Sarkastic

„Dals jí projímadlo?“ - „Jo, ale pořád nic.“ - „To bylo před 2 dny!“ - „Nemůžem ji nechat vyšetřit?“ - „Pečlivě přemýšlej. Chybí ti vězení?“ - „Možná může někdo přijít a podívat se na ni.“ - „Ne, nikoho dalšího do toho nebudem zatahovat. Jen ty a já.“ Bratři Erik a Atli, oba v pořádných finančních problémech, vymysleli plán, jak si přivydělat…nebude to ale pro ně příliš velké sousto? Jde sice o celovečerní režijní debut, ale je fakt, že režisér snímku už stačil nabrat nějaké zkušenosti při natáčení islandského krimi seriálu V pasti. I v tomto filmu zůstal věrný žánru a výsledek není zas tak marný. Už úvodní pasáž s pašováním drog má slušný náboj, zvlášť, když je pak ukázaná ještě z trošku jiného pohledu. Pak se začne hlavním hrdinům kazit stále víc věcí, s čímž přibývá i solidní porce napětí. Bohužel, směrem ke konci se snímek nevyhne jistým klišé (nejištěná policistka, probraná „pacientka“), a když už to vypadá navzdory vývoji na psychologicky zajímavé vyústění, přijdou tvůrci s otevřeným závěrem, dle mého docela zbytečně. Takhle to vidím pouze na lepší 3*.

„A vaše úloha je všechno ignorovat? To je ten obvyklý postup?“ - „Ne, ale mám své rozkazy a ty nikdy nezpochybňuju.“ - „Jistě. Jinak byste nebyl generál. A co když je rozkaz absurdní?“ - „Takový rozkaz jsem v životě nedostal.“ - „Nikdy?“ - „Nikdy.“ Ani mě nenapadá vhodnější název pro tento film než právě Diplomacie. Ze setkání vojáka a diplomata se vyklube nejen střet 2 silných osobností, ale také krásná lekce z psychologie a morálky v obalu velmi zdařilé komorní konverzačky, u které divák postupně pochopí nejen hledisko diplomata, ale i generála. Protože kdo je vlastně Choltitz? Krvežíznivý vrah a tyran? Či nemocný, vyčerpaný a zlomený muž bojící se o život rodiny i svůj, a tak vykonává rozkazy, ať už jsou sebešílenější? Film má svou sílu i díky dovětku a já mu rád přiklepnu solidní 4*. „Jednoduchá otázka. Co byste dělal v mé kůži? Obětoval byste ženu a blízké kvůli městu, které ani neznáte? No…?“ - „Počkejte…“ - „Chci odpověď. Odpovězte. Co byste dělal na mém místě? Odpovězte. Odpověď!“ - „Nevím!“ - „Přesně, jak jsem si myslel.“

„Tady zadáš adresu a ono tě to pak dovede, kam potřebuješ. Kdyby ses náhodou zase ztratila. Dáváš pozor?!“ - „Proč bych se měla zase ztrácet?! Ty se mnou mluvíš jako s malým děckem. Kájo, já jsem stará, ne blbá!“ Přestože Slavík není začátečník, po pár televizních filmech si troufl debutovat na celovečerním poli s dost těžkým tématem. Nutno dodat, že se ctí. Jednodušší to měl v tom, že se mohl plně opřít o ústřední hereckou dvojku. Právě Rázlová a Roden celý film táhnou do nadprůměru (a zvlášť v případě první jmenované se jen potvrdilo, jak moc záleží, čemu se herec upíše aneb pachuť z nedávných Žab bez jazyka přetrvává). Samotné téma mi přišlo zpracované solidně, ačkoliv největší kaňkou filmu (krom toho, že Kanócz musela kdoví proč mluvit česky) je závěr vyznívající asi hezky, ale na můj vkus až příliš idealisticky. Dávám slušné 4*. „Ona už za chvíli nebude ona. To, co jsi na ní měl rád i to, co tě štvalo, zmizí. Nebude nic vědět, nebude tě poznávat, nebude rozumět tomu, co říkáš!“ - „Ty seš zdravá a taky mi nerozumíš.“

„Panebože! Co se ti stalo, Jane?!“ - „Vrazil jsem do posuvných dveří. Není to tak hrozné, jak to vypadá.“ - „Proč se ti to pořád děje?“ - „Jak to myslíš?“ - „Minulý týden to byly taky dveře.“ - „Jo, dveře…teď to ale byly posuvné dveře, Karin! To se nám aktivním lidem stává. Jo a máš nakřivo jmenovku!“ Nejzajímavější věc na filmu je zároveň jeho největší slabostí, a to přelévání sympatií publika ohledně hlavního hrdiny Jana a jeho ženy Bente. Zdá se fajn, že si divák potvrdí, že nic není černobílé, věci je potřeba vidět v souvislostech, ale díky tomu není tak lehké s Janem více sympatizovat (jakkoliv se právě Brygmann do této role dokonale hodí). Zaslouží si jeho chování omluvu? A co jeho žena? Krom tohohle dilematu a neustálého upravování si názoru je snímek pořád vcelku fungující tragikomedií, která občas nabídne i nějakou tu hořce humornou situaci (krásné absurdní samotné docházení oběti násilí na terapie pro agresory), ale mnohdy hned na to přijde zvážnění. Paprika Steen mi už dokázala, že umí i jako režisérka, ale tentokrát to budou jen slabší 3*.

„Pane Chevaliere, prosím vstaňte a vyslechněte si obžalobu. Pane Chevaliere, jste obžalován ze 3 vražd prvního stupně, únosu, omezování osobní svobody, násilného sexuálního útoku, hanobení lidských ostatků a z výroby a distribuce obscénních materiálů. Považujete se za vinného či nevinného?“ - „Můj klient se považuje za nevinného, ctihodnosti.“ Film začíná jako soudní drama a jeví se obyčejně. Ale není, jde si svou cestou. Už budování mysteriózní, napínavé a místy až hypnotické atmosféry probíhá velmi pozvolna. S každým dalším krokem hlavní hrdinky. A právě ta tajemná aura kolem ní (stejně jako herectví její představitelky) je hlavní tahák filmu. Kdo je vlastně Kelly-Anne? Jaký má vztah k obžalovanému? Jaké jsou motivace jejího chování? Hlavní hrdinka svou neosobní chladností, kalkulacemi a zdánlivě nenápadnými manipulacemi fascinuje a děsí zároveň. A k plnému počtu filmu nechybělo moc. Ale ono „rozuzlení“ ohledně Kelly-Anne bylo pro mě až příliš neuspokojivé, což je škoda, protože jinak si mě film získal. Dávám silné 4*.

„Sakra, strýčku. Kdo by na nás asi tak útočil? Jsme zasraný barbaři! Všechno zlikvidujeme. Nikdy na nás nikdo nezaútočil.“ - „Ale stát se to může.“ A mohlo by to mít nedozírné následky…Mé první filmové setkání s trojkou dánských animátorů. Ronal je animák, který není pro děti. Krom humoru plného sexuálních narážek má i dost násilí a nechybí také smrt. Vtípky nejsou úplně mimo, navzdory jednoduchosti občas překvapivě zafungují, přímočarý děj dokázal udržet mou pozornost po celou dobu a pomohla i spousta motivů splácaných dohromady (barbaři, amazonky, levná verze světa Pána prstenů atd.). Hlavnímu hrdinovi, který se snaží napravit své fatální selhání, se dá docela v klidu fandit, film mi rychle utekl a s přihlédnutím k těm pár dobrým nápadům to vidím na čistý průměr. „Hlupáku! Ty tvoje pitomý nápady nás málem stály život.“ - „Jen jsem se pokoušel vyhnout všem problémům!“ - „Tak ty ses pokoušel?! Doufám, že ti tenhle příklad stačil, Ronale. Na misi jsou vždycky nějaký problémy. Musíš je řešit, a ne je jen obcházet!“

„Pánové. Před pěti lety jsme společně vytvořili unii. Dokázali jsme se přenést přes naše odvěké nepřátelství. A mysleli na náš lid. Dokážeme to znovu. Společně!“ Anebo se naopak rozdělí a všichni skončí špatně…Nebudu tady řešit, jak moc je tato fikce inspirovaná skutečnými událostmi. Bavilo mě to dost. Nejvíc asi dobovou atmosférou (na které má lví podíl i prostředí). Nejistotou, podezříváním, dějem plným lstí a intrik. Každé zaváhání respektované královny má za následek oslabení životnosti unie. A po objevení potencionálního následníka trůnu, všemi již dávno pohřbeného, dojde k velkému oslabení. A z pohledu diváka to pak není jednoduché ani s královnou matkou, protože ta začne jednat na základně zjitřených pocitů a dávných mateřských pudů. Publikum chápe její zmatenost, nerozhodnost, zároveň ale vidí, že tím ohrožuje vše, co tak dlouho a pracně budovala. Herecký výkon výborné Dyrholm to ještě podtrhuje. Některá rozhodnutí jsou pak opravdu těžká…a atmosférický konec tomu ještě dodá. Celkově hodnotím solidními 4*.

„Základní pravidlo mého nového systému je to, že žádný pravidla neexistujou. Nebo možná to, že čím míň uděláte, tím míň to pokazíte.“ A tahle rozpolcenost výborně vystihuje i celý film…Naše příběhy mají docela svěží styl a pěkný vizuál ladící s atmosférou tohohle indie snímku. Ta je zcela definována věkem postav. Je plná zmatení, zklamání, iluzí, vzdoru vůči dospělým, ale také bezstarostnosti, užívání si, přátelství a velkých lásek. Čtveřice puberťaček se chová drze i hloupě, ale co do sympatií se pro mě rozdělila přesně na půlku. Zatímco Jessica a Taru pro mě byly nezajímavé kravky, zbývající dvojka mě bavila. Aino láskou k filmům, hokeji a sympatickou dravostí, bohémka Jenny zas pod tou svou hezkou tvářičkou skrývala překvapivě zajímavou osobnost. Konec na mě byl příliš pohodlný a smířlivý, ale jiný se asi ani čekat nedal. Vidím to na slabší průměr, cílovka si možná nějakou tu hvězdu přihodí. „Žába se nepromění v prince. V té pohádce je všechno špatně. To, co se doopravdy stane, když princezna políbí prince, je, že se princ promění v žábu.“

„Ne, nebylo to v pořádku. Nebylo to takové, jaké to mělo být. Otázka, kterou jsem si pokládal znovu a znovu, byla…věděl jsi už tehdy, že za mnou nepůjdeš? Věděl jsi, že tohle je naposled, co se vidíme?“ Trochu hůře uchopitelné drama, ve kterém není tak jednoduché se vcítit do všech postav. Tohle trochu bolestivé probírání se minulostí, bilancování, smiřování s ostatními (a sebou sama) mě ale vcelku bavilo. Stejně jako některé myšlenky (včetně té hlavní o bolesti) a lehce tajemná atmosféra plná melancholie. Nechybí ani solidní řemeslná stránka a dobrá hudba, tak jak jsem u Molanda zvyklý. Osobně to pro mě byl jeho zatím nejslabší film (zvlášť v porovnání s o 3 roky starším Vzkazem v láhvi), přesto ty ještě slabší 4* dám. „Vždy jsem si myslela, že ty úvodní řádky byly děsivé. Že nemusíme nutně hrát hlavní roli v našich vlastních životech. Strašné! Jakýsi život ducha, ve kterém jsem nemohla dělat nic jiného než sledovat osobu, která zaujala moje místo.“ - „Nevěděl jsem, že máš takové myšlenky. Nikdy jsi mi to neřekla.“ - „Ne.“

„Neříkávali ti, že vypadáš jako Uday Saddam Hussein? Neříkali to tak ve škole? Chci tebe, Latife. Chci, abys byl mým andělem. Chci, abys mi byl bratrem. Nic neříkej. Nech si 10 minut. Popřemýšlej o tom.“ - „Co se stane, když řeknu ne?“ - „Máš 10 minut.“ A některé nabídky se neodmítají. Třeba ty, které by měly za následek rozsudek smrti pro celou svou rodinu…Nejdřív mě rušila neautentická angličtina, ale postupně jsem si zvykl. A užíval si dvojroli Dominica Coopera, který se na své postavě mohl vyřádit. Už ta přeměna v „originál“ byla absurdně směšná až děsivá. A nakonec, vše je jen otázkou přijetí své role a osudu…anebo ne? Překvapivě zajímavý film, kterému dávám solidní 4*. „Budou si myslet, že jsi zemřel jako mučedník. Chápu, že je to těžké, ale takhle to Uday chce. Nic jiného nepřijme.“ - „Má rodina bude obcházet všechny nemocnice v Bagdádu.“ - „Až se budeš dnes večer modlit, až zhasneš světla a zavřeš oči, měl by sis říct tohle. Latif Yahia je mrtvý. Zemřel v Íránu. Kéž se nad ním Bůh smiluje. Nyní jsem Uday Saddam Hussein.“