exnutí, pravděpodobně bych ani nezaregistroval, že nevznikla přímo pro účely filmu. Zbytek pythonů, plus milá camea jako Carol Cleveland nebo Stephen Fry si střihla vícero rolí. Těžko také ukecávat třeba Cleese, aby ve studiu namluvil sebe, když ve filmu samotném má jako Cleese možná tři věty. Čtenáři knihy to museli vědět předem, já jako jeden z mnoha, který ji nesehnal (ale stále sháním) byl ale překvapen tím, že se vlastně o žádnou biografii nejedná a reálné postavy a (asi i) události slouží k vytváření situací, které by ideálně mohly sloužit jako vtipné historky do besed typu Monty Python Live at the Hollywood Bowl. Naštěstí skutečně vtipné jsou a šílená animovaná forma jim neubírá. Ostatně epizodičnost nijak nezastírá a s každou novou historkou se i radikálně mění její podoba. Od ošklivé počítačové animace se přeskakuje i do úseků, které vypadají jak francouzské animované arty a s chutí bych si nějaký ten růžový gay obraz Chapmana a Cleese jedoucích na kole pověsil na zeď. Film nakonec naplňuje představu "python vypráví svůj životopis", je to bláznivé, je to stylizované, nebojí se to věcí, na které člověk nemůže být hrdý, v případě Chapmana je to opravdu hodně gay (včetně songu "Sit on my face" v podobě megalomanského tanečního čísla ze Smyslu života) a je to vtipné. Ucelené výtvarná forma, ve snovém světě z rukou Terry Gilliama, by tomu možná i přidala na celkovém vyznění ne-právě-ideálního života titulní postavy, jako celek je to ale pořád fajn.

V podstatě klasická biografická pohádka o hledání porozumění a překážkách na cestě k libovolnému cíli, ale zrežírovaná a zahraná s elánem a mimořádnou sympatií. Hopkins ani Gervasi asi ceny sbírat nebudou, jejich láska k Hitchcockovi, případně Psychu, je ale očividná a nakažlivá, minimálně pro stejně zasaženého člověka. Komplikovaný charakter ústřední postavy film poměrně elegantně představuje (a na rozdíl od nedávné Girl nestrká nic nechutně bulvárního divákovi do obličeje), neidealizuje ho a pokud už někoho staví na piedestal, je to Alma Reville, přehlížený génius za ikonou Hitchcocka. To co film chtěl, případně mohl říct, řekl. I proto je škoda, že se tvůrci zaměřili na tak krátký úsek Hitchcockova života. Psycho sice mělo relativně komplikovanější vznik a následně úžasně triumfovalo, tak vyjímečná osobnost by si ale přesto zasloužila obsáhlejší film.