Elerrina

Co to proboha bylo? Potom, co se dařilo celých devět epizod držet scénaristickou laťku tak vysoko, že o ní letadla drhla břichem, jí teď najednou hledáme v někde trávě. Celá (v románu naprosto klíčová!) pointa s rukojmími je vyřešena jednou větou, některé zvraty v jednání postav si tvůrci tahají ze zadele a velké finále se odbyde formou trapné vysvětlovačky. Ano chápu, že na pořádnou bitvu nebyly prachy, ale tohle je prostě jen takové hodně smutné vyšumění do ztracena.

I když toho o hraní moc nevím, nijak mi to nevadilo v tom, abych si Sunrakův průkopnický přístup k nejlepšímu z herních fantasy světů opravdu užila. Skvělá animace je samozřejmě základ a pokud se k ní přihodí ještě strašně sympatické postavy (fandit se tu dá opravdu úplně všem), zajímavý svět, příjemně odlehčená atmosféra a originálně uchopený děj, úspěch je zaručený. A pro toho roztomiloučkého bílého králíčka bych samozřejmě taky vraždila, o tom žádná. Asi jediné, co se dá vytknout je, že to mělo skončit dvacátým dílem, který dovršuje celý ten hezky vystavěný příběhový oblouk. V posledních epizodách se totiž zase jen nakousne několik dalších misí, na jejichž pokračování si budeme muset počkat. 90%

Nekompromisní nízkonákladová šílenost, které paradoxně trochu podráží nohy právě ta masívní a neustálá kadence wtf gagů v kombinaci s přepálenou stopáží, samoúčelně dadaistická poslední třetina je pak už lehce ubíjející.

Jelikož znám román, tak jsem celou dobu čekala, až přijde právě tento dramatický zvrat. Ale stejně mě to naprosto dostalo. Mariko je Toranagův nejsilnější pěšák na složité šachovnici intrik a teprve až příště uvidíme důsledky jejího rozhodnutí, tak její nezlomné odhodlání patřičně doceníme.

Tak jsme se zase dočkali několika hezkých tradičních japonských zvyků jako je recitování haiku, čajový obřad a seppuku. A k tomu jednoho zvyku evropského (dávání si po tlamě). Ale to pomalé tempo vyprávění už začíná být vražedné.

Villeneuve ctí předlohu - bohužel. Takže po dvou nekonečných hodinách pobíhání a postávání v písku (s několika prostřihy do černobílého Harkonerovic krematoria) naservíruje místo finále chaoticky prostříhaný zmatek, ve kterém už  skoro nic nedává smysl.

Nečekala jsem od toho nic a dostala jsem velice příjemnou a zábavnou jednohubku. Zatímco mužských OP hrdinů je v isekaích tolik, že je můžete přehazovat vidlema, přesilněných dívčích hrdinek je podstatně méně a jen málokdy jsou něčím zajímavé. Ale Yumiella je vlastně docela fajn. Její herní minulost dostaneme jen v krátkém shrnutí na začátku a hlavní děj se pak točí kolem problémů s její sociální poruchou, ostrakizací ze strany ostatních a snaze vyhnout se právě tomu tragickému konci, ke kterému ji příliš silná temná magie předurčuje. A především díky jejím vnitřním komentářům je to vlastně docela legrace. Skvělé také je, že nejen ona, ale i ostatní protagonisté si tu projdou nějakým charakterovým vývojem, svět té otome hry má jasná pravidla a z nich plynoucí logické jednání postav, a na ploše dvanácti epizod dostaneme i v podstatě dokončený příběhový oblouk. (Což je tak trochu vzácnost, protože dnes jsou prakticky všechna fantasy anime koncipována jen jako teasery na zdrojovou mangu.) A potěšila i slušná porce nečekané a zajímavým způsobem funkční romantiky. Zápory to ovšem má také, hlavně nechutné laciné CGI monster a draků a nezajímavé souboje, pokud už na ně dojde. A někomu by mohlo asi vadit i to, že se fakt jedná o klasické otome schéma, jehož základem je girl power, a chlapci tu mají za úkol fungovat především jako (občas ne moc chytré) romantické objekty. I když zrovna Yumiellin spolužák Patrik nepochybně hrdinou je a vlastně si zaslouží docela obdiv. 70%

Šest předchozích životních strategií bylo neúspěšných a tak se Risha opět vrací do bodu obnovy, aby to zkusila posedmé a tentokrát úplně jinak. Jako nevěsta budoucího záporáka už by snad konečně mohla přežít, obzvlášť, když využije všechny svoje znalosti z předchozích životů...   Zpočátku velmi zábavný videoherní koncept, ve kterém hlavní hrdinka dominuje díky svým dříve získaným znalostem a nadhledu, se ovšem postupně zvrhne v její až značně otravné supermanství. Potíž je, jako obvykle, v dementnosti toho světa a jím obývaných postav: o hlavním padouchovi se kromě náznaků nějakých traumat vůbec nic nedozvíme, a všichni ostatní jsou jen NPCčka s nějakým více či méně stupidním pseudoproblémem. Který Risha vyřeší levou zadní, protože se přece vyzná úplně ve všem, od psychoanalýzy přes útěky z vězení až po demontáže bomb. Na konci už je to regulérní nuda, fakticky.

Další z řady isekai, ve kterých si obyvatelé nějakého s démony bojujícího království chtějí pomoci tím, že unesou japonské středoškoláky (koho taky jiného, že) a požádají je, aby se stali hrdiny. Usata má talent na léčivou magii, takže se ho zmocní šíleně drsná kapitánka vojenských zdravotníků a hodlá ho vycvičit svojí, ehm, neortodoxní metodou. A i když je tenhle výcvik extrémě zábavný a z Usaty se vyklube sympaticky zarputilý správňák, který odmítne nechat se zlomit brutálním drillem, všechno ostatní je takové klasicky generické a místy i trochu uondané. Váhala jsem nad čtvrtou hvězdou, ale prostě nepřekousnu to, že ti zdejší démoni mají fungovat současně jako osudová hrozba i trapácky legrační figurky, v tomhle ten worldbuilding dost zásadním způsobem selhává. 65%

Celá první třetina je docela fajn, a kdyby byl i zbytek filmu jen o tom, jak osvalený Jake posedává u baru, koučuje mladé kluky ve vyhazovačství a jen v těch nejnutnějších případech zvedne prdel, aby zbušil nějakého neposedného motorkáře, tak bych s tím byla úplně spokojená. Jenže se do toho začnou míchat mafiáni a policisté, kteří se, bohužel, skládají z postav záměrně komických, nezáměrně komických a pak úplně tragických. Takže se to postupně zvrhne ve zmatený cringefest, který už nezachrání ani ta až příliš natahovaná řežba v závěru.