Heywood

Aby zážitek byl umocněn, zvolil jsem kino 3D a Daisy Ridley mě nezklamala. Film ovšem ano, protože všechno, co celou ságu činilo tak pohádkově krásnou, nakonec zmizelo a poslední díl se proměnil v tuctové sci-fi žijící jen z vybudovaného jména. Debata o tom, zda původní režisér Colin Trevorrowov a jeho uniklý scénář by byla lepši varianta , než ta, kterou nakonec diváci dostali, bude fanoušky určitě zaměstnávat dlouhou dobu. Ale romantika se ze Star Wars vytratila, jakési duchovní vidění hlavních (ne)hrdinů Kylo Rena (Adam Driver) s hlavní hrdinkou Rey (Daisy Ridley) tak mátlo vedle mě sedícího jedenáctiletého chlapce, že bylo zřejmé, že na dětského diváka autoři jaksi pozapomněli. Nastoupená feminizace nevadí, ostatně naše Popelka v podání Libuše Šafránkové ji zahájila už před 46 lety, ale politicko-kosmicky-kritické drama, které nastavuje zrcadlo oživlému-neoživlému Palpatinimu, na jehož skon útrpně dohlížejí jeho nečinní příznivci nikoho v sále nenadchlo. Pocit radosti, že zlo bylo poraženo a dobro zvítězilo se nedostavil. A naznačený románek mezi hlavní hrdinkou a jejím obdivovatelem sice splňuje vyžadované kritéria politické korektnosti, ale to děti ( i mnohé dospělé) moc nezajímá a navíc to mezi herci nejiskřilo. Pustit si i opakovaně původní sérii je více osvěžující zážitek.

Konec filmu sice přinese malinké a snad i zábavné řešení, ale jinak je to očekávaná nuda. Obdobných filmů se natočilo hodně a podobné se jistě opět natočí. Jenomže od prvních minut je skoro jasné, jak to dopadne a tak divák už jen může počítat, kolik litrů kečupu film spotřeboval. Nový nápad není, překvapení se nekoná. Hlavní hrdinka má sice sympatie, ale její příběh divák neprožívá. Dívá se na obrázky a počítá minuty do konce, aby se ubezpečil, že správně celý film již na začátku odhadl. Dobré vidět, pokud chcete jistotu, že se dlouho na podobný horor nemusíte podívat.

Když ocením skvělou kameru, díky níž je vesmír odvrácené strany Měsíce v záběrech jedoucích měsíčních vozidel opravdu černý, pak filmovým přínosem je i trochu skryté poslání o tom, že lidé z tzv. vizí bývají nezřídka i fanatiky a lidmi bez citu a bez vazbě k rodině. Mašinérie učinila z astronauta Clifforda McBride (Tommy Lee Jones) hrdinu, aby zakryla jeho naprosté lidské i vědecké selhání. Pokud hledáme podobenství s vizionáři dnešní doby, tak je zde jasné. Jeho syn Roy McBride (Brad Pitt) se postupně musí vyrovnat nejen s poznáním, kdo vlastně jeho otec je, ale s poznáním i sama sebe. Svých úzkostí, se svou uzavřeností a osamělostí. V úžasné obrazové scenérii nejde o trhákové efekty emmerichovského typu, (jakkoliv obvykle v jeho filmech výborně provedené), ale o prožitek podstatně jiný, niternější. Brad Pitt, hlavní hrdina filmu, s mimořádně úspornými hereckými prostředky vede diváka prostorem intrik, lží a vědeckých katastrof k tomu poznání, že každý se někdy musí postavit něčemu, s čím nepočítal, a co jej bolestně může zasáhnout. Ten každého z nás malý niterný svět, obklopen zářivými obrazy je také naším zrcadlem i zkouškou. Někam tam autoři filmu nepochybně směřovali, když cílem bylo poskytnout i dobrou zábavu. Obojí vhodně namíchali.

Málem jsem upadl. Tohle nevymyslíš. Nejprve Terminátor zabije Johna Connora matce před očima, pak se mu vše rozleží a začne matku Sáru (Linda Hamilton) zásobovat tajnými informacemi o tom, kdy další roboti-vrazi přiletí, aby se tam dostavila a odbouchla je. To je i důvod, proč se objeví v tomto díle přímo na mostě u hlavních hrdinek Dani Ramosové (Natalia Reyes) a Grace (Mackenzie Davis). Další vrahoun robot dorazil. A tak zatímco jednička i dvojka Terminátora nám ukazovala jak děsivě obtížné bylo tento stroj ničit, náhle Sarah Connorová dostane echo, dorazí na místo, odbouchne termouše a jde sbírat maliny. Naprosto jsme na tu infantilitu zírali. Začátek filmu připomínal plagiát třetího dílu, nudnost ústřední dvojice: stroj vrah-člověk ochránce nezachránil ani povinný feminismus a mexická šajba byla programově vybrána pro latinský a jihoamerický trh, kde by se dívenka Sára v podání Emilii Clarke z posledního dílu Genisys už mohla zdát nestravitelným soustem.  Arnold Schwarzenegger se z drsného zabijáka postupně měnil v tatíka a dědu hodného robotíka a i nová trojka režiséra Tima Millera si svého svědomí sebezpytujícího klaďase dopřála. Co jsme si nedopřáli my diváci to byl moment překvapení, moment nového napětí a moment pocitu, že jsme si film užili. Ne vše zachrání digitální triky a vybuchující scenérie. A o hlavní hrdinku jsme se nebáli. Tak zlikvidovala sama bandu násilníků, pak jim promluvila do duše a byli z nich hodní beránci. Během filmu se doporučuje chodit na toaletu, protože ani výpadek scén celkový dojem nezhorší. Už tak je dost hrozný.

Oproti Midwayi z roku 1976 verze Rolanda Emmericha v jednom šetří, v jiném přidává. Pro fajnšmekry historických skutečností si Emmerich s nějakým přesným vyprávěním moc práce nedal, ale za to nabídl materiál tak na tři filmy najednou. Ale Pearl Harbor jako válečný velkofilm film už natočil režisér Michael Bay v roce 2001, zatímco Doolittlův nálet na japonská města ze dne 18 dubna 1942 na svůj velkofilm teprve čeká. Midway 2019 se více věnuje jednotlivým pilotům a záběry náletů na japonské letadlové lodě jsou oslňující, stejně jako to, co vše se dá dnes díky digitalizaci filmu nabídnou. Emmerich nešetřil a film tím dostal očekávané grády. Na výběry herců budou rozdílné názory: Woody Harrelson nezklamal, Dennis Quaid nadchnul a přepracovaně uplakaný Patrick Wilson nudil. Mandy Moore zvedne pánskou společnost ze židlí a postava Wadeho McCluskyho (budoucího amerického kontraadmirála) v podání Luka Evanse moc sympatií na plátně nevyvolá. Pochválit Emmericha a jeho tým musíme za tom, že připomněl krutost tehdejších Japonců popravami válečných zajatců či vražděním čínského civilního obyvatelstva. Na to si film z roku 1976 netroufl. Midway 2019 divák nepochybně ocení, kdo viděl i první verzi bude k Midway 2019 kritičtější. Jenomže natočit dva stejné filmy nelze a 55 let od prvního filmu jde už dost dlouhá doba na to, aby se heroická a důležitá bitva z Pacifiku natočila znovu. Pro jinou generaci diváků, kteří milují strhující rychlost i jednoduchá vysvětlení. Tady se Emmerich až možná příliš podbídl.