Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (733)

plakát

Muži, co zírají na kozy (2009) 

Nemám rád slovo "pábení". Jestli se z páně Hrabalova odkazu něco nepovedelo, tak je to právě tohle slovo. Jenže trefnější výraz bych pro "Muže, co zírají na kozy" asi nenašel. Clooneyho agent Cassady si co do pábitelství nezadá se samotným strýcem Pepinem a v mnoha ohledech ho možná i překonal. Samotní muži jsou pak filmem kolísajícím někde mezi podivnou báchorkou a baronprášilovskou komedií, která je díky Bridgesově přítomnosti šmrcnutá příměsí "biglebowskiosti". A v podstatě mě i překvapilo, že dneska někdo natočí komedii založenou na neprvoplánovým, skrytým humoru. No jo, kasovní propadák jak prase. Ale mě tenhle film ke štěstí stačil.

plakát

Prometheus (2012) 

Nemyslím, že by Prométheův lehce zamlžený příběh nedával smysl. On pouze klade otázky a nedává na ně odpovědi. Možná, že je autoři nechtěli divákům dát záměrně, možná je sami neznají, možná se větší část podstatných informací ztratila někde ve střižně. Naštěstí ale Ridley není debil a tak z průseru, ke kterýmu měl film zvostra nakročeno, vybruslil bez větší úhony.

plakát

Temný rytíř povstal (2012) 

Já nevím, možná toho chci moc. Především bych chtěl film o Batmanovi, v němž je ústřední postavou Batman. Batman, který se vrátí na scénu, aby nekompromisně nakopal pár zlodušskejch zadků a využíval při tom svou tajemnou děsivost a děsivou tajemnost. Dark Knight rises je bohužel film o tom, jak se Gotham City přetahuje s teroristama o bombu, zatímco Batman leží tři hodiny na dně díry někde v Čiernej pri Čope. No, dobře, přeháním, neleží tam tři hodiny, protože napřed se filmem belhá o holi, pak se projede na motorce aby následně vyfasoval přes držku a zbytek filmu už se jenom válí v díře. V závěru se pak slavně vyhrabe, jenom proto, aby se teleportoval do Gothamu a tam se vší parádou chcípnul. Čili z čistě batmanovského pohledu: 164 minut o ničem. A čistě z filmového pohledu: Divná, časově nesousledná motanice, bez zajímavé myšlenky. Vzhledem k tomu, že se filmem mihne i Catwoman, zakončil bych tento komentář památnou citací: "Selino...Selino...Selino!" "To je moje jméno, Maxi. Nevošoupej mi ho, nebo mi budeš muset koupit nový." Ano, to řekla Catwoman v úplně jiným filmu. A tahle hláška je sama o sobě lepší než samotnej "Dark Knigt Rises".

plakát

Hobit: Neočekávaná cesta (2012) 

Příběh, který Peteru Jacksonovi vypadnul přímo ze dna jeho kromobyčejného Pytle, by se správně měl jmenovat "Hobit: Na půl cesty tam aneb Neočekávná nuda". Přestože jsem se těšil na "pohádkovějšího a pohodovějšího" Pána Prstenů, nemohl jsem se zbavit pocitu, že je tahle Hobití adaptace jenom digitální průplach s nálepkou: "Seď, blbe, a žasni" a že se mi snaží sebrat dech něčím, co už tu bylo tisíckrát. Dobrá, digitální holomajzna už se stala běžnou součástí každýho blockbusteru a jsem ochoten sledovat tisíce zbytečně namnoženejch skřetů, orlů, morčat i chobotnic, aniž bych propadnul v úšklebek. Co ale s ohledem na předchozí filmy tolerovat nehodlám, je Jacksonovo selhání v roli vypravěče. Jeho Hobit působí jako neskutečně dlouhá motanice odtažitých akčních skečů, které jsou pro jistotu proložené samoúčelnou vatou. Všechny vatózní vsuvky do knižního příběhu byly v lepším případě zcela na prd (nekromant, zaječí zpřežení, hromoví obři-what the fuck?!), v horším případě debilní (Galadriel mluví telepaticky s Gandalfem, aby v zápětí všem odhalili, o čem se potajmu baví) a v nejhorším případě zcela proti logice věci (trpaslíci se nechají dobrovolně odzbrojit, spoutat a sežrat) nebo proti logice původního Lotrovského příběhu (Když byla Morie dobytá už 60 let před Frodovou výpravou, jakto, že o tom Gandalf ve "Společenstvu" najednou neví, hééé?). Víc psát nebudu, už mě to nebaví. Neodpustím si i malou akademickou připomínku, že když libovolný trpaslík spadne do kilometrový propasti, po hlavě a na šutry, mohl by se mu alespoň rozhodit plnovous. Protože zatímco "Návrat krále" se zapsal do dějin filmografie jako film s největším počtem zabití, "Hobit" evidentně touží být filmem s největším počtem smrtelnejch pádu, při nichž se nikomu nic nestalo.

plakát

O dívce, která šlápla na chléb (2007) (TV film) 

Po dívce s dračím tetováním, dívce, která si hrála s ohněm a dívce, která kopla do vosího hnízda, přichází poslední film slavné tetralogie: Dívka, která šlápla na chleba. Zatímco první díl můžeme označit jako soldiní detektivku, následující dvě pokračování vykazují silně sestupnou tendenci a hodnocení posledního dílu se tak stává nelehkým úkolem. Přiznávám, že i jako zkušený nenechavec a světová špička oboru "hodnocení cizích výtvorů" sedím nyní na své kritické židli poněkud zmaten. Nebývá například zvykem, aby ve vrcholné fázi došlo k radikálnímu přeobsazení všech rolí. Takový tah bychom nejspíš čekali od Davida Lynche, v dejiných kriminalistické kinematografie jde však o zcela ojedinělou záležitost. Výměna Noomi Rapace za Barboru Hrzánovou zdá se býti smělým konceptem - například mě jako divákovi najednou nepřišlo líto, že ústřední punkerku nevidím obnaženou. Přeobsazení všech rolí s sebou však přináší i jisté zmatky. Neschopen rozpoznat, který z herců ztělesnuje novináře Blomkvista, tápal jsem v zápletce poněkud víc než obvykle. Jsouc permanentně maten netradičními režisérkými postupy, mlhavými náznaky a skyrtými filmařskými kódy, nepodařilo se mi nakonec rozmotat nitky spiknutní, ba dokonce odhalit, kdo byl tentokrát vůbec zavražděn. Jako rozuzlení celé série je tak "Dívka, která šlápla na chleba" zcela nedostačující a nechává celou ságu zahalenou tajemstvím. I když (nejspíš stejně jako vy) podvědomě tuším, že za sérií vražd už od počátku stojí pekařka Ulssenová.

plakát

Šťastný smolař (2012) (TV film) 

Příjemná inspirace Baronem Prášilem a snaha o zuřivnou nasázku jsou hlavními devizami tohohle nevydařenýho pokusu. Jenže...Hranice mezi Prášilem a ultranudným blábolem je evidentně tak zamlžená, že se v tý mlze Strachovic Jiřík dočista ztratil. Když navíc režisérsky nedokážete rozpoznat dobrej vtip od špatnýho a špatnej vtip od křeče (z nich všechny tři kategorie jsou v pohádce zastoupeny hojně), musí se bezpodmínečně schylovat k průseru. A když se pak ve vánoční pohádce začnou dělat "prudce aktuální" fóry na tituly z Plzně, nezbývá než zakroutit očima a stisknutím čudlíku poslat Jirku s Markem do věčných lovišť. Z herců ani Trojan ani Dvořák nepřekvapili (tj, kvalitní standard), Dáša tentokrát solidně šmíruje. Jsem ale optimista a stále věřím, že se Strachovi jednou povede dobrá pohádka. V současným trendu mám ale (S)trach (haha! humorná křeč!), jak dlouho na ní budeme ještě čekat.

plakát

Saxána a Lexikon kouzel (2011) odpad!

Inu, cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné a řítí se po křivolakých tajektoriích, takže přestože jsem tenhle film vážně nikdy, nikdy, nikdy (NIKDY!) nechtěl vidět, nakonec se tak stalo. V prvotním šoku, že budu nucen sledovat nechvalně proslulý veleprůjem českého zábavního průmyslu, ubrala se má mysl do iracionální defenzivy. Bláhově jsem se utěšoval rčením, že ČSFĎácká černá čísla nejsou nikdy tak horká, jak si je zdejší intelektuálové uvaří... a že se snad stalo módou sezóny do Vorlíčka rázně tepat. Prvních pár minut filmu by tomu i celkem nasvědčovalo, neboť neutrální chvilky z rodinného života ex-sexy ex-čarodějnice a jejího usoplenýho frocka nedávaly svědčit skutečnosti, že by se blížil až tak těžkej průser. Zhruba po čtvrt hodině ale zjišťuju, že mě za ušní nerv tahají naprosto příšerný postsynchrony. Film jakoby byl natočen v jiném jazyce a později nadabován mírnými a ultramedovými hlasy všech účinkujících. Ano, artikulace je důležitá, ale snad není (proboha) potřeba vyslovovat každé jednotlivé slovo s takovým důrazem, jakoby bylo rozvitým souvětím! Děti totiž - pozor, teď přijde překvapení - nejsou nahluchlý kreténi. Způsob postsynchronní mluvy se podílel na debilizaci filmu stejnou měrou jako scénář a triky. Teda abych to upřesnil: nulovej, oslintanej, upachtěnej, zasmrádlej slepenec s názevm "scénář" a ultrakreténsky krutopříšerný pokusy o třidéčkovou animaci. A tu se člověk musí bezděky ptát: Pochopil někdo z těch patalů, v čem spočívá síla prvního dílu? Kam se poděl absurdní humor? A proč se sakra pokoušet o českýho Harryho Pottera, když mám na celej film asi tolik peněz, kolik dají Warner Bros. za krmení pro tu posranou sovu.

plakát

Hunger Games (2012) 

"Hladohry" aneb blockbusterovej průplach, při kterým by průměrného diváka z kinosedačky výrazně nadzvedlo leda kilo švestek zapitý podmáslím. Rozhodně se ale nejedná o tak nekoukatelnou tragédii, jak se nám snaží kdejaký samozvaný hater naznačit. Příběh sice postrádá logiku a nějaké hlubší pozadí, ale má celkem tempo i spád. Hlavní hrdinové jsou sympaťáci a tak jim člověk tak nějak samovolně drží palec. Osobně mě velmi bavil fakt, že do ústřední postavy není vidět a člověku nezbývá než fabulovat, jestli je ona lovestory opravdovou láskou až za hrob nebo pouze chladný kalkul - mazaná hra, kterou hrdinná Katniss hraje s pořadatelem, protože správně rozšifrovala touhu médií po "velkém příběhu". Možná, že to tak ani myšleno nebylo, možná je ta ústřední veleláska jenom špatně a zkratkovitě podaná, ale na to zvysoka kašlu. Pro mě měla romance nevšední grády. Všechno ostatní je ale z trochu slabšího soudku. Nedokážu si například představit post-apocalypticky zkolabovanou ultrabrutální společnost, kde všichni vypadají, jakoby utekli z "Flintstounů" a cestou se stavili u Dicka Tracyho. A teď bacha, spoiler... Přiznám se, že jsem v závěru postrádal zásadní twist, ke kterému celý příběh neodvratně spěl: Totiž, že celá soutěž je jenom holografickej švindl, televizní podvod Matrixovského ražení, falešná realita a zmanipulovaná prázdná holo-oblast, ve které se pohybují odrazy hráčů připíchnutých na terminál. Bez tohoto twistu celá zápletka nedává smysl. Pokud by lidstvo dospělo do takového stupně technologické krutopřísnosti, že dokáže nekompromisně vyjebávat se "jsoucnem", nebyla by nejspíš potřeba pořádat nějaké přiblblé Hungergames. Tohohle "střašně překvapivýho" odhalení se tedy dočkáme v některým z mnoha sequelů. Nejsem si ale jistej, jestli budu mít dost trpělivosti, abych čekal přes čtyři filmy na něco, co odhalil i soudesovic vořech ve dvaceti minutách prvního dílu.

plakát

Vraždící rajčata požírají Francii! (1991) 

Přestože by mi bytostně nevadilo, kdyby Francii sežrala jakákoli rozzuřená zelenina, vraždící rajčata jako film dokazují, že i sebevětší trapárna se musí umět natočit. Ano... i takový Brooks nebo Zucker si občas sáhli "na dno", ale Brooksovo dno je co do filmařiny o dvacet pater výš, než kde se rozmázly tyhle snihlý rajčata. Snímku se navíc nepodařilo překročit hranici kdy už je to tak špatný, že to začíná bejt boží. Prostě smůla...

plakát

Rychlejší než smrt (1995) 

Nikoli western, nýbrž hranej Cartoon! Aneb jak zjistíte, že jste byli zastřeleni? Nejlepší výsledky v tomto oboru poskytuje kontrola vlasního stínu. Jestliže váš stín po skončení střeleckého souboje vykazuje určité množství děrovatosti, gratulujeme, jste mrtev. Nezapomeňte se, prosím, svalit do prachu a ve vší skromnosti chcípnout. Dvě věci ale Samu Raimimu neodpustím: Že v městečku Redemption nemá filiálku firma ACME a že nikomu (ale VŮBEC NIKOMU!) nespala na hlavu šestnáctitunová kovadlina.

Reklama

Reklama