sedm.1

Sakra, kdo by ale řekl, že jeden z nejzábavnějších filmů, co tento rok vůbec uvidím, bude pocházet zrovna z Ruska. Tohle je ale vážně takový mazec, že nic jiného, než nadšený, prostě nemohu být. Už jen ten název totiž dával dopředu jasně vědět, že se nebude jednat o zcela všední záležitost, jen byla otázka, zdali to bude průser, nebo pecka, naštěstí se ale tvůrci utrhli ze řetězu tím nejsprávnějším možným směrem, vykašlali se na veškeré mantinely a soudnost, a rozjeli nekompromisní sekec, mazec, kde si to pár zatraceně zábavných a výrazných postaviček rozdali prakticky jen v jedné místnosti doslova na život a na smrt, a tak krev lítá hned od začátku na všechny strany a po zhruba nějaké té hodince a půl je onen původně krásně vytapetovaný obýváček přebarvený do krvavě červeného odstínu, s dekorací rozporcovaných těl, no prostě jízda jako prase. Zápletka je jinak sama o sobě také slušná sranda, nesoucí se v takovém tom tarantinovském stylu a duchu, nechybí jí překvapivost, nápaditost, ani svižnost, atmosféra též není úplně k zahození a samozřejmě jako třešnička na dortu si tu hoví černočerný humor, který má takový koule, že jednoduše smekám. Mě tento vtipný masakr z Ruska zkrátka neskutečně sedl, a nemohu hodnotit jinak, než plnou palbou, a to i s vědomím, že dost nadhodnocuji, ovšem opakuji, už dlouho jsem se u nějakého filmu takhle nepobavil, takže proč nějakou tu * nepřihodit.

No Escape představuje vážně svižnou jednohubku, u které nemusí mít potencionální divák opravdu obavy, že by se nudil, jelikož nezbytný úvod, respektive představovačka postav a nastínění situace, je krátká a hned po ní už přichází úvodní povstalecký útok, který pak nastartuje film do parádních otáček, končící v podstatě až společně se závěrečnými titulky, což je prostě zárukou skutečně odsýpající zábavy, plné velice působivé a efektní akce, která ovšem zároveň nepůsobí nikterak přehnaně, naopak je přesvědčivá, a dále pak i syrové, zároveň ale opět věrohodné atmosféry, jenž dodává filmu opravdový nádech reálnosti. Pozitivní dojem jinak budí ještě postavy, kterým se dá věřit jejich strach a obavy, a to i díky výkonům jejich hereckých představitelů, kde musím vyzdvihnout hlavně výkon Owena Wilsona, kterého jinak vůbec nemusím, zde ale vážně podal velmi přesvědčivý výkon. Co mě ovšem naopak upřímně zklamalo, tak to byly vážně zcela nefunkční emoce, které mě nechali naprosto chladným vůči všemu a všem, a pak úplný závěr, který už až příliš okatě pomrkával po happyendovém konci. Celkově se zkrátka tedy sice nejedná o nikterak výjimečnou pecku, na druhou stranu, když vezmu v potaz její svižnost a zábavnost, tak ignorovat tuto podívanou by byla určitě také chyba. Prostě velmi pěkný průměr.

Světlo mého života je komorní, postapokalyptické drama, z valné části prakticky jen o dvou postavách, otci a dceři, kteří spolu na svých cestách vedou spousty a spousty rozjímavých a oduševnělých dialogů, postupně odhalujících příčiny jak oné apokalypsy, tak jejich dané situace, ve které se ocitli a důvod, proč dělají to, co zrovna dělají. Co tuto podívanou každopádně nejvýstižněji charakterizuje, je skutečně velmi pozvolné tempo, syrová atmosféra a v podstatě i bezvýchodnost, kdy je divák vlastně jen svědkem bezcílného putování odnikud nikam, přičemž se něčeho výraznějšího, či vážně působivějšího nedočká po celou dobu a nic na tom nezmění ani závěrečné miniakčnější finále, které toho stejně ve výsledku moc nezmění, tedy až na to, že se nakonec vydají tam, kam předtím nechtěli, což je upřímně pointa o ničem. Hodně zde ovšem před úplným průšvihem zachraňuje ústřední herecká dvojice, kdy především alespoň pro mě čím dál výraznější Casey Affleck odvádí opravdu přesvědčivý výkon, a zahanbit se jistě vedle něj nenechala ani mladičká představitelka jeho dcery, ignorovat ovšem nemohu ani poměrně působivou atmosféru a těch pár napínavých scén lze též považovat za docela osvěžující a hlavně funkční příspěvek. Celkově se ale rozhodně jedná o vyloženě klubovou záležitost, která jistě má své nepopiratelné kvality, že by na druhou stranu ale jakýmkoliv způsobem dokázala opravdu čímkoliv zaujmout či vyčnít, tak to bych také fakt netvrdil.

Ještě že takovéto terapeutické ambice nemá více hollywoodských hvězd a hvězdiček, jelikož jsem přesvědčen, že podobně zoufale nudně by vyzněla většina z nich. Nevím tedy, zdali tato filmová zpověď ve výsledku skutečně pomohla udělat pořádek v hlavě Shia LaBeoufa, pokud bych jí měl ovšem brát čistě z filmového hlediska, tak se nejedná skutečně ani o trochu působivou, či jinak zajímavou podívanou. Tedy po pravdě, já osobně čekal daleko vypjatější, emočně silnější, ale hlavně více šokující Shiovo zúčtování s minulostí, nicméně ať se na mě nikdo nezlobí, ale zde zobrazený vztah mezi Shiou a jeho otcem mi rozhodně nepřišel nějak zásadně devastujícím způsobem ovlivňující jeho následné dospívání, a svádět svou závislost na alkoholu a drogách genům, tak to je fakt slušný výsměch a jen prachsprostá výmluva, respektive, že dostal jeden políček, či že ho otec nutil učit se role a být lepším, tak za to by mu měl být také spíš vděčný, než ho je obviňovat a hroutit se z toho. Podle mě jde jen o pouhopouhé neunesení slávy a všeobecné pozornosti, ale nejsem psycholog, tak nevím. Co každopádně vím je, že Shia není rozhodně špatný herec, ale jako scénárista by se neuživil, celý ten film působí nezáživně, emočně velice chladně, po dramatické stránce též nefunguje a celkově ho tak lze označit za vyloženě nezajímavý, plný nevýrazných dialogů a mdlých postav. Takže opakuji, pokud tento čin měl nějaký pozitivní přínos pro samotného LaBeoufa, přeji mu to, jelikož ho vážně považuji za výborného herce a jsem přesvědčen, že v budoucnu může zaujmout ještě mnoha výraznými výkony, ovšem co se přímo tohoto snímku týče, tak myslím, že většině veřejnosti bude prostě naprosto u prdele.

Téma morálního dilema v rodině je něco, o čem jsem přesvědčen, že pod rukami byť jen trochu talentovaných tvůrců musí vyvolat ohromnou dávku silných emocí a mnoho vypjatých dramatických situací, jenže jak Nat Faxon, tak Jim Rash, tedy tvůrci tohoto remaku, toho talentu nemají zjevně ani co by se za nehet vešlo, jelikož tento jejich filmový počin je jen jedním obrovským, nefunkčním fiaskem, kde se nepovedlo ale opravdu vůbec nic a ve výsledku ten průser nezachrání ani velice krátká stopáž. Přitom samotná zápletka je pro zatraceně působiví film jednoduše ideální, ale zde není jediná věc, kterou bych mohl označit za pozitivní. Už jen casting je naprostý nesmysl, jelikož obsadit do takovéto vypjaté a vážné role čistokrevného komika Willa Ferrella je nápad na zabití a ani představitelka matky neodvedla zrovna přesvědčivý výkon, a jelikož ti dva prakticky neslezli z plátna, tak už jen to přináší po film pouze katastrofální následky. Dále pak zpracování onoho příběhu, respektive postupný popisu vývoje vztahu ústředního páru od oné události, působí doslova směšně, nevěrohodně, otravně, kostrbatě, prostě všelijak, jen ne přesvědčivě a záživně. Vyhrocených situací je tu pak minimum, přitom jich onen příběh nabízel více než dost, tvůrci ale zvolili nepochopitelnou cestu bezradnosti, opatrnosti, odtažitosti a emoční prázdnoty, fakt jako nechápu. Dialogy jinak působili vyloženě nuceným dojmem, atmosféru nádherného alpského prostředí se tvůrci též rozhodli ignorovat, a závěrečné happyendové rozuzlení celý ten nefunkční průser už jen podtrhlo.

Film Ztratili jsme Stalina představuje politické, respektive mocenské hrátky, odehrávající se v období bezprostředně po Stalinově smrti. Vážně by mě každopádně ale v první řadě zajímalo, jak moc se tato mrazivě nekompromisní satira zakládá na pravdě, jelikož je to fakt jako síla, ovšem já bych se ani trochu nedivil, kdyby tomu tak skutečně bylo, jelikož politika, a navíc zvlášť v té době a v onom prostředí musela být jen opravdu pro ty největší lidské bestie, které se neštítili absolutně ničeho, tvůrcům se to zde každopádně povedlo zpracovat skutečně působivou a záživnou formou, která dokázala stejně tak úžasně pobavit, jako vzápětí vyrazit dech, na naprostém vrcholu jsou zde ale ovšem vzájemné dialogy mezi všemi těmi pohlaváry, které jsou trefné, svižné a mají vážně neskutečné koule, a pak samozřejmě parádní casting, kterému jednoznačně dominuje Steve „Chruščev“ Buscemi, jenž si veškeré scény, ve kterých se objeví, krade sám pro sebe. Nicméně všechno to kalkulování, spolčování, podrazy a vychcanost tu jsou vygradovány až do absurdních otáček, které prostě nemohou potencionálního diváka nudit, a i když je to sice fakt šílené a chvílemi to připomíná až nějakou divokou parodii, tak opakuji, nemyslím si, že je to až tak moc realitě vzdálené, takže hledat v tom jen ryzí komedii by byl zásadní omyl, zároveň se totiž jedná i o velice mrazivé drama, ze kterého vážně do smíchu není. Za pozornost tato podívaná každopádně určitě stojí.

Ono už prvních 30 dnů považuji za nevídaně nadhodnocenou záležitost, která mě dokázala zaujmout tak akorát prostředím zamrzlé Aljašky, jenže zde se tvůrci zbavili i tohoto jediného výraznějšího elementu, čímž toto pokračování nestojí pak už vážně ale absolutně za nic. Nejtrefněji lze tuto nudu každopádně označit jen jako laciný, televizní pokus o upíří horor, kde nefunguje ani napětí, ani atmosféra, ani zpracování, zápletka je prvotřídní brak, bez nápadu a bez spádu, s tunou nepovedených, několikadolarových efektů, vytvořených zřejmě na nějakých laciných tabletech, dále pak s hrozně triviálními a otřepanými dialogy, ale hlavně s tuctovými postavami, které si nezaslouží nic jiného, než kolík do hlavy, a to i díky mizernému castingu, který neoplýval jediným výraznějším ksichtem a nic v tomto ohledu nezachránily ani poměrně pohledné herečky. Na upírský horor mi to navíc přišlo strašně naivní a „upírskou komunitu“ znevažující, hledat tu jinak nějaké motivy postav, či smysluplný dějový vývoj také nemá příliš cenu, takže mě to celé zkrátka strašně nebavilo a vlastně nenacházím na tomto filmu jediný důvod, proč by ho měl kdo vůbec vidět.

Můj zájem vzbudil tento německý film tématem soudních procesů, které mám ve filmech velmi rád a účinkováním Elyase M´Bareka v hlavní roli, kdy jsem byl vážně zvědavý, jak si tento jinak převážně komediální herec poradí s ryze vážnou rolí a přestože jsem v podstatě v obou těchto ohledech byl nakonec ve výsledku spokojen, tak celkový dojem z Případu Collini tedy pozitivní vážně není. Nicméně nejdříve ty kladné pocity. M´Barek je velký sympaťák, který si zde se svou dramatickou postavou poradil opravdu na výbornou a fakt jako zabodoval, co mě každopádně překvapilo ještě víc, že i ostatní herci, složení právě převážně z německých a italských tváří, tu vesměs působí vážně výrazně a přesvědčivě, což jsem prostě od herců z těchto končin nečekal. Co se pak týče samotného soudního procesu, respektive přesněji řečeno, času stráveného v soudních síních, to dopadlo též dobře, dramatické a emoční scény, odehrávající se v tomto prostředí, působí věrohodně a silně a v těchto momentech se dalo vycítit i slušně fungující napětí. Takže co mě přitahovalo na tomto snímku nejvíce, dopadlo dobře. Jenže pak tu máme zápletku, a to je velký problém. Jednak mi tedy přišla především strašně nevýrazná, dále ale i vlažná, celkově dost nezajímavá a v závěru, lépe řečeno, v pointě, i velmi, velmi slaboučká. V podstatě jsem jí dokázal vnímat maximálně jen jako nějaké takové televizní drama, bez atmosféry, bez stylu, bez gradace, navíc i zatraceně kostrbatě odvyprávěnou, zkrátka mě zde ten proces a postupné odhalování pravdy vůbec nebavilo. Celkově se tak jedná o vyloženě průměrné soudní drama, které si díky obsazení a času stráveném v soudní síni zaslouží pozornost, z mnoha dalších důvodů ale skutečně neohromí, spíš naopak.

The Best of Enemies je působivé dobové drama, zabývající se sice poměrně hodně tuctovým tématem, a to ,,škádlením se,, nespokojených černoušků s bílými kápěmi, nicméně v tomto zpracování mi ona neoriginalita vůbec nevadila, jelikož ústřední příběh je poutavý a výrazný, a nic jiného nemám v podstatě tomuto filmu co vyčíst. Určitě se tedy nejedná o film odvyprávěný v nějakém vysokém tempu, spíš naopak, o to větší prostor ovšem dostávají ústřední postavy a jejich konfrontace, přinášející spoustu silných, vyhrocených, dramatických momentů, plných působivých emocí, které pak především v závěru vážně gradují na výbornou, a to i přestože ona pointa byla prakticky jistá již od samého začátku. Hodně mě jinak oslovila ale i atmosféra oné bouřlivé doby, ovšem vrcholem celého filmu jsou herecké výkony, kdy především Sam Rockwell předvedl další ze svých parádních partů, a i když jsem tomuto herci dlouho nemohl přijít na chuť, tak posledních pár let mě začal neskutečně bavit a nyní se v podstatě těším na každý jeho nový film, zde každopádně ale prostě vážně exceluje. Celkově se tak zkrátka jedná o opravdu silný snímek, ve kterém funguje naprosto vše, tak jak má, mě bavil a upřímně jsem si ho užil.

Tento film přinesl přesně to, co jsem rozhodně nechtěl, ale zároveň co jsem bohužel očekával, tedy naprosto neobjektivní pohled na jeden osudový čin, na který je zde ovšem pohlíženo pouze očima ,,nevinné, pořádkumilovné a mírumilovné komunity afroameričanů,, , jenž ,,pouze,, hájí své práva. Ne, rozhodně nejsem rasista, ale vzhledem k všeobecně známým okolnostem, panujících právě v USA, by si měl každý soudný člověk uvědomit, jaký na druhou stranu mají postoj právě afroameričané k americkým zákonům a pravidlům, takže mi vážně nebylo po chuti sledovat dvě hodiny nekompromisního a bezpáteřního odsuzování těch milých, hodných, uvědomělých, beztrestných černoušků tou skrz naskrz prohnilou ,,bílou rasistickou havětí,,! Jako sorry, ale i v tom samotném filmu ta otázka padne, Měl se nechat ten polda tedy radši zastřelit? No dost filozofování, jen prostě vyjadřuji svůj názor na dění v tomto snímku, že zdaleka nic není tak černobíle, jak se zde snaží tento film podat a jenž naprosto nemístně stojí jen na jedné straně, se svou neotřesitelnou pravdou. Každopádně, pokud bych měl hodnotit The Hate U Give čistě jako film, bez kontroverzního náhledu na jeho obsah, tak mé dojmy se pohybují někde na hranici lepší průměrnosti, dramatické i emoční scény poměrně fungovaly, atmosféra prostředí byla vystižena asi též vhodně, herecky pak tomu nelze vyčíst vůbec nic, co mi naopak chybělo, byl svižnější spád, více vypjatějších scén a ten přeslazený závěr si mohli tvůrci fakt odpustit, nehodil se. Odsuzuji jakékoliv násilí, jsem zastánce hesla Všichni jsme si rovni, a nikdy by mě ani nenapadlo mít jakékoliv rasistické myšlenky, ale přesvědčovat mě tak tvrdošíjně o své pravdě způsobem, jakým to bylo zpracováno právě v tomto snímku, tak s tím souhlasit také nemohu.