grangerova

Příběh o tom, jak JLo všichni v dobré víře radili, ať se ze svého romantického příběhu lásky s Benem Affleckem nesnaží udělat prodejní artikl, no a ona je neposlechla. Bohužel. Protože jak tento dokument, tak samotné album a stejně tak strašlivý film This is me…now (ze kterého jsem zvládla asi deset minut a pak už byl můj cringe faktor na svém maximu a musela jsem to vypnout) stojí (více či méně) za starou belu. JLo trpí posedlostí vyprávět veřejně svůj příběh kdykoli to jde a v téhle fázi už je to bohužel jen a jen na škodu.

I když si Emerald Fennell možná ukousla větší sousto, než jaké dokázala zpracovat, stejně jsem jí to sežrala i s navijákem. Protože (často až campová) atmosféra filmu v celé svojí svébytné šíři mi prakticky plně vynahradila nedotaženosti příběhu, které mohou být Saltburnu (snad právem) vyčítány. Barry Keoghan i Jacob Elordi se zřetelně a jistě stávají ikonami své generace.

Jak se tu mohla objevit všechna ta pětihvězdičková hodnocení, to mi hlava nebere. Tolikrát zmiňovaným Pythonům to nesahá ani po kotníky, těch několik skutečně dobrých vtipů bych spočítala na prstech jedné ruky a celá ta opěvovaná satira je až dorostenecky prvoplánová. Stop the hype!

Jára Cimrman k uvádění jedné ze svých her prohlásil “Nebudu se zlobiti, změníš-li ku své potřebě některé věty, některou postavu, či celý děj”. Dovolím si výjimečně nesouhlasit. Pokud chce Branagh točit originální detektivní příběhy, nerozumím tomu, proč si jako rukojmí opakovaně bere literární kusy Agathy Christie. Věřím, že s dobrým scénářem by dokázal natočit kvalitní film i bez obecně známé a oblíbené předlohy. Přízraky v Benátkách totiž jako mysteriózní triller fungují více méně dobře, nemohla jsem se však při jejich sledovaní zbavit nespokojenosti z toho, jak je moje oblíbená Halloweens Party oklešťována a ohýbána. Na druhou stranu musím (ač nerada) přiznat, že právě díky znalosti předlohy pro mě některé dějové úpravy byly příjemné easter eggy.

Jak řekla moje maminka v první scéně s čarodějnicemi, je to ošklivé a nudné. A jak bylo opakovaně zmiňováno v recenzích a komentářích, není jasné, kdo tady má být vlastně cílovka. Pro děti je to plné dospělého a drsného humoru a přiznejme si, z některých scén si můžou odnést nějaké to traumíčko. Pro dospělé je zase vyloženě zbytečný typický český pohádkový formát s obligátním zámkem, moudrým králem a barrandovskými kostýmy, které už jsme stokrát viděli (a pořád jsou stejně špatné). Ty dvě odporné troškovské ježibaby nemůžou cílit snad na nikoho, podobné upitvořené kreatury patří do propadliště pohádkových dějin. Co se týče mnohokrát vyzdvihovaného Budařova multiautorství, nechtě mi to připomnělo nechvalně kultovní The Room - tam si Wiseau taky dělal všechno sám a víme, jak to dopadlo. Přitom Mamánek má svá pozitiva - snahu o poměrně působivé podobenství s již zmiňovanými hororovými prvky evokujícími Jakubiskův rukopis, Javorský vyloženě potěšil, ale na 105 minut a údajný Budařův opus magnum je to pořád zoufale málo.

Vizuálně krásné a působivé, ale bohužel malinko nudné. Jakoby se ten kouzelný slovní humor, kterého byly příběhy malého Mikuláše plné, nepodařilo přenést do filmové podoby.

Ve všem tom balastu, který Netflix produkuje, by člověk úplně zapomněl, že umí udělat i vážně kvalitní věci. Painkiller k nim bezesporu patří. Perfektní práce s hudbou a střihem, Broderick a Kitsch výborní. Podívám se ještě na Dopesick, ale zatím dávám pět.

Když jsem viděla prvního Strange, byla jsem vlastně docela nadšená. Byl srozumitelný, vtipný a přístupný i divákům, kteří nehltají každý produkt marvelovské franšízy. Nic z toho se ale o druhém díle říct nedá. Velkou část času se tu diskutují věci, které se staly v X jiných filmech, přičemž bez jejich znalosti vám nedávají smysl ani děj, ani motivace postav. Vtip se v mezičase taky někam ztratil, celé to bylo překombinované a pocitově i zbytečně dlouhé. Hlavně mě ale z principu opravdu nebaví sledovat film, k jehož plnému pochopení mi nestačí znalost jedničky, ale vyžaduje znalost celého marvelovského univerza.

Deset bodů z pěti. Kdyby tam bylo víc vrtulníků, přihodila bych ještě dalších pět!

Z traileru jsem neměla příliš představu, co od Barbie můžu čekat, ale už úvodní scéna nastavila tak vysokou laťku a skvěle fungující tempo, že jsem zůstala sedět s otevřenou pusou, chvílemi se smála (patriarchát a koně), chvílemi plakala (patriarchát a koně), ale hlavně si tuhle růžovou jízdu neskutečně užívala. Greta Gerwig si dala záležet na každém detailu a pravděpodobně se na film budu muset podívat znovu, abych odhalila ty, které mi stoprocentně musely uniknout. Že je Barbie někdy až příliš doslovná? Možná ano. Ale ve světě, kde vládnou bílí šedesátníci, it is just Kenough.