JAn

Stejně jako Nakata či Shimizu, i Laranas byl požádán, aby přetočil svůj Sigaw pro americké publikum. Originál ´sem zatím neviděl, čímž se aspoň vyhnu titěrnému srovnávání, ale na remakeu je jasně cítit inspirace a vykrádání japonských žánrovek. The Echo balancuje někde mezi Ringu a Ju-On a snadno by se utopilo v moři tuctových duchařin, nebýt poctivé (re)konstrukce tvořené poměrně invenčním přístupem. Narozdíl od svých předchůdců Echo buduje atmosféru pomocí zvukové skladby, půvabné práci s prostorem, jeho snímáním i svícením, a především live action postupy a in-camera efekty. Laranasova předchozí zkušenost s reklamnímy spoty a dokumenty tak nepřišla vniveč a oproti drtivé většine hollywoodských tvůrců ji dokázal koncipovat po svém. The Echo mě tak přesvědčilo, že ne všechny novodobé duchařiny stojí za starou belu a vzbudilo ve mě velké očekávání v režisérově připravovaném Patient X.

Akce a frajerství na úrkor logiky a lékařským předpisům? NBC se moc nevytáhlo. Nejnerealističtější lékařský seriál, s jakým ´sem kdy měl tu čest.

Po Meatball Machine, Machine Girl a Tokyo Gore Police další amorální, samoúčelná manga style oslava násilí, tentokrát z dob feudálního Japonska (?), kde se to jen hemží humanoidy, mobily a motorovými pilami. Přestože si Kengo Kaji zapůjčil spousty atributů ze svých předešlých filmů, stále se mu daří udržet si určitou rovinu nápaditosti, dokonce i po technické stránce, a vytvářet nové a nové prototypy čím dál tím bizarnějších hrdinek. Samosebou se opět vyřádil i na gore efektech, které ´sou i přes viditelně nižší rozpočet stále na vysoké úrovni, zábavně zreflektoval odkaz současné japonské společenské omladiny a jeho neurvalý cit pro obsesivní disciplíny se tentokrát zaměřil na tělní fetišismus. Samurai Princess tak nádherně vyplnila prostor při čekání na slibnou Vampire Girl vs. Frankenstein Girl a stále odkládané Tokyo Gore Police II.

Perverzní story ze špinavé belgické periferie o nechutné postarší dámě, která žije s mrtvolou striptéra a sní o pravé lásce a (ne)zdravém sexuálním životě sice zprvu nadchne depresivním prostředím a úchylnou zápletkou, ale vzhledem k absenci jakékoliv pointy či finální gradace po sobě nakonec zanechá jen prázdno a nevyužitý (im)potenciál.

Omšelý tv look, tři aktéři a jedna velká perverzní řezničina. Gurotesku rozhodně patří k těm zábavnějším bizarnostem, které nedají nevzpomenout na klasické japan shocky, a ač se v rámci žánru jedná o to nejkvalitnější, co v posledních letech dálný východ vypustil do světa, k intenzitě a surovosti osmdesátkové tvorbě má pořád daleko. Doba přeci jen pokročila a Shiraishi ve svém novém opusu neporušuje žádné další společenské tabu, kterým by mohl dnešího diváka šokovat.

Fuckin´ hilarious! Ferrell je prostě genius.

Happy Halloween! Povídkový spletenec jednoho malého předměstí, kde se nevyplácí porušovat dávné halloweenské tradice. Dougherty úžasným způsobem laškuje mezi hranicemi komedie a horroru, se zručností rovné Raimimu, a svědomitě buduje půvabnou, bizarní atmosféru bez závislosti na laciných lekačkách, kterou originálně žene vstříc jednotlivým epizodním vyvrcholením. Trick ´r Treat mi připravil halloween, jaký ´sem si ho vždycky představoval. Strašidelný, ponurý, tajemný, ale hlavně zábavný. A ´sem si jistý, že jednoho dne se z něj stane klasika.

Rozvleklé, příliš ukecané a bez explicitní ejakulace do Pamelina obličeje prakticky bezvýznamné.

Hamlet is the greatest work in a history of English literature. Murder, incest, fear, insanity, suicide, murder after murder until the stage is littered with bodies ! Nahláškovaná, skrz na skrz laciná groteskní podívaná, co přetéká zábavnými odkazy a solidními nápady. Nestárnoucí David Hess opět dokazuje, že na to má, Sashi Grey sluší i jiný žánr a Berrymanův příčesek je prostě k popukání. Demarbremu se s ohromným nadhledem podařilo přenést atmosféru z natáčení do filmu samotného. Nádherná konceptuální pocta Lewisově práci a zároveň guiltiest pleasure of all time.

He is Yellow. Civilnější giallo, které s sebou nepřekvapivě nese zápory La Terza Madre - absence snovosti a výraznějšího experimentování s formální stránkou - vyjma flashbacků - (Fasano bohužel nedosahuje Tovoliho či Albaniho kvalit), nicméně Argento si s bravurou sobě vlastní vystačí s málem, co má k dispozici. Na poli devadesáti minut rozehrává temnou atmosférickou podívanou zahalenou oblaky dýmu - znamenitý Adrien Brody coby detektiv pronásledovaný vlastní minulostí kouří jednu cigaretu za druhou -, která spolehlivě předčí Argentovi předcházejí filmy za poslední dekádu a potěší fantastickým vyústěním. V jednoduchosti je krása. Moderní giallo, jak se sluší a patří.