Blecha3

Tak absurdní, a tak pravdivé. Tak smutné, a tak vtipné. Tak odpudivé, a tak krásné. Tak cyklistické...

Začne to geniálními hláškami, které se sypou jedna za druhou (v hlavě mi zůstává zejména ta, kterou tady uvádí Master19) a pokračuje na principu záměny, jak tehdy bylo u mnoha komedií zvykem. Prostřední část jsem bohužel neviděl celou, ale i zde bylo mnoho perfektních situací. No a při závěrečné 'operační scéně' jsem brečel smíchy. Až tenhle film uvidím znova, o maximálním hodnocení zřejmě nebudu příliš dlouho přemýšlet...

Ve výsledku příjemná záležitost, ale fakt, že děj se začíná sunout kupředu až možná v poslední čtvrtině, což je vzhledem k délce více než třem hodinám poněkud na pováženou, mi poměrně vadil. Z příběhu samotného jsem pak dostal pocit, který měl jistě Miles Roby, totiž nemožnost uniknout z 'téhle mizerné díry'. To se mu však nakonec podařilo, z čehož si beru ponaučení, že vítězstvím něčeho, něco jiné zaniká. 3½ * - dojem taky místy kazila přílišná "televiznost".

Geniální. Krásná opravdovost a jistá syrovost příběhu, ještě zesílená perfektní, stejně působící kamerou a magickou hudbou. Závěrečná asi půlhodina je neskutečná...

Jako celku si Alenky cením. Že to tehdy bylo vůbec 'vzniknutelné', říkám si ještě teď. Některé scény s vodou či zvětšováním/zmenšováním (a z toho plynoucí důsledky) jsou někdy až téměř úplně dokonalé. Co však brání pěti hvězdám je zdlouhavost. Ne že by se příběhu chyběl děj či tak něco, ale asi můj nezvyk na podobný typ filmu + opakování motivů a podobnost scén (u těch dvou aspektů si ovšem nejsem tak úplně jistý, jestli tomu tak opravdu je) způsobil, že těch 86 minut se mi zdálo nekonečnými...

Před shlédnutím jsem měl nějaké pochyby, trochu jsem se bál, že jde o nadhodnocovanou věc, která mě třeba zklame... Samozřejmě úplně zbytečně. Bavil jsem se totiž výborně. A potěšil mě konec. A Audrey Hepburn je božská!

Psychedelie útočí! Patnáct minut jsou pozorovatelovy smysly ochromeny obrazem, jenž jej provede čtyřiadvaceti hodinami San Francisca, se záběry málokdy trvajícími déle než několik málo vteřin a hudbou, kterou obstarává geniálně-šílená skladba, vesmírná Interstellar Overdrive od samotných velikánů Pink Floyd, se Sydem Barrettem včele. Pomalejší tempo obrazu nastává na chvíli pouze v době, kdy jakási dívka vydává na obdiv své vnady... Vychutnejte si patnáct a půl minuty LSD!

Na tenhle film jsem se fakt moc těšil. Čekal jsem, že se zařadí k mojí top 10. Ani nevím proč... Ale čekal jsem něco jiného. Asi akčnějšího, protože co jsem viděl, mě místy nudilo. A to tak, že moc. Asi jsem byl při jeho sledování příliš unaven, než abych dokázal pochopit víc než trochu, o čem to bylo. A netvrdil bych, že nemám rád náročnější snímky. Je fakt, že i ta zdlouhavost mě někdy dostala až hypnoticky (v pozitivním smyslu), jenomže ono je to zdlouhavé 2 a tři čtvrtě hodiny, což zrovna nemusím. Kdyby se příběh odvíjel více v tom šedoměstě, bylo by to lepší. Tahle část se mi líbila - měla spád a snad se i blížila tomu, co jsem očekával. (uznávám, že v tom případě by chyběl přídomek poetický)

Perfektní. Havárie, zejména McQueenova, fakt stojí za to. Všude samé Porsche (pravda, nejen) - geniální :-). Normálního děje to sice moc nepobralo, ale ten se snad ani nečeká, ne? To je to poslední, co by mě trápilo.

Ten nejsyrovější obraz války, který jsem doposud viděl. Část, kdy Fljora dočasně ohluchne a divák slyší spolu s ním jenom šumění během prchání spolu s Glashou, je neskutečně depresivní. Ostatně jako celý film. Je dobře, že ten se nespokojuje jenom se samotnou hrůzností spáchaných činů, ale že jde dál v zobrazení psychiky, způsobu kamery, zvuku atd. Spousta momentů, které mi z hlavy jen tak nevymizí. Upálení všech obyvatel vesnice ve stodole, brrr... O tom, že lidský život je ve válce naprosto bezvýznamné nic. Fljorova "pomsta" Hitlerovi je taky úžasná. Vše začíná u dětí.