UncleG

Zvláštní. Druhej den už naprosto nevím, o čem vlastně tenhle film vyprávěl. Jediný, co si pamatuju, byla vynikající automobilová honička v americkejch kárách - obrovský, težký, nestabilní a špatně říditelný "vany" s ohromným výkonem se bezhlavě řítí městem... až odskakujou puklice od kol a praskaj tlumiče. Tohle bylo grandiózně nařvanejch deset minut. Jenže, jak říkali už naši předkové: jedna honička film nedělá.

-"Nechte mě mluvit, jsem doktor!" -"Čeho?" -"Hudby!" -"Umíte opravit klavír?" -"Ne." -"Tak mlčte!" :-D

Kam se hrabou se svým Inception, pane Nolan! Jednozančně jeden z mála bijáků, jehož kvalita se dá ocenit až zpětně... Právě pro "půvab" čehosi nehmatatelného, co člověka zasáhne tím víc, čím míň je na to připraven. Tenhle film zároveň slouží jako odpověď na otázku, zda může být vtipná komedie, ve které se neděje zholanic vtipného, ba dokonce, ve které se neděje takřka vůbec nic. Osobně Buňuelovy Buržousty oceňuju pro nenápadný nástup absurdity, která se do příběhu vluzuje tak rafinovaně a skrytě, že jí divák v prvních třiceti minutách vnímá jako něco dokonale přirozeného. S přibývající stopáží ale začne "přituhovat", abychom na konci zjistili, že ... Promiňte, nevím, co jsem psal. Zrovna se tak přihodilo, že jdu polem. Nenápadně...

Docela by mě zajímalo, jestli někdy někdo podrobil tenhle večerníček hlubší psychologické analýze. Je to celé o jakémsi iritujícím vtahu mezi nemotorou Emanuelem (v podstatě velmi nevýrazná postava) a makovou panenkou. Od počátku počítáme s tím, že tihle dva k sobě patří a mají se rádi. Jenže to je zcela mylné a podsunuté východisko, neboť skutečnost tohoto konkrétního animovaného seriálu má mnohem blíž k životu. Zatímco motýl Emanuel truchlivě sedí na květu a opájí svou hlavu (i s parádní EMO-patkou) depresivními teoriemi, zda je či není milován, Maková panenka se mu neustále camrá s jinými frajery - ať už jde o afrického motýla, chodící žalud, co ztratil čepičku (ehm, dobré jitro, pane Freud), nebo jakoukoli jinou muskulinní entitu. Prakticky v každém díle se panenka nechává s potěšením svádět od ostatních a téměř pokaždé symbolicky podlehne, kterýžto fakt je pochopitelně řešen pouze náznakem, ale při čtení mezi řádky nabývá zcela konkrétní sémantické hodnoty... Přičemž frekvence těchto aktů sexuální nevěry bývá téměř železně pravidelná, takže panenka v červené sukýnce budí v průběhu seriálu velmi frivolní až promiskuitní dojem (až by se dalo čistě vědecky konstatovat, že je to hnusná špinavá děvka). Jenže to je pouze jeden úhel pohledu - musíme totiž jedním dechem poznamenat, že mdlý motýl Emanuel si za své životní útrapy může z valné části sám. Je to zkrátka taková pápěrka ("sisina"), prototyp básníka, který si neumí udržet ženskou, protože má hlavu neustále v oblacích a nedokáže se postavit pevnýma nohama na zem, nebo si nedejbože dupnout. Zmíněná příznačná změkčilost (ještě podpořená depresivní narací Vlastimila Brodského) dělá z Emanuela jednu z nejprotivnějších postav televizních večerníků. To je podle mě celkem kámen úrazu a příčina relativního neúspěchu této televizní série. Děti situaci v podstatě nerozumí: mají před sebou pouze permanentně frustrovanou postavu motýla a jeho mileneckou polovičku, která partnera nechce a vrací se k němu jen proto, aby ho mohla v příštím díle zase zranit... A dospělí tuhle situaci vnímají spíš podvědomě, takže si často ani nedokáží vysvětlit, proč jim večerníček připadá protivný. Tak...teď už to víte a já zavírám dnešní psychologickou poradnu.

Spoiler ahead! ... Názorný příklad, jak začíná thriller z roku 1972: Čtyři kamarádi si vyjedou na vodu. Na úplném začátku vypadají jako banda nafoukanejch strejců, nad nimiž právem visí zlověstný mrak. Ale jak se tak bezstarostně potloukají přírodou, rozeznáváme postupně jednotlivé osobnosti a nakonec máme dost času na to, abychom všechny čtyři vzali za kamarády. V tu chvíli si najednou ze srdce NEPŘEJEME, aby se někomu z nich něco stalo. V ideálním případě by tahle čtyřka měla zažít pěkné říční roadmovie, bezpečně zakotvit v nejbližším vidlákově a říct si: "tak jo, kluci, zase někdy přístě!". Situace ale vezme nepříjemný obrat a hrdinové jsou najednou konfrontováni se smrtí člověka. Nové události na ně padnou na plnej céres a oni si uvědomují, že jejich vztahy a životy už nikdy nebudou stejné. Všechno se prostě naráz posralo a my tušíme, že to nejhorší je ještě čeká. ... A teď názorný příklad, jak začíná thriller z roku 2012: Čtyři liboví svalovci a dvě vysluněný krasavice, jejichž hromadný součet podkožních lipidů odpovídá množství tuku obsaženému v jedné nízkotučné Jogobelle, sjíždějí dravou řeku. Voda cáká na jejich sošná těla, řeka pro ně nachystala nepředvídatelné překážky, které ovšem chlapci zvládají s bravurou profesionálních sportovců. Voda cáká do kamery. Dívky jsou žádoucí, chlapci vyšampónovaní a všichni jsou nám srdcečně u pérdele. A tak jenom čekáme, kdy začne nějaké to zabíjení. To na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat a šestice hrdinů začne znenáhla zmírat jak na běžícím páse. Přeživší dvojice výletníků nakonec vyvraždí své pronásledovatele, mrtvoly lítají vzduchem, krev stříká na všechny strany... ke slovu se možná dostane i samopal. Ti, co přežili, na konci filmu odcházejí šťastně do západu slunce, neboť místní autority chápou, že bylo nezbytné nechat za sebou pět set šedesát dva mrtvol. Epilog naznačuje, že mezi chlapcem a dívkou vzniklo pouto nejpevnější a že jim jejich láska vydržela až do požehnaného věku. ... Ještě, že existou ty thrillery ze sedmdesátek!

Inteligentní, napínaná a zcela neakční sci-fárna, která uvěřitelným (a o to děsivějším) způsobem ilustruje postup lidstva tváří v tvář snad nejhorší možné katastrofě. Film, který jednoznačně dokazuje, že nedostatek akce rozhodně nemusí znamenat nedostatek napětí. A taky film, který by v současném Hollywoodu asi těžko vznikl, protože Tomu Cruisovi by se po laboratořích blbě běhalo.... (Spoileroidní poznámka na konec: jestliže zhoubné účinky Andromedy nefungují na opilce a kojence, dost možná by si její přítomnosti v Rusku ani nevšimli)

Urostlý Yankeeský soldát se na nepřátelském Jihu ukrývá v dívčí škole – ve výchovném ústavu plném jen a jen samých ženských, které chlapa neviděly nikdy v životě nebo ho viděly tak dávno, že si to ani nepamatují. Náš milý vojáček taky zrovna nevypadá jako člen pěveckého sboru kastrátů… Takže je nasnadě, co bude následovat. Ale počkat! Počkat! Tohle se nejmenuje „Špinavé prošťouchňuté flinty“, tohle je, přátelé, drama! A film je to výrazný hlavně atmosférou. Někdo by možná řekl, že byla tíživá jak dusný jižanský vzduch. No a já bych zase řekl, že to bylo celé silně „nadržené“. Jojo, s potlačovanou sexualitou není žádná sranda. O tom by mohl pan scénárista jistě dlouze vyprávět…

Pro mě je ustřední manželský pár "Strašáků" dokonalou ukázkou naprosto nelogickýho, nereálnýho spojení, který si filmaři vycucali z prstu. Pravděpodobnost, že rozjuchaná sexice, co ráda ukazuje odhlalený poňoukadla dělníkům za oknem, pojme za chotě chudýho, přiblblýho, ťapkajího sucharskýho akademika je asi tak stejná, jako kdyby si Paris Hilton vzala Rainmana. Věřte nebo nevěřte, ale nepraktičtí vědátorští suchoprdi jsou zpravidla Single, dokud si nenajdou odpovídající nepraktický suchoprdí ekvivalent. To není myšlenka z Big Bang Theory, tohle jsou závěry opsané ze života. Na konec tohoto duchaplného komentáře bych ještě rád připoměl, že pokud někomu vychrstnete do ksichtu vroucí tekutinu, zpravidla takového jedince přejdou choutky na COKOLI... A odplazí se do škarpy, kde bude kňučet tak dlouho, než přijede sanita. Ledaže by snad britští venkované byli Terminátoři. Což se ve filmařským světě Sama Peckinpaha může klidně přihodit...

"Putooooouuuáááááá-ouuuuooooouuuááááááá!" Bruce Lee i se zavřenou pusou kdáká jako když autobus plnej řvoucích opic, řízenej vyjícím vlkem, vjede do slepičího hejna. Voják prohozený dřevěnou stěnou za sebou nechá vyřezaný obrys, jaký bychom čekali od génia Wilieho E. Coyota. Velký Šéf háže ptačí klec na strom stejně jako Mrazík jinovatku. Naštěstí mu však Bruce Lee v závěru provede filipínskou operaci a odejme mu superschopnost pouštět film pozpátku. ... Suma sumárum: goteska jak cep, kterou se vyplatí sledovat hlavně kvůli velepohořím filmařskýho kreténismu.

"Aha. Tomu se naši primitivní předkové v roce 1970 asi smáli..." Rádoby crazy komedie, která tlačí na pilu přímo zničujícím způsobem.