chamonix

Epizoda s berlínským slonem byla rozvinutá do celovečerního filmu Soldat i slon (1977) v hlavní roli s Frunze Mkrtčjanem.

Ve filmu zazní písně od zpěvačky Googoosh. Poprvé zní na jejím koncertě, kam vzal otec hlavní hrdinky svoji třináctiletou novomanželku.

Navzdory zákazu všeho ruského vysílání dosáhla na Ukrajině popularita seriálu takové úrovně, že se jeho titulní píseň dostala mezi top 10 poslouchaných v ukrajinském obchodu Apple music.

Autoři neuhlídali jedno grandiózní faux pas. Vražedná zbraň ze čtvrté minuty (v obchodním domě) a nůž se zaschlou krví nočního hlídače nalezený ve 36. minutě v ohořelé boudě nejsou stejné.

Filmaři hledali původně dvojčata, kterým by bylo dvanáct až čtrnáct let. Sourozenci Anna Sieniawska (Toša) a Wojciech Sieniawski (Tomek), kteří byli nakonec obsazení do hlavních rolí, však nejsou ani dvojčaty, ani nesplňovali původní věkové požadavky – Anně bylo osm a její bratr byl o celých patnáct měsíců starší.

Pro Annu Sieniawskou (Toša) a Wojciecha Sieniawskiho (Tomek) šlo spolu s filmem Kluk nebo holka? (1980) o jedinou filmovou zkušenost. Později se stali právníky a měli společnou advokátní kancelář.

Arabský název filmu ولد من الجنة má v sobě významovou mnohovrstevnatost, kterou překlad do kteréhokoli jazyku úplně stírá. Jeho tři slova lze totiž chápat několika způsoby. Protože psaná forma arabštiny – s výjimkou koránu – ignoruje samohlásky, je možné slovo جنة číst džanna, džinna i džunna, slovo ولد může dokonce být i podstatné jméno i sloveso. Pak by například vedle „Walad min džanna“ („Chlapec z nebe“) byl „Walad min džunna“ už „Chlapcem z chráněného úkrytu“, zatímco „Walada min džinna“ by znamenalo „Zrozen z šílenství“.

Filmový Bertie Katzbach (Til Schweiger) má problémy s alkoholem a nedělá si hlavu s tím sednout si s hladinkou za volant. I Til Schweiger měl problémy s alkoholem a několikrát se objevil během natáčení na place opilý.

Film vidělo za první víkend v kinech 370 000 diváků, což ze snímku udělalo nejlepší premiérový výsledek německého filmu v roce 2023. Po třech týdnech navíc překonal hranici 1 milionu diváků, čímž se stal úspěšnějším než jeho předchůdce z roku 1991.

Nikolaj Kuzněcov (aka Paul Siebert) byl jako německý důstojník vyznamenán dokonce Železnými kříži 1. a 2. třídy. Ihned po své smrti v listopadu 1944 pak obdržel nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Další ocenění in memoriam mu byla udělena i samostatnou Ukrajinou – medaile „Obránce vlasti“ (1999) a pamětní medaile „60. výročí osvobození Ukrajiny od fašistických okupantů“ (2004). Přitom na západě státu naopak jakékoli vzpomínky na muže, jenž během okupace vlastnoručně popravil 11 nacistických generálů a nejvyšších okupačních úředníků, likvidovali – ve Lvově, kde byli na radnici u moci nacionalisté (rozvědčíkova skupina byla pobita po útoku ukrajinských kolaborantů), odstranili jeho památník už v r. 1993. A ani smrt N. Kuzněcovova nebyla v příběhu poslední. V roce 1945 záhy po osvobození zahájily orgány bezpečnosti pátrání po okolnostech jeho smrti. Vyšetřovatele však přepadli banderovci a pak, jak je zdokumentováno, mu uřízli uši, vyloupli oči, kovářskými kleštěmi vytrhli zuby, zlomili ruce a nakonec ho dobili dvoukilovým mlýnským kamenem.

Když v 8. minutě hovoří dr. Kardas (András Kern) o znárodněné restauraci, jedná se ze strany řežiséra o přihřátí vlastní polívčičky. Jeho rodina, resp. dědeček Istvána Bujtora, přišla v roce 1949 o vyhlášený budapešťský podnik Gundel. Po změně režimu usilovala rodina o restituci, ale už ho zpátky získat nedokázali.

Film natočil Rafael Gasparjanc jako diplomovou práci na závěr studia na filmové škole VKSR. Zakončil s výtečným hodnocením.

Odborným konzultantem filmu byl generál letectva N. V. Kozlov, který operaci v srpnu 1944 velel.

V úvodním skeči podle Sheldona (Jim Parsons) existuje jediná neobdélníková vlajka. Vexilologie v tom případě není – navzdory jeho nadšení, s nímž tvoří svůj podcast „Fun with flags“ – vědním oborem, kde by byl silný v kramflecích. Jen mezi státními vlajkami nemají obdélníkový tvar například Švýcarsko a Vatikán se čtvercovým listem, nebo Nepál s vlajkou ze dvou nestejně vysokých částečně se překrývajících pravoúhlých trojúhelníků.

Dimai je (a už v době vydání románu dlouho bylo) slavné horolezecké jméno, ale jde o příjmení italských, nikoliv tyrolských horalů, jejichž kořeny jsou v oblasti Cortiny d'Ampezzo. Kořeny horolezecké historie dynastie Dimaiů sahají až do 60. let 19. století, kdy se v Dolomitech objevila profese horského vůdce a jedním z prvních byl Angelo Dimai, též prvovýstupce na mnoho nejvýznamnějších dolomitských vrcholů (Tofana di Rozes, Marmolada aj.). Jeho pokračovateli byli např. vnuci Angelo a Giuseppe, jejichž služeb využíval při horských túrách dokonce belgický král Albert.

Zatímco doposud filmovali západní i východní Němci obvykle indiánky na Balkáně, v tomto filmu Apače hráli především kolchozníci ze zemědělského družstva ležícího v Urgutském okrese 40 km jižně od uzbeckého Samarkandu (události v městečku Santa Rita pak už byly točené v Rumunsku).

Ve 23. minutě stoupá Matan (Itay Zvolon) na strážní věž s nasazenou standardní izraelskou armádní helmou OR-201, o minutu později má však nahoře na hlavě americký model.

Jedná se o nejvýdělečnější snímek mezi filmy bez umístění na prvním místě žebříčku box office. Čínský válečný film vydělal 902 milionů amerických dolarů i přesto, že měl mimo Čínu ve zbytku světa jen omezenou distribuci.

Filmová adaptace románu „Orlean“ spisovatele Jurije Arabova. Na svůj projekt sháněl Nikolaj Dostal finance celé čtyři roky a během této doby došlo ke zfilmování předlohy jiným režisérem. Pod původním názvem však v tomto případě celý příběh přesunuli do současných reálií – Orleans (2015).

Ani tato komedie neunikla pozornosti sovětských cenzorů. Vyřezány byly tři části filmu: že Perrin (Pierre Richard) přišel o panictví se zdravotní sestrou, nevhodným se zdála i Paulettina (Colette Castel) hláška: „Udělej koně!“ a konečně byli diváci v Sovětském svazu připraveni o celou scénu s vlasy Christine (Mireille Darc) přiskřípnutými do Perrinova zipu od kalhot.