movie

Ústřední postavou LEWAT DJAM MALAM je Iskander, bývalý voják, který se právě vrátil z války za osvobození Indonésie z područí Nizozemska. V běžné realitě se mu však nedaří uplatnit a navíc ho zužují démoni jeho vlastních válečných zločinů, které pod nátlakem nadřízených napáchal. / Tohle je pro mě zcela určitě první setkání s nějakou klasickou indonéskou kinematografií, kterou jsem zcela nepolíben a nejsem v tom evidentně úplně sám. Pocity spíše smíšené. Režijně i scénáristicky mi přijde líčení Iskanderových pocitů se střetu s realitou a návratem do civilizace velice nedůsledné. Má to takový teatrální timeline: jeden večer se vrátí domů do rodiny své snoubenky, druhý den ráno mu “tchán” dohodí práci v jisté kanceláři, avšak na projektu, o kterém Iskander nemá anung. Pohádá se s vedoucím, odejde, během odpoledne potká pár bývalých spolubojovníků, situace a emoce se rychle nabalí a na konci dne je z toho tragédie. Nemám absolutně žádné srovnání se zbytkem tehdejší indonéské kinematografie. Film určitě významně reflektuje nalazení tehdejší společnosti, ve které se třela radostná buržoazie (vychutnávající čerstvou svobodu) s městskou chudinou (pro které se nic moc nezměnilo), vesnickými rolníky a mafiány, kteří se rekrutovali z válečných veteránů. Z filmařského hlediska to na mě ale působí velice spartánsky, střih je hodně divoký a nějaká emoce častěji vychází z herecké a nikoliv režijní práce, která je mírně řečeno hodně suchá. Ale jako setkání s něčím, o čem jsem ještě předevčírem ani nevěděl, to respektuji a doufám, že s nějakou další klasickou indonéskou kinematografií ještě někdy přijdu do styku (už je proto, že chci mít alespoň nějaké minimální srovnání).

50% Tak tohle je taková srážka nedoladěné buddy movie kriminálky, která je velice málo efektivní v tom buddy movie konceptu (málo hlášek, málo prorostlých charakterů, málo jízlivé atd.) s totální 70's klasickou zápletkou na téma detektiv / policajt / loser / ex policajt (nebo kombinace dvou z těhle čtyř) řeší něco co řešit nemá a zbytečně se dostane do průseru. A právě ani tenhle element tady není úplne top a to je spoluautorem scénáře Brian Helgeland (Payback), který mi dával určité naděje. Jako extra zátěž tohodle filmu vnímám klasický neduh Netflix produkce: nahulených 110 minut filmu, který mohl mít úplně naklid cca 93. Ale pokud jste zrovna v módu “musím se podívat na několik filmů s Markem Wahlbergem v kuse, abych zjistil o co tomuhle člověku vůbec jde”, tak klidně do toho. Wahlberg tady mimochodem jede svůj totální autopilot, který už cca dvacet let nevypnul. Ale funguje mu a za to ho mám rád.

Za mě určitě největší zklamání spočívá v tom, že si Mark Wahlberg hned po příjezdu “do města” ustřihne ten parádní copánek. Jinak příjemná, rutinně zvládnutá akce (jakby ne, režíroval Antoine Fuqua), hodně na vlně devadesátkové akční odnože “jedinec proti velkému spiknutí”. Nelze přehlédnout, že Marky Mark je standardně zkouřenej jako paprika, takhle by tou sniperskou puškou netrefil ani slona natož kilometrapůl vzdálenou plechovku. A parťáka mu tady dělá další nazdárek: Michael Pena. Je to ok.

50% Too soft variace na spaghetti revenge western. Zadny scenar, extremne primocary dej, absolutne nekrvave. Rozjezd byl vsak ok. Plus: Mads Mikkelsen, ktery si suse vychutnava dalsi zanrovou roli, nicmene hral uz v lepsich (Arctic, Polar, Valhalla Rising).

Reportážní dokument ze sjezdu Sons of Silence. Online zde: https://www.youtube.com/watch?v=bgAJSsmryxA

Pohled na scénu britského motorkářského klubu The Outcasts, který si přivydělává hromadným louděním rodičovských dávek a drogy zásadně nebere nitrožilně. Celkem slušné pokračování ke staršímu dokumentu o britksých Hells Angels (zde: https://www.youtube.com/watch?v=OrHqyM1SSaU). Online zde: https://www.youtube.com/watch?v=lrh59uSja4E

Skvělý soundtrack Lalo Schifrina (převážně jen sólo na bicí) k jinak spíš lehce průměrnému americkému angažmá Alaina Delona. Bere si to trochu ze sociálního realismu (ale v hodně pop kabátě), trošku z filmu noir, trošku z klasické heist žánrovky, ale z ničeho pořádně. Prvních 30 minut je silných, je tu Jack Palance v roli Delonova bratra a Delonova angličtina není předabovaná. A John Davis Chandler s jeho creepy očičkama patří mezi výraznější záporáky. Ale úplně to jako neudeřilo, no.

Hrubě nanicovatá, nedůsledná, povrchní, děravá, pseudofilosofická a rádoby oduševnělá nuda s nejhorším castem přechytralých bezrozměrných (a pseudoenygmatických) padouchů s občasnými výjezdy do religionistiky. Jedna hvězdička patří Ewanu McGregorovi, který tu plní úlohu oázy v poušti utrpení. Po tomhle mi hodně bylo. Při sledování jsem si připadal jako Sisyfos valící kouli do kopce, na jehož vrcholku stojí David Thwelis a hází po mně medicimbaly.

Když si projíždím filmografii Bruce Beresforda, tak v ní velmi těžko nacházím nějaké slabší kousky. A není se čemu divit, Beresford se školil v australské televizní, béčkové a žánrové produkci a od 60. let natočil víc jak 20 filmů než udeřil s Řidičem Slečny Daisy. I tahle zapadlá zlodějská žánrovka dost vyčnívá bezchybným řemeslem a navíc celkem originálním příběhem o zaměstnancích bezpečnostní agentury, kteří chystají masivní heist v den, kdy se v trezoru agentury sejde terno. Film má solidní obsazení poskládané z dost charismatického castu, díky kterému jsem spíš fandil té špatné straně (Terence Donovan a Bryan Brown). V akčních scénách je film hodně neurvalý a zábavný a na škodu nejsou ani občasné pulpově vtipné momenty. Pokud na film narazíte (např. zde https://www.youtube.com/watch?v=mwTDvQJvcWM, ovšem původní formát filmu je 4:3), rozhodně se tomu nevyhýbejte, určitě mi to přišlo zajímavější než spousta jiných zakvetlých žánrovek z Tarantinova seznamu (to nemyslím hanlivě, mám to taky rád, ale tohle je skutečně solidní od začátku do konce).

Z technického hlediska hodně pěkně udělaná dokusérie (archivní záběry vs. záběry ze současnosti, režie, střih, hudba vč. kvalitně vybraných písní od Billa Callahana apod.), jejímž největším neduhem je jistá táhlost. Každý díl se při troše snahy mohl zkrotit na nějakých 50 minut a bylo by to pořád ok a informačně vydatné. Libí se mi nestranost tvůrců a fakt, že na konci série nepříjde skutečně žádné rozhřešení. Poněkud mimo mi přišel dost častý pokus vytěžit drama v tom, kterak dle pamětníků už téééééměř pomalu "došlo k nějakému ozbrojenému konfliktu v Rajneeshpuramu" a tlachání o tom v každém druhém díle zabíra nesmyslných 10 minut.