tjorven

Nemám ráda televizi. A tenhle film nejenže mi mluví z duše, ale navíc neotřelým způsobem "vědecky" dokládá škodlivost televizní konzumace. Plus bratři Formanové, plus Svěrák alergik, plus inteligentní humor. Což dává sakumprásk dohromady plnou.

Miluju filmy, které voní, chutnají, hřejou i studí. Filmy, které fyzicky prožívám. Hodiny mě objaly a navíc skvěle doplnily pozdější zážitek ze stejnojmenné knihy. Nicol jako Virginie byla rozhodně Woolf a Julii i Meryl jsem věřila každý počin. Ten film mě zkrátka dostal, a to i na podruhé a na potřetí. Smrt je křehká, láska hluboká a nekonečná a bolest opravdová. Děkuju...

Vzkaz pro šílené fandy: Patnáctkrát. Vím, je to málo, ale berete mě mezi beads, flowers, freedom, happiness, beads, flowers, freedom, happiness, beads, flowers...?

Tatík po příchodu domů: Co čteš? Moje neochotná dvanáctiletá odpověď: májovku ňákou.. Otecko: Tak dost, já ti ten kýč vyženu z hlavy! A tak jsem v někdejším kině Kačerov vyměnila Vinnetoua za Lennona. Díky, tati...

Na tomhle filmu jsem se (já nevědomá) chtěla odnaučit filmovému strachu. Spočívalo to v tom, že jsem nespustila plátno z očí. Díky tomuto pošetilému tréninku se mi bílá tvář Roberta Blakea zjevovala ve snech noc co noc po celý měsíc. Když slyším Bowieho úvodní song, vidím ho znovu před očima. Dodnes mě z toho mrazí. A dodneška taky nevím, kde je začátek a kde konec té smyčky (jedné?), což mě navzdory té hrůze pořád baví.