JAn

JAn

Jan Gál

okres Praha-východ
ex comic book man


111 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 22.8.2019  08:34

    Fucking rich people. Půvabně zvrhlé a nebývale hravé. Krvavá nevěsta je svěží černohumorná variace na Connellovu povídku The Most Dangerous Game s boží Samarou Weaving, whedonovskými postavami a dostatečnou dávkou brutality, co příjemně odsýpá, sympaticky pomrkává na Schoedsackovu adaptaci a zvládne i překvapit.

    • 8.8.2019  23:17

    Je vidět, že se Scary Stories to Tell in the Dark snaží o vytvoření moderní amblinovky, a místy tak dokonce i vypadají, jenže jim prostě chybí ta jiskra. Chápu, proč se Øvredal s del Torem nevydali cestou povídkové antologie, ale ve výsledku se to paradoxně ukázalo jako ta největší slabina filmu. Ono to hrozně hezky vypadá, taky Gammellovy ilustrace se podařilo oživit až nebývale věrně (jak ty mi v dětství naháněly hrůzu) a kdykoli dojde na výjevy ze Schwartzových příběhů, dostaví se i příjemné mrazení, nicméně všechno ostatní mezi tím je strašně prázdné. Jednotlivé povídky jsou na sebe totiž jen lacině naroubované ohranými učebnicovými triky. Dětské postavy navíc nejsou dostatečně sympatické, dobový kontext je smutně nevyužitý, dialogy šustí papírem, ale hlavně chybí nějaká ta atmosféra. Přijde mi, že Øvredal s každým svým dalším filmem hrozně upadá. Ale abych jenom nekritizoval. Má to přímo boží intro za doprovodu Donovanova Season of the Witch a skvělý cover téhož songu od Lany Del Rey. Což je ovšem na adaptaci Schwartze s Gammellem setsakramentsky málo.

    • 30.7.2019  23:21
    Ostrý holky (2018)
    *****

    Macho (wo)man. Francouzská variace na buranský film s afektovaným Denisem Lavantem a jeho nohsledy, co likvidují tým emancipovaných volejbalistek za falešného zpěvu toulavého barda. Girls with Balls je nebetyčná pitomost s nelidskou koncentrací blbosti a idiotských nápadů. Zprvu jsme kroutili hlavami a pak už jsme se jenom smáli. A smáli jsme se snad tři dny. Zasloužený odpad, který si těch pět hvězd tvrdě vydřel. Nutno vidět v dobré společnosti s dobrým pitím.

    • 16.7.2019  13:28

    Pro skalní fandy Davida Harboura nutnost, pro všechny ostatní nevyvážená podivnost, co dokazuje snad jen to, jaký je Harbour srdcař.

    • 30.5.2019  08:07

    History shows again and again how nature points out the folly of man. Godzilla II dokazuje, že MonsterVerse je tím vůbec nejlepším pozápadněním východního díla. Američani všechno racionalizují a tentokrát to paradoxně je jen ku prospěchu celého univerza. Godzilla Garetha Edwardse byla atmosférickou žánrovkou postavenou mimo klasické stereotypy, co skládala poctu primárně Hondově filmu z roku 1954 a monster filmům obecně. A jako taková funguje v rámci MonsterVerse na chlup stejně, jako první Godzilla vůči svým následovníkům z původní série. Oproti ní je totiž pokračování Michaela Dougherty epický love letter plný akce a dech beroucích monster bitev. King of the Monsters vzdává hold celému Toho kánonu ve všech jeho aspektech a divoce rozkopává vrátka sdíleného vesmíru dokořán. Dougherty si je moc dobře vědom, v čem spočívá kouzlo kaijû žánru a stejně tak dobře ví, čeho si na něm fanoušci nejvíc cení. Na jeho filmu je to zatraceně znát. A že je určený primárně fanouškům z něj automaticky nedělá film špatný. Dougherty prostě promění ve zlato, na co šáhne. A to pomrkávání na konkrétní G-filmy nebo třeba Carpenterovu Věc je prostě boží.

    • 28.3.2019  08:54
    My (2019)
    *****

    Nedivím se, že Peelovi učarovalo Twilignt Zone. Serlingova původní antologie se totiž pyšnila nevídanou tvůrčí fantazií, představovala podivné světy reflektující dobovou situaci i surrealistické prostředí jak z divokých nočních můr, co provokovaly závěrečnou pointou a nevybíravými konci. A My jsou přesně takoví. Brilantně vyvážená směs hrůzy s humorem, která působivě vrší jeden znepokojivý moment na druhý a dokáže být nevtíravě kritická a po čertech aktuální zároveň. Peelův vypravěčský talent jen podtrhuje dokonale uhrančivá hudba Michaela Abelse a výborná Lupita Nyongo, která si svou dualitou krade většinu filmu pro sebe. Jakmile si to pořádně sedlo, jsou za mě My výrazně komplexnější a zábavnější než Uteč. Bohužel se ale asi budou potýkat se silnou žánrovou frustrací a řada diváků bude toho dojmu, že jsou chytřejší než film.

    • 28.2.2019  21:53

    Multižánrový mišmaš s boží Jessicou Rothe, který je stejně svěží a zábavný jako jednička. Kéž z toho vznikne další frančíza.

    • 13.12.2018  08:31
    Aquaman (2018)
    ****

    Míšenec Black Panthera s Tronem pod vodou. Je to zábavné, sexy, pestrobarevné a strašně cool. Aquaman není trubka!

    • 16.10.2018  22:20
    Halloween (2018)
    *****

    Na další Halloween jsme čekali devět roků. Na tenhle dvacet let.

    • 6.9.2018  23:49
    Sestra (2018)
    ***

    Corin Hardy měl možnost vytvořit působivý gotický horor, ale jeho Sestra ve výsledku skutečně je jen pouhou jeptiškou na pružině. Veškeré strašení je veskrze primitivní, opírající se o mnohokrát viděné a poměrně laciné lekačky, které navíc trpí špatným načasováním. A ty, co by fungovat mohly, už bohužel známe z trailerů a všemožných promo videí. Nedočkáme se ani žádné důmyslné práce s prostorem a působivé kulisy nakonec nejsou ničím jiným než smutnou a nevyužitou ozdobou. Vyměnit historický klášter za jakýkoli dům někde na předměstí, Sestra by snadno zapadla mezi průměrnou americkou produkcí. Velká škoda je, že tvůrci nepokusili opřít ani o duchařské historky opředené kolem skutečného opatství Cârța a ve výsledku k nim odkázali jen v jedné zapadnuvší větě. Navíc pronesené podivnou postavou Francouze, která má sice poměrně důležitou úlohu, ale jinak si s ní scénárista očividně nevěděl rady a tak jí přiřadil tu nejotravnější možnou roli. Ale abych jenom nehanil, oproti Leonettiho Annabelle je Sestra minimálně o řadu a půl výš. Vzhledem ke krátké stopáži rozhodně nenudí a obsahuje minimálně půl tuctu opravdu působivých momentů. Navíc má Taissu Farmigu, která skutečně je mladší verzí své sestry (v tom nejlepším smyslu slova), a přímo dokonalou finální scénu, co film mrazivě spojí s počátkem celé série.

    • 27.8.2018  21:50
    Léto 84 (2018)
    ****

    Tough pill to swallow, I know, but it'’s true. Summer of ’84 je v podstatě novodobý Fright Night. Z Hollandova filmu si vypůjčuje jak základní premisu, tak dílčí motivy, s nimiž nakládá po svém, a přitom mu nezůstává prakticky nic dlužen. 80‘s vibe funguje na výbornou, postavy jsou dostatečně sympatické a jeho atmosféra dokáže snadno pohltit. Nicméně jeho největší předností je funkční spojení hororové roviny se strastmi dospívání, díky čemuž je ve dvou ohledech přímo znepokojivý. Jednak úžasně vyobrazuje dětská traumata a bezmoc spojenou s rozchodem rodičů a rozpadu idealizované domácnosti, a druhak doslova uzemní svou nečekanou krutostí v samotném závěru. Za tuhle nově probuzenou nostalgii a hlad po hororech tematizujících dětství, který nastartovala popularita Stranger Things, jsem obzvlášť vděčný. A jestli je Summer of ’84 jen první vlaštovkou, máme se opravdu na co těšit. O to netrpělivěji teď vyhlížím Elmorův Boogeyman Pop.

    • 8.7.2018  11:47
    Terrifier (2017)
    *****

    Masterpiece indie hororu.

    • 29.6.2018  00:20

    Děsivé dědictví je vše, co se o něm píše, a ještě mnohem víc. To srovnávání s Vymítačem ďábla je naprosto přesné.

    • 4.5.2018  15:27

    Tiché místo je předně nepřiznanou vykradačkou Malermanovy prvotiny V pasti, včetně těhule ve středu dění a intenzivního porodu coby katalyzátoru událostí, jen namísto (ne)viděného se zde pracuje se (ne)slyšeným. Nutno ale podotknout, že vykradačkou výbornou. Johnovi Krasinskému se podařilo vytvořit skvostnou atmosféru, kdy důmyslným střídáním absolutního ticha se zneklidňujícími zvuky produktivně drží diváka v konstantním napětí a díky skvělým hereckým výkonům a Beltramiho melancholické hudby ho rovněž nechává plně prožívat (tichá) traumata svých postav. Celkové tísnivosti, ať už té vnitřní emocionální či oné vnější z neznáma, výrazně napomáhá i rozdělení filmu do tří v podstatě samostatně fungujících segmentů, přičemž každý z nich si udržuje vlastní tempo s postupnou gradací a důrazem na odlišné významy. Zamrzí snad jen to, že Krasinski nezůstal u tíživějšího (diváckého) strachu z neznáma a neviděné hrozby mnohem déle, ale že naopak odhaluje své tvory až příliš brzy.

    • 1.5.2018  16:13

    Dovedu si Ghost Stories živě představit jako skvělou divadelní hru, ovšem její filmová adaptace funguje jen napůl a působí, jako by se snažila líbivou formální stránkou pouze překročit limity divadelního jeviště. Slibované intenzity se bohužel nedostavuje, všeho všudy se dočkáme jen dvou a půl opravdu mrazivých scén, řady tradičních lekaček a až nadbytečného množství humoru, který místy sice funguje skvěle, ale převážnou část stopáže naopak narušuje celkovou atmosféru. Výsledný film se tak pohybuje ve třech polohách - hororové, komediální a konečně té finální, teatrální, složené primárně z několika dlouhých monologů -, které se bez výraznějších přechodů tlučou mezi sebou. Ghost Stories moc nefungují ani jako antologie, neboť jednotlivé povídky postrádají jakékoli uzavření, a v rámci komplexního vyprávění je celý film zase příliš epizodický a roztříštěný. Navíc místo uspokojivého závěru se dočkáme veskrze neoriginální pointy, při které se prostě nedá ubránit pocitu, že jsme byli podvedeni. Ghost Stories tak jsou jen vizuálně precizní podívanou s dobře načasovanými lekačkami a několika atmosférickými momenty, které ale tomu zahraničnímu hypu prostě dostát nedokážou.

    • 18.1.2018  22:34

    Je zpátky. S otřesným plnovousem a v odlišném formátu, ale JE ZPÁTKY! Svět je zase na chvíli v pořádku.

    • 4.1.2018  14:14

    Čistej love fuck.

    • 2.1.2018  10:00
    La La Land (2016)
    *****

    Jazz's not dead. Láska!

    • 18.10.2017  12:27
    matka! (2017)
    **

    Stejně prázdné a do sebe zahleděné jako Černá labuť. Veškerá symbolika a alegorie se utápí v otravné zacyklenosti a zbytečně přepálenosti natolik, že mi byl po chvíli Aronofského záměr naprosto lhostejný. Zachraňuje to jen výtečná Jennifer Lawrence a pekelně intenzivní pětiminutovka s novorozencem, která nedá nevzpomenout na to nejhorší z Requiem za sen.

    • 18.5.2017  21:49

    Působivý kompromis mezi Prometheem, Vetřelcem a Isolation, který šlape od začátku do konce. Ridley Scott dokáže i na prahu své osmdesátky strhnout okázalou (leč už ne tak opulentní jako u předešlého Promethea) formální stránkou, úchvatnou výpravou, funkční atmosférou a intenzivními, místy až překvapivě fyzickými scénami konfrontace s mimozemským patogenem. Nový směr je mi nadmíru sympatický a z původu ikonického monstra jsem vysloveně nadšený. Celkový dojem z Covenanta narušuje pouze jediné. Vetřelec, ať už v plurálu nebo na ntou, vždycky byl předně žánrovým hybridem a jako takový zůstává i nadále. Potíž ovšem je, že tentokrát scénáristé k přechodům mezi jednotlivými polohami používají poměrně laciných prostředků. Každopádně komu se nelíbil Prometheus, bude Covenanta zatracovat totožnými argumenty. Komu se naopak líbil, bude minimálně spokojený. Za mě tentokrát ještě o chlup lepší. A pekelně se těším na Scottovo Awakening. P. S. Fassbender hrající Streitenfeldův leitmotiv z Promethea na flétnu je jeden z nejlepších filmových momentů tohoto roku.

    • 1.5.2017  22:00
    Catfight (2016)
    *****

    Drsná satira soudobé amerikcké fasády a extrémní panoptikum lidské marnivost, co bez obalu a bez servítek útočí na diváka. Sandra Oh a Anne Heche jsou přímo skvostné a uječená Alicia Silverstone s upištěnou Ariel Kavoussi jim skvěle sekundují. Catfight je takovým malým velkým filmem. [farting sound]

    • 25.2.2017  22:17

    Ehm, nějak nechápu místní negativní přijetí. Beware the Slenderman totiž funguje produktivně v obou rovinách, které se režisérka rozhodla sledovat, ať už v lini fiktivního (internetového) světa či problematice reálného zločinu. Dokument nijak nedekonstruuje ani neracionalizuje povahu onoho syntetického moderního mýtu (nebo creepypasty, pokud máme labelovat, urban legends jsou nedostatečným termínem) z jednoho prostého důvodu. Ať už chceme nebo ne, Slenderman zůstává centrální postavou celého filmu. V první třetině je divák v dostatečné míře seznámen s jeho osobností a jejím nejednoznačným charakterem, umožňujícím různé možnosti výkladu. Následná prezentace zločinu prostřednictvím výpovědí viníků, skrze videozáznamy z výslechů, jen zvýrazňuje autenticitu a tíživou povahu samotného činu. Vyhýbání se přímým záběrům do tváří vražedkyň jak u soudních přelíčení tak výslechů, a to až do doby vynesení rozhodnutí soudu, tato forma absentujícího obličeje pak chytře implementuje znepokojivou všudypřítomnost Slendermana. Režisérka se ale pouští ještě hlouběji, pod povrch tragédie, a zaměřuje se na rodiče, kterým fiktivní postava „odnesla“ jejich děti. Představuje skutečné světy viníků, ty, ve kterých vyrůstaly, a staví je do kontextu s těmi fabulovanými. Neschopnost rodičů určit, kde a na kom/čem leží vina, bez zbytečného ukazování prstem ze strany tvůrců, vytváří vhodnou analogii ke zmiňované nejednoznačnosti povahy Slendermana. Zůstává tak na divákovi, jak si předložená fakta interpretuje. A abych zareagoval ještě na Mattyho komentář, převažující kolektivní vnímání viníků jako oběti v tomto případě není dáno sníženou pozorností tvůrců ke skutečné oběti, jíž a jejíž rodinu vzhledem k přetrvávající psychické újmě pochopitelně nechtěli vláčet natáčením, nýbrž jejich nízkým věkem a skutečností, že je nelze vnímat jako dospělé, racionálně uvažující lidi. Beware the Slenderman nikoho neadoruje, stejně jako předložené obrázky v závěru filmu, v jejich případě je to povětšinou přímo naopak.

    • 15.12.2016  15:07

    Chtěl bych křičet "je to skvělé, chci víc!", ale vlastně nemůžu. První dojmy jsou silně rozporuplné a ani den po projekci si ještě pořádně nesedly. Edwards je skvělý režisér a ona závěrečná dvacetiminutovka na Scarifu dokáže pěkně zvednout ze sedačky, ale jeho Rogue One není ani zdaleka tak strhující, jako Abramsova Epizoda VII, ať už jde o vyprávění či samotné postavy. Nehledě na odpudivého digitálního Petera Cushinga a... a další; v tomto případě ne vždy účel světí prostředky. Nebetyčným zklamáním je pak Giacchinovo neinvenční, nudné score. Pořád si ale myslím, že veškeré zmiňované nedostatky (s výjimkou Cushinga) jsou způsobené předně tím, že jsme pořád mimo rámec hlavního vyprávění a některé mikrosvěty holt nejsou tak epické. Teda alespoň napoprvé. Doufám... Druhá projekce snad všechno napraví. Snad...

    • 29.10.2016  13:28

    Po sedmi filmech (americkou trilogii nepočítaje) už tvůrci můžou s opravdu klidným svědomím prohlásit, že látka Ju-onu je kompletně vyčerpaná. Z dojné krávy nezbylo víc než chuchvalec tmavých chlupů rozlezlých po oprýskaných zdech. Posedmé tentýž způsob vyprávění, posedmé tytéž lekačky a totožné klíčové scény. Z někdejších mrazivých scén a hrůzyplných momentů se staly nudné trademarky charakterizující zbytek série, slepené povětšinou nesmyslnou vatou. Nehledě na skutečnost, že Ochiai prostě nedokáže vytvořit žádnou atmosféru (ať už jde o samostatné filmy, remaky či pokračování), načasovat funkční lekačku, konvencemi kletby nakládá, jak se mu to zrovna hodí, a neumí pracovat ani s diváckým očekáváním. Vždyť to, co se snaží dobrou půlku filmu neobratně, a hlavně naprosto zbytečně, před divákem utajit, je každému okamžitě jasné. Snad tedy nešlo jen o plané sliby a Ochiaiův (dvoj)film bude opravdu tím posledním zářezem do série. Mimo slibné crossovery, nechte už, prosím, Kayako s Toshiem v klidu spát.

    • 13.7.2014  23:18
    Neutečeš (2014)
    ****

    Označení originální mi v případě It Follows přijde hodně přehnané. Mitchell za doprovodu neutichající osmdesátkové elektroniky pouze rafinovaně spojuje carpenterovské narušení poklidného amerického předměstí znepokojivou všudypřítomností bubáka s rozrůstající se mytologií Slender Mana a principem „infekce“, nacházejícím svou inspiraci ve frančíze Ringu. Nic víc. Přesto však dokáže udržet neutichající napětí a působivou atmosféru, zabalenou do podmanivého vizuálního hávu, který překvapuje dynamickou prací s kamerou a dokonalou inscenací a je natolik opojný, že je mu divák ochotný odpustit veškeré úvodní neduhy i přestřelené digitální paskvily. A přinejmenším příjemné je i ono pomrknutí zpět, na léta dávno minulá, kdy filmový horor varoval mládež před nebezpečím neuváženého sexu.

    • 7.10.2013  22:29
    Šokuzai (TV seriál) (2012)
    *****

    Shokuzai je neotřelý spletenec dramat pětice žen, které jsou vykořistěny ze svého života tragickou událostí a slibem, jejž si daly před patnácti lety. Kurosawa předvádí svůj vypravěčský a režijní um i v limitovaném prostoru televize, kde rafinovaně střídá serialitu se sériovostí a odporuje konvenční struktuře televizní narace. Jeho tradiční minimalismus jde ruku v ruce se zcizovacími prostředky a výrazným odstupem, který umocňuje emoční dopad jednotlivých epizod a pomalá kulminace a odsouvání centrální enigmy vytváří neopakovatelnou ponurou atmosféru. Pomocí bravurní hry se světlem a stíny usilovně klame diváka a soustavně tvoří pozoruhodně působivé kompozice, jež celému příběhu propůjčují jedinečnou intimitu. Důmyslné, nepředvídatelné a bezvýchodné - přesně takové je Kurosawovo pokání.

    • 7.10.2013  21:11

    Tahleta papundeklová obludnost neměla nikdy spatřit světlo světa a Lucas měl okamžitě po jejím vzniku spálit všechny dostupné kopie. Sledovat ji je čirý masochismus. Jediné, co na tomhle speciálu stojí opravdu za to, je pětiminutová animovaná vložka, která poprvé představila postavu Boba Fetta. Zbytek je jenom nesourodý a nudný slet zrůdně prvoplánových estrádních vystoupení. Že byli Ewokové otravní? Pak jsou wookiové hotové peklo. Doufám, že Abramsova Hvězda smrti rozstřílí celý Kashyyyk na prach!

    • 4.8.2013  22:07

    Nejen čistá nostalgie, ale i ryzí poetika pornografie.

    • 4.8.2013  20:49
    The Canyons (2013)
    **

    Na jednu stranu, vzhledem k okolnostem a veškerým problémům, je zázrak, že tenhle film vůbec vznikl, ovšem na tu druhou, kdyby se tak nestalo a zůstal kolem něj jen skandální opar a všemožné povídačky, mohl se z The Canyons stát Ellis/Shraderův opus magnum. Schraderovi s DeFaziem se sice podařilo poměrně solidně zachytit určité aspekty odvrácené strany továrny na sny, nicméně nohy jim ani zdaleka nepodkopává Lidsay Lohan, nýbrž samotný scénář. Ellisův rukopis je nepopiratelný a, - nevěřil bych, že tohle někdy napíšu -, právě v tom tkví základní problém. Tento kontroverzní autor se po sedmi románech očividně kompletně vyčerpal a v The Canyons jen slaboduše recykluje veškeré své motivy a komponuje je v primitivní skládačku bez špetky nadhledu, originálního humoru či příznačné konceptuality. Jeho nezajímaví hrdinové se malátně posouvají odnikud nikam, vedou totožné vyprázdněné dialogy, v příběhu, který marně hledá konflikt a pohybuje se v mezích až zbytečné sterility. Obávám se, že Ellisova nová dráha scénáristy tímto skončí stejně rychle, jako začala. Nečekaným překvapením tak zůstává jenom skvělý slizoun James Deen a troska Lohan, která by měla zvážit svou práci a zkusit kariéru pornoherečky. Alespoň by tak získala nějaké ty fanoušky zpět. The Canyons se tak rozhodně nestanou převratem v Schraderově filmografii, v jaký doufal. Ba spíše naopak.

    • 2.8.2013  22:27

    Jak vidno, Wan si téměř veškeré své neduhy odbyl už v Insidious a kompletně se oprostil od všech rušivých elementů, které nepatřičně a zbytečně nabourávaly jeho komplexní auru. The Conjuring je totiž někde úplně jinde. Chytrý, skvěle načasovaný exkurz zpět do 70. let, s bravurně vykonstruovanou atmosférou a pomalým, staromilským budováním napětí, které jednoduše nepřestává pulzovat. Výrazně mu prospělo roztažení do dvouhodinové stopáže, díky čemuž se dokonale seznámíme nejen s postavami, ale i jednotlivými dílčími liniemi, které se dokonale doplňují v mrazivě kompaktním celku skvostného strašení. S výslednou atmosférou bravurně koreluje i Leonettiho jedinečně hravá kamera a Wanův soustavný nadhled či produktivní hrátky se žánrovými konvencemi a klišé. Za pár let bude The Conjuring oslavovanou klasikou. Nikoliv pro svoji originalitu, nýbrž přímo uhrančivou atmosféru ryzího strachu. A Joseph Bishara je jednoduše král horrorové hudby.

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12