Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (3 277)

plakát

Anonymní zabijáci (2019) 

Jediný důvod, proč nedám Odpad!, je za těch pár efektnějších, krvavějších cákanců v úplném závěru a za několik zábavnějších dialogů během oněch sezení, jako celek je to ale jednoduše jeden obrovský průšvih, který absolutně nefunguje byť jen v jediném ohledu a vinu vidím jen a pouze v režisérovi a scénáristovi v jedné osobě, Martinu Owenovi, který se chtěl zřejmě pokusit stát se novým Tarantinem, ale skutečně zůstalo jen u pokusu, jelikož tohle je prostě jen zoufalý opruz, s hromadou zbytečných postav, jenž vedou ještě větší hromadu zcela zbytečných hovorů úplně o hovnu. Co se jinak přímo zápletky týče, její scénář vznikal zřejmě až na place, protože smysl nedává po celou dobu vůbec žádný, takže z toho vznikl jen strašný paskvil, bez hlavy a paty, veškeré postavy se pak snažily být tak strašně moc výrazný a zajímavý, až z toho vzešly jen trapný karikatury bez jakékoliv možnosti zaujmout, k čemuž přispěla i tlupa bezvýznamných herců, posbíraných po filmových smetištích, kam jsou tito snaživci odhazováni pro neschopnost uchytit se v této branži. Anonymním zabijákům každopádně chybí i atmosféra, napětí, gradace, zkrátka nemá čím zaujmout, co nabídnout, tudíž je to prostě jen vážně velké trápení, které si nezaslouží ani vteřinu divácké pozornosti. 

plakát

Synchronic (2019) 

Synchronic lze určitě považovat za velice originální podívanou, minimálně tedy co se týče ústředního nápadu kolem oné drogy Synchronic, bohužel samotné zpracování zápletky musím ale hodnotit jako vyloženě nešťastné, čímž mám na mysli především nevyužití dané látky k mnohem výraznější a zajímavější podívané. Hlavně promarněné dění v alternativních světech považuji za zásadní nedostatek, pane jo, tam se dalo z tvůrčího pohledu zatraceně vyřádit, leč nestalo se, vše se odehrává jen tak povrchově, neefektně, bez tahu na bránu, celému filmu pak chyběla i daleko větší intenzita, a to ve všech ohledech, časté výkyvy spádu děje tomu pak též zrovna nepřispěli, atmosféra, na kterou tvůrci pak evidentně hodně sázeli, je sice výraznější, ale i přesto ne zcela působivá, naprosto zde navíc chybí napětí a emoce, a co se obsazení týče, Mackie i Dornan jsou zajímavý týpci, nicméně i oni doplatili na zmiňovanou povrchnost, čímž tu ani jeden z nich nedostal příležitost to nějak pořádně rozjet a tím to oživit. Akce se tu jinak nevyskytuje prakticky vůbec, což ovšem není výtka, jen překvapivý fakt a co se týče pointy, tam bych řekl, že se do toho všeho už sami tvůrci krapet zamotali, a když se nad vším tím děním divák v závěru byť jen trochu zamyslí, tak mu to nemůže dávat příliš smysl, respektive mě napadlo pár takových otázek, které můj výsledný dojem dost zásadně nahlodávají.  Z této látky šlo ale zkrátka každopádně vytěžit mnohem, mnohem víc, než se tomu nakonec stalo v podobě této rozvláčnější, nepůsobivé, kostrbatější podívané, takže za mě vážně zklamání.  

plakát

Co jsme viděli, co jsme slyšeli (2021) 

Já osobně bych na tuto duchařinu nebyl zas až tak přísný, ba dokonce bych jí řadil možná až i k tomu lepšímu, co v tomto konkrétním hororovém subžánru za poslední roky vzniklo, a že toho tedy není málo. Aby právě takovýto film každopádně fungoval, musí dle mého názoru disponovat dvěma zásadními atributy, a to působivou atmosférou a napětím, respektive lekačkami. Tím prvním mě tato podívaná opravdu oslovila, atmosféra je tu totiž vážně podmanivá, přesvědčivě ponurá a skličující, prostě skutečně taková, která se právě k takové podívané perfektně hodí a zde jednoduše dominuje. Bohužel, onen druhý atribut, tedy napětí, tu ale naopak nefunguje vůbec, a to především z důvodu vyloženě slabé podstaty existence a působení duchů, kteří tu navíc mají i dost vedlejší úlohu a nic jiného tyto pocity pak nedokázalo vyvolat, čímž je v tomto ohledu tento snímek prostě dost slabý. Jako protiváhu k tomuto negativu ovšem musím zmínit výrazné postavy a jejich herecké představitele, kdy tu především James  Norton zahrál více než přesvědčivě a ten chlapík mě tu vážně bavil, takže po této stránce vládla z mé strany zkrátka celková spokojenost. A na druhou stranu, tedy jako zápor, musím kontrovat kritikou pointy, která není ani trochu nápaditá, i když tedy v závěru dojde k jednomu opravdu nečekanému úmrtí, které beru jako velké plus. Zmínit pak mohu snad ještě poměrně dost pozvolný spád, což ovšem není v žádném případě výtka, jelikož v tomto filmu naopak přináší jen pozitivní dojmy, a to i na úkor absence jakékoliv gradace, či byť jediné, vyloženě strhující scény. Pro zajímavost bych rád ještě jen konstatoval, že tématicky to ve mně poměrně dost vyvolávalo vzpomínky na Kubrickovo Osvícení, což také určitě není úplně až tak malicherný fakt, mě zkrátka tato podívaná v součtu všech pro a proti spíš bavila, či jinými slovy, kdo má tento typ filmů rád, zklamán nebude, na druhou stranu, vyložení znalci a zastánci duchařin budou brblat od A do Z, a nejspíš také oprávněně.

plakát

Kyslík (2021) 

V první řadě bych rád upozornil na fakt, že Kyslík je ukázkovým příkladem filmové tvorby v době koronavirové, což znamená minimum herců na place, aby se předešlo případnému šíření nákazy :-). V druhé řadě, už té vážněji míněné, bych rád poukázal na fakt, že Alexandre Aja zřejmě definitivně zavřel dveře za svými úžasnými brutálními horory z počátku své tvůrčí kariéry a čím dál více se začíná věnovat sice ne pořád úplně komerční tvorbě, ale přeci jen divácky vděčnější a přístupnější, což mě osobně ovšem velice mrzí, jelikož ony jeho zmiňované řežby jednoduše zbožňuji a ve své době byl díky tomu skutečně králem masakrů. No a konečně ve třetí řadě, rozhodně zde nechci tvrdit, že jsem se u Oxygen nudil a určitě musím uznat, že z dané látky a možností vytěžil Aja nejspíš maximum, co šlo, i přesto ale můj výsledný dojem z této „One Women Show“ je převážně negativní, jelikož mi to celé prostě nepřišlo vůbec zajímavé, výrazné a především nápadité, v čemž mě pak už jen utvrdil závěrečný zvrat a následně i pointa, kdy onen zvrat nebyl zas až tak překvapivý, jak se snažil být a ona pointa mě zas nepotěšila kvůli svému happyendovému vyústění. Mélanie Laurent jinak také moc nemusím a i když mi konkrétně zde tedy vyloženě nevadila, tak stejně tak mě ale ani příliš nepřesvědčila, jednoduše mi zkrátka nepřišla vůbec výrazná. Dále mi tu naprosto chyběli momenty napětí, či byť jediná vygradovaná scéna, jenž by mě dokázala opravdu strhnout a navíc Oxygen nedisponuje ani emocemi, což považuji vzhledem k obsahu též za poměrně zásadní nedostatek. Já zkrátka sice nepovažuji čas strávený u této podívané za vyloženě promarněný, a musím znovu zopakovat, že víc z dané látky šlo vytěžit asi už jen těžko, nicméně i tak za povedenou a poutavou sci-fi tento snímek prostě považovat nemohu.               

plakát

Neobyčejný život Timothyho Greena (2012) 

Aby mohl příběh, jako je právě tento, fungovat a oslovit širší diváckou obec, musel by rozhodně disponovat dvěma zásadními fakty, a to silným emocemi a působivým poselstvím. Ovšem ačkoliv se zde tvůrci o oboje skutečně všemožně snažili, tak se jim to ve výsledku ani trochu nepovedlo, čímž vznikla jen opravdu prázdná skořápka, v jejímž nitru nebylo vůbec nic zdařilého. Dále je velice nutné upozornit, že očekávat nějakou serióznější podívanou by byla velká chyba, jelikož primárně se jedná o nevýraznou pohádku, navíc nevhodnou jak pro děti, tak dospělé, prostě nikdo si jí nemá díky čemukoliv užít, což je způsobeno především zápletkou, která nabízí jen zcela bez spádu odvyprávěný, pofidérní, kostrbatý story, nad kterým pozůstává rozum stát, a to i s vědomím, že je to takto pohádkově zpracováno záměrně. K dobru filmu pak nelze přičíst ani postavy, jenž zrovna nevyvolávaly příliš sympatičnosti, jinak dramatických scén bylo poskromnu a nepřinesly taktéž nic zajímavějšího, dále atmosféra žádná, styl žádný, a rádoby srdceryvný závěr již nic nezachránil, jelikož vytěžit nějaké emoce z něčeho tak odtažité bylo jednoduše nereálné. Tato podívaná mě zkrátka absolutně minula, nebavila mě tu prakticky vážně jediná věc, prostě tohle a takhle rozhodně ne!

plakát

Melanie: Dar života a smrti (2016) 

Tento příspěvek do zombie žánru lze minimálně označit za velice působivou a zajímavou podívanou, které se toho dá sice spousta vytknout, na druhou stranu ale prostě zrovna v této zkoprnělé hororové kategorii jde i tak o svěží závan, který u publika určitě může zabodovat velice výraznou, takovou bezútěšnou, typicky „syrově britskou“ atmosférou, která po celou dobu neoplývá přílišným optimismem, což jen potvrdí vynikající závěr, dále musím zmínit i několik pasáží, které nelze nazvat jinak, než jako strhující a nacházející se především zhruba v prostřední části filmu, která mě navíc díky tomu bavila jednoznačně nejvíc, fajn jsou ale i přesvědčivé výkony většiny zúčastněných herců, akce a krvavých efektů se tu pak zrovna příliš nevyskytuje, pokud k nim ovšem dojde, je to zatraceně povedené oživení, no a samozřejmě možná tím největším kladem je originální zápletka, která disponuje hlavně nepředvídatelností a nápaditostí. Jak jsem ale zmiňoval, i těch výtek není málo, a to ať už se jedná o nevyvážené tempo filmu, což pro mě byl asi ten nejzásadnější problém, kdy se tu nachází až příliš mnoho hodně hluchých míst, dále tu téměř vůbec nefungují emoce, či zde zcela chybí momenty napětí, prostě to vše snižuje zábavnost a především intenzitu tohoto snímku, u kterého je ještě ale také nutné zmínit, že svým celkovým pojetím není určitě určen pro komerční obecenstvo, jako spíš pro to, dovolím si snad tvrdit, až klubové, jelikož se v podstatě jedná o komornější typ hororu, což davové ovace jistě nevyvolá. Já jsem ale s daným výsledkem určitě spokojen, a to především kvůli jeho zmiňované působivé atmosféře a celkové netuctovosti. Takže doporučuji, ale určitě ne každému.               

plakát

Záměna (2010) 

Tak si říkám, proč už se sakra dnes netočí takovéto lehké, nenáročné, příjemné, romantické filmy. Jasně, hledat v tom něco víc by bylo zcela zbytečné, proč to zároveň ale vůbec dělat? Tyto filmy slouží přeci především k relaxu, ke zklidnění, k zábavě a v tomto ohledu fungují na maximum. To ale dneska už asi nikomu nestačí, takže všechny takového snímky jsou buď napěchované trendovými sračkami, za kterými stojí všemožné skupiny a osloví pak jen pár svých zfanatizovaných oveček, případně jde o snímky plné generačních odkazů, kde je in být singl, anebo homo, hejtro, retro, či já nevím co jiného, ale prostě opakuji, o normální, úsměvný příběh, o dvou obyčejných lidech, co hledají lásku, divák dnes už nezavadí. Je to ale přitom velká škoda, protože filmy právě jako The Switch jsou skutečně příjemné a zábavné, přinášející oddych a odreagování od běžných starostí. Ano, The Switch je tedy zároveň i dost naivní a předvídatelnou podívanou, ovšem i to k tomu v podstatě dost zásadním způsobem patří, navíc tu máme velice příjemné a sympatické postavy, samozřejmě s obsazením na podtrženou jedničku, jelikož zrovna v tomto případě už bych vážně nevěděl, co říct hňupovi, který by měl cokoliv proti ústřednímu páru Aniston, Bateman, to je prostě dvojka k zulíbání, nehledě že i ostatní postavy a jejich představitelé jsou fakt boží, dále zde funguje ale i spád, humor, emoce, sakra musím zopakovat, že tyhle milé snímky mi vážně dnes už chybí a proto se budu k podobným záležitostem, jako je právě tato půvabná podívaná, vždy rád vracet a ty současné, přechytralé a nesoudné rádobyromantické báchorky, si můžou všichni strčit za klobouk.

plakát

Akta Pentagon: Skrytá válka (2017) 

K The Post jsem neměl ani trochu důvěru a dlouho jsem se mu vyhýbal, jelikož přeci jen jsem měl v hlavě utkvělou myšlenku, že pokud Spielberg netočí výpravný, efektní a zatraceně drahý velkofilm, tak jeho tvorbu prostě nemusím a zároveň zrovna úplně dvakrát neholduji ani těm všemožným, politicky angažovaným podívaným, které se často utápějí v lavině jmen a událostí a nezainteresovaný divák je pak dost mimo, ovšem Akta Pentagon se staly výraznou výjimkou a já jsem si z této podívané odnesl vážně lahůdkový filmový zážitek, který mohu jen a jen vřele doporučit. Zásadní pro mě každopádně bylo, že Spielbergovi se mě tu podařilo uvést do obrazu bez nějakých miliónů zbytečných informací a přesto proniknout do jádra celého příběhu, kde je ústředním tématem boj za svobodu slova v tisku, se zaměřením na jejich majitelku, která zároveň dávala v sázku jak budoucnost svých novin, tak v podstatě i svou vlastní a celé to zpracování musím označit jednoduše za dech beroucí, kdy mě především doslova až šokoval vážně parádní spád filmu, nabízející ale i spousta emočně silných a působivě vyhrocených scén, a třeba konkrétně u pasáže, kdy se postava majitelky The Post rozhodovala, zda vytisknout, či ne, u té jsem ani nedýchal, prostě strhující, napínavý, intenzivní zážitek. Když pak navíc připočtu množství opravdu výrazných a úžasně obsazených postav, po celou dobu působivou atmosféru a fungující napětí, nelze než Spielberga tentokrát upřímně pochválit a film nadprůměrně ohodnotit

plakát

Rebeka (2020) 

K Rebecce mám tři zásadní výtky. Za prvé. Zvolené tempo vyprávění je od první až do poslední minuty velice vlažné, a i když v některých jiných filmových případech tato pozvolná forma spádu napomáhá třeba alespoň k budování atmosféry, či napětí, zde se na ničem takovém nepodílí a prostě skutečně jen celou tu podívanou brzdí. Za druhé. Za celé ty dvě hodiny jsem se tu nedočkal jediné, opravdu výrazné scény, která by dokázala film jakkoliv oživit, „rozsvítit“, či diváka vyloženě zaujmout, a to i včetně hlavního zvratu, který se též nese v takovém obyčejném, pohodlném duchu, prostě takový „tady ho máte, no a jde se dál.“. Za třetí. Ústřední postava Rebecci je vážně mizerně napsaná, po celou dobu mě svým naivním, až hloupým chováním strašně vytáčela a její přeměna v poslední třetině filmu je vyloženě nepřesvědčivá, ovšem zároveň tu nechci z tohoto svého dojmu vinit její představitelku, Lily James, jenž tedy tomu svým výrazem a výkonem také zrovna nepomohla, ale opakuji, ta její postava je zralá fakt akorát tak napřesdržku a s tím by nejspíš neudělala ani žádná jiná herečka nic. Z těchto důvodů mě Rebecca nedokázala skutečně zaujmout, natož pak strhnout, přestože ale samotná zápletka ovšem nevyznívá vůbec zle, a nemohu tak tvrdit, že bych se u tohoto snímku opravdu nudil, jen jeho zpracování zkrátka nedovoluje diváka skutečně vtáhnout do oné hry a celé to tak působí jen jako film s poutavým pozlátkem, ale nefunkčním vnitřkem.

plakát

Dlouhá noc přežití (2020) 

Po vážně hodně dlouhé době budu hodnotit film s účastí Bruce Willise převážně kladně, i když tedy musím zároveň ale i zmínit, že to rozhodně není jeho zásluhou, spíš naopak, pokud bych totiž měl označit i nejslabší prvek této podívané, zvolil bych právě tohoto kdysi úspěšného a charismatického herce, který se nyní ale již utápí jen ve vedlejších roličkách v mizerných béčkách, jak jsem ale již zmiňoval, sem tam se připlete k něčemu, co zas až tak mizerný není, a právě tak tomu je v tomto případě. Každopádně, aby ovšem nedošlo k omylu, i tentokrát se jedná o ryzí, laciné, nenápadité a tuctové béčko, u kterého se ono množství Odpadů! a celkově nízkého hodnocení dá snadno pochopit, já bych to ovšem tentokrát neviděl ale zas až tak černě, jelikož celý ten film se nese i ve velice svižném a nenudícím tempu, sem tam zafunguje napětí, atmosféra též není úplně marná, a veškeré osazenstvo, a to jak postavy, tak jejich herečtí představitelé, jsou výrazní a charismatický, samozřejmě tedy s ohledem na jejich možnosti. To, že se tu pak ony postavy dost častokrát chovají a jednají jako totální retardi, je věc druhá, ale ani to nic nemění na tom, že tohle akční, thrillerové béčko je prostě opravdu příjemně snesitelná a dostatečně zábavné podívaná, jež si to vyložené zazdění fakt tentokrát nezaslouží.

Reklama

Reklama