sedm.1

Naprostá pecka. Že tedy tento snímek svými erudovanými komentáři rozcupuje (nejen) místní intelektuální publikum, to bylo jasné již před samotným vznikem snímku, ale že se na něm takhle nemilosrdně vybouří prakticky úplně všichni, to vážně nechápu a příliš k tomu neshledávám důvody. Já se u Power Rangers totiž královsky bavil a nemám této skvělé jízdě vlastně ani co vytknout, naopak, musím jen a jen chválit. Hned mohu začít třeba obsazením, které tvoří vesměs mladí, sice ne příliš známí herci, ovšem všichni jsou velice neotřelý, sympatičtí a výrazní, sedli mi a trávit čas zrovna v jejich společnosti mě velmi bavilo. Zápletka je perfektní, je nápaditá, má tempo, pořád se něco děje, a vytýkat, že bylo málo akce je nemístné, neboť šlo především o seznamovací film s hlavními postavami, což proběhlo zábavně a příjemně a proto té akce nebylo až tolik potřeba, neboť to fungovalo prostě i bez ní. Film disponoval i slušnou dávkou emocí a s efekty to pak bylo stejné jako s akcí, ovšem nutno podotknout, že když se ke konci filmu dostaly ke slovu, šlo o kulervoucí nářez, který mě zvedal ze sedačky. Navíc mi přišlo, že je to zpracované v takovém skutečně nezvyklém, originálním stylu, který na mě, bez přehánění, působil až magickou mocí, já si to celé zkrátka užíval opravdu od první až do poslední minutky upřímně naplno, úžasně mě to bavilo a opakuji, tu vlnu kritiky já osobně vůbec nechápu, za mě je to totiž fakt paráda.

Nikdy neříkej nikdy. V mém případě se ale tak stalo a já u všech předešlých šesti dílů začínal svůj komentář slovy: „Star Wars mě NIKDY nebrali, neberou a brát nebudou!“ A byl jsem si těmito slovy skutečně zatraceně jistý. Veškeré to dění kolem této série, její vesmírný svět, vesměs ty postavy, nic z toho mě totiž vůbec nebralo, nebavilo, nezajímalo, pro mě to prostě bylo jen šest naivních, dětinských pohádek, jejichž kultovní status jsem absolutně nechápal. Proto jsem šel i do Síly se probouzí, prvního dílu tzv. nové trilogie, už dopředu znovu s nezájmem, mírným despektem a již hozenou flintou do žita, kdy jsem očekával jen další vesmírnou fantasmagorii, s prostoduchou zápletkou, kýčovitou akcí, teatrálními efekty, přitroublými postavami, prostě demagogickou šaškárnu, přesně jak na mě působily první až šestý díl. J. J. Abrams mi ovšem totálně vytřel zrak a já byl po dvou hodinách ze sedmého pokračování Hvězdných válek totálně v prdeli, neboť Síla se probouzí je dokonalou jízdou, která se svým zpracováním naprosto odprostila od předchozích dílů, což možná fanoušci původních Válek nesou dost těžce, ale u mě to vyvolalo zcela opačný efekt, kdy já jsem si až teprve v tuto chvíli začal Star Wars poprvé užívat, bavit se u nich a především jsem je začal brát vážně. Síla se probouzí boduje na všech frontách. Zápletka je neuvěřitelně našláplá, nenudící, vedena zběsilým tempem, plná silných emocí, zvratů a nápadů, přestalo to mít ten prudící pohádkový nádech, a začalo to být celé naopak mnohem více serióznější a dospělejší podívanou, zbavenou všech těch naivit, papundeklových nápadů a strojených figurek, do popředí se dostala strhující akce, zvládnutá jak choreograficky, tak co se přehlednosti a působivosti týče na podtrženou jedničku, dále dech beroucí efekty, které mě zvedaly ze sedačky, nové, daleko více přesvědčivější a hlavně sympatičtější postavy, ztvárněné mladými, talentovanými herci (Daisy Ridley je pro mě objev roku), velkolepý vizuál a parádní atmosféra. Sedmá epizoda je zkrátka úplně jiná, a to hlavně tím, že je přizpůsobená dnešnímu, myslím že daleko náročnějšímu a rozmazlenějšímu publiku, kdy sice na jednu stranu i nadále zručně rozvíjí celou původní mytologii a myšlenku starých Star Wars, zároveň ale tvůrci pochopili, že k tomu všemu musí přistoupit i opravdu jiným, moderním, způsobem, který mi maximálně sedl, a pro mě tímto dílem začala zcela nová epocha Hvězdných válek, kterou si luxusně užívám. Pecka!!!

Naprosto rutinní a nevýrazná podívaná, která možná ve výsledku nenudí, ale celkový dojem je vážně na pováženou, a to především vzhledem k možnostem, které daná látka nabízela. Nikolaj Arcel je tedy možná skvělý scénárista, ovšem jako režisér selhal na plné čáře. Už jen ten žánrový mix se mu nepodařilo vůbec ukočírovat, od všeho trochu, ale nic z toho pořádně a především působivě, zároveň se to snažil pojat celé strašně temně a nekompromisně, ovšem přístupné i dětskému publiku, z čehož vznikl jen další nesourodý paskvil, zápletka má pak sice spád, ovšem musím se přidat k názoru, že obsáhlost Kingovi předlohy je natolik široká, že do hoďky a půl by jí nevměstnal ani David Copperfield, takže je sice pěkné, že to má celé zatraceně dynamické tempo, ale opravdu nemalé množství postav, scén a dialogů vyvolává prakticky jen otazníky a s nikým a ničím se nedá příliš ztotožnit, prostě to na mě zapůsobilo tím nejbéčkovějším stylem, to je tajemný kluk, to je klaďas, to je záporák, vysvětlení podstaty Temné věže ve dvou větách, tady to milí diváci máte a poperte se s tím po svém. Jinými slovy, poměrně často ve filmech volám po větší přímočarosti, v případě Temné věže to tvůrci ale s tou přímočarostí už vyloženě přehnali, což se pak odrazilo hlavně v závěru, kde se to zvrhlo už jen v opravdu hloupoučkou a naivní blbůstku. Další problém vidím ve stylu zpracování, který ve mně též vyvolával dojmy jako z nějakého laciného béčka, a to se týká jak atmosféry, tak vizuálu, tak i překvapivě efektů, které mi přišli opravdu nepovedené a v dané době, a vzhledem k možnostem, až nedůstojně odfláknuté. Herecky tu pak jednoznačně vládne Matthew McConaughey, ovšem alespoň v tomto ohledu neselhal vyloženě nikdo, Idris Elba jako mlčenlivý drsný hrdina funguje také přesvědčivě a mladý Tom Taylor je neotravný, přirozený sympaťák. Naopak zklamaný jsem z akce, které jednak nebylo příliš a když už se tedy dostala ke slovu, tak to rozhodně nebyla žádná sláva, ani choreograficky zábavná, ani přehledná, ani nápaditá, prostě bída. Temná věž mi díky tomu všemu tedy ve výsledku připadla především jako naprostá jednohubka, bez jakýchkoliv ambicí a vyvolání širšího diváckého zájmu, což se jí nakonec i nechtěně povedlo, takže o vyloženou nudu rozhodně nejde, ale za nějakou mimořádnou pozornost upřímně také moc nestojí.

Z Atomic Blonde mám skutečně hodně rozporuplné dojmy, a vážně nevím, jakým směrem se mám při hodnocení ubírat. Každopádně, pro usnadnění a utřídění si myšlenek z něj, pojmu svůj komentář tím nejjednodušším možným způsobem, tedy vyjmenováním kladů a záporů. A začnu výjimečně pozitivy. Herecké obsazení. Charlize Theron zraje neuvěřitelným způsobem, film od filmu je lepší a lepší, herecky strhující, vzhledově nepřekonatelná, výrazná a působivá, prostě absolutní ženská herecká hvězda, která zahraje stejně přesvědčivě jak tu nejdrsnější řeznici, tak tu nejkřehčí a nejzranitelnější krásku, a zde se jí povedly obě tyto polohy dokonce skloubit do jedné postavy a dopadlo to fantasticky, ona tomuto filmu naprosto dominuje a veškeré dění bez ní je pokaždé o polovinu nudnější a výraznější, než když je na scéně ona. Naštěstí je zde takových momentů ale jen minimum, fakt tu jede pořád na plný koule a zkrátka tu jednoznačně kraluje. James McAvoy jako její „skoro“parťák je pak též hodně výrazná figurka, i o něm platí, že herecky hodně roste a vybírá si zajímavé a neotřelé role, a zde je vážně zatraceně neprůhledný, chladný a správně divný a i on mě upřímně bavil. A jako třetí bych zmínil Sofii Boutella, jejíž uhrančivě nezvyklá a podmanivá krása mě fascinuje a ani ona zde nehraje díky své výraznosti třetí housle. Druhým nejzásadnějším pozitivem je akce, které sice není v prvních dvou třetinách moc a když k ní přeci jen dojde, dala by se spíš označit za průměrnou, ovšem v poslední třetině nastane naprosté akční inferno, a to především co se zpracování týče, choreograficky neuvěřitelně našláplé, dynamické, nápadité a hlavně úžasně přehledné a taková bitka Charlize Theron s dvěma útočníky na schodech mě přivedla do nefalšované extáze, o následném souboji v bytě pak ani nemluvě, prostě dokonalost sama a disponovat film takovými akčními scénami po celou dobu, asi bych blahem explodoval 8D. Posledním kladem filmu je pak atmosféra chladného Berlína, která je až hmatatelně působivá a filmu také opravdu hodně prospěla. Za nejvýraznější negativum musím zmínit zápletku, která je jednak mixem zbytečné překombinovanosti a nefungujícího dějové skákání, a jednak mi přišla i nezajímavá a nezábavná. V tomto případě bych uvítal mnohem větší přímočarost a tah na bránu, které by zabránili častému narušování tempa a tím pádem i vznikajícím momentům nudy. Druhý prohřešek pak vidím ve stylu zpracování, který tedy možná napomáhá navození atmosféry, ale jinak mi přišel divný, jakoby zastaralý, laciný a nepůsobivý. Když to mám tedy teď vše takto po kupě, tak ikdyž musím uznat, že ta pozitiva asi přeci jen převažují, tak stejně ta celková působivost nebyla taková, abych mohl dát více než průměrné hodnocení, nicméně už jen kvůli Charlize Theron a závěrečné rubačce stojí Atomic Blonde jistě za pozornost. … Ale hovno, ta akce je zde natolik dokonalá, že ty čtyři dám! ...a navíc když jsou ty vánoce :-).

První Eastwoodův filmový počin z pozice režiséra, který se dá označit za vyložený průser. A zároveň snad asi i za vůbec nejslabší válečný film, co jsem viděl. V případě Vlajky našich otců se totiž nepovedlo skutečně nic, ovšem v první řadě musím zmínit především naprosto šíleně poskládanou dějovou linku, což právě považuji čistě jen za chybu samotného Clinta, který se tu snaží o mozaikové odvyprávění válečného příběhu, ovšem s absolutně nefunkčním časovým skákáním sem a tam, pak zas jinam, pak zase zpátky a pak zas na začátek, a to po celou dobu trvání filmu, zhruba v pětiminutových intervalech, z čehož ve výsledku pak vznikla jen naprosto nepůsobivá, roztříštěná a nudná podívaná, zcela bez emocí a jakékoliv kompaktnosti. Akčních scén je na válečný biják jinak také poskromnu, a když se přeci jen něco začne v tomto ohledu dít, vyzní to stejně buď zcela nevýrazně, anebo jen jako prachsprostá kopie, jako například to vylodění, které se velice okatě podobalo tomu z Ryana, jen v Eastwoodově provedení to vypadalo podstatně laciněji, nepřehledněji a celkově prostě slabě. Co se zápletky týče, když tedy pominu ten otravný styl zpracování, nemuselo to dopadnout zase až tak špatně, neboť šlo o poměrně silný a poutavý příběh, ale prostě jsem si ho nedokázal vůbec užít a vychutnat. A jelikož i obsazení mi vesměs přišlo docela nevýrazné a ani atmosféra neměla ten správný efekt, já na tomto válečném dramatu Clinta Eastwooda nemám zkrátka co chválit a jsem z toho upřímně zklamán.

Jasně, třísetšedesátáosmá variace na Paranormal Activity, pořád to samé dokola, bla, bla, bla, bla, bla, bla. No a co? Fascinuje mě jak všichni subžánr Found Footage nesnáší, ale přesto pořád na něj ti samí kašpárci čumí. Asi proto, že se považují za obětní beránky, které ty sračky musí sledovat za ostatní, aby je poté mohli erudovaně informovat, jak vlastně moc to očekávaně a nepřekvapivě velké sračky jsou. A že tomu vždy dokážou dát sakra za uši 8D. Vím, že bych se měl věnovat čistě jen k vyjádření svého názoru k danému filmu, ale jak mě mají nechat sakra v klidu veškeré ty komentáře, které vesměs začínají slovy „Další otravný FF, který jsem musel protrpět…“. Když onen uživatel už dopředu ví, jaká to bude otravná sračka a především už dopředu mě to absolutně nezajímá, tak na to přeci nebudu rovnou vůbec čumět a zbytečně tu pak jen na to házet špínu, ne? No, stačí, už jsem se tu dost rozohnil, a stejně mi to je prd platný, takže, The Bell Witch Haunting je třísetšedesátáosmá variace na Paranormal Activity, kde se odehrává pořád to samé dokola, zpracování je taktéž téměř totožné, průběh je totožný, vyústění je totožný, působivost je totožná, atmosféra je totožná, tudíž kdo viděl Paranormal Activity, na tuto třísetšedesátouosmou variaci už čumět nemusí, stačí sem je rovnou lupnout Odpad, či štědrou jednu * a jede se dál. No, a ti, kteří mají filmy zpracované FF stylem rádi, si užijí i tento, snad tedy jen s jedním varováním, postavy se v tomto snímku chovají opravdu, ale opravdu už hodně hovadsky a tvůrci v tomto ohledu už vážně překročili meze i mé tolerantnosti. Nicméně působivé to je i tak a po většinu filmu jsem byl zas jak na trní, ale v daném žánru jde skutečně o slabší kousek.

Proč taková kritika? Za mě se jedná o dost dobrý western, kde není vzhledem k žánru příliš co kritizovat, neboť splňuje vše, co od něj lze čekat. Drsný kraj, drsná doba, drsné mravy, povedená, nemilosrdná atmosféra divokého západu, přestřelky, správně špinavý vizuál, a to vše podtrženo možná ne zrovna dvakrát originální, nicméně určitě nenudící zápletkou, s jedním, dvěma nečekanými zvraty a vážně slušným tempem. Postavy a jejich představitelé na mě zapůsobili též přesvědčivě, nechybělo ani pár poměrně syrových scén a chvílemi fungovali i silné emoce. Prostě veškerou tu zdrcující kritiku a vlastně i pořádný komerční krach vážně nechápu. Ano, najdou se zde i chyby, kdy bych chtěl zmínit především opravdu hodně uspěchaný konec, kde místo pořádného, vygradovaného, nervy drásajícího akčního finále nastalo takové rychlozúčtování s minulostí, a též závěru se týkající opravdu až moc přehappyendované vyústění, ale že by to mělo až tak vyloženě devastující účinky na výsledný dojem z celého filmu, tak to tedy rozhodně ne. Já jsem si tuto nefalšovanou, westernovou podívanou užil zkrátka více než příjemně a celá tato podívaná si zaslouží určitě větší diváckou pozornost a výrazně lepší přijetí, než tomu ve skutečnosti je.

K tomuto snímku jsem se nechal zlákal mnoha velice pozitivními a přesvědčivými komentáři, slibující ultimátní martial arts řežbu, ovšem můj dojem z tohoto snímku tedy zas až tak ohromující bohužel není a třeba k rubanicím Tonyho Jaa, či Iko Uwaise si to ani nečichne. Nebudu tedy brát v potaz zápletku, ta tu slouží jen jako podklad pro co nejvíce soubojů, a to je v tomto typu filmů naprosto v pořádku. Problém spíš je právě v těch samotných soubojích, na které jsem se tolik těšil, ale které mě zrovna na zadek neposadili. Nechci v žádném případě tedy házet všechny do jednoho pytle, neboť třeba závěrečný fight mezi 28 a 29 je jak po choreografické, tak především vizuální stránce doslova ohromující zážitek, zbytek akce mi ale přišel prostě takový až moc po staru zpracovaný. Uječený, krapet „nadrátovaný“ a nedynamický. V několika soubojích pak nepatřičně zaúřadoval i střihač, který hloupě narušoval jinak docela přehledné nasnímání a nesedla mi ani atmosféra a vizuál snímku, které ve mně také spíš evokovali neblahé pocity z právě podobně laděných, 30 a více let starých, snímků. Postavy, respektive jejich představitelé jsou ovšem výrazní a charismatičtí řezníci, ti film řádně nakopli. Já tuto bojovku zkrátka za ultimátní řež ale opravdu považovat nemohu, buď mělo být méně soubojů, na kterých si tvůrci měli ale nechat sakra záležet, anebo když už se sem rozhodli narvat naopak velké množství kratších šarvátek, mělo to mít celé daleko větší koule. Mě to celé prostě až tolik neoslovilo a až na pár momentů jsem se u toho poměrně i dost nudil.

Nebavil jsem se. Pařba o vánocích je tím typem filmu, který se snaží být strašně moc cool, ujetý a potrhlý, bohužel veškeré tyto snahy zde ovšem vyznívají vesměs nevtipně, v nejedné scéně pak až trapně. Přišlo mi to, jako by se tu tvůrci sice chtěli ukrutným způsobem rozjet a udělat z toho filmu skutečně úletovou komedii, zároveň se při tom ale rozhodli respektovat veškerá pravidla a mantinely, z čehož pak vznikla ve výsledu ona svázaná nuda, kdy pokaždé, když se nabíhalo na pořádný, nekompromisní a odvážně přidrzlí fór, zařadila se zpátečka, a tak veškerá zábavnost vyšuměla pokaždé do prázdna. Co se zápletky týče, jde o předvídatelný blábolík, který v první řadě připomíná nějakou sci-fi, ti správňácký zaměstnanci, férový šéfové, všichni jsou free, stačí jen zapařit a všechno bude ok, no divák k tomu musí prostě přistupovat s pořádnou dávkou tolerance a odevzdanosti, respektive ona naivní zápletka zde prakticky slouží především jen jako podklad k šaškování přítomných postav, které tu sice zas až tak otravně a nesympaticky nepůsobí, bohužel ale ani toho nedokázali tvůrci využít, a tak i ti největší šílencia hlásiči tu působí mdle a nevýrazně, viz jako například Rob Corddry. Když bych to měl zkrátka shrnout, označil bych to celé za upjatý odvaz, s pár usměvavými momenty a kvantem nefungujících rádobyvtipů.

Za mě měla sága Vetřelců skončit v 97´, v podobě Vetřelce: Vzkříšení a mělo se jít od této látky pryč, neboť vše, co vzniklo poté, považuji dnes jednoduše už jen za ždímání známé a ověřené značky a zároveň i hanobení jejího dobrého jména. Dva crossovery Vetřelců vs Predatorů tedy radši neberu ani v potaz, ale Prometheus pro mě zkrátka už představuje dokonalý úpadek původní vetřelčí myšlenky, a to v podobě úplně odlišného nasměrování, které vůbec nepobírám, nebaví mě a prostě s původními čtyřmi sci-fi peckami nemá už nic společného. A Covenant v nově nastoleném směru jen otrocky pokračuje a pro mě osobně je celý tento novodobý vetřelčí projekt prostě už zcela mimo. Každopádně, Covenant je krapet zábavnější podívanou než Prometheus, a to především díky úbytku mimózního filozofování a návratu k přímočařejšímu a živelnějšímu zpracování, ikdyž samotná zápletka je vážně bída, celé mi to přišlo strašně utrápeně poslepované, béčkové a hrajícího si na něco převratného, překvapujícího a ojedinělého, což ovšem ani v jednom ohledu ani náhodou není. Plynulost a zábavnost Covenant pak hodně narušuje dějová kolísavost, kdy jde chvílemi o poměrně dynamickou podívanou, nicméně více než často je narušována vyloženě hluchými místy. Co je velká katastrofa, je casting Covenant, oproti tomu byl zas Prometheus o několik tříd výš, a tahle herecká parta nesympatických a otravných obětí si nezasloužila ni jiného, než postupně vybít. Vizuál, styl a atmosféra je tu pak ale naštěstí v souladu s předchozími díly, takže alespoň to, jinak si ale musím trvat na svém, Jak Prometheus, tak Covenant nejsou důstojnými nástupci původních legend, ale jen nevýraznými klony, které se nezařadí nikam jinam, než mezi průměrné akční sci-fi, po kterých za pár let neštěkne ani pes.