berg.12

Na válku Jihu proti Severu mám jinší bijáky, i když jim možná Griffith vydláždil cestu. Za ten zbytek se tentokrát může jít i s celou svou filmařinou vycpat.

Bachova Lovecká kantáta, je vedle "Somewhere over the Rainbow" hlavní parafrázovanou filmovou hudbou. A zcela záměrně, protože i hudba tak tematizuje hlavní motiv "Austrálie", kterým je vztah člověk-země a smíření v postavě malého Nullaha provázejícího celým filmem. Romantika je tu někdy paradoxně spíš na škodu, stejně jako Luhrmannovy stylistické hrátky.

Jak je vám na párty, kde jste jen vy střízlivý, protože musíte odvážet domů? Chvilku vás to možná baví, ale pak už si spíš přejete, ať už je hlavně konec.

Sledovat dokument o natáčení je skoro stejně tak dobrodružné, jako sledovat film samotný. Na místo obvyklého plácání po ramenou jak každý dělal "great stuff", je to od počátku Golgota a Waterloo v jednom. Hořká a trnitá cesta produkčním labyrintem a totální tvůrčí disharmonií. A je opravdu zázrak, že jako Waterloo skončil jen film samotný a ne Terry Gilliam. Jeho anděl strážný musí být bezmezný filmový fanda.

To se snad ani nedá hodnotit. Má-li tohle být svého času áčková pákistánská (Lollywoodská) produkce, tak vidět něco jiného by mohlo znamenat nezodpovědný hazard se svým zdravím (na turecké bootlegy to ovšem nemá). Ale vidět film s chai, šíšou a občasným pákistánským překladem do lámané angličtiny má své kouzlo. Nakonec jedna vyčerpávající anglická recenze tohoto fenoménu.

Oproti Lennymu je takový "Larry Flynt" didaktický dokument pro střední školy. A Bob Fosse se u mě řadí mezi nemnoho režisérů (vedle třeba Lynche), kteří mě donutí prožívat věci v rozporu s mým naturelem i přesvědčením.

Vřele doporučuju originální konec (není součástí DVD), který není jen jinou variantou jedné scény, ale více jak 20 minut původního zakončení broadwayského muzikálu. Byla to verze upřednostňovaná tvůrci i režisérem, přetočená po silně odmítavých reakcích testovacího publika a posouvá film od komedie více k hororu. Nářky některých hodnotících nad tím, že v muzikálu se zpívá, mě celkem pobavily, muzikál skvěle těží ze své absurdní komičnosti a "Rocky Horror Picture Show" poráží alespoň o tři délky. A také to je snad jediný film, kde snesu Steva Martina.

Jedni šťastní, druzí nešťastní, nešťastná začne svádět šťastného. To je na 90 minut celé. Spíše drama než komedie, pár dopisů, pár mezititulků, jinak vše vyprávěno obrazem. I když Lubitsch není tak sugestivní jako třeba Murnau nebo Lang, jeho schopnost pohybovat se s grácií jak na poli zvukového tak němého filmu je obdivuhodná.

Patriotický snímek, který se v Americe stal jedním z největších kasovních trháků během druhé světové války. A je to celkem pochopitelné. To ovšem neznamená, že by tím jako biografický a muzikálový film nutně něco ztrácel. "Gangster" James Cagney v pro něj netradiční roli všestranného performera, jež je ztělesněním sebevědomí, odhodlání, vlastenectví i rodinných hodnot. Stejného sebevědomí, s jakým Cagney prakticky všechny své hudební výstupy s úsměvem na rtech jen odrecituje, aniž by to někomu mělo přijít divné.

I když zpočátku nevypadá nic moc, jde o příjemnou komedii, z níž jednoznačně lepší je první polovina odehrávající se v exotickém alpském podhůří a romantických řepkových lánech. Shahruk Khan v bavorském kloboučku má vážně ránu, škoda, že do nějakého drindlu neoblékli i Kajol. Dneska by už oba na nějakém tom evropském nádraží jen tak bez problémů nenatáčeli.