UncleG

Hele, mně prostě nebaví koukat v televizi na lidi, jak někde sedí a něco rozmělňujou v hubě. Tentokrát si naše milované ČéTéčko místo olezlýho, mastnýho a upocenýho Donutila do "gastrocestopisu" nasadila postavy výrazně sympatičtější. Nicméně ani protagonista, kterýho po minutě vysílání nemáš chuť poslat flying dropkickem na výlet z útesu, mě nedokáže přesvědčit o jakýmkoli přínosu tohohle formátu. Zábavný na tom celým je možná jen to, že se cpou veřejnoprávní prachy na to, aby si nějakej vocásek vyjel na dovolenou a tam se přežral k prasknutí.

Velmi hutná "coming of age" výpověď o marnosti, fanatismu a síle společenského tlaku. Kromě úvodního (trochu uondaného, leč pořád zábavného) vyprávění, jak se z dětí stávají muži, je stěžejním bodem filmu dost zajímavý moment neschopnosti uvědomit si očividnou zbytečnost plněného rozkazu. Především z důvodu absence velícího důstojníka se zkušeností a selským rozumem. Dobrý je i panoptikum vedlejších postaviček, líčených většinou ve zkratce, nicméně velmi efektivně. Poražený německý národ sestávající z nejen pitomců, hulvátů, ignorantů, fanatiků a zelených mozků, ale taky z relativně normálních lidí, vzdělaných a jemných duší nebo obyčejných strejců a tetek. Prostřednictvím nich, jakoby Wicki v roce 59 říkal světu: "Hele, všichni nejsme zfanatizovaný zmrdi." A docela se mu to povedlo.

V muničních skladech už došly normální náboje, takže Němčouři střílejí výhradně zelenýma trasírkama, zatímco Američani střílejí červenýma. Každá bitva či přestřelka tak vypadá jak lejzrový blikanice ze Star Wars. V momentech, kdy zrovna nelítají lejzry, exceluje přehlídka snad všech válečně-filmových klišé, na které si kdy kdo vzpomněl. Velkofilm nám vrcholí momentem, který zcela popírá dosud tak upachtěně omílanou psychologii antihrdinské tankové posádky: totiž, že důležité je přežít, a všechno ostatní máme na salámu. V extatickém momentu, v němž se posádka nefunkčního tanku rozhodne hrdinně zemřít, vystřílí celý Německo a ještě pro jistotu půlku Rakouska. Podřadní Němčouři, degradoavní na ubohou karikaturu zlých "Nácků" nabíhají pod hlaveň kulometu jak banda zdivočelých skautů. Aby byli koseni americkým nadčlověkem stejně jako jsou koseni podřadní Američani vojínem Zollerem ve filmu "Stolz der Nation"

Jsem doposud netušil, že jméno "Žérár" je odvozeno od slova "žráti". Dramaturgie celého filmu spočívá v tom, že stoletej a dvěstěkilovej Depardijé se někde opírá o zeď, sedí na židli, sedí za stolem, opírá se o auto nebo náhodou s vypětím všech sil postává. Přičemž jeho brilantní obličejová mimika osciluje mezi polohou "Mrtvej Ben Affleck" a "Nafouklej utopenec v rybníce". On tam už v těch očích vůbec nic nemá. Nic.

... S podtitulem "Jak (ne)napsat scénář a (ne)natočit dobrou pohádku". Hele, základní pravidlo scenáristiky zní: Když neumíš psát, tak se nepouštěj do časových smyček. Protože nejspíš nedokážeš napsat nic, co by alespoň částečně dávalo smysl... A druhý základní pravidlo scenáristiky zní: Nevysvětluj. Nevysvětluj kam se jde a co se tam bude dělat - a pak se tam jde a udělá se to. Navíc mě dost drásala prázdná snaha o "dramatičnost", tam kde prostě nebyla - děje se nám před očima pořád něco spěšného a nervního za dramatické hudby, lidé křičí a pobíhají a pak se při příležitosti významného dějového zvratu zastaví a hovoří.  A takhle pořád dokola, dokud ze všeho toho očekávání velké akce nezemdlíme zklamáním.

"Pohádka o tom, jak Rona vy-vízlil Peter Pettigrew"... Rozhodně nějvětší přeslap celé série. Nuda bez nápadu nebo originálnější myšlenky. Pasáže s "rádoby-strašidelným bubákem", co vypadá jak špatně vyrederovaná Grootva bába, byly stejně nudné a prázdné jako zbytek stopáže. Do zmatlanýho příběhu navíc odkudsi náhodně napadala kopa postav bez osobnosti, motivace nebo vůbec sebemenšího důvodu existence. Tohle k hororu ani z dálky nepřičuchlo a velkej Ejč Pí se, chudák, v hrobě třicetkrát vobrátil, když mu z povídky uvařili guláš. Celkově velký špatný.

Tak jesti tohne nebyl horor jak řemen, tak nevím. "Pitva" je jasný důkaz, že "velký příběh" nepotřebuje dvě a půl hodiny stopáže. Že se i pod hodinu dá odvyprávět velkej cajmrsk, když hrůza dokáže hitnout tam, kde má a pěkně s divákem zacloumat. Děs, který netkví jenom v hnusotě a rozblemcaných tkáních! A navíc několik záběrů, které byly ve své odpornosti estetickým prožitkem...  Do hajzlu. Do hajzlu...

Hele, je mi úplně jedno, jestli je to předvídatelný, ohraný nebo zbytečně natahovaný. (Což teda je). Tahle povídka stojí a padá s hlavní postavou - která je naprosto neskutečně napsaná i zahraná. A protože patřím mezi chudý outsidery, kteří mají bordel v obýváku a divný koníčky... A bohatý lidi žijící v hezkých domech mě považujou za podivína, tak tý pidlovoký Stacey strašně rozumím. Proto jsem taky schopen soucítit s ní nejhlubší osobní soustrastí. Zásadní rozdíl mezi mnou a Stacey je, že nepotřebuju vstoupit do světa, kterýmu nerozumím.  Poznámka na závěr: "Nikdy se neotáčej zády k člověku, co ti právě "omylem" bodnul skalpel mezi voči."

Celkem dobře koukatelný pelmel hororových soustíček s kolísavou vypravěčskou kvalitou. Povídky jsou všechny výrazné, zapamatovatelné, osobité. Žádný debilní jumpscary, žádný blikání, žádný laciný hejblata. Pěkně k podstatě hororu - znepokojivě, nepříjemně, řemeslně čistě. Obstojné a důstojné dialogy, charkaterizace postav trefná, někteří noname herci byli až neskuteční. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že nechutnosti v podobě masa, zvířecích mrtvolek a vyhřezlých pajšlů byly do většiny povídek přidány na sílu jen z "produkčního rozhodnutí". Úplně vidím ty studiové poznámky ve scénářích: "Kde je HNUS? Málo hnusu. Přidat hnus!" a oponující režiséry, kterým je následně vysvětleno: "Že vaše epizoda nepotřebuje hnus? Ha-há! Tak to si jen myslíte!"... A taky mám pocit, že by mnohým povídkám paradoxně prospěl nižší rozpočet.

"Spousta děje běz příběhu" aneb nařachlá ADHD krimoška točená pseudo-dokumentárním stylem.  Mám rád, když je z filmu cítit ohrožení hlavního hrdiny a báječně zbudovaná atmosféra "každej může kdykoli zařvat" tady funguje na výbornou. Ale taky absolutně nesnáším, když si na sebe filmaři sami ušijou boudu s dokumentární rozklepanou kamerou a komprimovaným střihem, které se pak musí křečovitě držet od začátku do konce. Cpát tu příslovečnou roztěkanost nejen do míst, kam to z vypravěčského hlediska nepatří, ale taky tam, kde by film logicky měl zpomalit, rozvolnit... V celé téhle jízdě se nedočkáme delšího emotivního záběru do něčí tváře nebo intimní sitauce, která by nepůsobila jako prázdný kompilát. Všechno se to komíhá a kýve, kmitá a klepe. Pořád stejně. Pořád dál a dál... Uf.