JousefJousef

Chápu to. Optikou dnešních komerčních diváků, okouzlených aktuální tvorbou, prezentovanou od Novy po Barrandov, a tzv. moderním humorem, kde je scénka považována za tím vtipnější, čím obsahuje více vulgárních slov, a "hvězdami" hudebních čísel (většinou zahraničních coverů) jsou mnohdy necharismatické jednohubky ze Superstar a Talentů, je tento typ kabaretního pořadu ze 70. let minulého století naprostou ztrátou času. Nic proti gustu a názoru. Souhlasím, že už při premiéře nebyla všechno čísla ideální. A vtipná. Některé scénky jsou extrémně dlouhé, zejména z prvních pořadů, kdy se do scénáře dostaly úryvky klasických divadelních představení s kompletním hereckým ansámblem. Také humor Šimka a Soboty, kteří byli v prvních dílech obsazeni nikoliv jako budoucí stabilní hosté, ale do hlavní role průvodců pořadu, neseděl každému. Před 40 lety, ani teď. To samé platí pro pravidelná vyprávění v podání legendárního Miroslava Horníčka. Už tehdy oslovil zvolenými tématy zejména vnímavé, náročných věcí znalé tzn. inteligentní publikum, nikoliv jednodušší diváky, dejme tomu z Kolbenky (a to není míněno ve zlém, jde o pouhé konstatovaní rozdílných vkusů a požadavků na zábavu). Výběr písniček, zde mnohými extrémně kritizovaný, naopak typově přesně zapadá do dramaturgického pojetí pořadu, který se v "plné parádě" vrátil až díky koronaviru a programu ČT3. Ano, zopakujme si to raději ještě jednou. Byl to "televizní" KABARET! Pro diváky s citem pro nostalgii se proto jedná o pohodového průvodce historií nejen hudební tvorby, ale i po tvářích v drtivé většině již nežijících umělců. Hereckých i pěveckých, mnohdy věčných, jindy dávno (a někdy logicky) zapomenutých. A propos. Kdo není analfabet nebo vyhraněný fanoušek hip hopu, techna a rapu, a má širší záběr a rozhled, si jisté v každém z dílů rychle vybaví některou z nestárnoucích melodii, a zabrouká si ústřední motiv nebo dokonce i text. Které soudobé písně mají tento dar??? Skoro žádná. Takže, pro pamětníky a nové cestovatele do historie televizní zábavy, pohodový program na cca 75 minut. Pro ostatní, vstup raději zakázán. Česko-Slovensko, hledající talenty s jepičí životností a významem, nebo TELE-TELE, čekají na jiné programové pozici :-)

Tady není nutno se extra rozepisovat :-) Pro nás ze "staré školy" a z hlediska vlastního dětství i této doby, ideální film, co (mně určitě) obratem vylepší náladu a vyloudí spokojený úsměv na tváři. Romantické, milé, pozitivní!!! Zejména v dnešní době je to balzám na duši, protiklad na celosvětový trend, upřednostňovanou ponurou depresivní tvorbu, plnou negací, explicitního násilí, vulgárností atd... Tady se aspoň na pár desítek minut připomene opravdu krásná a citově rozpolcená Jana Preissová coby svobodná maminka s prozrazeným tajemstvím. Dokonale otravný a nesympatický baletní nápadník č.2, Václav Harapes. Idol tehdejších klukovských srdcí, "táta horolezec" (s podmanivě uhrančivým hlasem) alias František Němec. A naše největší dětská hvězda, střídavě mile rošťácký a někdy naopak "protivný" synáček, Tomáš Holý. Tohle se Marii Poledňákové povedlo (stejně jako pokračování z Českého ráje). A nejen jí. I Vaškovi Zahradníkovi, který složil nádhernou ústřední melodii... :-)

Šedesát let od premiéry. A 40 let od prvního shlédnutí v dávno neexistujícím kině Jalta v Praze na Václavském náměstí jsem si připomněl westernovou klasiku, mající předobraz v heroickém příběhu o japonských samurajích. Nicméně ani cca 15 let od poslední televizní projekce jsem kupodivu na nic nezapomněl. Klíčové hlášky a gesta se vybavily vždy krátce předtím, než byly vysloveny. Jen přiznávám, že mám 1000 krát raději původní dabing k ještě černobílé TV verzi, obdařený kouzelně půvabným přízvukem dabérů brněnského studia někdejší Československé televize :-))) Tempo vyprávění se mi sice poprvé zdálo o chloupek pomalejší, než na co jsem zvyklý teď. Na druhou stranu je realističtější tomu, jak by přestřelky probíhaly doopravdy. Na klasická díla z vzdálenějších epoch kinematografie je dle mého názoru nutno nahlížet očima dobových diváků a filmařů. Je vhodné brát v potaz tehdejší styl režie, střihu a kamery, a samozřejmě, technických a výrobních možností. Polemizovat o klíčových ingrediencích stylem: "Pchá, na dnešní dobu je to zdlouhavé, bez akce a litrů krve, máme lepší triky, a tak dále..." je nesmysl. Takže. Rád jsem se vrátil do školních let, kdy se mi v hlavě cestou z kina donekonečna přehrávala vtíravá, snadno zapamatovatelná ústřední melodie, kterou považuji z těch filmových za jednu z nejkrásnějších. Westernový trademark! Opět mne bavil Eli Wallach (co se bez půl roku dožil úctyhodných 100 let), onen "nehezký" "italský mafián" z Hodný, zlý a ošklivý resp. Velkého šéfa, zde charismatický ničema Calvera. Zase jsem se těšil na jeho ležérní, přitom (na padoucha) elegantní grimasy a gesta. To při pohledu na projev Yula Brynnera vždy s potměšilým úsměvem na tváři přemýšlím, jestli se dívám na kovboje ze Sedmi statečných, co si to pak trochu jinak střihl ve filmové adaptaci Westworldu, nebo naopak, protože v prvním i druhém se pohybuje stejným způsobem, tzn. střídmě, chladně a tak nějak "roboticky". A pak jsou tu všechny ty nezapomenutelné dílčí epizody. Namátkou. Jízda na hřbitov. Kopáním do nohou vynucená sázka před dobytčím vlakem. Zkouška schopností s tleskáním rukami. Rodeo u potoka s usouženou kravkou. Odchyt much na stole. Neodbytný fanklub mladých Mexičanů, co se dočká "vytouženého" kladení kytek na jistý hrob. Nebo původně otrávené, následně s nadšením realizované zpracování kukuřice v podání jediné "ženské" hrdinky. Pamatuji si, jako by se to stalo teď, jak celá Jalta při pohledu na úsměv, rozlévající se po oné dívčí tváři, vybuchla smíchem... Prostě, tohle je KLASIKA, která sice stárne, ale pro fajnšmekry nikdy, a pamatujte si to, nikdy, NIKDY nezrezaví! :-)