UncleG

"Když miluješ Tildu Swinton, není co řešit...." Přežijí jen milenci je film tak rozvláčný, pomalý a bezdějový, že se v něm buď s radostí utopíte jako v hlubokém dekadentním bahně nebo ho odmítnete. Je to tak nekonečně zdlouhavé a intelektuálně pokleslé, že si můžete přát jenom dvě věci: ať to rychle skončí nebo ať to neskončí nikdy. Já si přál to druhé. Nechal jsem se ukolíbat. Dokonce jsem se dostal do stavu, kdy mi jakákoli akce přišla jako zcela nevhodné vyrušení té krásné, bezbřehé nudy. Idilické nudy, která měla trvat navěky...

Nemůžu si pomoct, celá tahle Stínohra mi přišla neskutečně krolomně vykonstruovaná až vylhaná. Jakoby autoři lhali nejen divákům, ale i sami sobě. Už jenom samotná otázka: proč točit Noir z padsátek? Politicky thrillerová nadstavba je totiž těžce nefunkční. Takže 50s Noir zřejmě proto, aby tam všichni mohli pobíhat v pláštích a kloboucích a aby tam mohly jezdit nablejskaný Tatraplány. Aby ta česká padesátá zkrátka vypadala jako Amerika ve čtyřicátých. Což je sice úplně mimo... Ale je to cool. A taky můžeme stáhnout barevnost někam mezi "odstíny šedi a průjem", jakoby jediná sytá bava v padesátých letech byla červená. Což je cool. Přes všechny sepetičky čistě na oko je ale moje divácká zkušenost s tímhle filmem stejná jako zapadnout po pás do tmelu a sto minut se odtud hrabat ven. Unylé, těžkopádné a bez spádu a celé tak okatě vycucané z prstu, jenom pro ten Cool-efekt. Což není cool. Sorry. Ale pokus byl...

MacFarlane si to zaplatil, MacFarlane si to napsal, MacFarlane si to zrežíroval a MacFarlane si v tom zahrál. MacFarlane má buď větší než velké množství přebytečných peněz nebo spousty dobrejch kamarádů na správnejch místech. Protože si nedokážu představit jedinej důvod, proč by taková plejáda Áčkovejch herců jenom pohledem zavadila o další krutofekální komedii. O komedii, která možná občas zaperlí překvapivě sofistikovaným vtipem, ale většinou je stejně ubohá jako Xté "Big Movie" (vulgár, prdy, sračky, prdy se sračkama a vůbec vyměšování všeho druhu všemi otvory). Navíc: Z jakýho jinýho důvodu než pro balík peněz by se herci jako Neeson zahazovali ve filmu, jehož hlavní roli obsadilo takový nanicovatý necharismatický poleno? Jedna hvězda za to, že několik povedených vtipů a naprosto nehorázně neadekvátní obsazení drží celou tuhle srágoru o stupínek výš nad úrovní AArona Seltzera. Závěrem: Samozřejmě, že všechny MacFarlaneovy líbačky s Charlize Theron byly ve filmu jenom tak čirou náhodou a "pan režižér" při nich určitě děsně trpěl, jak se točily pořád dokola. Stejným způsobem to takhle ve filmové historii skoukel Jon Favreau se Scarlett Johansson nebo Warren Beaty s Halle Berry. Čili: když nemáš na to zbalit pořádnou roštěnku, staň se režisérem...

Na Káťu a Škubánka, Maxipsa Fíka nebo Macha a Šebestovou se bez duševní újmy můze podívat divák pokročilého věku, aniž by se musel cítit trapně. Jsou to seriály, které mají vtip, švih a nápad. Tady u Berty si ale dospělí na svoje nepřijdou. Berta a Ufo je večerníček zaměřený na těžce předškolní publikum, tak trochu unylý a bez vtipu. Svou podivnou "ulítlostí" se snaží čerpat z takzvaně bezbřehé dětské fantazie. A v tom právě vidím nejtěžší průser celýho seriálu. Továrna na hračky je místo, kde všichni jezdí na skulzavkách nebo galaxie mléčná dráha je plná mlíka a cukrovinky se těží ve vesmíru. Čokoláda se do dortu přidává až po upečení, takže bílý dort pak krásně znědne... Zkrátka a dobře, ve světě hunsně žlutý berty a divnýho modrýho přizdisráče je všechno tak fantazijně surreálné, že na to děti koukaj jako vejři na tank. A to je prostě strašně nebezpečný. Protože se to celý tváří strašně didakticky, ale zároveň je tam všechno špatně, obráceně nebo jinak. Kdyby byla cílovka někde kolem deseti let, nebo se to alespoň odehrávalo na planetě Huí-Ťap-ťap, neřeknu ani bž ... Ale takhle se nemůžu zbavit pocitu, že nejmenší publikum by prostě nemělo být mateno. Dále jen několik poznámek: *)Výtvarno mě těžce neoslovilo, nicméně je vidět, že je večerňajz propracovanější než většina současné produkce. Výtvarnice tedy odvedla alespoň poctivý kus práce. *)Nechápu, proč je hlavní postava od hlavy až po pr...(ehm)... žlutá, zatímco ostatní mají běžný tělový odstín. Znamená to snad, že hlavní hrdinka trpí jaterní disfunkcí? *) A za třetí už mě nic nenapadá...

Zloba, víc než cokoliv jiného, připomíná hranej animák. Což je v době, kdy se z hraných filmů dělají animáče a nikoli naopak, netradiční a neokoukané řešení. Postavy se chovají, pohybují, mluví, jakoby byly kreslené, efekty a některé přízračné scény svým výtvarnem připomínají klasické disneyovky, což ve finále vrhá celou pohádku do surreálného, podivuhodného světla. Geniální nápad, řeklo by se! Jenže já se tak nějak vlastně zdráhám to celý nějak hodnotit. Na jednu stranu několik opravdu brilatních nápadů, co do výtvarna, co do stylu vyprávění i překvapujících a novátorských detailů, epizodek v příběhu, které "staré, zažité a tradiční" staví před diváka jinak, než dosud znal. A na druhou stranu tak obrovská spousta nejpitomějších klišé, zbytečností, nejokoukanějších filmařských kolovrátků a místy až nesnesitelná záplava sentimentálního kejče. Úvodních dvacet minut "stalo se ve fairylandu" pro mě bylo takřka nesnesitelných, spustil se samonasírací mechanismus, protože termín "pitomé, libivé a tisíckrát viděné" tu mohl být použitej skoro s každým střihem. Úvod do zápletky je navíc nefunkční, prachblbě schématický a otřepaný (Hodné víly a zlí lidé, hm!? To jako vážně?). Od scény s Růženčinou věštbou dostane film celkem zajímavý, nový drajv. A ten naštěstí vydrží i přes tu okatou líbivost až do konce. A co se mi líbilo nejvíc? Frenetická Růžena (ze všeho šťastná, podle věštby). A zjištění, že pravá láska se nemůže narodit, pokud se s někým vidíte pět minut. Pravá láska je něco, co roste tak dlouho, čím déle se dva znají. A to mi skoro vehnalo pár lacině sententálních slziček do mejch měkejšskejch vočí... Ehm. Závěrem: Protože nejsem schopnej rozklíčovat, jestli jde o skvělý nápad umatlaný horou sračiček nebo hora sračiček zabalená do skvělého nápadu, dávám kompromisní tři body z pěti. Možá by si zloba zasloužila i pět. A možná by zasloužila i jednu....

Co je pro někoho rájem, může pro druhýho znamenat peklo. Neudivuje mě skutečnost, že existuje sorta lidí, jejichž životním cílem je válet se celej život v teple u bazénu, líbat vlastní svaly a permanentně souložit. Co mě ale udivuje je, že suma inteligenčních kvocientů všech soutěžících Hotelu Paradise by se směle vyrovnala s inteligencí bublajícího bahna. Myslím, že dát dohromady toto společenstvo kreténů musela být docela fuška, protože jde skutečně o destilát, pravzorek, krystalickou esenci té nejčistší lidské pitomosti. Vznavači povrchnosti, otroci podivně překroucených hodnot společně vytvořili "show" tak neskutečně zvrácenou, že skutečně překročila všechny myslitelné meze. To už není reality show, ale drsná publicistika o nezměrných pláních lidské ubohosti. A já se těm lidem "v hotelu" nesměju, já pláču, protože je mi jich vlastně strašně líto.

Pár dílů tohohle paranormálního výjevu jsem přetrpěl. Na jednu stranu to děsně bolelo, ale na druhou stranu se člověk málokdy škodolibě zasměje něčí blbosti právě jako ve Faktech X. Partička samozvaných amatérských "pseudovědců" pátrající po lochnessce u rybníka Krajáče, kteří se ke všemu chovají vážně a veledůležitě jako celá kriminálka Miami. Jejich jediná příprava na natáčení spočívala zřejmě v tom, že všichni vytrvale trénovali "hluboce zamyšlený intelektuální výraz", aby si pak s konečnou platností mohli říkat "vědci". Typická ukázka jejich "velkovědy" v praxi pak vypadá následovně: Řešíme případ Lochnessáka Raye v Raytownu. Máme jednu rozmazanou fotku a čtyři svědky, kteří tvrdí, že viděli monstrum nořit se z hlubin. "Na fotografii může bejt třeba kláda. Ale co ti očití svědci? Existuje zde možnost, že příšeru někdo záměrně postavil. Ale to není pravděpodobné, proč by to někdo dělal?" Tak takhle: na rozmazaný fotce ze dvou kilometrů to opravdu mohla být kláda. Letící pták, vada filmu, padající hovno z letadla a bůhví co ještě. Místopřísežná svědectví můžou být vylhaná. A i kdyby nebyla ... Proč by si někdo z místních křupanů dával práci stavět model lochnessky a děsit s ní turisty u vody? Ze stejnýho důvodu, proč by si křupani v horách šili kostým Yettiho a pobláznili jím celej svět. Tehdy se taky našli "erudovaní vědci", kteří video hájili hlava nehlava. Vraťme se ale do Raytownu... Samozřejmě, že obludu nenašli, co jiného se taky dalo čekat? A tak jediným vzrušením zůstala drobná epizodka se zaseknutým vlečeným lanem. V tomtéž dílu pak kouzelně naivním způsobem ještě naši vědci rozlouskli záhadu Ducha píšícího na polaroidové fotky, jako "true" - případ tak okatého fejku, kterej odhalí kdokoli, kdo měl alespoň jednou polaroid v ruce a zkoušel si, co všechno se dá se světlocitlivou vrstvou dělat. Podtrženo sečteno: hloupé, amatérské, manipulativní. Jasné to příznaky odpadu.

Kriminální komedie, která víc než cokoli jiného připomíná spíš rozhlasovou hru. Celý film je tak neskutečně přetmavený, podexponovaný, že bývají zpravidla vidět jenom bílý límečky ve tmě. A když už se kameraman hodně rozdivočil, bylo občas někomu i vidět do obličeje. Momenty, kdy je naprosto kompletní blackout a nebohý divák pouze dedukuje, co by se asi tak mohlo dít, nejsou výjimkou. Takže říkejme tomu spíš: "odvoď si svou detektivku"... Zajímavý koncept.

Komentovaný přímý přenos z Plzeňského velkodivadla. (T -3 minuty.) Vidíme novostavbu. Nové plzeňské divadlo vypadá jako kdyby se Tatlinova matka vyspala se Spongebobem. Zbytečná, antifunkcionalistická děrovaná srágora tvořící průčelí divadla, byla evidentně navržena "hlavně moderně, ale ještě hlavněji nikoho neurazit." Ementál mají rády i babičky. (00:00) Á pozor, začínáme! 0:01 Představení zahájeno. Scéna připomíná měsíční krajinu, nad kterou se ve vzduchoprázdnu vznáší obří, démonicky nasvícená jitrnice. (0:03) Orchestr evidentně nemá dobře naladěno. Plechy znějí falešně. (0:04) Kecal přijíždí na motorce mezi krojovanou družinu. Pozor, půjde tedy o "odvážné nové pojetí" (0:05) Při stavbě májky všichni s napětím očekáváme, kolik herců bude rozplácnuto pádem viklající se klády. (0:06) Vztyčování se bohužel podařilo a dychtivé obecenstvo bylo připraveno o historicky první jevištní úraz v přímém přenosu. (0:09) Scéna se rozsvěcí, zjišťujeme, že démonická jitrnice se změnou osvětlení mistrně proměnila v levitující banán. (0:12) Na scénu přichází Hans a Mařenka. Oběma je notně přes čtyřicet, s těžkou nadváhou. Předstírají, že jsou mladá milenecká dvojice. Možná to s tím "novým pojetím opery" nebude tak horké. (0:15) Abstraktní scéna se zcela zbytečně přeskupuje do jiného abstraktního obrazu. Ale když už jsme jednou tu točnu postavili, tak si ji při slavnostní premiéře taky užijem! Doufejme, že ještě přijdou ke slovu táhla na spouštění bohů, stroj na vlnobití a déšť růžových lístků. (0:18) Hans při staročeském pikniku vylizuje Mařenčin pekáč. Nejsme tedy ochuzeni ani o sexuální dusno. (0:43) Půl hodiny Kecal kecá. Čas nám snad ukrátí sledování levitujícího banánu. (0:45) Za všeobecného veselí je nápis na tabuli "Tradiční slepá bába 14" změněn na "Tradiční slepá bába Jana Marie Karla". What the fucking FUCK, for fuck's sake?!? (0:46) Baletky mají hezké nohy. Před bílým pódiem freneticky lítá dirigentova ruka s taktovkou, takže to vypadá jakoby z nory vyskakovala rodina svišťů na speedu (0:48) Začíná poučná přestávka. Dnes večer budeme obohaceni nejen kulturně, ale též faktograficky. (1:51) Během pauzy a druhého dějství se nic nic zvláštního nestalo. Netrpělivější část publika již měla nakročeno směrem k východu, aby zjistila, že opera prodáním nevěsty bohužel nekončí. (2:10) Slečna Esmeralda má všechno, co má "kus baby" mít. Zatímco před cirkusovými akrobaciemi sestávajícími ze skákání přes švihadlo a zvedání žebříku na jedné ruce, bledne Cirque se Solei závistí. (2:18) Cirkusová spartakiáda trvala nekonečných osm minut. Jeden z atristů má v uchu tunel. (2:30) Dirigentova ruka stále z hlubin trhá imaginární švestičky. (2:53)Konec představení. Proč bychom se netěšili? Odcházející babičky před divadlem diskutují o tom, jak to celé bylo netradičně pojaté - třeba "takové ty novátorské šílenosti" jako Kecal na motorce nebo třeskutě moderní minimalistická scéna (jakou například měli naši furianti z roku 83). Ale zároveň se jim to velmi líbilo, protože to vlastně i přes všechnu netradičnost bylo takové hezky tradiční. Na závěr tedy zbývá říct, že "obal" nového plzeňského divadla si nazadá se svým obsahem. Takže: odvážně a moderně, ale hlavně nikoho neurazit. Teď jenom zbývá opovědět, kdo tady s kým hrál na slepou bábu...

Krá! Krááá! Krásné rozloučení s trilogií z dob, kdy hlavním úkolem lidstva bylo přežít zimu a neskapat na něco tak trapnýho jako chřipka. Naposled jsem tenhle film viděl jako dítě, ale superněžnou Rosničku jsem měl v hlavě pořád "zastrčenou". Až jsem se celý roztesknil. Inu, nostalgie... Potvora! Na závěr bych pronesl krátké zamyšlení nad vypravěčským mimimalismem, který všechny tři filmy používají. Dokonalá ukázka funkční úspornosti je jedna z posledních scén, v níž Havranpírko potká ztracenou dívku s koněm, na nemž naposledy jel její pronásledovatel. Chlapec se ptá, co se stalo s násilníkem, a dívka odpoví: "Vždyť jsem říkala, že v bažinách jsem silnější já." Přitom hodí smutně očima, jakoby si promítala pohled na tonoucího. V tenhle moment už tu scénu nemusím vidět, viděl jsem to celé v ten zlomek vteřiny v jejích očích. No dobře. Přiznámám. Mám bujnou fantazii a jsem nenáročnej... :)