Mischko

Tolik štěstí najednou! Co všechno zmůže odvaha a touha vyhrávat! Varování: při neopatrné manipulaci může nadměrné množství dojetí způsobit nevratná poškození organismu. Abych ale byla spravedlivá - pokud to nezabije, mohlo by to posílit - pokud máte náladu na nějakou tu romantiku a už vám leze na nervy všudypřítomná nešťastná láska, končící však nekončícím polibkem, Vzpomínky na Titány jsou jasnou volbou. Příjemná a oddychová zábava, atraktivní muži a oddanost sportu, která překonává všechny bariéry. Kýč – ale pěkný.

Oblíbené téma počítačových géniů, zločinu a akčního happy endu – super, výsledek je zaručen. Omyl! Celé to vypadá jako průměrná epizoda německého detektivního seriálu, jen s tím rozdílem, že tam to má člověk za hodinku za sebou. Ohraná klišé, žádné překvapení nebo gradace. A že i totální hrůzu zachrání dobří herci? Možná jindy. Postavy jsou naprosto schematické; táta od rodiny Harrison Ford – teoreticky působivě dojemný akční hrdina a Paul Bettany, coby nejohranější prototyp grázla – musela to být nuda i pro ně. Pro mě teda byla.

Akce a spád od začátku do konce, žádní blázniví bojující roboti pro děti, ale plnohodnotný dospělácký snímek i pro ty, které nenadchne jen tak nějaký průměrný efekt. Roboti jsou pěkně propracovaní a zapadají do prostředí a bojové scény mají obrovský náboj, který zůstává po celou dobu filmu. Dokonce jsem se i mnohokrát zasmála, třeba řadě obrovských robotů plížících se nenápadně podél zdi:D. Nechyběla ani troška romantiky, což muselo potěšit i dívky méně technicky zaměřené. Jde tedy o nijak náročnou, ale rozhodně neočekávaně zábavnou podívanou.

Tak Bourneovská série dozrála k očekávanému excelentnímu závěru. Nové postavy přinášejí do děje další zvraty, že si člověk říká: „Pokud se tohle opravdu může stát, tak jen v Americe - pokud se to stát nemůže, tak si to aspoň musí nějaký Američan vymyslet" (samozřejmě si neodpustí, aby většina záporňáků nebyla z Ruska). Ze zmateného bývalého agenta se – asi v zájmu vývoje nebo dějové gradace – stává multifunkční hrdina, směs slavného McGyvera a Rampy McKvaka, pro kterého není žádný stroj neřiditelný, žádná mezera nepřeskočitelná, žádný jazyk neznámý a který ovládá boj každou zbraní, včetně stočených novin (tuto schopnost už v sobě objevil v “mýtu“, teď ji jenom dovedl k dokonalosti a rozšířil o další předměty denní potřeby). A na kterého jsou samozřejmě všichni američtí tajní agenti krátcí. Tedy, podle hesla „Přežeň to a uspěješ v Americe“ tu máme dokonale natočený “filmík“ o dokonalém agentovi, který (film i agent) má prostě “něco navíc“.

Old Shatterhand už tady byl, Kara ben Nemsí taky není divákům neznámou postavou, tak je spojíme omladíme a pošleme do světa, jako nový komerční trhák nebo alespoň připomínku mayovského šílenství:). V obou případech jde o zásadové muže se smyslem pro přátelství, spravedlnost a další velké morální hodnoty. A překvapivě, ani postava Franka Hopkinse se od Mayových schémat nijak zásadně neliší. Snad je alespoň trochu zhýralejší, ale jsme taky o pár generací dál a další polobůh by nebyl v kurzu. I co se týče koní, lze spatřit nějaký vývoj. Slavný Hatatitla dokázal všelicos, ale flekatý mustang Hidalgo je pravý multifunkční koňský zázrak. Trochu slizce působí familiérní oslovování koně „Bráško,“ – což mohla býk klidně variace na Vinetouovo „Bratře,“, které ovšem znělo poněkud důstojněji. Takže pokud se někomu zdají Mayovky za zenitem, bude jistě spokojen (efekty a kvalita záběrů se od “Pokladu na stříbrném jezeře“ znatelně posunuly a rozhodně je, na co se dívat), já ale na Maye prostě nedám dopustit (ne, nejsem stará, jen mám ráda klasiku:) a vše co se mu snaží přiblížit vzbuzuje ve mně bohužel drobnou nedůvěru. I když jde o chvílemi napínavý a promakaný, chvílemi kýčovitý a nijak překvapivý, ale ve výsledku příjemný Ohnivý oceán.

Přestože poprvé jsem odešla od televize znechucena slaboduchým a příšerně bodrým hlavním hrdinou, nemůžu napsta nekompromisí "Odpad!". Nejen, že jsem se nakonec podívala na celý film a dokonce jsem se místy smála nahlas, ale máho devítiletého bráchu nadchnul trouba Siegfried natolik, že si ho, když byl nemocný, pustil asi desetkrát... No, na to bych žaludek neměla, ale kromě desítek šokovaných se tedy našlo i pár spokojených - tedy aspoň jeden:)

Pro shlédnutí Sexu ve městě mám oproti mnoha jiným velkou výhodu: nejsem ovlivněna slavným seriálem a nemůžu tedy porovnávat jejich kvality – podle některých fanoušků seriálu i kritiků ostatně zcela neporovnatelné. Nejde o žánr, který bych si vybrala pro strávení sobotního večera, ale přesto jsem si nějakým nedopatřením dostala do kina a s hrůzou sledovala že výhružky typu: „Budeš se muset dívat na čtyři ženské v úžasných modelech, které řeší módu nebo vysněnou lásku, při troše štěstí sex“ byly oprávněné. A nejen to. Úžasné modely nebyly zase tak úžasné, vtipné bonmoty zase tak vtipné a propracovaná pointa nedohnala ani jednu ženu v sále k slzám. Nemůžu říct, že bych úplně umírala nudou, či zavírala oči strachem, že to bude ještě horší, ale přece jen jsem asi nadlouho odrazena od jakéhokoli Sexu ve městě;)

Vraždící a zpívající Johny Depp, pod taktovkou Tima Burtona, to je jistá záruka kvality a velké lákadlo pro každého diváka. Ale přece jen, filmu jakoby docházel v průběhu dech. Skvěle namaskovaný Johny Depp a perfektní temná, mírně naivní animace neslibují už ke konci překvapení a ten zpěv mírně uspává. Ne, fakt to není nuda, jen to bohužel ztrácí gradaci a místo explosivního závěru se dočkáme odeznění děje i melodie do ztracena. Zbytečné jsou zpívané předěly, které se daly vyřešit propojovacím dialogem a časté opakování melodií a celých písní vede k jejich perfektnímu zapamatování, ale taky otupění pozornosti. Nejhezčí (a pro větší úspěch taktéž opakovaný) je duet Sweeneyho Todd a soudce Turpina, kteří se u něj (na rozdíl od jiných nesmělých pokusů) naštěstí nesnažili tančit. Na ty dvě hodiny byl Sweeney Todd možná malinko dějově chudý, ale to je jistě spíše oběť zpěvu nežli nedostatek ve scénáři. Tedy, buďmě rádi za Johnyho:).

Celou dobu jsem se dívala na karikaturu romantických komedií, která se ovšem podle očekávání zvrtla a oni si padli do náručí. Tedy tak jednoduché to zase nebylo, člověk si může jen domýšlet, jestli to pravé padnutí bylo stejně stylové jako Gwynethino a Orlandovo, protože všechna závěrečná romantika se v duchu celého filmu odbyla slovy "Praskla mi voda...". Tradiční prvky a lá Deník Brigitte Jonesové se urychlily, polemiky o lásce nedaly prostor patosu a hlavní postava neiritovala přehnanou citovou či společenskou neschopností. Happy end sice asi nikoho nerozbrečí, ale je to konečně závan nového větru mezi ohraná schémata. Láska a jiné pohromy má snad všechny prvky britské romantické komedie (postavy, hudba, dialogy), ale konečně vybočuje a člověka nenudí.

Pokud film dostane Oscara, postaví ho to na piedestal slávy, ale současně ho to podrobí rentgenovým pohledům a diváci i profesionálové z oboru se ptají: „Zasloužil si to?“. Všude se píše, že jde o „kus kvalitní filmařiny z dílny zkušených tvůrců“ a podobné věty, v jejichž chytrých slovech marně pátrám po smyslu (pochválit se dá různě, ale co je to ta „filmařina“?). Já tedy uznávám, všechny klady: sama jsem z kina odcházela velice spokojená. Očekávala jsem kvalitní zážitek (neboli možná dávku „kvalitní filmařiny“) a dostala jsem ho. Tady je ovšem zádrhel: oscarový snímek by měl překvapit a pohltit, což se tady pro mě povedlo jen z části. Tedy, Javier Bardem, opravdu exceluje, coby krutý, šílený vrah s kamennou tváří, který zabije koho potká (napočítala jsem 2 přeživší šťastlivce) a nakonec musí nezbytně zůstat naživu. Ale přece jen, stačí jeden dokonalý vrahoun a stylově perfektně dotažené prostředí drsných chlapů v drsné zemi co není pro starý na oscarový snímek roku? Pro mě asi ne, ale to posouzení stojí bohudík na jiných. V “neoscarové“ kategorii bych jistě hodnotila líp, ale tady jsem, ač nerada, vzhledem k okolnostem zcela podvědomě kritičtější.