gjjm

gjjm


21 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 13 19 25
    • 12.9.2011  11:23

    Vždycky mne zajímalo, jak je vlastně Gibusíkova slavná věta francouzsky. Nic moc: "si j'aurais su j'aurais po v'nu."

    • 19.3.2011  20:52
    Obřad (2011)
    ****

    Někteří jsou ďáblem (nebo, řečeno o něco sekulárněji s C. G. Jungem, se svým vlastním duchovním stínem) pokoušeni a upadají v pokušení, jiní vcelku pokojně koexistují ve lhostejnosti k dobru a zlu... A někteří proti němu činně bojují. A ti v první linii jsou nejvíc ohrožení - je s podivem, že si tuhle jednoduchou pravdu doposud v satanských horrorech nikdo neuvědomil. Velice dobrý exorcistický horror a zároveň poněkud filosofující příběh o víře a pochybnostech na pozadí exorcistického výcviku mladého jáhna (ovšem pojatý naprosto neutrálním způsobem a ponechvájící jakékoliv řešení na divákovi; netáže se ani tak po existenci a povazee Boha, ale spíše po existenci a povaze hříchu, což je otázka zdánlivě politicky korektnější a méně závažná, ale ve svém důsledku mnohem palčivější pro všechny formy náboženských a nenáboženských smýšlení), kupodivu nikoli vykrádačka starých satanských horrorů, ale snaha vytvořit něco nového, s novými nápady, novou imaginací a novým stylem (mula s červenýma očima se dost povedla) - ovšem navazující i na klasiku (Hopkins). Film vcelku zajímavě spojuje severskou filosofičnost, americkou spektakulárnost a italskou imaginativitu. Potěšila mne rovněž absence jakéhokoli romantického příběhu, byť se k němu jednu chvíli schylovalo. Že by v této oblasti konečně svítalo na lepší časy?

    • 17.3.2011  13:49
    Mankurt (1990)
    *****

    Adaptace jedné z dějových linií románu Stanice Bouřná aneb Den delší než století aneb A věku delší bývá den od Čingize Ajtmatova (jsou to tři různé verze téhož románu, jen upravené každá pro jinou cenzuru) a jeden z mála turkmensky mluvených filmů v historii, prý slibný, leč nerozvinutý začátek filmové historie turkických národů. (Nemohu si odpustit jednu polokonspirační teorii, podle níž jsou Moravané v podstatě turkickým národem, anžto první moravský kníže Mojmír byl vlastně do východní Evropy zabloudivší potomek nějaké perské či turkmenské královské dynastie; proto se Moravané ve středověké řečtině občas nazývají Margi, stejně jako nějaký turkický kmen - ano, samozřejmě je to blbost, ale musíte uznat, že to má jistý půvab.) Čas je neurčitý, období, kdy kočovní velbloudáři úpěli pod krutostí barbarských nájezdníků (může to být právě tak třinácté jako dvacáté století - v těchhle končinách se svět nemění), prostor jsou nepřehledné, široširé stepi střední Asie (v knize v oblasti Sary-Ozek, ve filmu někde na tureckých hranicích); příběhem je mýtus o mankurtech, otrocích, jimž byla krutou procedurou zničena paměť, o ztrátě identity (osobní, kulturní, národní, náboženské - dosaďte si, co je Vám libo) a jejích hrůzných důsledcích. Nejde o obvyklý kulisovokostýmový historický film, ale o zfilmovaný mýtus, kde je reálná složka zredukována na bezvýznamné minimum, kde záleží nikoli na příběhu, nikoli na historických reáliích, ale na prolínání metafysiky s ethikou, kde se skutečné drama odehrává v rozporu v základních filosofických otázkách, v problémech paměti, identity, svého umístění ve světě lidském, přírodním, nadpřírodním, toho, zda a jak je možné člověka z této posice vyrvat a jak strašlivé důsledky to může mít, zda pak zůstane člověkem a zda pak zůstane aspoň něčím, jak moc záleží na naší identitě, jak moc se musíme hlídat, abychom nezapomněli... Protože paměť, naše i cizí, to je kontinuita, paměť je nesmrtelnost, ztráta paměti je vražda vlastní matky (takto metaforicky, v mýtu doopravdy), zničení vlastních kořenů (čímž se myslí také, ale nikoli pouze, odnárodňovací procesy v SSSR, odnáboženšťovací postupy v ČSSR - náboženská kultura je právě tak důležitou součástí lidské identity, jako kultura národní, ač si to my, obyvatelé ČR, z náboženského hlediska učebnicoví mankurti, těžko přiznáváme ... ale také globalisace, veškeré mustrování lidských individualit a tak dále). Můžeme se nechat ovlivňovat, to ano. Můžeme s ovlivněními pracovat, zlepšovat svou paměť, totiž svou vlastní kulturu, svou vlastní identitu, ať už národní, náboženskou, ethnickou či osobní, o cizí inspirace... Ale nesmíme ji ztratit. Jsme - dovolíte-li mi pokračovat ve výkladu tohoto mythu - jacísi strážci pokladnice. Můžeme z ní brát, musíme do ní dávat - ale za žádnou cenu ji nesmíme ztratit. I to je - podle tohoto mythu - smysl lidského života; sloužit Něčemu Vyššímu, což jsou v tomto případě naše vlastní kořeny, prameny naší identity. A když ji ztratíme, můžeme se sice dopustit strašlivých zločinů na svých vlastních kořenech a pramenech, ale přece jen máme naději, protože i když si nepamatujeme svoje vlastní jméno, původ a rodiče, když už neznáme písně své země, abych se trochu podržel působivé turkické imaginace a nepřeváděl ji zas tak násilně do stylu evropské essayistiky, není nám zavřena cesta tam, kde jsou pravé kořeny lidství, nezávislé na identitě - k přírodě, k Zápřírodí, k Slunci a Měsíci, s nimiž jediným mankurti mohou mluvit, k Božství (?)... To je zhruba význam (aspoň jak já jej vnímám a pro sebe interpretuji) Ajtmatovovy knihy, a jsem nesmírně rád, že to aspoň někteří filmaři nezkreslili nebo neztrapnili, jak to tak bývá. Že se aspoň někomu podařilo zfilmovat mythus jako mythus a ne jako efektové drama. (A taky jediný případ, kdy jsem měl tu čest slyšet, že se obvykle poněkud katalepticky působící ruští lektoři, možná strženi působivostí filmu, doopravdy snaží hrát, dokonce nezávisle na Turkmenech a docela slušně...) A citát na závěr? Někde jsem četl, že důkazem mythovosti mythu je to, že z nejbanálnější frase udělá magické zaklínadlo. Svatá pravda... Kak těbja zavut? Man-kurt! Man-kurt! (P. S. Nikomu to neříkejte, ale dá se to najít na Youtube.)

    • 5.2.2011  22:15
    Noční host (1961)
    ***

    Komorní studie lidské arogance a sebeklamu nadřazenosti, maskované za volnomyšlenkářství. Esesák totiž nemusí být esesákem pouze mezi ostnatými dráty Auschwitz-Birkenau, s esesáky duší (jak to vlastně bylo s Huppertovým skutečným esesáctvím? co když ve filmu jen blafuje...?) se můžeme setkat kdekoliv, třeba i jednoho dubnového večera roku 1961 v hospůdce třetí cenové skupiny v socialistickém Československu... Nebo mezi paneláky, čnícími do kyselými dešti rozežraného brněnského nebe v desátém roce třetího milénia od chvíle, kdy jeden člověk (Člověk?) z Nazaretu kráčel po Křížové cestě. Krutost je pochopitelně nepoměřovatelná, nicméně kořen jejich zrůdnosti je tentýž - přesvědčení o vlastním nadlidství. A, jak už to bývá se vším, ex fructibus eorum cognoscetis eos... Film je z celkového úhlu pohledu velice dramatický a temný, i díky skvělým hereckým výkonům, především Růžka a samozřejmě Hrušínského. Zajímavá je Hrušínského role zvlášť ve srovnání s podobně laděným Spalovačem - filmový Karel Kopfrkingl nevychází pouze z Fuksovy knihy, ale i z Hrušínského starších rolí, mj. z téhle - a nepochybně se Hrušínský při promýšlení postavy neostýchal využít zdejších zkušeností. Děj se odvíjí překotně a snad trochu nesouvisle, někdy je myšlenky postav celkem obtížné sledovat. Příběh filmu i kamerově i dějově výborně využitá paralela Kalousových koncentráčnických zkušeností a současných momentů nemají příliš mnoho chyb, zřejmě díky Aškenazyho předloze, jednotlivosti však příliš zvládnuté nejsou - dialogy s rádobyhumornými či rádobypolitickými prvky zdaleka nepůsobí tak, jak by mohly, atmosféra je dosti chabá a vývoj postav poněkud zmatený. Po stránce kvalitativní je film naprosto průměrný, nijak nevyniká a je plný chyb či nepříjemných, na různých problémech zadrhávajících záběrů či prvků, nicméně je ve své nijak výjimečné kvalitě natolik zajímavý svým obsahem a podněty k zamyšlení, že rozhodně stojí za to jej vidět. Průměrný, spíše horší film, ale ve své průměrnosti nesmírně zajímavý.

    • 27.12.2010  20:55
    Billy Elliot (2000)
    odpad!

    Tento film je blbý z mnoha důvodů, jednoznačně nejvíc mi však vadilo to, že ztotožňuje vzdor pubertální se vzdorem existenciálním a coby projev životní filosofie oslavuje dočasnou hormonální nevyrovnanost.

    • 6.12.2010  16:53

    Slavná legenda jako filmová báseň Georgese Meliese. Zoufalý Ahasver bloudí ponurou krajinou, vzpomíná na svůj zločin na Kristovi nesoucím kříž (už trochu okoukaná, přesto hezká dvojexposice). Setkává se s ďáblem, který ho bude věčně pokoušet, protože je mu dána vláda nad tímto světem a Ahasver jím musí věčně bloudit, andělem, který symbolisuje pro něj navěky nedostupný ráj, zmítán bouří prochází světem, dokud si na vlastní kůži neuvědomí tíhu Věčna, které před pradávnem urazil... Legenda, která je občas nesmyslně zneužita antisemity, patří podobně jako faustovský příběh k archetypálním motivům evropské civilisace a kultury - a tento film, ač je pojatý jako extrémně symbolická a atmosférická filmová báseň, vystihuje základní motivy a myšlenky tohoto mythu dobře a poeticky. Skoro bych neřekl, že byl Melies schopen natočit něco tak ponuře básnivého... Ač se to občas uvádí, film v žádném případě není adaptací stejnojmenné knihy Eugena Sue. Kniha, zajímavá tím, že proti sobě popudila všechny složky tehdejšího myšlenkového světa, židy, křesťany i atheisty, využívá naturalistickými románovými postupy postavu Věčného Žida k velmi povrchní a silně konspirativní společenské kritice - s Meliesovým filmem nemá nic společného.

    • 31.10.2010  08:25
    Kanibalové (1980)
    *****

    Geniální, jedinečné, dechberoucí dílo, autorský film a ultimativní sebevyjádření Ruggera Deodata, který mezi regisseury dvacátého století došel v jistém směru nejdál. Evropští "novináři" přijíždí do Amazonie ve snaze natočit dokument o kanibalských kmenech. Jenže se nechovají právě tak, jak by se na jemné a civilisované gentlemen and gentlewoman slušelo... Mezi spoustou krve, vražd a znásilnění klade film závažné otázky a snaží se na ně odpovědět: Má jedna kultura právo morálně a aestheticky hodnotit druhou? Mohou se vůbec dvě kultury navzájem pochopit? Má nějakou cenu a je morálně správné je násilně (doslova násilně) spojovat? A je vůbec morální o někom něco vypovídat, někoho pro něco soudit? Neplatí spíše biblické (tj. vycházející ještě z původního, nezdegenerovaného, předlogického a mythického stádia lidského myšlení - a právě na kontrastu mezi původním, předevropským myšlením, a prapodivně vyabstrahovaným novoeuroamerickým, je film postaven): nesuďte, abyste sami nebyli souzeni? To je jedna myšlenková rovina filmu. Druhá je jí podobná a rovněž by se dala vyjádřit biblickým citátem: co je to pravda? A co je to pravda ve filmu? Co je to realismus, hyperrealismus a pseudorealismus? Podle čeho můžeme pravdivost filmu posuzovat? A kdo vlastně má právoposuzovat? A kdo má vlastně právo pravdu sdělovat- je to tak jednoduché, samozřejmé a tak všespasitelné, jak nám připadá? Není to všechno spíš děsivě vratké a relativní? Film o mnoha podobách kanibalství, především o kanibalství informačním, krutá, zoufalá a krvavá kritika naší evropské arogance, která se nám může děsivě vymstít, nové světlo do odvěkých problémů evropské civilisace... Skvělá kamera, důvtipný scénář, geniální a neskutečně ostře ironická Ortolaniho hudba, slušní herci, především výborná Francesca Ciardi(ová), v jejíž postavě se základní morální konflikt filmu prolíná nejrozporuplněji (scéna, kdy protestuje proti znásilnění domorodé ženy, je díky ní naprosto fascinující) a která jej také herecky zvládla nejlépe. Vynikající krvavé scény snad ani chválit nemusím (ostatně, jaký by mělo smysl je chválit, mají-li za cíl vyvolat odpor; chvála by musela být pro regisseura spíše urážkou, a to já nechci, an si ho nesmírně vážím), po této stránce se film stal zcela oprávněně legendou. A volta mi chiedo chi sono i veri cannibali? P. S. Viděno dvakrát v české trapně sestříhané verzi a dvakrát v originální italské.

    • 5.8.2010  16:58
    Zelňačka (1981)
    ****

    Dva staříci na francouzském venkově, ze kterého odešly všechny staré "hodnoty", spousta vína a zelňačky a jeden mimozemšťan. Předlohou byla nádherná a zcela jedinečná - to neodvolám - kniha Reného Falleta, fascinující vytříbeným stylem, poetickým jazykem a dost obtížně popsatelným smyslem pro humor (francouzská vesnice druhé poloviny dvacátého století se ostatně od české až tak moc neliší). Musím však říct, že film nemá s knihou skoro nic společného. Příběh je redukován na funésovskou komedii, což sice není zas tak špatná varianta, ale na druhou stranu ve srovnání s originálem je to opravdu docela málo. Předloha je nepochybně na daleko vyšší úrovni, a přestože některé pasáže předlohy jsou doslovně citovány (na druhou stranu, mnoho nádherných episod je bezostyšně vyškrtnuto), nezdařilo se jim dostat se na úroveň originálu. Louis de Funés byl bezpochyby dobrý herec, ale prostě nebyl tím Claudem Ratinierem z knihy. Carmet jako Chérasse je daleko lepší, Villeret je sice oproti knize jen karikatura, ale vůbec ne špatná. Film není tak strašný, jak se všeobecně soudí, jde o docela dobrou funésovskou komedii. Ovšem film podle tak dobré knihy by mohl a měl být mnohem víc než JENOM funésovská komedie. P. S. Zprvu viděno s Lábusovým / Dědečkovým dabingem, později ve francouzštině. Všem, co kritisují či naopak chválí Lábusův či Krampolův dabing, bych rád něco vzkázal: sežeňte si kur ...ehm, sežeňte si laskavě francouzské znění, hodnoťte filmy, ne dabingy. Jakoby bylo v době všudypřítomného warezu těžké sehnat si originál.

    • 25.7.2010  18:03

    Ke shlédnutí v děsivé kvalitě zde: http://www.ingreality.com/forum/f181/within-woods-1978-sam-raimis-evil-dead-prequel-32-min-26738/

    • 23.7.2010  12:47

    Celkem zajímavá kombinace cestopisu a jazykového kurzu konverzace v nýdrlandštině. Kdybych měl o to kejhání aspoň minimální zájem, asi by mne to zaujalo mnohem víc, ovšem celkem hezké kýčovité větrné mlýny a veskrze dobře vybraná hudba. Jelikož je mi vcelku buřt, že to je filmový debut Audrey Hepburn, víc by mne asi zajímalo podobné zpracování jiných jazyků - například estonštiny, jukagirštiny nebo klasické tamilštiny. K vidění zde. http://www.audrey1.org/archives/90/nederlands-in-7-lessen-online

    • 9.7.2010  14:35
    Hellraiser (1987)
    ****

    Barkerův jedinečný svět plný paranoie, zvrácených snů, ďáblů a démonů z nižších světů, perversního i na první pohled "normálního" sexu, předměstské temnoty a hnijících mrtvol mi imponuje. Zatímco v literární podobě mi jeho texty přijdou zmatené, nepropracované, ne dost rozpitvané (myslím po stránce výrazové - po stránce obsahové jsou mi velice blízké), film mu jde výrazně lépe. Forma je ovšemže čiře béčková, autor si zvolil nenáročnou a dobře prošlapanou formu předměstského horroru, přetéká ale obsahem, atmosférou a krvavými démanty, zasazenými s mistrovstvím geniálního zlatníka do koruny uplácané z rozdrceného skla, které řeže při každém doteku. Přímé spojení mezi předměstím a peklem, krásné masky. Jedinou nevýhodou je rádoby metafysický podtext, který by mohl být propracovanější a nejen tak letmo nahozený a zůstávající na úrovni víceméně neškodného BDSM - v tom snad budou lepší další díly. Rovněž postavy z vezdejšího světa jsou takové nevýrazné a člověk je vnímá spíš jako doplňky k dekoraci než jako skutečné postavy a spád děje je trochu zmatený, neplynulý (zhruba tak v 50. minutě jsem měl pocit, že bylo přeskočeno takových deset minut děje, v dialogu s doktorem chybí tak tři čtvrtiny informací, s kterými se později dál pracuje). Přesto velmi působivý horror. Nauč se snášet bolest a zjistíš, že to může být veliká slast.

    • 9.7.2010  14:34

    Oproti spíše konvenčně suburbově laděné jedničce se ve dvojce rozehrává koncert psychosy a bizarrních pekelných visí. Oproti spíše psychologickému Barkerovi, který si ve filmech i knihách libuje v převracení konvencí, bizarních souvislostech a netušených úhlech pohledu je Randel poněkud méně komplikovaný, výrazně morbidnější a také jaksi filmovější - Barker zfilmovává svou visi, kterou už presentoval v knihe, Randel prostě točí film; horror proto působí o trošku přirozeněji (v tom smyslu, že to není vyždímaná kniha, ale prostý film - Randel si také výrazně více a výrazně lépe hraje s kamerou a grafikou). Barker bere "dějové" scény za základ atmosféry, z které může vytvořit svou zajímavou hrůzu, Randel jako nepříjemnou nezbytnost, která mu brání v tom, aby svou nechutnou fantasii rozvinul bez omezení - nutno říci, že Randelovo pojetí je mi trochu bližší. Asi jsem magor, ale cenobité se mi tu líbili o něco víc než v jedničce (a Cenobitka, kterou tu mimochodem hraje talentovaná horrorová povídkářka Barbie Wilde, je v tomto díle mnohem hezčí) a měli tu mnohem víc prostoru. Taktéž líbací scény nemají chybu :-)) Nevýhodou je hudba jak z Harryho Pottera, zírání do kamery, stavba, která navazuje na jedničku a samostatně příliš nefunguje a příšerné dialogy. Pathos některých scén je strašný, ale přeci jen jde o součást stylu snímku. Atmosféra horroru je sice hůře vybudovaná, ale podstatně zajímavější než v jedničce. Zajímalo by mne, jak by byl býval vypadal Laugierův remake.

    • 23.6.2010  20:17

    Vůbec nic jsem od toho nečekal. A pak jsem najednou, bez přípravy, viděl pro mne rozhodně nejlepší film tohoto roku (vím, je teprv červen, ale tak geniální film stěží může něco překonat). Příběh o spisovateli, který píše životopis bývalého britského premiéra podezřelého z terorismu, má sice několik méně promyšlených scén (snad důsledek toho, že se regisseur kvůli svému absurdnímu odsouzení nemohl na přípravě snímku podílet tak, jak by bylo vhodní), ale to je zároveň asi jeho jediná vada. Úžasně výstižná hořká satira na politický i mediální establishment (nepochybně silně ovlivněná Polańského nedávnými zkušenostmi), smíšená s pochmurným politickým thrillerem, v němž Polański mistrně využívá atmosféry naší protiterroristické paranoi, smíšené s bezpečnostními opatřeními, která nic neřeší a nemohou řešit. Celý film je pojat jako obrovská, nepřetržitá a nepředvídatelná pointa a odhalování jednotlivých dílčích point včetně té závěrečné umožňuje udržet diváka v neustálém napětí. Co je na Polańském vůbec nejobdivuhodnější, kombinace komedie plné dokonale černohumorných hlášek a gagů vůbec nekazí atmosféru paranoidního a veskrze deprimujícího thrilleru (ostatně dost podobně to je v Rosemary má děťátko) a obě roviny vnímání filmu se nádherným způsobem prolínají. Připočtetu-li k tomu výbornou hudbu a zvážím-li nezáviděníhodnou, ale o to nesmyslnější situaci, v jaké to režisér natočil (když vás padesátiletá žena žaluje za znásilnění nezletilé, které jste mooožná spáchali před čtyřiceti lety - a i to je diskutabilní, už jste za to jednou byli potrestáni, a teď si soud v "civilisované" Americe, která nezná ani promlčení, usmyslí, že ve skutečnosti nebyli a měli byste být potrestáni pro jistotu ještě jednou, i když to vlastně už nechce ani oběť, jistě nemáte positivní názor na smysluplnost světa), patří to k nejobdivuhodnějším filmům, jaké jsem kdy viděl.

    • 17.6.2010  14:28
    Zadržitelný vzestup Arthura Uie (divadelní záznam) (1979)
    *****

    Podobenství o nástupu Hitlera k moci ve formě gangsterky, navíc ve verších :-) Asi nejlepší hra Bertolta Brechta, skvělý Luděk Munzar, geniální scéna herecké instruktáže, nádherný Brechtův / Kunderův cit pro jazyk (celá hra je v nádherně plynulém blankversu, skryté slovní hříčky se jmény typu Hindenburg - Dogsborough). P. S. K čemu že taková hra je, jak se tu pCCb ptá? K nacistické revoluci nemusí dojít jenom v Německu formou pivního puče ze strany hnědých košil, podobný zadržitelný vzestup může mít mnoho různých podob a může se objevit kdekoliv a ze strany kohokoliv. Právě podobná hra pomáhá člověku v tom, že si uvědomí další formy diktátorství, jiné zadržitelné vzestupy, skrytější a o to nebezpečnější, a tak se naučí vidět paralely kolem sebe a bránit jim aktivně tam. Dokument o nacismu sice člověku řekne fakta, ale neposkytne poučení z minulosti.

    • 14.6.2010  17:33
    1984 (TV film) (1954)
    odpad!

    Průměrná bezrozpočtová televizní hra, přenášející děj Orwellova geniálního románu poněkud násilně do prostředí studenoválečné Británie. Zjevná inspirace britskou byrokracií (to je sice blízké inspiraci samotného Orweella, ale ne atmosféře románu), několik velice trapných scén a záběrů (nejhorší je samotný záběr na ministerstvo pravdy). Davové scény v deseti lidech vyznívají ploše a trapně, O'Brienovo mnutí nosu je sice podle předlohy, ale vypadá to jakoby se snažil si utrhnout bradavici, Winston podezřele připomíná Sheldona Coopera. Dialogy jsou naprosto šáhlé, všechny odvážné myšlenky z knihy převedeny do kontextu, s nímž nemají vůbec nic společného a brutálně zprudérněné. Pozitivní na tom je to, že poměrně přesně zachovává dějovou linii knihy a některé podrobnosti, které filmová verse z roku 1984 vynechává - ovšem podstatně horším způsobem.

    • 14.6.2010  17:31

    Rychlý, těkavý pohyb převážně zelených skvrn na pozadí zprvu černém, poté pleťové barvy a poté zase černém. Takhle nějak si představuji filmový dadaismus - kaleidoskop, který má přesto určitou náladu, téma, něco ve vás vyvolá, tvoří určité napětí a tvoří i krásu. Velice zajímavé a sympatické.

    • 14.6.2010  17:31
    Eye Myth (1967)
    ***

    Barevné zrnění, ve kterém se postupně objevují různé obrazy lidí, ulic, dětí... Doporučuji pouštět v maximálním zpomalení, jinak se budete chytat jen těžko. Trochu mi vadí nejednotnost a neplynulost, film skáče od jedné barvy a obrazu k druhému, není tam (přesněji řečeno já v tom nevidím) žádný vývoj nebo plynulost, není v tom čeho se chytit.

    • 14.6.2010  17:29
    Black Ice (1994)
    ****

    Sled převážně modrých skvrn, připomínajících obrazy Jacksona Pollocka. Vyvolalo to ve mně dojem jakési pouti tajuplnou, krutou jeskyní ve stroboskopickém zobrazení. Velice působivé, ale postrádal jsem hudbu.

    • 6.6.2010  21:01
    Žaluji (1941)
    **

    Měl by to být příběh ilustrující nezbytnost dobrovolné euthanasie postižených. Je to v podstatě o tom, jak mladý perspektivní lékař dokáže své roztroušeně sklerotické mladé perspektivní manželce svou lásku tím, že ji zaeuthanasuje, aby nebyla přítěží Rajchu a následně je za to souzen (paradoxem je, že na roztroušenou sklerosu zemřel i regisseur Wolfgang Liebeneiner - holt kdo s čím zachází...). Neměl jsem k tomu titulky a musel jsem si vystačit se svou charou němčinou, každopádně mne od filmu odpuzovala nesympatičnost všech postav a šáhlost některých scén (oční vyšetření), tupost a nesouvislost většiny dialogů a celková zdlouhavost filmu. Nepochopil jsem systém, podle kterého si postavy zapínají hudbu. Příjemně mne překvapilo jednak to, že se tu (přestože jde o propagandistický film, propaganda je zde přítomna jen implicitně) nemává hákovými kříži a celé je to natočené víceméně se smyslem pro realitu, což je u propagandy velká výjimka. Několik scén je docela působivých (třeba ta, kde se už paraalysovaná Hana snaží hrát na klavír). Navíc bych film spíš než na Německo let čtyřicátých tipoval spíše na Ameriku konce let padesátých, což jistě není nezajímavá paralela. Vlastně je zajímavé srovnat to s romantickým filmem jako žánrem (genologická charakteristika soudního dramatu, romantického dramatu, lékařského dramatu atd. se za tu dobu v podstatě nezměnila, změnilo se jen prostředí) - a je deprimující vidět, jak může film ovlivnit veřejné mínění. Zajímavý dokument, jinak nic moc. Dá se stáhnout na http://www.archive.org/details/1941-Ich-klage-an

    • 30.5.2010  21:14
    Grotesque (2009)
    *****

    Působivý thriller, založený na vivisekci spoutaných lidí a jeho zdůvodnění. Úchylný, nažloutle zabarvený visuál, jakoby voskové tváře (popř. ňadra) postav, neobvyklé úhly pohledu, na které si divák asi nikdy nezvykne. Zvrácené nápady trochu připomínající ústřední motiv Saw, ale bolest i krev je zde mnohem emočně vypjatější, ale i grotesknější, i díky neuvěřitelně působivé hudbě. Na nic si to nehraje a přitom to vyjadřuje spoustu emocí, které by si americký ani evropský film asi vůbec nedovolil. Vrahovy nápady a jeho smysl pro timing jsou obdivuhodné, vše krom vražd má minimální úlohu a slouží jen k vytvoření postav, které jsou i přesto velice zajímavé a výrazový i obsahový minimalismus bezvražedné části je jen ku prospěchu věci. Rozhodně mnohem zajímavější než Saw a lépe natočené než Morče 2, které je tomu dost podobné typem zvrácenosti. Líbí se mi taky pojetí sexuality, která tady neslouží ani tak k uspokojení sexuálně normálních lidí, kteří se na film náhodou podívají, ale čistě jako forma mučícího prostředku. Závěr to s groteskností trochu přehání, ale jinak je to výborný film. P. S. K oficiálnímu textu distributora: odkdy je Kostka japonská?

    • 29.5.2010  13:40
    Mondo cane (1962)
    ****

    Mondo cane by se dalo přeložit jako "psí svět" nebo volněji "psí život". Je to první mondo film - vcelku zajímavý dokument o špatných či jinak ponurých stránkách odlehlejších oblastí tohoto světa. Nejsou spojeny žádným jednotícím prvkem (ani s psy to nemá nic moc společného), řeší se střídavě móda nahoře bez, důchodci křepčící hula-hula, psí útulky, ženy kojící prasata, domorodá jatka, psí hřbitovy, následně psí restaurace, kostnice (mnohem hezčí je mimochodem v Kutné Hoře, Švankjmajer o ní natočil zajímavý černohumorný dokument), berlínský noční život, barvení kuřat (nechtějte vědět k čemu), restaurace s bizarními jídly, žraloky, vrakoviště a všechno možné i nemožné. Hlavním, i když zdaleka ne jediným tématem je asi bizarrní, na jednu stranu krutý a na druhou stranu láskyplný vztah lidí ke zvířatům. Jedněm zvířatům cpeme až do žaludku šlauchy, aby měly játra vykrmená pro zazobané gourmety a pak jim usekneme hlavu, druhá zvířata si hýčkáme a uctivě je pohřbíváme na hřbitovech. Na druhou stranu, většina z vás se na to podívá a klidně přitom bude žvýkat kuřecí stehno - k tomu, aby se lidem požívání masa znechutilo, by bylo třeba film pojmout úplně jinak - a takový film by byl určitě užitečný, protože vztah lidí ke zvířatům je neuvěřitelně schizofrenní a dlouhodobě neudržitelný. (Píšu to jako vegetarián - jsem jím přesně z tohoto důvodu; neurážela by mne ani tak krutost ke zvířatům jako taková, jako spíš schizofrenie, s jakou k ní přistupujeme.) Hlavním prostředkem je pak srovnání - "primitivita" některých zemí v kontrastu s degenerovaností jiných. Odsuzujeme je proto, že jednou za rok zabijí pár prasat, proto, že si jejich ženy nezakrývají prsa a proto že před sňatkem překrmují dívky. My překrmujeme husy, zuřivě a zbytečně anorektičkujeme a vlastně děláme buď tu samou, nebo ještě horší šílenost. Schizofrenie našeho světa je ukázána sice neobratně, ale docela výstižně - naneštěstí právě ti maloměšťácky zakomplexovaní idioti, kteří by potřebovali ze své schizofrenie a vnucovací arogance vyléčit, se na Mondo cane patrně nikdy nepodívají, protože se bojí své vlastní zaostalosti, své vlastní arogance, svého vlastního egocentrismu, své vlastní neschopnosti pochopit cokoliv, co za to stojí, o své pohrdlivé vybíravosti, o svém intelektuálním fašismu - bojí se totiž, že by museli změnit svůj názor, že by si museli uvědomit své vlastní šílenství, museli by uznat, že nemají pravdu. Což je možná oprávněný, ale zároveň egoistický strach, který brání jakémukoli zlepšení. Nejvíc mne zaujaly sekvence o želvím zrození a smrti a o pašijovém průvodu, a pak samozřejmě scéna cargo cultu :-)) Občas nápadité, občas oslomůstkovité spojení víceméně zajímavých záběrů poněkud kazí stupidní a nudný komentář i špatná kamera a kvalita obrazu (v sekvenci o hmyzí restauraci není skoro nic vidět, i když detailní záběry by nepochybně byly velice zajímavé) - někdy obraz působí silně vykonstruovaně (přestože zde se jejich autenticitě dá pořád ještě z naprosté většiny). Výhodou je taky výborná hudba od Rize Ortolaniho (k rituálu zabíjení prasat byla vysloveně úžasná skladba, právě tak k želví a k berlínské pasáži), která byla ostatně nominována na Oscara.

    • 28.5.2010  16:42

    Zrod filmového dadaismu, zajímavá obrazová sekvence. Pokud by u podobných filmů měl smysl popis děje, vypadalo by to asi takhle: hřebíky, zrnění, špendlíky, rýsováčky, negativy, cosi, žárovky, cosi, cosi, cosi, lunapark, ufo, cosi, tma, cosi, cosi, lampy, cosi, cosi, spirály, cosi, papír, vlas, drát, cosi, cosi, cosi, cosi (spoiler alert ), cosi co se sype, divná mřížka, stíny, cosi, cosi, kozy :-) Vše mimochodem rotuje, ubíhá, tak jako nelítostný, prchavý život... (endspoiler) Pěkná klavírní hudba Donalda Sosina, jinak mne nijak zvlášť neoslovilo. Dadaismus ve smyslu Tzary a jemu podobných mi to nepřipomíná obsahem ani formou, od dadaismu bych čekal spíše trhané cáry myšlenek, generující v hlavě náhodná čísla, a ne tyto poměrně ucelené záběry. Výtvarně je to docela podobné Ruttmannovým Opusům. Emak Bakia je mnohem zajímavější. http://www.youtube.com/watch?v=dNYhgcV3o-E

    • 26.5.2010  14:31
    Vražedná pole (1984)
    odpad!

    Další konvenční vybití nechutného amerického mesiášského komplexu, tentokrát na motivy Pol Potova režimu v Kambodži. Zcela nestranné, dokonale věrohodné a nepropagandistické dokudrama o tom, kterak moderní a rebelský americký novinář spasil ty tupé kambožské ovce, jejichž kultura je mimochodem o pěkných pár tisíciletí starší a vyspělejší než americká i naše. Po filmové stránce to zcela nepokrytě vykrádá Apocalypse Now, i když je zde řeč o zcela jiném konfliktu. Na druhou stranu, kdyby to bylo celé točené z perspektivy Prana (jako ona část v Kambodži proměněné na pracovní tábor) a Sydney tam vůbec neotravoval, dal bych asi za pět hvězdiček.

    • 23.5.2010  20:38

    Milý, slušně natočený slasher, založený na motivu jedné pěkné kryptozoologické urban legend. Moderní, pečlivý look 21. století v kombinaci s tématikou a záběry jako z osmdesátých let - zaostalý, odlehlý venkov, kde "váš křik nikdo neuslyší", burani, lovec, který se stane lovnou zvěří někoho, kdo je tajemnější než on sám. Několik scén je docela působivě depresivních (převládající barevná kombinace žlutohnědá), vozíčkářský motiv z Texaského masakru je dobře využitý. Film není špatně vystavěný a krvavé scény jsou přesně na těch místech, do kterých zapadnou, a nikde jinde. Poušť umí být hezky ponurá a nejistota pěkně krutá, hnijící těla hezky hnusná, zabiják hezky tajuplný (a tajemství není nijak vysvětleno - takže v mysli zbývá pachuť - co kdyby se to stalo vám? nejde o to, jestli se to stát může nebo nemůže, jde o to co kdyby)... Příběh sice není nijak zvlášť originální, ale má hlavu, patu i něco mezi tím. Místy mne štvala digitální kamera a sáhodlouhé španělské dialogy, jinak velice pěkný a uznání si zasluhující projev nostalgie po starých dobrých nepřekombinovaných country vyvražďovačkách.

    • 23.5.2010  20:35

    Flašinetář pod oknem se nechává seřvat od matrony. Ta je chce zlít vodou, což flašinetář se svým kamarádem využije k docela slušnému gagu.

    • 23.5.2010  20:35

    V elegantní společnosti. Jak pod záminkou flirtování okrást dámu o šperky... Podobný tutoriál se sice může hodit, ale natočené je to příšerně.

    • 23.5.2010  20:35

    Na plese. Závistivá žena probodne ze zálohy líbající se dámu. Jakoby chtěli ve stylu takových těch stupidních milostných gagů americké produkce nultých let 20. století vytvořit něco tragického – nedaří se, mj. kvůli absenci hudby a složitějšího příběhu. Ale formální nápad - jednozáběrová tragédie - je nepochybně zajímavý, i když ve své době už zbytečně krátký.

    • 23.5.2010  20:34

    Takové nepříliš dobře zkomponované pásmo z ilusionistických triků (brilantně zanimovaných a místy dost vtipně natočených – třeba slepování strážníka bylo výborné -, ale netvořících žádný souvislý příběh), spojené rámce neustále prchajícího kapsáře – iluzionisty. Vzdáleně atmosférou připomíná povídky Čapka a G. K. Chestertona, ale čiší z toho taková ta meliesovská radost z triku pro trik samotný, opojenost možnostmi filmového triku, jakou bych ale čekal spíš tak o deset let dřív. Velice slušná výprava a kvalitní animace, za některé kousky by se nemuseli stydět ani v sedmdesátých letech.

    • 23.5.2010  20:33
    Sedmnáct zastavení jara (TV seriál) (1973)
    *****

    Nejčastější srovnání, a zároveň poslední, které by mne v souvislosti se Sedmnácti zastaveními jara napadlo, je srovnání s Jamesem Bondem. Jednak Vjačeslav Tichonov je lepší herec než kterýkoliv z představitelů agenta 007, druhak tohle není žádná dobrodružná špiónská akce. Nabízí se také srovnání s Kapitánem Klossem, který má sice velice podobný příběh a některé dílčí motivy, ale je pojatý úplně jinak. Sedmnáct zastavení jara je spíše poeticko-psychologický obraz posledních dnů Třetí říše – výstižný obraz doby, v níž byl neskutečný rozdíl mezi tím, co se říkalo, tím, co se dělalo, tím, v co se věřilo a tím, co se říkalo, že se věří. Špionský příběh slouží spíše k rozehrání komplikované psychologické hry než k předvádění skvělosti našich skvělých rozvědčíků (jak se říká – špioni jsou jejich, rozvědčíci naši). Pro využití psychologické hry využívá Taťána Ljoznova mnoho originálních a zajímavých filmařských postupů (Hitler snímaný z perspektivy stenotypistek v prvním díle, závěr třetího dílu - asi vůbec nejlepší seriálová smrt -, skvělý závěr celého seriálu...) a snad poněkud příliš také postavu vypravěče, který neustále komentuje psychologii postav – na druhou stranu, mnoho replik vypravěče je sice zbytečných, ale většina z nich pomáhá k pochopení poněkud složité psychologické struktury seriálu. Ze začátku mne vypravěč štval, pak jsem si na něj zvyknul jako na součást koloritu a mnohdy důležité doplnění příběhu. Kvality seriálu podtrhují také skvělí herci (samozřejmě především Vjačeslav Tichonov, ale i Rostislav Pljatt v roli pastora, Nikolaj Prokopovič v roli Himmlera, Jurij Vizbor v roli Bormanna, Tabakov v roli Schellenberga, poněkud orwellovsky děsivá Olga Sošnikova jako Barbara Krein) a vynikající hudba (zvlášť klavírní úvodní skladba, u závěrečné písně se mi sice líbí melodie i text, ale ne interpretace). Samozřejmě, je to ideologicky zabarvené, ale o nic víc, než jsou válečné filmy západní produkce (mávání stárspringldbannerem a přísahy věrnosti vlajce jsou úplně stejně nechutné) – a v rámci ideologického zabarvení si seriál dovolí leccos, co si sovětské filmy normálně rozhodně dovolit nemohly – například kněze jako jednu z hlavních kladných postav nebo onu geniální scénu v prvním díle, kdy se u Himmlera postupně prolínají tři propagandy, aniž by mezi nimi byl jakýkoli rozdíl v pravdivosti a klamavosti... Pro tuto originálnost a působivost a bez jakékoli nostalgie u mne seriál jde do Top 10. Charaktěr nordyčskij, tvěrdyj.

    • 9.5.2010  08:31
    Idioti (1998)
    ****

    Potemnělá dogmatická polokomedie o komunitě "normálních" lidí, kteří si hrají na duševně postižené, pojatý v polodokumentárním stylu a zčásti jako jakési instruktážní video. Nejen proto, že se baví jejich reakcemi, ale spíš proto, že touží po svobodě a nezávislosti na všech světských věcech, kterou duševně "zdravý" člověk sotvakdy může pocítit. Je to svoboda herce, který hraje svou roli, protože za jednání role není zodpovědný herec, ale postava sama - herec má jen tu zodpovědnost, aby hrál dobře, ne za to, aby jeho postava žila morálně správně. Jenomže tím rozhodně nevybruslí ze všech životních problémů, ze kterých by vybruslit chtěli... A z tématu na ujetou komedii se zrodí vážné a hluboké drama - ne ani tak o kritice "rozumné" společnosti, ale spíše o rizicích, která s sebou nese svoboda, a o tom, jak se dá bránit proti zabředlosti do frází. Možná je škoda právě to, že film respektuje Dogma 95 (i když ho nebere tak úplně vážně, je si vědom všech jeho nevýhod a místy si dovolí jeho lehkou parodii - zvlášť hudbu v "romantické" scéně; režisér všechna pravidla přísně dodržel a pak porušil to nejnápadnější nejkýčovitějším možným způsobem), záměrná strohost a oproštěnost výrazu totiž v kombinaci s tímto tématem neumožňuje vytvořit ani odlehčenost, ani dramatičnost, i když obojí by filmu nesmírně prospělo. Ruční kamera a buranský střih spíš otravuje než uvolňuje, a když máte uši plné šumu z příšerného zvuku, přemýšlení o myšlence filmu je spíš ztížené než zjednodušené - zrovna tohle holt dogmatici nevychytali. Film není dokonalý, ale rozhodně stojí za to jej vidět, už proto, že nabízí zcela alternativní pohled na samotné pojmy vážnosti, směšnosti, zodpovědnosti a svobodnosti (svobodnost != svoboda), které nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá, a mají být podrobeny stejné pochybnosti, jako jakékoli jiné předměty úvah... Hledáme v sobě svého vnitřního idiota. Idioti jsou sůl budoucnosti.

<< předchozí 1 2 3 4 7 13 19 25
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace