Rob Roy

Ford se přímo mazlí s vedlejšími postavami a humorem. Jemným, aby z filmu nebyla fraška, ale zároveň velmi zábavným, hřejivým a milým. A tím nemyslím jen v tomhle filmu, ale např. i ve Stopařích, či How Green Was My Valley. Někde jsem četl, že Fordovy filmy se pohybují na hranici sentimentu, stačilo by jen trošku přidat a spadly by. Jenže tam nikdy nespadnou a proto jsou to lidské, silné příběhy, které dokážou dojmout a oslovit. Možná proto jsou tolik považované za něco jako "národní americké bohatství." Není to Peckinpah, není to syrové, ale skvělá filmařina určitě.

Moje první béčko od Cormana mě potěšilo tak napůl. Plusem je stylizace (viz ostatní komentáře), mínusem to, že 80 minut je pro adaptaci téhle povídky (četl jsem) asi tak o 30 minut víc než snese. Ovšem ta "galerie rodinných portrétů" je vskutku fascinující...

Můj první "čtyřicátkový horor" producenta Vala Lewtona. Borise Karloffa jsem tu viděl poprvé v jeho opravdové podobě. Je největším tahákem filmu spolu s působivým nasvícením a hezky vyvedenými interiéry. Strach samozřejmě nečekejte a Bela Lugosi je tu minimálně, ovšem jejich společná scéna stojí za to.

Vidět Bourneovo ultimátum a zemřít... -- Jak popsat zážitek z filmu, kde se na začátku musíte fakt kurevsky zhluboka nadechnout, protože pak už na dýchání nebude čas? Filmu, kde je je každý záběr v akci jen přesně tak dlouhý a a ani o setinu víc, jen aby jste si z něj dokázali vyextrahovat potřebnou informaci, kterou podává. Žádné opájení se kompozicí, barvami, rozmístěním postav a předmětů v záběru, ale jen účelová filmařina. Když jde o kejhák, není čas přemýšlet a "vychutnávat", jako diváci budete vlastně ve stejné pozici jako Bourne :) Žádný přestávky na chcaní, i kouknutí na čas na hodinkách a můžete přijít o informaci, tohle je rozjetej vlak, kterej nikde nestaví. Geniální a jsem smutnej, že je konec, ale pokračování už nechci určitě. Jen blázen by se pokusil trumfnout tohle...

Jeden z nejslavnějších filmů vzniklých za německé okupace Francie. V prostředí maloměsta vzrůstá paranoia a vzájemná podezřívavost a nedůvěra prostřednictvím anonymních pomlouvačských dopisů. V kontextu doby a situace ve FR zajímavé dílo, ale na můj vkus příliš rychle nahozené a nepropracované vztahy mezi postavami (viz Clouzotovy Ďábelské ženy, s těmi jsme měl stejný problém).

"Is that gasoline I smell?" Některé scény z Vrány si pouštím už několik dní a pořád se jich nemůžu nabažit. Vynikajicí atmosférická záležitost, která může připomenout Batmana (střechy, vizáž města, tma), ale je více osobnější a emocionálnější. Akční scény jsou na rok 94 nečekaně dobré a Brandon Lee jako temný klaun charizmatický. Pokud by byl bez nějaké složky zážitek jen poloviční, byla by to hudba, o písničkový hudební doprovod Vrány bych běžně ani okem nezavadil, ale teď už vypaluju Burn od The Cure několik dní pořád dokola...dobrý film dělají i zajímavé nápady, kterých si tady užijete spousty, třeba ten roztomile dekadentní, ale zároveň asi ten nejjednodušší :))) styl, kterým se Brandon dostává ze střech na zem, při jeho prvním "sestupu" jsem jen udiveně koukal a v hlavě mi rotovalo "kurva co to?" a v duchu jsem se smál :). Vráně jsem se dlouho vyhýbal, jak tady tak koukám, pro spoustu lidí to je film jejich mládí, ale jak se říká - pozdě, ale přece..."V rozpacích ďábel stál a cítil jak vznešené je milosrdenství"

Krásný film. Přesně jak říká betelgeuse. Občan Kane byl možná progresivní, ale tenhle film má Srdce, byl jsem z toho naměkko (otec rodiny Donald Crisp je úžasný, Oscar nemohl jít jinam). Sorry, Orsone, já mám jasno...90%

Paul Schrader, scenárista Taxikáře, si nejspíš opět dobře zmapoval prostředí "sexprůmyslu"a natočil přesvědčivý a atmosférický příběh bez zbytečných atrakcí (zato se skvělým Georgem C. Scottem) o nábožensky založeném tatíkovi ze středozápadu, který pátrá po své dceři v L.A. a zjišťuje, že existuje i o dost jiný svět než na který je zvyklý. Výborná hudba Jacka Nitzscheho..... hurá na Mishima: Life in Four Chapters a Modré Límečky

A: Musíme vám něco říct B: (Woody Allen): Co? Co? tak už povídejte A:Jack a já se rozcházíme B: Aha, Chápu. Ale nic vážného, ne? ----- Standardní komentář si odpustím, omílal bych již řečené a místo toho nahodím ještě jeden bonmot: "Nebo byla teorie permanentní partnerské touhy mýtus, jako třeba společný orgasmus? Rifkin a jeho žena ho zažili jen jednou, v okamžiku, kdy je soudce rozvedl."

Arnold byl fakt GOD.. a měl to v hlavě srovnaný. Ta sebejistota a klid, která z něj tady čiší v každé chvíli (v kontrastu s ostatnímu kulturisty) kdy je v záběru, je ohromující. On prostě věděl, že je nejlepší.