Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Horor
  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný

Recenze (357)

plakát

Come True (2020) 

Hypnotickej zážitek. Po nevýrazném Our House se Anthony Scott Burns pustil do čistě autorského počinu a podařilo se mu vytvořit uhrančivou retro-futuristickou odyseu napříč sny. Jeho Come True je naprosto opojnou symetrií obrazu se zvukem, kde tajemnou auru celého filmu dokonale uvozují chladné, místy až neonové barvy tepající do rytmu synthwave spolu s opakovanými nájezdy do zneklidňujících nočních běsů. Burnsova důmyslná práce s kamerou, svícením, střihem a hudebním podkresem je stejně omamná a intenzivní, jako tematizované procitání ze spánkové paralýzy, které vede k těm nejmrazivějším momentům snímku. Podobně silné dojmy jsem si naposledy odnášel ze Starfish. Navzdory tématu a působivým výjevům z nočních můr ale rozhodně nečekejte čistokrevný horor, jinak tu žánrovou frustraci prostě nedáte.

plakát

Meandre (2020) 

Extrémně klaustrofobická variace Kostky, která efektivně pracuje nejenom se stísněnými prostory, ale i dalšími formami úzkostí. Originality sice Meander příliš nepobral, všechno ale vynahrazuje svou formální stránkou a bravurní one woman show Gaiy Weiss. Futuristické kulisy těsných tunelů spolu s promyšlenou kamerou a efektním sound designem dávají na vlastní kůži zakusit veškerou frustraci hlavní hrdinky. Všudypřítomná nejistota a vražedné překážky z filmu dělají působivou adrenalinovou jízdu, která divákovi prakticky nedá prostor ani vydechnout. To neustálé brnkání na nervy je natolik skličující, že jsem ochotný odpustit i ten nevýrazný a zbytečně alibistický konec.

plakát

Conductor (2018) 

Brilantně zvrhlá synestezie. Už se nemůžu dočkat celovečerní verze.

plakát

Krvavá nevěsta (2019) 

Fucking rich people. Půvabně zvrhlé a nebývale hravé. Krvavá nevěsta je svěží černohumorná variace na Connellovu povídku The Most Dangerous Game s boží Samarou Weaving, whedonovskými postavami a dostatečnou dávkou brutality, co příjemně odsýpá, sympaticky pomrkává na Schoedsackovu adaptaci a zvládne i překvapit.

plakát

Noční můry z temnot (2019) 

Je vidět, že se Scary Stories to Tell in the Dark snaží o vytvoření moderní amblinovky, a místy tak dokonce i vypadají, jenže jim prostě chybí ta jiskra. Chápu, proč se Øvredal s del Torem nevydali cestou povídkové antologie, ale ve výsledku se to paradoxně ukázalo jako ta největší slabina filmu. Ono to hrozně hezky vypadá, taky Gammellovy ilustrace se podařilo oživit až nebývale věrně (jak ty mi v dětství naháněly hrůzu) a kdykoli dojde na výjevy ze Schwartzových příběhů, dostaví se i příjemné mrazení, nicméně všechno ostatní mezi tím je strašně prázdné. Jednotlivé povídky jsou na sebe totiž jen lacině naroubované ohranými učebnicovými triky. Dětské postavy navíc nejsou dostatečně sympatické, dobový kontext je smutně nevyužitý, dialogy šustí papírem, ale hlavně chybí nějaká ta atmosféra. Přijde mi, že Øvredal s každým svým dalším filmem hrozně upadá. Ale abych jenom nekritizoval. Má to přímo boží intro za doprovodu Donovanova Season of the Witch a skvělý cover téhož songu od Lany Del Rey. Což je ovšem na adaptaci Schwartze s Gammellem setsakramentsky málo.

plakát

Ostrý holky (2018) 

Macho (wo)man. Francouzská variace na buranský film s afektovaným Denisem Lavantem a jeho nohsledy, co likvidují tým emancipovaných volejbalistek za falešného zpěvu toulavého barda. Girls with Balls je nebetyčná pitomost s nelidskou koncentrací blbosti a idiotských nápadů. Zprvu jsme kroutili hlavami a pak už jsme se jenom smáli. A smáli jsme se snad tři dny. Zasloužený odpad, který si těch pět hvězd tvrdě vydřel. Nutno vidět v dobré společnosti s dobrým pitím.

plakát

Godzilla II Král monster (2019) 

History shows again and again how nature points out the folly of man. Godzilla II dokazuje, že MonsterVerse je tím vůbec nejlepším pozápadněním východního díla. Američani všechno racionalizují a tentokrát to paradoxně je jen ku prospěchu celého univerza. Godzilla Garetha Edwardse byla atmosférickou žánrovkou postavenou mimo klasické stereotypy, co skládala poctu primárně Hondově filmu z roku 1954 a monster filmům obecně. A jako taková funguje v rámci MonsterVerse na chlup stejně, jako první Godzilla vůči svým následovníkům z původní série. Oproti ní je totiž pokračování Michaela Dougherty epický love letter plný akce a dech beroucích monster bitev. King of the Monsters vzdává hold celému Toho kánonu ve všech jeho aspektech a divoce rozkopává vrátka sdíleného vesmíru dokořán. Dougherty si je moc dobře vědom, v čem spočívá kouzlo kaijû žánru a stejně tak dobře ví, čeho si na něm fanoušci nejvíc cení. Na jeho filmu je to zatraceně znát. A že je určený primárně fanouškům z něj automaticky nedělá film špatný. Dougherty prostě promění ve zlato, na co šáhne. A to pomrkávání na konkrétní G-filmy nebo třeba Carpenterovu Věc je prostě boží.

plakát

My (2019) 

Nedivím se, že Peelovi učarovalo Twilignt Zone. Serlingova původní antologie se totiž pyšnila nevídanou tvůrčí fantazií, představovala podivné světy reflektující dobovou situaci i surrealistické prostředí jak z divokých nočních můr, co provokovaly závěrečnou pointou a nevybíravými konci. A My jsou přesně takoví. Brilantně vyvážená směs hrůzy s humorem, která působivě vrší jeden znepokojivý moment na druhý a dokáže být nevtíravě kritická a po čertech aktuální zároveň. Peelův vypravěčský talent jen podtrhuje dokonale uhrančivá hudba Michaela Abelse a výborná Lupita Nyongo, která si svou dualitou krade většinu filmu pro sebe. Jakmile si to pořádně sedlo, jsou za mě My výrazně komplexnější a zábavnější než Uteč. Bohužel se ale asi budou potýkat se silnou žánrovou frustrací a řada diváků bude toho dojmu, že jsou chytřejší než film.

plakát

Všechno nejhorší 2 (2019) 

Multižánrový mišmaš s boží Jessicou Rothe, který je stejně svěží a zábavný jako jednička. Kéž z toho vznikne další frančíza.

Reklama

Reklama