V1ctor_

Skvělé natočená válečná osvěta o válce v Zálivu, ale i o tom jaké to je být vojákem, americkou produkcí, jenž konflikt zobrazuje z druhého úhlu pohledu, toho méně známého ovšem stále pravdivého.

Jelikož mám od mistra Baye zhlédnutou celkem pestrou paletu snímku, troufám se považovat za odborníka co se týče jeho tvorby. Netřeba zmiňovat originálně přehlednou akci, tohle není ironie, které výsledná kamera zaznamenávající všechny akty z více úhlu ve výsledku jen mírně napomáhá k dosažení již tak perfektním záběrům. K obsahu filmu, všichni víme, že správnou demokracii nenastolíte jen ozbrojeným převrácením režimu, v tomto případě režim Muammara Kaddáfího, a přejmenováním státu na demokratickou zemi. Islámské anarchisti, kterým nejde o nic jiného než vyhnat americké stoupence ze své posvátné země a převrátit opět režim totiž nic a nikdy neodradí. Snímek se opět, a to podle pravdivých událostí, alespoň tak to prezentují autoři, zabývá reálným ozbrojeným konfliktem v již demokratické Libyi, kde se hrstka, rozebráno více do detailu šest, bývalých mariňáků utká s mnohými, více než sto, bezskrupulózními a radikálními Islámisty. Jména oněch vojáků si bohužel a to i bezprostředně po filmu již nedokážu vybavit, nejspíše nějaká vnitřní nesrovnalost a chyba v postřehu diváka, každopádně to asi není podstatné. Dostalo se jim, a to přes mé očekávání, závěrečného poděkování od strýčka Sama i v samotném filmu. Postavy řeší jak konflikt ve které jsou přítomny, tak si současně najdou chvíli i na rozebírání jejich civilních životů, rodin, dětí, globálních problémů a mnohdy do toho zakomponují i nějaký ten humor. O akci, jak jsem již zmiňoval, je postaráno a vám nezbývá nic jiného než sledovat reálně vypadající moderní konflikt Američanů, ve kterém nedisponují jejich technickými vychytávky a stíhačky nechali odstavené někde kde se na ně nepráší na letišti, proti jejích typickému a už i přirozenému nepříteli.

Sakra dobře udělaná akční pakárna. Navzdory tomu, že z toho Michael Bay nechtěl udělat generickou řadovou věc, bohužel se tak z části stalo a charaktery, které tu vybudoval, a jenž nelpí ztrátou o život, si ve výsledku tak trochu hází klacky pod nohy. Jinak je to opravdu povedený, díky úžasnému Michaelovi Bayovi, kousek, který možná zapadne, pod tíhou ostatních podobných žánrovek, do truhly zapomnění, ale je svou zábavností odlišný a pro autora charakterní.

Podle mnohých toto dílo vycpalo díru již existujícímu hernímu světu a zároveň ukázalo jak se tvoří nadstandardní anime. V úvodu jsem byl nadšen a okouzlen, ovšem stejně jako hlavní hrdina začal instalováním nových součástek šílet, mě jakožto divákovy seriál začal připadat stále více předvídatelný a nesmyslnosti přibývalo současně s chromovými vychytávky na těle ústřední postavy. V posledním díle vygraduje David do jeho finální podoby cyber-psychouše, stejně tak jeho romantický vztah s Lucy a mně i přesto zakončení nepřijde dosti adekvátní v poměru s prvními díly a velkými ambicemi obou dvou hlavních protagonistů. Chápu, že závislost je těžce vyléčitelná, ale proč se furt seriál opírá o to, že je cesty downgradu, když se tak stejně nikdy neučiní. Stejně působí Lucy, popřípadě Rebecca, které ačkoli jsou proti dalším Davidovým vylepšením, nikterak jeho evoluci nezastaví ani nepřibrzdí. Na závěr nutno zmínit chytlavý soundtrack, který jsem měl natolik oposlouchaný, a to nejen z důvodů toho, že se v celém seriálu, mimo pár ojedinělých výjimek, a intru střídaly jen dvě písníčky. Slušné čtyři hvězdy, ale jen z principu slibného začátku.

"I got to tell you, it was perfect. Perfect. Everything, down to the last minute details." Tohle to vystihuje nejspíše nejlépe ze všeho. První polovina Vás upoutá odvážnou komičností, mnohdy až morbidní, přelivem alkoholu, nahoty a orgiemi vyzařujícím večírkem. Druhá se nenápadně přesune do zákulisí filmové produkce, opět výtečně legrační, ovšem o kapku vážnější reality životního cyklu Hollywoodu.

Ačkoliv jsem Elvise neměl skoro vůbec naposlouchaného, narozdíl od Mercuryho, tak mě jeho příběh paradoxně vtáhl nejvíce. Z trojice biografických snímků, které jsem měl dosud příležitost vidět (Rocketman (2019), Bohemian Rhapsody (2018)), tak vychází Elvis jako možný vítěz. Film famózně sleduje Elvisův život, již od jeho jinošského věku, kde měl hodně přešlapů, které v tehdejší, ještě xenofobní společnosti, působili díky jeho až vyzývavému tanci jemu a jeho blízkému okolí hodně trablí. Následuje taktéž jeho zastávka ve světě Hollywoodu, kde zprvu působí jako vycházející hvězda a následně jako vyhořelý zpěvák. A jako konečná stanice Las Vegas, město nočního života, které z něj, pod dohledem místního doktora, udělá narkomana, jenž svému životnímu stylu (eat, sing, repeat) zasvětí svou celou existenci. Nezapomíná se taktéž reflektovat situace v polovině 20. století v pravém dobovém světle a prostřednictvím skvělého Toma Hankse i neodmyslitelnou odvrácenou stranu showbyznysu.

Film zajímavě vystihuje brutalitu a nesmyslnost války, obzvláště v úvodu při přeplouvání řeky v Stalingradu, kde důstojník vystřelí osm krát z šestiranného revolveru na topícího se dezertéra. Pominu-li tyto scénáristické díry, kterých tu je sakra hodně, tak se film drží úctyhodně skutečným dějinám obléhání Stalingradu a datuje ho až po osvobození excelentně, na den přesně. Zprvu mi vadila neprokreslenost hlavních postav, ze kterých se postupem času stal román o dvou zamilovaných ostrostřelcích, v tomto případě jen o jednom, a láskou žárlícím důstojníkovy. Na druhou stranu snímek zachycuje opravdu věrohodně bídný stav ruské armády během druhé světové války, kdy na tři muže připadala jedna flinta a dva zásobníky munice. Znevažuje komunistický postoj u mnoha vojáků a vyšších představitelů z vlastních řad a snímá propagandu v pravém slova smyslu. Na závěr jsem naivně čekal epický souboj dvou odstřelovačů a místo toho jsem se dočkal realitě věrohodnějšího duelu, kde ten méně trpělivý prohraje. Silnější tři hvězdy.

Pulp Fiction je film, který zná snad každý a to včetně jednotlivých scén, i přesto vždy dokáže potěšit referencemi, odkazy na ostatní snímky, kterých je tu více než pár a zaregistrovat je všechny na jedno zhlédnutí zvládne jen zřídka kdo. Celé je to tu ještě zabaleno do pestře vybraných hlášek, které si díky našemu dabingu oblíbí, s odchodem času, kterýkoli divák věkové skupiny. Ať už se jedná o Julese, nacházejícího se v přechodném stádiu mezi tím co je správné a nesprávné a současně parafrázujícího výroky z Bible, nebo jeho nejlepšího parťáka Vincenta, který věci vidí z opačné perspektivy. Snímek se skládá z hned několika historek, které tvoří jakousi mozaiku a jejíchž jednotlivé střepy se navzájem prolínají a zapadají do sebe. Každá z povídek obsahuje svoje ústřední postavy, dějové twisty a rozhodně nelze jednoznačně říci, která je horší či lepší. Pro mě osobně to stále není na plnohodnotných pět hvězd, ačkoliv nemám co vytknout. Ať už jste dali filmu jakékoli hodnocení, musíte uznat, že je to kult.

O poznání horší než předchozí díl, ovšem stále kvalitně prošpikovaný akční snímek, kde sledujete jednu akční pasáž za druhou, jak na video smyčce, ovšem bojem dynamickou a mnohdy i inovační. Dějové zasazení je opět špičkové, a to hlavně díky originálnímu výběru lokací. Naše banda bezúhonných agentů se opět dává do akce. Stejně jako minule s jedním nenápadně, produkcí, vyřazeným odpadlíkem, blíže specifikovaným jako agent Hawkey z organizace S.H.I.E.L.D. Solomon Lane zde nezvládl zopakovat svoje řemeslo, okolí terorizujícího teroristu z předchozího filmu, a působí unaveně, bez nějaké větší motivace, ale po fyzické stránce markantně silněji. Na druhé straně jeho oponent Ethan Hunt předvádí, již po šesté v řadě, bravurní výkony, a to jak herecké, tak kaskadérské, samozřejmě s ohledem na jeho již pokročilý věk. Samotná zápletka je kapánek potlačena na úkor akce, a to i přes nezvykle dlouhou stopáž, obzvláště pro Mission: Impossible sérii. Henry Cavil zastává roli sympaticky vypadající, alespoň na oko, jednohubky a to silně pochybuji, že autoři měli větší ambice z touhle již promarněnou postavou. Nechybí i chvilka, naštěstí jen opravdu chvilka, nostalgie a shledání s ex, kterou nám z režie povinně museli naservírovat. V sedmičce, popřípadě její druhé části, čekám již definitivní rozloučení, a nebo snad ne?

Nejsem si jist zda jsem dostatečně kvalifikován, abych hodnotil něco jako tohle, ale přeci jen se pokusím. Snímek sleduje dva ústřední protagonisty, a to velice talentovaného a egoického mladíka Andrewa a jeho charakterové opozitum. Dirigenta, pokročilého věku, učícího na Schafferově hudební konzervatoři Terence Fletchera. Fletcher učí svým velice jedinečným způsobem, na který není každý stavěný. Stylem tak okázalým, že je schopen řvát a házet různé předměty, jen skrze špatně zahrané tempo. Miles Teller v roli Andrewa si vede skvěle, a to jak v roli herce, tak bubeníka. To stejné bych mohl říci i o J.K. Simmonsovi, který zde hraje velice důležitou osobu pro mladé a ambicemi sršící hudebníky. Dramaturgie, popřípadě režie je zde vyzdobena do posledního drobného detailu a není tak divu, že s otevřenými ústy sledujete každý jeden Andrewův vystup až do posledního úderu. Až takhle úderný je i sám děj, kdy se ústřední duo opět setkává a znovu dává dohromady i přes své rozepře, načež vše vygraduje až životním vystoupením obou dvou. Na tohle bych jen chtěl říct "skvělá práce", anglicky "good job".