JAn

Dokonale znepokojivé, syrové a depresivní. Místy se sice celistvost Kill Listu rozpadá, vše ale vynahrazuje jeho hutná atmosféra.

Další splatterpunk tvůrčího týmu Nishimura-Kaji-Tomomatsu-Iguchi sice na první pohled nerozeznáte od jejich předchozích filmů, ale určité zrnka originality mu upřít taky nejde. Helldriver (Joy Ride byl definitivně výstižnější název) je narozdíl od svých předchůdců otevřeně parodický, a to i ve sféře politické (vtípek s velrybým masem je nezapomenutelný), což jen zvyšuje kadenci gagů. Nishimura i nadále pokračuje v masivní emancipaci svých hrdinek a jeho um pro tělesné mutace snad nezná mezí. Osvěžující bylo i další cameo Takashi Shimizua. Nejvetším problémem je ale opravdu přestřelená stopáž, zvlášť když vrchol filmu přijde už po první hodině. Zbytek už se jen vleče a opakuje se jeden gag za druhým. Vrcholu absurdnosti už bylo dosaženo, kam Nishimura a spol. hodlá jít dál, to opravdu netuším.

Let´s go to the basement and find out what that fucking ghost´s problem is. Ti West je jednou z nejzajímavěších autorských ikon současného horroru a v The Innkeepers opět dokazuje proč. Narozdíl od svých kolegů West se svými postavami udržuje citelný vztah (viz jeho jedinečná freak show v Cabin Fever 2), opět jim věnuje velkou pozornost a dodává jim doslova hmatatelnou živelnost (přikladem budiž výborná scéna s vynášením odpadků), přižemž postupně, a velmi pomalu, staromylským způsobem navozuje tíživou náladu pomocí brilatní práce s prostorem, dlouhými záběry a příjemnou segmentací děje. Zároveň nevtíravě pracuje s diváckým očekáváním a drží se hesla, že čím méně toho vidíme, tím více se bojíme. Skvěle fungují i humorné vložky, které atmosféru nijak neodlehčují, ani na ní neparazitují, ale vzhledem k obeznámením s postavami jsou přirozené a v určité symbióze. Pro mě osobně nejatmosféričtější horror loňského roku, který hravě strčí do kapsy i toliko oslavovaný Insidious.

Hijo de puta! Druhá řada Epitafios jednoznačně naplnila všechna očekávání, a to i přes veškeré změny, ke kterým došlo. Postavy se už neztrácejí v oblacích cigaretového kouře (Renzo si nezapálí jedinou cigaretu!) a s identitou vraha ´sme obeznámeni prakticky okamžitě. Ovšem postupné odhalování jeho minulosti a zázemí je stejně bizarní a šokující, jako odhalování totožnosti prvního vraha. Epitafios 2 nepolevila ani v poměrně explicitním zobrazování násilí a neztratila téměř nic ze své původní atmosféry. Alberto Lecchi opět otevírá důmyslně vystavněné bezvýchodné vyšetřování, které je zahuštěné o značné množství vedlejších narativních liníí, jenž dodávají dynamiku policejnímu tápání. Na samotné atmosféře se nesmazatelně podepsaly taky znepokojivé rakurzy města. Postavy nepostrádjí nic ze své předchozí plastičnosti, pořád ´sou to jen chybujíci lidé, pro něž je svatá pouze jejich motivace, a "dvojice" záporáků má i tentokrát dokonalé charisma. Navíc v éře CSI kriminálek je doslova osvěžující vidět oldschoolovou krimi, kde moderní forenzní věda znamená, že vygenerování animace tváře trvá několik dní. Co ´sem ovšem zprvu nemohl překousnout, byla přítomnost nadpřirozeného prvku v podobě média, které udržuje určité psychické spojení s obětmi a detektiva s citlivým nosem. Na druhou stranu, jejich schopnosti ve výsledku nehrají natolik důležitou roli, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dalším minusem ´sou představitelé dětských rolí. Ačkoli jich je v seriálu poskrovnu, jejich nepřesvědčivost spolehlivě vrací zpět do reality. A v neposlední řadě mě zamrzela i absence dokonalého finálního vypointování první řady, i když závěrečná hra na kočku a myš neměla daleko k naprosté katarzi. Je třeba ale mít na paměti, že Epitafios nepodléhají klasickému seriálovému schématu. Tohle je nový příběh s novým tvůrčím přístupem a novými pravidly, který s odstupen času jen dozrává.

Jak navázat na něco tak absurdního jako Human Centipede? Samotná premisa se nijak více rozvinout nedá, Tom Six se proto vydal tou nejprostší cestou. Tedy rozšířením ´řetězce´, intenzivnější mírou brutality a nahrazením doktora Heitera ještě bizarnější karikaturou. Druhá stonožka tak není ničím vyjímečnější ani originálnější, ale definitvně zábavnější. Samotná sebereflexe i obsazení hvězdy prvního filmu je nadmíru funkční a přesunutím děje z filmové fikce do reality získává druhý díl fyzičtější formální stránku. HC2 doslova přetéká humusem a zvrhlostí, to, co v Six v prvním filmu jen naznačil, tady explicitně demonstruje. Vše je ještě korunováno Martinovou neznalostí medicíny a jeho ptimitivními nástroji. Místy ale až zbytečně silně tlačí na pilu samoúčelnosti a závavěrečnou naturalizací reality natrhává Tom Six anus akorát sám sobě.

We´ll make love until we die... Vynikající ohlédnutí za jednou kultovní klasikou, kde štáb i herci dokazují, jak hluboko pod kůží jim zůstala. Tradiční poplácávání po zádech vynahrazují ironické komentáře všech zúčastněných (a že na nich producenti nešetřili), enormní množství informací a opravdu dujemná pocta Danu O´Bannonovi. Ve výsledku ´sem jenom litoval, že More Brains mají jen 120 minut a ne dvakrát tolik.

Dosud nejtemnější a nejdrsnější adaptace Warnerů, která si zároveň skvěle drží Millerovo tempo a dokonale zachycuje atmosféru jeho předlohy.

Final fetish. Satirický scénář Vernona Chatmana realizovaný ve vší serióznosti dal vzniknout zcela nové subžánorvé formě – apocalypse porn. Filmy pro dospělé nikdy nebyly (meta)fyzičtější. Final Flesh se záměrně vyhýbá sexuálním scénám a naopak dává prostor "dramatickému" projevu angažovaných pornoherců. Sex se stává abstraktním pojmem, zato veškerá abstrakce je zhmotněna explicitně. Mysl a fantazie jsou nejsilnější stránkou lidského těla a projevem tělesnosti. Chatman pracuje s motivy reinkarnce i vzkříšení a prokládá je nesčetným množstvím popkulturních odkazů. U svých postav doslova probouzí jejich neherectví, což posouvá veškeré dialogy do úplně jiné dimenze a dává plně vyniknout zvrhlým myšlenkám jako je ukusování penisu vedoucí ke zmrtvýchvstání nebo třeba strouhání přirození coby návrat k přírodě. Něco tak bizarního a dokonale absurdního člověk nevidí každý den. Kdyby Final Flesh vznikl před třiceti lety, dneska by z něj byl kult. Flesh psyché.

Bezcharakterní ramenáč s tím nejotravnějším možným parťákem ve sterilním zpracování, které nabízí jen nudný případ a minimum vtipných momentů. Čistá svatokrádež italské horrorové legendy!

Carpenterův návrat a stylový old school výlet zpět do 80. let sice zrovna neoplývá originalitou, ale za to stále dokáže spolehlivě vtáhnout do děje, překvapit staromilskými lekačkami a vytvořit příjemnou atmosféru, které jen nahrávají fantastické nájezdy kamery a hravý soundrack.