Sarkastic

„Karle, pojďme odsud pryč. Prodáme hospodářství a půjdem. Třeba k nám na Dobříš.“ - „Co bych tam dělal? Tady jsem se narodil a tady taky umřu!“ Kdo chce kam, pomozme mu tam…Filmové vyrovnávání se s 1 z „ožehavých“ témat našich dějin…nedopadlo příliš dobře. Volbu režiséra nechápu (ví vůbec producenti, co za filmy Sláma natočil?), o tom, jak moc byl chatrný už původní scénář od Arsenjeva se můžu jen dohadovat. Ale zfilmovat tak zkratkovitě období 1938-1952 a k tomu nedostatečně prokreslit nejen charaktery postav, ale hlavně jejich vývoj, to není moc dobře odvedená práce. Vždyť hlavní ženská postava mi byla skoro lhostejná a ostatní…to se můžu jen vrátit k úvodnímu přísloví (o řadě směšných karikatur ani nemluvě). Po technické stránce nemám výhrad, ale jinak? Až na pár záblesků převládající apatie. Krajina stínů dělá tématu spíš medvědí službu a v případě Slámy jde (podle mě) o jeho nejslabší film (snad se vrátí k tomu, co umí nejlíp…ani ta Bába z ledu není tak stará, aby se nemohl rozpomenout). Dám ještě slabší 3*.

„Maisie by se s vámi ráda o něco podělila.“ - „Tohle je můj nový otčím.“ - „Ahoj.“ - „Tatínek si vzal chůvu, takže soud donutil maminku, aby se vdala taky.“ Aneb když je dítěti lépe s nevlastními rodiči než těmi biologickými…I když obvykle „přerozkošná“ americká dítka nemusím, v tomto případě byla postava Maisie napsána a zahrána natolik dobře, že jsem jí začal okamžitě fandit. Navíc nebyla otravně přemoudřelá a ukecaná, velkou část pocitů si hravě uhrála očima (bravurní herecký výkon!). A hlavní dětské hrdinky mi také bylo skutečně líto. Spíš než holčičkou, totiž byla hadrovou panenkou, kterou si všichni kolem přehazovali dle potřeby. A původní režim 10 dní u otce a stejný časový úsek strávený s matkou vzal brzy za své, a to až do té míry, že chvíli byla s tím/tou, za 5 minut už musela držet za ruku někoho jiného, aby třeba za hodinu spala u cizinců. A divák se může jen domýšlet, jak se na ní takové dětství mohlo podepsat. Proto je za ten záchvěv na konci skoro až vděčný, i když tuší, co nejspíš následovalo potom. Za mě slušné 4*.

„A tyčinky do uší jsem ti nedávala, abych chránila tvůj sluch!“ Rafi, čerstvě rozvedená žena, které v hlavě zesiluje tikot biologických hodin a hledající se mladíček David, který je sice u svých rodičů doma, i kdyby si přivedl někoho jako je Jay-D, ale reálně se od něj očekává židovská vrstevnice. Jenže co když mezi ně vstoupí terapeutka, pro kterou se to stane až příliš osobní aneb poslouchat klientku popisující, jak ji váš vlastní syn přivedl k orgasmu, je prostě k nezaplacení…Film se mi naprosto trefil do nálady. Jak uvolněnou atmosférou, dobrými dialogy, tak zábavnými scénami a na poměry Hollywoodu překvapivým koncem (beze slov, ale všeříkající). Originální zápletka drží vše pohromadě poměrně dlouho, ačkoliv je pravda, že směrem k závěru začne filmu trochu docházet dech. Když si však vybavím babi mlátící se pánvičkou do hlavy či naprosto přesnou Meryl, která je k popukání, nepůjdu pod solidní 4*. „Co mu mám dát k narozkám? Pořád básní o tom Nintendu. “ - „Rafi, můžu se tě na něco zeptat? Máš ráda sex? Tak mu nekupuj Nintendo…“

„Ty nebudeš jíst?“ - „Ne, jsem alergický na krevety.“ - „Tak proč sis to objednával?“ - „Nevím, nevěděl jsem, že tam budou krevety.“ - „V krevetovém koktejlu?“ Dennis je možná jednodušší, za to má velké srdce. Je trochu neohrabaný, hodně nesmělý, ale není se co divit, když žije (pravděpodobně) dlouho jen s matkou bez otce a volba „povolání“ kulturisty dává v jeho případě smutný smysl. Něco jako tolerance soukromí (groteskní scény se záchodem a čištěném zubů) či dokonce něco tak troufalého jako je právo na vlastní život v jeho případě neexistuje. Ale pak dostane tip, kde si najít tu správnou dívku…Bavila mě jak část v Thajsku (úsměvně strojové postupy „společnic“), tak i ta po návratu z „Německa“. Přerostlému Dennisovi, který se stále divá jako plyšový medvídek, snad ani nejde nefandit, jeho manipulativní a citově vydírající matka je zas správně nesnesitelná (z jiného úhlu pohledu je však právě ona ta k politování). Starší, krátkometrážní verzi neznám, ale její „celovečerní“ podoba se mi líbila, takže za mě to budou slušné 4*.

„Proč hledáte vodu uprostřed moře?“ Aneb jak může dopadnout střet 6 statečných a proradné, zkostnatělé italské vlády, která si nemůže dovolit něco nekontrolovat…Obvykle se až na výjimky podobným filmům „dle skutečných událostí“ raději vyhýbám, ale tak nějak jsem podvědomě věřil, že mě Italové nezklamou. Důvěra splacena! Ne že by to byla třeskutě směšná komedie, který by ve mně, co chvíli vyvolávala hurónský smích, to zase ne, ale jako originální, převážně pohodová, poměrně zábavná a místy i opravdu vtipná podívaná to funguje zdařile. A to natolik, že tomu rádi odpustíte i ty karikatury vládních představitelů a navrch porci naivity (vždyť to má přece ten přesah…ne?). Za mě to budou solidní 4*. „Abych to urychlil, použil jsem místo sedadel babiččin gauč. Stejně je už mrtvá.“ - „Margherita zemřela?!“ - „Před 2 měsíci. Náš rozchod ji sebral.“ - „Vždyť jsme se rozešli už před 3 lety!“ - „No, pomalu skomírala.“ - „Giorgio!“ - „Připomeneš mi, proč jsme se rozešli?“ - „Protože být s tebou je příliš riskantní.“ - „Musíš riskovat, pokud chceš změnit svět.“

„No, ste host, že, ten má dycky pravdu…“ - „Děkuju vám.“ - „…i když je to blbost.“ Zřejmě z toho důvodu, že jsem televizní program během posledního dne roku vždycky více či méně ignoroval, setkání s „horským dramatem“ Bohouš v mém případě proběhlo až teď a úplně mimo Silvestra. A možná i díky tomu (film se mi nestačil nijak znechutit reprízami?) jsem si ho užil maximálně. Od samého začátku vládnou brilantně napsané dialogy, už ten úvodní střet Aloise (S)Randy, jenž vůbec netuší, kvůli čemu se dočkal takového odcizení, a paní Metelkové (která do chatrče hrůzy nepřišla pro peníze, ale ideály!) opravdu stojí za to. A najednou převezme otěže pes Bohouš, začne převažovat mlaskání nad tlacháním, a přitom je to stejně pořád zábava, ne-li ještě větší. Navíc, s vtipnou pointou, vlastně dokonce 2. Za mě 5*, opravdu podařený kraťas. „Máma na mě zanevřela dřív, než sem se narodil.“ - „Pročpak?“ - „Ale, ňák...ňák sem ji v 6 měsících tak kopnul, až upadla. Vod tý doby sem…tak ňák trochu…sexuálně zakřiknutej.“ - „Houby, línej ste!“

„Massi, můj nejlepší kámoš. Drží rekord v počtu mrtvých prarodičů. 35 starých ubohých lidí se muselo obětovat, aby ho v hodině nezkoušeli.“ Vysmát se nenáviděnému profesorovi ještě před maturitou není úplně to nejtaktičtější, co můžete udělat, tím spíš, pokud ho nečekaně dostanete jako přísedícího. A do toho ještě ta láska (jakože podlehnout Cristianě Capotondi je tak snadné)…Nečekal jsem nic jiného než maximálně nenáročnou „teen“ komedii. A nakonec se z toho vyklubala překvapivě pohodová a vtipná odreagovačka, u které jsem se upřímně bavil. Své samozřejmě dělá i nabouchaný dobový soundtrack, kombinace anglicky a italsky zpívaných „pecek“ té doby funguje na jedničku (ostatně, jet si v porsche 200 kilometrů za hodinu a zpívat si u toho The Final Countdown…to prostě má své kouzlo). A poměrně netuctový závěr překvapil a vlastně i potěšil. Slušné 4*. Pokud točit „teen“ komedie, tak přesně takhle. „Díval jsem se na těch 10 vteřin Claudie celou noc. Alice říká, že jsem psychopat…myslím, že má pravdu.“

„Takže už víme, jak na tom jsme, chlapče?“ - „Já vím, jak na tom jsem. Člověk, co nejde vlastní cestou, není nic!“ - „Člověk mohl jít vlastní cestou možná v dobách osadníků. Dnes musí spolupracovat!“ Jenže Robert E. Lee Prewitt je paličák, kterému se spolupracovat nechce…Starý (dobrý) Hollywood. Těm oscarovým žním se až tolik nedivím, už jen z hereckého hlediska je to poměrně luxusní záležitost (Clift, Sinatra, Lancaster, Reed). I z řemeslného hlediska z toho jde cítit kvalita (pominu-li nutné zlo v podobě úsměvných zadních projekcí) a z hudební složky jsem zas nedokázal dostat z hlavy Re-enlistment Blues. Ale bavily mě i obě dějové linky. Možná jsem se trochu divil, že se „onomu“ útoku věnovala pouze tak krátká část stopáže, avšak o to víc měl divák možnost poznat hlavní hrdiny. A svým pochmurným vyzněním mě překvapil také závěr, takže za mě spokojenost a solidní 4* navrch. „Mám armádu rád.“ - „Ale ona tebe určitě ne.“ - „Když má člověk něco rád, neznamená to, že se mu ta láska vrátí.“ - „Jo, ale to platí i o lidech.“

„Charlie, jednou se v těch lžích zamotáš tak, že si nevzpomeneš, co je pravda.“ - „Hej, on nelže! Chrání svý rodiče…od momentální hanby a zklamání v jeho životě.“ Zkrachovalý, sympatický DJ snažící se o comeback a rozmazlená, frackovitá holka toužící po pozornosti rodičů…ideální dvojka! Předně, lehce jsem přestřelil ve svém očekávání. To, že měl Idris Elba možnost prodat své charisma v krimi peckách typu Luthera či The Wire ještě neznamená, že občas nešlápne lehce vedle. Turn Up Charlie je vcelku příjemná záležitost, která rychle uteče, občas i rozesměje, ale nic extra zábavného či originálního nenabídne. Víc než na vypointované fóry sází na Idrise (jakože ten nezklame ani v odlehčenější záležitosti) a místy docela pohodovou atmosféru (no, sem tam vyjde i nějaký ten podařenější vtípek). Po 8 dílech končím na slabších 4*, ale 2. řada netřeba. „No tak, vždyť se snaží! Za posledních 20 let byl Charlie osobní trenér, vyhazovač, sekretář, dokonce zkusil i venčení psů….“ - „Já myslel, že všichni psi umí plavat, to nebyla má chyba!“

Thomase Schaeffera čeká ještě jedna fuška před odchodem z policejního oddělení do klidného prostředí univerzity. Jenže poslední případy, jak dobře známo, bývají ty nejzáludnější, zvlášť, když tenhle se ukazuje jako více než osobní…Rovnou předesílám, že stejnojmenný seriál s titulními protagonisty neznám, nemůžu tedy srovnávat (pokud je ale pravda, jak se píše v jednom zdejším komentáři, že je tohle zároveň konec seriálu, trošku mě mrzí, že neznám vývoj postav a jejich vztahů). To mi však vůbec nezabránilo si tento film užít. Je to v podstatě klasické dánské krimi, ale velmi kvalitně natočené a se všemi klady, které byste od něj mohli očekávat (včetně parádní atmosféry, napětí, zvratů a záludné „protistrany“). A pokud je určitou dobu do jisté míry předvídatelné, začne se to postupně měnit. První zavádějící vodítko se sice ještě dá odhalit dlouho před tím, než na něj dojde, ale to druhé už je podstatně zajímavější. A samotný konec? Inu, v jistém ohledu překvapil a jen potvrdil, že alespoň ti Dánové se takových závěrů nebojí. Za mě to budou solidní 4*.