Anarvin

Posledních pár dekád se u nás točí převážně dva druhy pohádek. Ty které mají slabý příběh i slabé situace a pak ty, které mají sice slabý příběh, ale alespoň vás pobaví v jednotlivých scénách. Peklo s Princeznou je naštěstí ten druhý případ. Story s hrou na peklo a záchranou milované sice není vyloženě špatná, ale je zmatečná, protivenství nepůsobí nijak zvlášť nebezpečně a zamilovaná dvojice se do sebe zakouká podezřele rychle. Jinak ale Jirka Mádl hláškuje, jako by nikdy neopustil Snowborďáky, Tereza Voříšková je princeznovsky krásná, ale zároveň příjemně civilní a držkatá. Malí čertíci a jejich huňka jsou roztomilí a trio Postránecký, Náržný, Táborský v roli starší generace ukazuje, že mladí se pořád ještě mají co učit. Takže žádný zázrak, ale uteče to hezky.

Rok 2010 se z hlediska animáků vyloženě vyvedl. Také Megamysl přináší výtečnou zábavu, které nechybí emoce, sympatičtí hrdinové ani humor. Příběh těží z prokreslených postav a poměrně originální charakterové proměny, kterou pár klíčových postav projde. Nezbývá než jásat nad tím, že se tvůrci v dětském filmu k něčemu takovému odvážili. I obligátní morální poselství jsou do příběhu celkem snesitelně zabalena. Animace je pěkná, řada popkulturních odkazů je v superhrdinské parodii naprostou samozřejmostí. A ty odkazy fungují a baví! Zapomenout nesmíme ani na skvělé herecké obsazení, v čele s Willem Ferrellem, který ve svých "vážnějších" rolích pokaždé mile překvapí. Osobně mi vadily snad jen některé z rockových vypalovaček, které jsou v poslední době v Hollywoodu trošku nadužívané.

Tron: Legacy je pro mě videoklip k výbornému soundtracku Daft Punk. Muzika je opravdu výtečná, dává obrázkům tempo a šťávu. Takovou šťávu, která v nich ve skutečnosti sama o sobě není. Protože podobně jako klasický videoklip je i tenhle filmový jen takové hezké pozlátko. Počítačový svět působí zajímavě a jeho design si ze začátku užijete (dokud se lehce nepřejí), ale nikdy se nepodíváte do hloubky, akorát se klouže od zevrubného pohledu k zevrubnému pohledu. Akční sekvence vypadají vesměs pěkně, ale je jich málo (a také se lehce omrzí). Po zbytek filmu se rádoby filosoficky tlachá. Ne že by to vyloženě tahalo za uši, ale je to taková nudná výplň, kterou po pár minutách navždy zapomenete. A ani herci si s tou výplní nijak zajímavě neporadili. Jeff Bridges jede na autopilota, Olivia Wilde je sice hrozně sexy, ale to je tak zhruba všechno. Model Garrett Hedlund nemá na to, aby jako hlavní hrdina táhnul celovečerní film a digitální alter-ego Jeffa Bridgese vypadá nepříjemně uměle. Takže ještě jednou opakuji: Líbivý videoklip, který díky skvělému soundtracku celkem uteče, ale nic víc.

Nolan opět dokazuje svůj talent. Svět snů dokáže zapůsobit vizuálně (sugestivní kamera, ohýbání světa, hrátky s gravitací, elegantní akční scény...), příběhem i emocionálně. Protože i když lze DiCapriovo snažení nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu (můžete v něm hledat metafory, šťourat se v nejednoznačném vyprávění, podobně jako v Lostu, nebo jen tiše sedět a nechat se unášet vybroušeným audiovizuálním zážitkem), stejně vám vám po odstranění všech vrstev zůstává v ruce příběh nezlomné vůle tvrdě zkoušené mysli. Zkrátka ideální filmový zážitek, který naplní všechny vaše smysly.

Ve filmu se sice najde několik málo akčních scén, ale o akční komedii se rozhodně nejedná. Příběh je navíc plný klišé, scenáristické lenosti a logických děr, takže veškerá odpovědnost leží na humoru. A s tím je to takové polovičaté. Sem tam se sice objeví slušná bomba, ale stejnou mírou musíme trpět stokrát omleté frky a nějaké konstantní uculvání mezi těmi bombami se také zrovna nekoná. Na horu tak film táhnou především Downey a Galifianakis, kteří jsou jako vždy výborní a je zkrátka radost sledovat konfrontace jejich protichůdných charakterů. Právě oni dva táhnou všechen ten průměr o stupínek nahoru. Ve výsledku tak jde nakonec o celkem příjemnou, i když těžce průměrnou, jednohubku.

Amy Adams je tu protivná a hnusná, Matthew Goode těžkotonážní uspavač hadů. Vzájemná chemie neexistuje, na nějakou romantiku tedy zapomeňte rovněž. Stejné je to s humorem, ten se jaksi nedostavil. Všechny skoro-vtipy jsou předvídatelné, ohrané, špatně podané a prostě zoufalé. Jediné body si snímek zaslouží za pěknou Skotskou krajinu, ale to si radši pustit dokument od National Geographic, tohle je na usnutí.

Zdeněk Pohlreich se díky reality show „Ano šéfe“ zapsal do našich žaludků, jakožto nemilosrdný kritik nevalné úrovně českých restaurací. Pořad stál a padal s jeho nezaměnitelnou personou. A to je také jeden z důvodů, proč je „Na Nože!“ slabším pořadem. Jde totiž o kuchařskou soutěž ve stylu superstar, kde byl Zdeněk pouze členem poroty. Možná by to nakonec zas tak nevadilo, kdyby celá show nebyla ušitá tak horkou jehlou. Zbytek poroty je pro mnohé diskutabilní (obzvlášť Eva Filipová) a i když byla mezi soutěžícími řada výrazných osobností, opravdových sympaťáků bylo málo a tak nebylo komu fandit. Kulisy působily nepěkně lacině, ze samotného vaření nám režie často přinášela méně záběrů, než by bylo milé a to ještě v dost zmatečném sestřihu. Největším problémem ale byla neuvěřitelná chaotičnost v pravidlech a v soutěži jako takové. Může za to zmíněná horká jehla, střih, přehnaná snaha o pestrost a v neposlední řadě pravidla blbá sama o sobě. Řada rozhodnutí štábu/poroty pak v rámci vládnoucího chaosu působila nefér i mimo rámec vyřazování. Pořad tak zbytečně podrýval svou kredibilitu, až nešel příliš vnímat jako regulérní soutěž, ale spíš jako (pravda, v jádru celkem koukatelná) hůře sestříhaná show o vaření na čas/zadání.

Záměna žádnými vážnějšími problémy netrpí. Všichni kdo se na filmu podíleli, jsou zodpovědní profesionálové, takže příběh jde celkem logicky z bodu a do bodu b a není třeba se bát žádných odfláknutých nedodělků, co by vás tahaly za uši a za oči. Jenže to je tak všechno, čím se tohle dílko na zakázku může chlubit. Pak už je tu jen tisíckrát ohrané schéma romantických komedií, minimum vtipných vtipů, vyloženě šnečí tempo a typicky nepoužitelná Jeniffer Aniston. Nad vodou film drží pouze sympatický Jason Bateman a malý Thomas Robinson. Na rozdíl od rodičovského páru mají taťka se synem slušnou chemii a jedině když jsou tihle dva spolu na scéně, dostavuje se humor nebo emoce. Kdyby měli spolu času víc, dal bych snad i tři hvězdičky. Jo a Jeff Goldblum si svou roličku užívá správně labužnicky.

Po technické stránce nelze Facebooku nic vytknout. A to z naprosto libovolného hlediska. Herci jsou skvělí. Každičký záběr je perfektním nasvícením, nasnímáním a nastříháním doveden do stavu, kdy ho lze sledovat jako samostatné umělecké dílo. Reznorův soundtrack mi bude znít v hlavě ještě hodně dlouho. A přestože jde o životopisný film ze světa programování a financí, nezmocní se vás kupodivu ani na vteřinku nuda. Sorkinův scénář totiž především nechává nahlédnout do duše podivínského megalomana a komentuje naši dobu. Fincher mu pak dodává potřebnou dynamiku. Osobně nemám, jako řada lidí, ani problém sžít se s protagonistou. Tak co tu chybí k dokonalosti? Jde sice o výborný životopis, ale pořád je to životopis. Výseč ze života, ač sebepůsobivější, mě nemůže zcela zasáhnout, když podle mého názoru vede tak trochu do nikam. Ten konec bych zkrátka potřeboval trošku výraznější, působivější. Aby ve mně hlasitě rezonoval, místo tichého servírování krutých životních pravd.

Mačeta je ptákovina. Nicméně ptákovina sebeuvědomělá a sympatická. Příběh je v rámci béček poměrně na úrovni, našlapané obsazení udělá radost a výbuchy a krví se pochopitelně nešetří. Prim totiž hraje over the top estetika, ze které vychází většina humoru, tak akorát patetických frází a v neposlední řadě poklona pokleslým žánrům. Zkrátka zhruba to samé, co Rodriguez předváděl v Planetě Teror. S tím rozdílem, že akce v Mačetovi je o něco slabší a celkově jde o zapomenutelnou jednohubku. Příjemných 7/10 na jedno použití.