JAn

Roku 1963 se H. G. Lewis spolu s produkčním parťákem Davidem F. Friedmanem rozhodli vstoupit do neprobádaných vod žánrové kinematografie a bez jakýchkoliv ambicí natočili laciný shocker o fanatickém uctívači egyptské bohyně, který pro svou modlu vraždí a připravuje maso svých obětí. Odvážný počin plný naporcovaných končetin a dalších atrakcí jako trhání jazyka z úst tehdy zbořil dobové tabu explicitního násilí a pro upřednostňování krvavých záběrů před nosným příběhem se zapsal do dějin jako historicky první splatter film. Dnešní optikou už jde o úsměvný brak s afektovanými neherci a okatými triky, který je otrlý z úplně jiných důvodů, než v době svého vzniku. Nicméně jak prohlásil sám Lewis, Krvavá hostina sice „není dobrá, rozhodně ale byla první svého druhu.“ A to už jí nikdo neodpáře.

Nevím, jestli měl kdy český thriller vymezené nějaké mantinely, ale s klidem by se dal popsat jako #annaismissing.

Romero nepřestává překvapovat ani po svém odchodu. Po The Amusement Park se týmu z Pittsburské univerzity podařilo najít další z jeho ztracených snímků, a sice krátkometrážní Jacaranda Joe z roku 1994. Bezmála 17 minutový kraťas natočený ve spolupráci s pedagogy a studenty z Valencia College vychází z Romerova nerealizovaného filmu The Footage, na kterém pracoval v průběhu 70. let. Snímek zachycující televizní štáb dokumentující loveckou výpravu, co náhodou narazí na bigfootí rodinku, se mohl stát historicky prvním found footage hororem, nicméně Romero dal nakonec přednost jiným projektům. K látce se vrátil o 20 let později právě s jacarandským Joem, místo výraznějšího experimentování s formátem nalezeného záznamu ale vytvořil jen určitý koncept, na němž si roky před The Last Broadcast a Záhadou Blair Witch zkoušel, jestli dokumentární forma vůbec může působit děsivě. Jacaranda Joe je typicky "romerovskou“ reflexí dobových talk show, v níž se slizký moderátor honí za nejnovější senzací, kterou vyvolal roztřesený záznam seskveče z noční expedice. Přestože většinu stopáže tvoří studiová debata nad možností existence podobného tvora a ona hororová část je vtěsnána do jediné scény, se Romerovi daří vytvořit solidní atmosféru (při níž nejde nevzpomenout na britské Ghostwatch) a na poli několika málo minut stihne působivě rozehrát všechny motivy příznačné pro svou tvorbu. Hlavně ale opět demonstruje, nakolik výjimečným a vizionářským filmařem byl. Perličkou zůstává, že v době realizace tohohle kraťasu se na Valencia College vyskytovali i Eduardo Sánchez a Gregg Hale, kteří stáli za blairwitchskou senzací. [Viděno na Pitt Horror Studies]

Dánové možná tlačí hygge přístup k životu, ale dokážou být taky pěkně deprimující. Nepřivolávej nic zlého je krajně znepokojivá podívaná, co se pomalu, ale o tom soustavněji zažírá hluboko pod kůži. Chytře a provokativně vystavěný snímek je ochotný zajít tak daleko, jak jen ho divák nechá. Ta finální beznaděj vás doslova semele. A přiznám se, že jako s rodičem to se mnou hnulo dvojnásobně a to na hodně fyzické úrovni.

Dual se na první dobrou možná tváří jako high-concept sci-fi thriller, jenže to by za ním nemohl stát Riley Stearns. Jen krátce po dynamické expozici lákající na líté duely s nepotřebnými klony na scénu nastupuje tradičně neurotická Karen Gillan a drsnou akci střídá kousavá satira tematizující bezvýchodnosti života v blízké budoucnosti. Stearnsova novinka jakoby vypadla z ranku Černého zrcadla a na jednu stranu nešetří svérázným černým humorem, ale na tu druhou dokáže být stejně tak dobře temná, deprimující a emotivní, čemuž výrazně nahrává i antiklimatický a o to tragičtější závěr. Rozhodně nečekejte žádný nervák, Dual je hlavně nevybíravou charakterovou studií. A Gillan je ve své výstřední dvojroli neskutečně autentická.

Rozhodně působivý proof of concept, který sympaticky pomrkává na Blattyho Exorcistu 3. Spenser Cohen si určitě zaslouží prostor k realizaci něčeho dlouhometrážního. A ideálně se Sophií Thatcher v hlavní roli.

Uctivé pokračování, které vzdává hold nejen Wesu Cravenovi, ale i všem fanouškům originálu. Chytré, hravé a zatraceně zábavné. Filmový odkaz žije i pro další generaci.

Hypnotickej zážitek. Po nevýrazném Our House se Anthony Scott Burns pustil do čistě autorského počinu a podařilo se mu vytvořit uhrančivou retro-futuristickou odyseu napříč sny. Jeho Come True je naprosto opojnou symetrií obrazu se zvukem, kde tajemnou auru celého filmu dokonale uvozují chladné, místy až neonové barvy tepající do rytmu synthwave spolu s opakovanými nájezdy do zneklidňujících nočních běsů. Burnsova důmyslná práce s kamerou, svícením, střihem a hudebním podkresem je stejně omamná a intenzivní, jako tematizované procitání ze spánkové paralýzy, které vede k těm nejmrazivějším momentům snímku. Podobně silné dojmy jsem si naposledy odnášel ze Starfish. Navzdory tématu a působivým výjevům z nočních můr ale rozhodně nečekejte čistokrevný horor, jinak tu žánrovou frustraci prostě nedáte.

Extrémně klaustrofobická variace Kostky, která efektivně pracuje nejenom se stísněnými prostory, ale i dalšími formami úzkostí. Originality sice Meander příliš nepobral, všechno ale vynahrazuje svou formální stránkou a bravurní one woman show Gaiy Weiss. Futuristické kulisy těsných tunelů spolu s promyšlenou kamerou a efektním sound designem dávají na vlastní kůži zakusit veškerou frustraci hlavní hrdinky. Všudypřítomná nejistota a vražedné překážky z filmu dělají působivou adrenalinovou jízdu, která divákovi prakticky nedá prostor ani vydechnout. To neustálé brnkání na nervy je natolik skličující, že jsem ochotný odpustit i ten nevýrazný a zbytečně alibistický konec.

Brilantně zvrhlá synestezie. Už se nemůžu dočkat celovečerní verze.