reqiuem

Ji-un Kim a jeho typické převracení všeho, co se mu dostane pod ruce. Asi těžko nalézt žánr nebo téma, které by to svou podvratnou pitvorností nedokázal zrecyklovat :-)..Tady zvítězila aktuálnost a i přesto, že jsou jednotlivé povídky značně rozporuplné, ať už se to týče emočního dopadu na diváka nebo žánrových peripetií, originální, sebeironizující a výstřední bezesporu jsou. Nejzajímavější povídkou je sci-fi projekt umělé inteligence, který je ale také nejkomorněji natočený, což ale konvenuje s převracením žánrových postupů (kombinace robot- budhistický chrám, změna rolí a konceptů ve vztahu člověk-robot))..Každopádně přináší něco zcela jedinečného právě do vztahu člověka a stroje a nabízí nové pohledy na to, kdo je tu čí tvůrce a kdo se jak odchýlil od své přirozenosti a kdo je to vlastně ten pravý vykladač víry vzhledem k původnímu poselství textu. Na malém prostoru několika minut (s porovnáním ostatních povídek) se tak otvírají nové otázky a pohledy. Nicméně ten, kdo způsobuje skázu ve vší té arogantnosti sám sobě je, jak jinak, člověk. Pointa by nemohla být jiná. To co tu ovšem nové je, vzheldem ke vší té explicitnosti (napadá mě scéna, ve které holka vykonává svou potřebu ve chvíli, kdy se do koupelny dere polorozpadlý a po krvi lačnící zombík), je že člověk i přesto, předstírá, že má vše pod kontrolou a odmítá čelit pravdě. A to je něco, s čím se často v kriticky vyhlížejících filmech nesetkáme, i přesto, že problematizují člověka jako příčinu své vlastní skázy.

Clint je osamělej santa claus, má jenom svý soby, který už 2 roky abstinujou, ale on se dycky rád napije. Je příznačný, že v jednom takovym alkoholickym delíriu se mu podaří rozlousknout případ, nad kterym si soudci lámaly hlavy 6 let. Clint je jako stvořenej pro role, v nichž se objevuje jako outsider se smyslem pro hodně specifickej druh humoru. V true crime se ale pasuje do pozice investigativního novináře, balí holky, má skvělej vztah se svym bossem a ještě mu zbyde 5 babek pro homelesáka. To, že všechny svoje pozice je schopnej opustit kvůli záchraně nespravedlivě odsouzenýho člověka, je ale už od začátku až příliš čitelnej kalkul. Příběh má nad sebou (jak teoretici rádi říkají) deštník v podobě mnohem obecnějších problémů, za který je třeba bojovat- justiční omyly, spravedlnost, všudypřítomná lhostejnost atd. To, co by se ale v případě podobnejch ideí mohlo stát je, že by se všechny postavy zcvrkly do schémat typu hrdina-padouch-oběť, dobrou-zlo-soud atd. Žádný moralizování se ale naštěstí nekoná. Člověk zdeptanej svym životem, bez zásad, ale se zarytym morálním kódem. To je rámec, kterým úspěšně prohlubuje psychologii svoji postavy a který se dá aplikovat na většinu jeho starších filmů(i včetně Gran Torina). Pohrdá pravidlama, ale dodržuje je. Miluje svou rodinu, ale podvádí ji. Mluví s manželkou, ale ve skutečnosti myslí na případ atd. Škoda ale, že právě v tomhle filmu je všechno taková prapodivná póza-rsp."musí to tak bejt, protože jinak to ani nejde". Ostatní role jsou jasně daný a pokusy je prohloubit vyznívaj dost kýčovitě a přímočaře slouží příběhu. Nevinnej už je od začátku nevinnej, prokurátorka otravná a ve vší té shématičnosti hereckých rolí je Clint jediným sebezpochybňujícím hrdinou.// Eastwood natáčí svůj nejprůměrnější film.

Přežil jsem jenom díky tomu, že jsem si poslední hodinu zpíval po vzoru Joeho z přátel "dej nám pánbuh kýbl bublin". Na základě tohodle filmu jsem došel hned k několika závěrům: Emmerich rád šokuje a je mu celkem jedno, čím to je nebo že si potom lidi budou myslet, že mu ruplo v kouli- zároveň ho ani za mák nezajímá "cesta", ale téměř výhradně její cíl- s tím souvisí jeho nezájem nějak racionálněji ošetřit přechody mezi časy a lokacema..scénaristi napsali předlohu během odpolední přestávky na oběd..odborná konzultace z historie byla vedená studentem prvního ročníku sociální péče na tripu..jak jinak osvětlit mamuty tahající kamenné kvádry v poušti pro stavbu pyramidy nebo kmen domorodejch hypízáků, co jsou v horách do půlky těla nazí a při tom nemají ani kouska chloupku na hrudi-americký děti v předškolnim věku se zase budou moc pochlubit znalostí toho, že Egypt leží hned vedle Himálájí a že šavlozubý tygr terorizoval první přírodní národy při sklizni kukuřice-nemůžu za to, ale nemám ani chvíli času soustředit se na příběh, když všude lítaj přechytračelý dialogy od lidí, co se teprve naučili pracovat s pazourkem.nejhorší je, že se film ani na chvíli ve vší té tuposti nepřestane brát vážně a doufá, že hukot akce přehluší všechno ostatní-neředěná blbost...spektakulárnost a digitální triky nemusí bejt za každou cenu dobrou kombinací-obzvlášť ve spojení velkej detail-ještě větší celek...ale hlavně: že mě nebaví sáhodlouze přemejšlet nad filmem, kterej nestojí ani za otevření prohlížeče..//Anonymem u mě Emmerich zas o něco stoupnul ,ale pořád platí, že ..jak bych to..že je jako puberťák, před kterým se poprvý v životě svlíkne holka a on se tak hrozně nemůže dočkat, že už to má vlastně za sebou...a já si připadám, jako ta holka

Originální dokument měl mít údajně 54 min. Násilné sešrotování informací, přehledů, a víceméně dost obecných myšlenkových výkřiků na 14 min. mu vůbec neprospělo. Je to spíš taková reklama, která může někoho strhnout k tomu, aby se do Švankmajerovy tvorby zakoukal trochu víc.

Tohle měli pustit Alexovi z Mechanickýho pomeranče. Perfektní vymejvárna mozku. Takový malý cvičení z op-artu.

Polodokumentární dadaistická hříčka z prostředí dostihových závodů, rytmická a výstižná. (je ale chybou nazývat tuhle kratičkou věc dokumentem, stejně tak v ní nejde o kompozici, ale hlavně o rytmus a experimenty s obrazovými možnostmi vyjádření- to jenom k místním komentářům)

A pointa?

Úžasná pocta filmaři, kterého snad ani nejde nemilovat. A to hlavně pro jeho fantazii a hravost. Scorsesemu se podařilo všechny aspekty Meliésova stylu zakomponovat do svého příběhu a přidat obrazovou reminiscenci historických průkopníků filmu(včetně narážek na Lloyda, "plochosti" jednotlivých charakterů-která se slepě stává nástrojem kritiky, poetičnosti i jisté předvídatelnosti). Rozhodně je ale v mnohém matoucí pro filmového historika-začátečníka. (což pro filmového veterána neni nejlepší vizitka)(ač francouzský The Artist skládá poklonu americkému filmu, tak Hugo se na evropské půdě necejtí zrovna nejlépe). Doplním tedy jenom Mattyho: Meliés upadnul do nelibosti publika opravdu už kolem roku 1909, ale nebylo to pouze z důvodů neschopnosti držet vysoké tempo a nízké náklady (což byla výsada pouze velkých společností), ale také tím, že film se i v rámci obsahu začal posouvat někam dál. Začal se do něho vkrádat příběh a filmové konvence se stávaly "komplikovanějšími". Publikum začlo být unavené neustále se opakujícími triky. Meliés byl především kouzelník a ne vypraveč a jelikož bylo filmové médium pořád ještě v plenkách (stejně jako filmové triky), neposkytovalo mu tak dostatečný tvůrčí prostor pro nové zápletky (které byly stejně generovány jenom na základě limitovaného počtu triků). Zkrátka neudržel krok nejen z hlediska produkce(to jak víme by nebyl takový problém vzhledem k počtu natočených filmů), ale především z hlediska obsahu. S koncem kinematografií atrakce(jak se časrto rané období filmu charakterizuje) zemřel i Meliés. Ale proto ho máme tak rádi a jestliže si někdo zaslouží takovou filmovou poctu, pak je to právě on.

Jak uvěřit tomu, že něco tak ušlechtilýho a krásnýho může vzejit z pera muže, jehož osud je tak pochybný, jenž zřejmě nikdy nemohl prožít to, o čem tak prozíravě vypráví?.Rozeznít můzu může v duši člověka spousta věcí, ale jen s těmi skutečně pravými, přichází i pravé verše. Emmerichova fikce se snaží usmířit zjevný? rozpor mezi domněnkami a pravdou. Nehodlá zahnat pochybnosti nebo vytvářet nové namísto původních. To, co je ale pravdou nijak potlačit nedokáže a ani nechce a tím je, že pramálo zaléží na autorovi nebo jeho původu. V době, kdy byl film hudbou budoucnosti je divadlo prorokem a ikdyž už se dnes pod tíhou nového lehce ztrácí, tak Sheakespear zůstává. Výlet do minulosti se tak v každé době (a směšně málo při tom záleží na médiu) stává aktuálním a příběhy zdobené vytříbenými, nikoliv však marnivými slovy mohou zase zářit. Možná je to jenom tím, že se historie neustále opakuje a tak k zestárnutí slov namířených proti "vysoký" společnosti snad ani nemůže dojít. Škoda jen, že se v podrůčí scénáře stávají slova o něco málo ostřejšími(i když úmysl byl asi opačný), tak, aby k nim mohly být přiloženy životy všech dobových přátel i nepřátel divadla. Nicméně kontrmelce s časovými přechody až příliš zamotávají už tak zamotanej příběh a ani kdybych si graficky znázornil Tudorovskej rodokmen, tak nemám šanci se ve všech těch větvích zorientovat(nehledě na to, že některý tam dokonce ani nemaj bejt!-což je nakonec důvod, proč je chce zahradník/Cecil ostříhat). Líbí se mi ale koncept potlačení herectví(vtipně doložený bezděčným faktem, že všichni vypadaj ve faceliftu dost podobně, zatímco s časovými přesuny jako by šlo úplně o jiný herce), autorství, zpodobení divadla jako chrámu(tak jak mluví Canudo o filmu), na jehož prostoru se všichni společně oddávají tomu samému a při tom každý jinak. Takhle nějak si to představuju. Bohužel realita je taková, jakou ji Emmerich ukazuje v závěru.

Clint povestny svym umnym vyberem silnych charakteru tentokrat vyhmatnul Edgara Hoovera v domneni, ze i jeho pribeh je necim, co si zaslouzi obrazove zvecnit. A nemylil se. Namet, castecne vyzadujici "objektivni-neutralni" pristup, se mu stava zdanlivou! pasti a to pro divaka znamena dost nemastnej\neslanej vylet do historie, ktera je vypravena jen proto, aby mohla byt v zapeti poprena. Nicmene chladnokrevnost s jakou Clint pristupuje k dost kontroverznimu tematu a Hoovrova typicka antisocialnost obdivuhodne ztvarnena DiCapriem, vytvari ve vysledku dost zajimavej koncept, kterej se zdaleka nebude libit kazdymu. Hodi se ale pro atmosferu tolik charakteristickou pro vetsinu Clintovych filmu, ktera se za zadnou cenu nepodbizi. Mistama se z toho stava souboj mezi pochybnou historickou reminiscenci a letmou exkurzi do zvlastniho zivota jednoho podivina a neni vubec jasny, kdo ma bejt vitezem.\\ Maskeri zrejme tuhle myslenku vzali za sobe vlastni, pac se nedokazali rozhodnout, jestli ma bejt DiCaprio nalicenej jako zombie nebo obycejnej 70ti letej chlapek. Chapu, ze museli prekonat neco kolem 40 let, ale tech zminovanych 7 hodin/denne stravenych v maskerne mi prijde jako dost velka absurdita a hazard se svou budouci karierou.