Sarkastic

„Tady zadáš adresu a ono tě to pak dovede, kam potřebuješ. Kdyby ses náhodou zase ztratila. Dáváš pozor?!“ - „Proč bych se měla zase ztrácet?! Ty se mnou mluvíš jako s malým děckem. Kájo, já jsem stará, ne blbá!“ Přestože Slavík není začátečník, po pár televizních filmech si troufl debutovat na celovečerním poli s dost těžkým tématem. Nutno dodat, že se ctí. Jednodušší to měl v tom, že se mohl plně opřít o ústřední hereckou dvojku. Právě Rázlová a Roden celý film táhnou do nadprůměru (a zvlášť v případě první jmenované se jen potvrdilo, jak moc záleží, čemu se herec upíše aneb pachuť z nedávných Žab bez jazyka přetrvává). Samotné téma mi přišlo zpracované solidně, ačkoliv největší kaňkou filmu (krom toho, že Kanócz musela kdoví proč mluvit česky) je závěr vyznívající asi hezky, ale na můj vkus až příliš idealisticky. Dávám slušné 4*. „Ona už za chvíli nebude ona. To, co jsi na ní měl rád i to, co tě štvalo, zmizí. Nebude nic vědět, nebude tě poznávat, nebude rozumět tomu, co říkáš!“ - „Ty seš zdravá a taky mi nerozumíš.“

„Panebože! Co se ti stalo, Jane?!“ - „Vrazil jsem do posuvných dveří. Není to tak hrozné, jak to vypadá.“ - „Proč se ti to pořád děje?“ - „Jak to myslíš?“ - „Minulý týden to byly taky dveře.“ - „Jo, dveře…teď to ale byly posuvné dveře, Karin! To se nám aktivním lidem stává. Jo a máš nakřivo jmenovku!“ Nejzajímavější věc na filmu je zároveň jeho největší slabostí, a to přelévání sympatií publika ohledně hlavního hrdiny Jana a jeho ženy Bente. Zdá se fajn, že si divák potvrdí, že nic není černobílé, věci je potřeba vidět v souvislostech, ale díky tomu není tak lehké s Janem více sympatizovat (jakkoliv se právě Brygmann do této role dokonale hodí). Zaslouží si jeho chování omluvu? A co jeho žena? Krom tohohle dilematu a neustálého upravování si názoru je snímek pořád vcelku fungující tragikomedií, která občas nabídne i nějakou tu hořce humornou situaci (krásné absurdní samotné docházení oběti násilí na terapie pro agresory), ale mnohdy hned na to přijde zvážnění. Paprika Steen mi už dokázala, že umí i jako režisérka, ale tentokrát to budou jen slabší 3*.

„Pane Chevaliere, prosím vstaňte a vyslechněte si obžalobu. Pane Chevaliere, jste obžalován ze 3 vražd prvního stupně, únosu, omezování osobní svobody, násilného sexuálního útoku, hanobení lidských ostatků a z výroby a distribuce obscénních materiálů. Považujete se za vinného či nevinného?“ - „Můj klient se považuje za nevinného, ctihodnosti.“ Film začíná jako soudní drama a jeví se obyčejně. Ale není, jde si svou cestou. Už budování mysteriózní, napínavé a místy až hypnotické atmosféry probíhá velmi pozvolna. S každým dalším krokem hlavní hrdinky. A právě ta tajemná aura kolem ní (stejně jako herectví její představitelky) je hlavní tahák filmu. Kdo je vlastně Kelly-Anne? Jaký má vztah k obžalovanému? Jaké jsou motivace jejího chování? Hlavní hrdinka svou neosobní chladností, kalkulacemi a zdánlivě nenápadnými manipulacemi fascinuje a děsí zároveň. A k plnému počtu filmu nechybělo moc. Ale ono „rozuzlení“ ohledně Kelly-Anne bylo pro mě až příliš neuspokojivé, což je škoda, protože jinak si mě film získal. Dávám silné 4*.