JAn

JAn

Jan Gál

okres Olomouc
ex comic book man

homepage

109 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 18.5.2017  21:49

    Působivý kompromis mezi Prometheem, Vetřelcem a Isolation, který šlape od začátku do konce. Ridley Scott dokáže i na prahu své osmdesátky strhnout okázalou (leč už ne tak opulentní jako u předešlého Promethea) formální stránkou, úchvatnou výpravou, funkční atmosférou a intenzivními, místy až překvapivě fyzickými scénami konfrontace s mimozemským patogenem. Nový směr je mi nadmíru sympatický a z původu ikonického monstra jsem vysloveně nadšený. Celkový dojem z Covenanta narušuje pouze jediné. Vetřelec, ať už v plurálu nebo na ntou, vždycky byl předně žánrovým hybridem a jako takový zůstává i nadále. Potíž ovšem je, že tentokrát scénáristé k přechodům mezi jednotlivými polohami používají poměrně laciných prostředků. Každopádně komu se nelíbil Prometheus, bude Covenanta zatracovat totožnými argumenty. Komu se naopak líbil, bude minimálně spokojený. Za mě tentokrát ještě o chlup lepší. A pekelně se těším na Scottovo Awakening. P. S. Fassbender hrající Streitenfeldův leitmotiv z Promethea na flétnu je jeden z nejlepších filmových momentů tohoto roku.

    • 1.5.2017  22:00
    Catfight (2016)
    *****

    Drsná satira soudobé tváře Ameriky a extrémní panoptikum lidské marnivost, bez obalu a bez servítek útočící na diváka. Sandra Oh a Anne Heche jsou přímo skvostné, uječená Alicia Silverstone s upištěnou Ariel Kavoussi jim skvěle sekundují. Catfight je prostě malým velkým filmem. [farting sound]

    • 25.2.2017  22:17

    Ehm, nějak nechápu místní negativní přijetí. Beware the Slenderman totiž funguje produktivně v obou rovinách, které se režisérka rozhodla sledovat, ať už v lini fiktivního (internetového) světa či problematice reálného zločinu. Dokument nijak nedekonstruuje ani neracionalizuje povahu onoho syntetického moderního mýtu (nebo creepypasty, pokud máme labelovat, urban legends jsou nedostatečným termínem) z jednoho prostého důvodu. Ať už chceme nebo ne, Slenderman zůstává centrální postavou celého filmu. V první třetině je divák v dostatečné míře seznámen s jeho osobností a jejím nejednoznačným charakterem, umožňujícím různé možnosti výkladu. Následná prezentace zločinu prostřednictvím výpovědí viníků, skrze videozáznamy z výslechů, jen zvýrazňuje autenticitu a tíživou povahu samotného činu. Vyhýbání se přímým záběrům do tváří vražedkyň jak u soudních přelíčení tak výslechů, a to až do doby vynesení rozhodnutí soudu, tato forma absentujícího obličeje pak chytře implementuje znepokojivou všudypřítomnost Slendermana. Režisérka se ale pouští ještě hlouběji, pod povrch tragédie, a zaměřuje se na rodiče, kterým fiktivní postava „odnesla“ jejich děti. Představuje skutečné světy viníků, ty, ve kterých vyrůstaly, a staví je do kontextu s těmi fabulovanými. Neschopnost rodičů určit, kde a na kom/čem leží vina, bez zbytečného ukazování prstem ze strany tvůrců, vytváří vhodnou analogii ke zmiňované nejednoznačnosti povahy Slendermana. Zůstává tak na divákovi, jak si předložená fakta interpretuje. A abych zareagoval ještě na Mattyho komentář, převažující kolektivní vnímání viníků jako oběti v tomto případě není dáno sníženou pozorností tvůrců ke skutečné oběti, jíž a jejíž rodinu vzhledem k přetrvávající psychické újmě pochopitelně nechtěli vláčet natáčením, nýbrž jejich nízkým věkem a skutečností, že je nelze vnímat jako dospělé, racionálně uvažující lidi. Beware the Slenderman nikoho neadoruje, stejně jako předložené obrázky v závěru filmu, v jejich případě je to povětšinou přímo naopak.

    • 15.12.2016  15:07

    Chtěl bych křičet "je to skvělé, chci víc!", ale vlastně nemůžu. První dojmy jsou silně rozporuplné a ani den po projekci si ještě pořádně nesedly. Edwards je skvělý režisér a ona závěrečná dvacetiminutovka na Scarifu dokáže pěkně zvednout ze sedačky, ale jeho Rogue One není ani zdaleka tak strhující, jako Abramsova Epizoda VII, ať už jde o vyprávění či samotné postavy. Nehledě na odpudivého digitálního Petera Cushinga a... a další; v tomto případě ne vždy účel světí prostředky. Nebetyčným zklamáním je pak Giacchinovo neinvenční, nudné score. Pořád si ale myslím, že veškeré zmiňované nedostatky (s výjimkou Cushinga) jsou způsobené předně tím, že jsme pořád mimo rámec hlavního vyprávění a některé mikrosvěty holt nejsou tak epické. Teda alespoň napoprvé. Doufám... Druhá projekce snad všechno napraví. Snad...

    • 29.10.2016  13:28

    Po sedmi filmech (americkou trilogii nepočítaje) už tvůrci můžou s opravdu klidným svědomím prohlásit, že látka Ju-onu je kompletně vyčerpaná. Z dojné krávy nezbylo víc než chuchvalec tmavých chlupů rozlezlých po oprýskaných zdech. Posedmé tentýž způsob vyprávění, posedmé tytéž lekačky a totožné klíčové scény. Z někdejších mrazivých scén a hrůzyplných momentů se staly nudné trademarky charakterizující zbytek série, slepené povětšinou nesmyslnou vatou. Nehledě na skutečnost, že Ochiai prostě nedokáže vytvořit žádnou atmosféru (ať už jde o samostatné filmy, remaky či pokračování), načasovat funkční lekačku, konvencemi kletby nakládá, jak se mu to zrovna hodí, a neumí pracovat ani s diváckým očekáváním. Vždyť to, co se snaží dobrou půlku filmu neobratně, a hlavně naprosto zbytečně, před divákem utajit, je každému okamžitě jasné. Snad tedy nešlo jen o plané sliby a Ochiaiův (dvoj)film bude opravdu tím posledním zářezem do série. Mimo slibné crossovery, nechte už, prosím, Kayako s Toshiem v klidu spát.

    • 13.7.2014  23:18
    Neutečeš (2014)
    ****

    Označení originální mi v případě It Follows přijde hodně přehnané. Mitchell za doprovodu neutichající osmdesátkové elektroniky pouze rafinovaně spojuje carpenterovské narušení poklidného amerického předměstí znepokojivou všudypřítomností bubáka s rozrůstající se mytologií Slender Mana a principem „infekce“, nacházejícím svou inspiraci ve frančíze Ringu. Nic víc. Přesto však dokáže udržet neutichající napětí a působivou atmosféru, zabalenou do podmanivého vizuálního hávu, který překvapuje dynamickou prací s kamerou a dokonalou inscenací a je natolik opojný, že je mu divák ochotný odpustit veškeré úvodní neduhy i přestřelené digitální paskvily. A přinejmenším příjemné je i ono pomrknutí zpět, na léta dávno minulá, kdy filmový horor varoval mládež před nebezpečím neuváženého sexu.

    • 7.10.2013  22:29
    Shokuzai (TV seriál) (2012)
    *****

    Shokuzai je neotřelý spletenec dramat pětice žen, které jsou vykořistěny ze svého života tragickou událostí a slibem, jejž si daly před patnácti lety. Kurosawa předvádí svůj vypravěčský a režijní um i v limitovaném prostoru televize, kde rafinovaně střídá serialitu se sériovostí a odporuje konvenční struktuře televizní narace. Jeho tradiční minimalismus jde ruku v ruce se zcizovacími prostředky a výrazným odstupem, který umocňuje emoční dopad jednotlivých epizod a pomalá kulminace a odsouvání centrální enigmy vytváří neopakovatelnou ponurou atmosféru. Pomocí bravurní hry se světlem a stíny usilovně klame diváka a soustavně tvoří pozoruhodně působivé kompozice, jež celému příběhu propůjčují jedinečnou intimitu. Důmyslné, nepředvídatelné a bezvýchodné - přesně takové je Kurosawovo pokání.

    • 7.10.2013  21:11
    The Star Wars Holiday Special (TV film) (1978)
    odpad!

    Tahleta papundeklově pastelová obludnost neměla nikdy spatřit světlo světa a Lucas měl okamžitě po jejím vzniku spálit všechny dostupné kopie. Sledovat ji je čirý masochismus. Jediné, co na tomhle speciálu stojí opravdu za to, je pětiminutová animovaná vložka, která poprvé představila postavu Boba Fetta. Zbytek je jenom nesourodý a nudný slet zrůdně prvoplánových estrádních vystoupení. Že byli Ewokové otravní? Pak jsou wookiové hotové peklo. Doufám, že Abramsova Hvězda smrti rozstřílí celý Kashyyyk na prach!

    • 4.8.2013  22:07

    Nejen čistá nostalgie, ale i ryzí poetika pornografie.

    • 4.8.2013  20:49
    The Canyons (2013)
    **

    Na jednu stranu, vzhledem k okolnostem a veškerým problémům, je zázrak, že tenhle film vůbec vznikl, ovšem na tu druhou, kdyby se tak nestalo a zůstal kolem něj jen skandální opar a všemožné povídačky, mohl se z The Canyons stát Ellis/Shraderův opus magnum. Schraderovi s DeFaziem se sice podařilo poměrně solidně zachytit určité aspekty odvrácené strany továrny na sny, nicméně nohy jim ani zdaleka nepodkopává Lidsay Lohan, nýbrž samotný scénář. Ellisův rukopis je nepopiratelný a, - nevěřil bych, že tohle někdy napíšu -, právě v tom tkví základní problém. Tento kontroverzní autor se po sedmi románech očividně kompletně vyčerpal a v The Canyons jen slaboduše recykluje veškeré své motivy a komponuje je v primitivní skládačku bez špetky nadhledu, originálního humoru či příznačné konceptuality. Jeho nezajímaví hrdinové se malátně posouvají odnikud nikam, vedou totožné vyprázdněné dialogy, v příběhu, který marně hledá konflikt a pohybuje se v mezích až zbytečné sterility. Obávám se, že Ellisova nová dráha scénáristy tímto skončí stejně rychle, jako začala. Nečekaným překvapením tak zůstává jenom skvělý slizoun James Deen a troska Lohan, která by měla zvážit svou práci a zkusit kariéru pornoherečky. Alespoň by tak získala nějaké ty fanoušky zpět. The Canyons se tak rozhodně nestanou převratem v Schraderově filmografii, v jaký doufal. Ba spíše naopak.

    • 2.8.2013  22:27

    Jak vidno, Wan si téměř veškeré své neduhy odbyl už v Insidious a kompletně se oprostil od všech rušivých elementů, které nepatřičně a zbytečně nabourávaly jeho komplexní auru. The Conjuring je totiž někde úplně jinde. Chytrý, skvěle načasovaný exkurz zpět do 70. let, s bravurně vykonstruovanou atmosférou a pomalým, staromilským budováním napětí, které jednoduše nepřestává pulzovat. Výrazně mu prospělo roztažení do dvouhodinové stopáže, díky čemuž se dokonale seznámíme nejen s postavami, ale i jednotlivými dílčími liniemi, které se dokonale doplňují v mrazivě kompaktním celku skvostného strašení. S výslednou atmosférou bravurně koreluje i Leonettiho jedinečně hravá kamera a Wanův soustavný nadhled či produktivní hrátky se žánrovými konvencemi a klišé. Za pár let bude The Conjuring oslavovanou klasikou. Nikoliv pro svoji originalitu, nýbrž přímo uhrančivou atmosféru ryzího strachu. A Joseph Bishara je jednoduše král horrorové hudby.

    • 15.7.2013  00:19

    Letos se ve velkém plní sny fanoušků Eiji Tsuburaye a jeho fenomenálního odkazu. Téměř po padesáti letech jsme se konečně dočkali svérázného pokračování kultovního Urutora Q a o další velkolepý návrat monstrózní zábavy se postaral Guillermo del Toro. Sjednocením Tsuburayových archetypů, platformy kaijû monster a Lovecraftovy bohaté mytologie se mu podařilo vytvořit plně kompaktní dynamickou podívanou, která dokonale střídá efektní akci, příznačný humor, funkční emoce a brakové nápady. Díky své bujné fantazii, hravosti a jedinečnému nadhledu del Toro dokázal transformovat pastelový afektovaný škvár do elegantní velkolepé řeže pro 21. století. Pacific Rim ve mně jednoduše znovu probudil toho dětského geeka hltajícího veškeré tokusatsu produkty šówa éry. Dva sny už se vyplnily, vyjde to příští rok i s tím třetím?

    • 15.4.2013  23:25
    K zázraku (2012)
    *****

    We climbed the steps to the Wonder. Magický příběh pěti cizinců/poutníků ve světě, kde sny přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí. Ve světě, kde se člověk odvrátil od boha a bůh se otočil zády k člověku. Kde materiální hodnoty převyšují ty spirituální, mechanické ruchy jsou v neustálém konfliktu s melodickým zněním přírody, a slovo samo se stává nadbytečným klamem. Jak těžké je v takovém chaosu znovu najít řád? Malick obnažuje své nitro a navrací se ke svým kořenům. To The Wonder je jeho nejosobitějším dílem. A právě proto ho bude široká veřejnost nenávidět ještě více, než předchozí Strom života.

    • 7.2.2013  21:37
    Maniak (2012)
    ****

    Khalfoun příjemně překvapil. Jeho minimalismus společně s funkčním využitím POV a Robovou experimentální elektronikou vytváří skutečně drásavou atmosféru, která se v mnoha momentech s přehledem vyrovnává originálu, a místy svou syrovostí dokonce upomíná na tíživou atmosféru McNaughtonova Henryho. Autentickou deprimující úzkost 80. let se už sice nikomu zopakovat nepodaří, Khalfounův Manic k její resuscitaci však nemá daleko. Wood má navíc oproti Spinellimu tu výhodu, že jeho civilní tvář přirozeně zapadá mezi všechny ty průměrné Američany, čímž jen narůstá celková bezútěšnost filmu. A znalce Lustigova originálu jistojistě potěší drobné citace původního filmu. Maniac jednoduše je intimním výletem do hlavy sériového vraha, na jehož tíživost jen tak nezapomenete. Jenom škoda té závěrečné gore orgie, která, i přes svoji efektnost, zbytečne nabourává produktivní minimalismus celého snímku. A pokud POV na nějaký čas vystřídá okoukaný found footage, budu navýsost spokojený.

    • 27.1.2013  15:46

    Try not to be a cunt. Jefferies je špička svého oboru. Jeho nekorektní gagy jsou natolik drsné, že smíchy budete ronit slzy a zároveň natolik urážlivé, že se ve větší společnosti diváků budete ošívat studem. Jefferiesova nestoudnost a šarm je jednoduše neuvěřitelný a intenzita jednotlivých vtipů i jeho jedinečného projevu ještě stopá s roustoucí hladinou alkoholu v jeho krvi. Bůh žehnej Austrálii!

    • 12.1.2013  00:11

    When the Lights Went Out je zbytečně problematický film, protože se snaží uspět hned ve třech rovinách. V komediální a dramatické poloze funguje víc než obstojně a obě linie jsou příjemně kompaktní. Absurdní vyústění některých situací se skvěle doplňují s nevtíravým, suchým anglickým humorem a sympaticky cynickou hlavní hrdinkou. Svěže působí i rozvrácení rodiny způsobené přítomností neznámé entity a zasazení filmu do 70. let vzbuzuje dojem určité nostalgie. Ovšem paradoxně ona horrorová rovina nefunguje prakticky vůbec. Lekačky jsou přímo banální a jedno klišé za druhým jednoduše zabíjí veškerou atmosféru. Ve výsledku tak záleží čistě na tom, z jakého úhlu k WtLWO přistupujete. Jako horror nestojí za nic. Jako tragikomedie vás možná příjemně překvapí.

    • 22.11.2012  22:32

    Bassett znásilnil Konami tím nejhnusnějším možným způsobem. Jeho Revelation je pouhý amalgam laciných scén bez jakéhokoli vnitřního dramaturgického řádu, na který je násilně naroubované vše, co fungovalo v předchozím filmu (samozřejmě bez stejného efektu). Hlavní hrdinové ´sou nadmíru nesympatičtí, neustálá snaha o rámování obrazu je odporná a veškerá atmosféra původní hry, jenž se Gansovi s Avarym podařila bravurně přenést do nové mediální platformy, je v trapu. Jediné, co opravdu funguje, je Yamaokova originální hudba. Všechno ostatní se vám začne po pár minutách přímo hnusit.

    • 28.10.2012  14:10
    Kotoko (2011)
    *****

    HO-I CHO-GA Tsukamoto opět útočí na diváka svým násilným vizuálním stylem a expresivním herectvím. Otevírá téma duality lidského a nelidského a maže tenké hranice mezi příčetností a šílenstvím, myslí a tělem, iluzí a realitou. Oproti režisérovým předešlým filmům je Kotoko mnohem intimnějším dílem, čemuž napomáhá i fakt, že jeho hlavní hrdinka je tentokrát oproštěna Tsukamotových charakteristických instancí - postrádá feminitu, nezávislost i odhodlanost, jež je postupně ještě degradována. Její síla vyvěrá z psychické nestability a strachu z okolního světa, který deformuje její tělesnost. Cocco je ve své roli přímo uhrančivá a vzhledem k její vlastní minulosti sama maže hranici mezi pouhým herectvím a skutečností. Emociální dopad Kotoko je neskutečný a díky sledu filmové fikce a imateriálních situací vytváří jednoduše nepředvídatelné dílo. Tsukamoto opětovně obhájil svůj post přední autorské osoby současného filmu.

    • 21.8.2012  20:12

    Tha Cabin in the Woods představuje (r)evoluci moderního horroru, vracející se zpět k samotným kořenům. Tahle chata je doslova přeplněna neuvěřitelnými nápady, příjemnými odkazy, neopakovatelnou atmosférou a nevtíravým humorem, který jen dokresluje celkovou poetiku filmu. A co víc, všechny tyhle atributy jsou i přes všemožné alternace narativu dokonale kompaktní, zejména díky ohromnému nadhledu, jenž si Whedon s Goddardem dokázali udřžet v průběhu celé stopáže. Samotné propojení s mistrovým dílem pak funguje přímo bravurně. Máme před sebou novodobou klasiku.

    • 28.7.2012  18:52

    Nejryzejší a nejkomiksovější filmový Batman všech dob. Epický, temný, millerovsky precizní. Bob Kane by byl pyšný!

    • 24.7.2012  22:51

    Plaza svým Génesis sérii nijak neprzní, naopak jí udává nový, svěží směr. Změna formátu REC jen prospěla a samotný přechod z found footage do filmové fikce je prostý a maximálně úderný. Génesis se přímo pyšní formální vyšperkovaností, svižným tempem a dynamickou akcí, funkčním černým humorem a doposud nejsympatičtějšími hrdiny, kteří z něj dělají zatím nejlepší díl tetralogie. A to fantastické finále jen podtrhuje mé nadšení. Láska je věčná! Na Balaguerův epilog se teď těším jako nikdy předtím!

    • 16.7.2012  23:42
    Joyuu-rei (1996)
    ****

    Snad každé filmové studio je obestřeno nějakou legendou a některé ve svých útrobách, potažmo v podkroví, skrývají staré duchy. Nakata ve svém prvním celovečerním filmu buduje atmosféru skutečně pomalým, staromylským způsobem, ale jakmile začně kulminovat, spolehlivě dokáže vyvolat příjemné mrazení v zádech. Svou lyričností navíc nedá nevzpomenout na pozdější kaidan filmy.

    • 16.7.2012  23:36

    Nakatův debut, povídkový triptych skládající poctu japonské raněmoderní fikci, se v podstatě nijak neliší od zbytku série Honto ni atta kowai hanashi. Jeho láska ke kaidan příběhům je sice patrná téměř z každé scény a místy se mu daří navodit skutečně příjemnou atmosféru, výsledný dojem ovšem kazí nevelký rozpočet, televizní výprava a naivita prvního díla.

    • 7.7.2012  21:58
    Clona (2008)
    *

    Západní Shutter se sice pyšní přímo vynikající kamerou Katsumi Yanagijimy a skvělou hudbou Nathana Barra, ale jinak splňuje všechny předpoklady zbytečného amerického remaku. Ochiai prostě nedokáže vytvořit žádnou atmosféru či fungující lekačky a lacině straší pouze digitálními zhovadilostmi a vykrádáním Ringu a Ju-onů. Tyto nedostatky vyplouvají napovrch zejména ve chvílích, kdy se snaží citovat scény původního filmu. Navíc mi uniká fakt, proč se celý film odehrává v Japonsku? Originál je přece thajský.

    • 26.2.2012  22:10

    Edogawa Rampo ovlivnil řadu japonských režisérů, zejména pak Shinya Tsukamotu a Teruo Ishiiho. Kyôfu kikei ningen: Edogawa Rampo zenshû v sobě nese mnohé z Rampovy zvrhlé imaginace a prolíná v sobě hned několik jeho povídek - Strange Tale of Panorama Island, znepokojivého Watcher in the Attic, výborné The Human Chair a The Twins (které později volně adaptoval i Tsukamoto). Teruo Ishii se očividně snažil vytvořit co možná nejkomplexnější adaptaci Rampova světa, což se bohužel podepsalo i na samotném scénáři. Poměrně komplikovaný příběh totiž místy ztrácí logiku a překvapuje svou naivitou a zcela zbytečnými humornými vsuvkami. Ishii z toho ovšem vybruslil poměrně elegantním způsobem a chytře odlehčil onu ilogičnost rozdělením filmu na dvě části. Ta první (Watcher, Twins) se tváří jako klasická detektivka, v níž divák tápe společně s hlavním hrdinou, a veškerá atmosféra je budována pomalu a opatrně, rozmělněná již zmíněnou naivitou a humorem, aby o to víc vynikla část druhá. Tady (Panorama Island, Human Chair) Ishii vyvíjí už tradičně silný nátlak na diváka. Sice upustil od explicitního zobrazování násilí, ale paralyzuje doslova sugestivní zvrhlostí a neotřelou tělesností, která je ještě podtržena podmanivou formou a barvami. Snová a bizarní psychedelie, která je neuvěřitelně působivá i čtyřicet let po svém vzniku. Horrors of Malformed Men je Ishiiho mistrovským dílem!

    • 25.2.2012  18:39

    Sneak peek fiktivního seriálu stanice CW All That Glitters podle scénáře Breta Eastona Ellise, který bravurně reflektuje tehdejší televizní scénu, obsahuje všechny autorovy základní motivy, řadu odkazů jak na jeho knihy, tak filmové adaptace a především Ellisův břitký humor. Bohatá mládež, drogy, spousta sexuálního podtextu a sériový vrazi. Veškeré interakce mezi psychopatickými bratry Kipem Pardue a Bretem Harrisonem (především pak hádka o motorovou pilu) jsou prostě nezapomenutelné. All That Glitters tak představuje vlhký sen každého ellisofila. NATOČTE TO!

    • 8.2.2012  20:57
    Mary Shelley's Frankenhole (TV seriál) (2010)
    ***

    Sympatická animace, která nedá nevzpomenout na raného Burtona, s několika opravdu výbornými nápady a vtípky. Ovšem od něčeho s tak zvučným jménem bych čekal mnohem víc. Kvalitativně je celý seriál pekelně nevyrovnaný a nějakých sofistikovanějších vtipů a narážek na klasické universalovské creature feature ´sem se taky bohužel nedočkal. Povětšinou se těží jen ze sexistického a fekálního humoru á la Robot Chicken či Metalocalypse, a ačkoli u obou zmíněných tento druh humoru funguje skvěle, v případě Mary Shelley´s Frankenhole to působí, že Adult Swim pouze a jenom recykluje sám sebe. Koukatelné to sice je, ale rozhodnutí dát druhé sérii zelenou, mě víc než překvapilo. Nevím, jestli si to MSF opravdu zaslouží.

    • 5.2.2012  19:56

    Nudná, prozíravá slátanina bez špetky invence. Veškerá atmosféra je postavena na těch nejlacinějších lekačkách a postavy (i ten hajzlík paperboy) jsou natolik ploché a nezajímavé, jakoby vypadly z pera začínajícího scénáristy. Od Victora Salvy ´sem čekal mnohem víc.

    • 11.1.2012  17:50

    Nakagawa se ve svém posledním čistě horrorovém filmu Kaidan hebi-onna soustřeďuje stejnou měrou a se stejným úspěchem jak na nadpřirozené prvky, tak na psychologii postav a dobu, ve které žily. S bezútěšnou krutostí kriticky vykresluje bezvýchodné postavení nižších sociálních vrstev odkázaných na vůli svého pána, který je svým hamižným chováním doslova odsuzuje ke smrti. Vyobrazení veškeré krutosti (v obecném významu slova - nejde o žádné explicitní násilí) je ovšem díky opatrnému, a přec důmyslnému, snímání naprosto opodstatněné. V nadpřirozené rovině pak poměrně otevřeně pracuje s buddhistickými zákony - podle zbůsobu života s tebou bude nakládáno i v životě následujícím, o čemž jasně svědčí zejména finální scéna. A ačokliv ´sou hrdinové po smrti mnohem silnější, své antagonisty pouze straší a do pomsty se nazapojují přímo, tedy přímou silou, ale dohánějí je k šílenství či případné autodestrukci. Objevování hadů má pak dvojího významu; jako symbolu pomsty (hadí žena) a také symbolu viny (had samotný).

    • 8.1.2012  21:07

    Narozdíl od předešlého Kaidan Honsho nanafushigi Kadono upustil od veškerých komických prvků a výrazně inklinuje k naturalizaci, což jen přispívá k intenzitě snímku a démonické podobě duchů. Mnohem citelnější je zde i divadelní poeitka, která jde ruku v ruce s rakugo původem samotné předlohy. Z výsledného dojmu, vzhledem k síle látky a ostatních kvalit filmu, naštěstí nic neubírají ani viditelné lanka nad poletujícími onibi.

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace