DonPedro

Michaela Dudikoffa nahradil David Bradley, který se umí alespoň trochu hýbat a filmu to paradoxně uškodilo – ubylo totiž těch nejhorších (= nejzábavnějších) momentů. Naštěstí se třetí díl série vrátil k poznávací značce jedničky: mraky ninjů metajících kozelce v bezpečné vzdálenosti a postižených obrnou vždy, když se přiblíží na kontaktní vzdálenost.

Nominace na Oskara za píseň Somewhere Out There ? Vždyť je stejně nemožná jako zbytek hudebního doprovodu, bezradný příběh a většina postav. I na film o myších trochu moc upištěný Americký ocásek mi tedy nesedl

Přiznávám, že mi tenhle párek Galů nikdy k srdci nepřirostl a moje tajné přání, aby alespoň jednou někdo Asterixovi trochu přistřihl křidélka a Obelixovi vrazil pár facek zůstává i nadále neoslyšeno. Zvolený přístup ke zfilmování komiksové předlohy má ovšem i svoje klady – většina hraných scén vypadá tak "kresleně", že stojí za vidění bez ohledu na obsah.

Překvapivě dobře fungující směska nesentimentální brutality (trestání poražených nepřátel podle množství krve na jejich zbraních je pěkný a možná i originální detail) a poněkud operetních osobních vztahů. Škoda zbytečně a nenápaditě použitých fantasy motivů, naopak Powers Boothe jako Flavius Aetius je na jedničku s hvězdičkou.

Neskutečně pitomý film, ve kterém si bohatě užijete idiotů pobíhajících po Louvru, infantilních dialogů a špatných zvláštních efektů. Každá scéna s fantomem v pohybu by musela nadchnout i nebožtíka Eda Wooda. Závěrečný rituál celkový dojem jen podtrhne (a sečte). Marceau se Serraultem můžou za záchranné lano tahat jak chtějí - tenhle film z propasti nedostanou.

Buddy movie s už téměř tradičně špatně poskládanou dvojicí – sotva Ice Cube trochu zaboduje v boji o divácké sympatie, Mike Epps je obratem zazdí nějakou tou idiotskou grimasou nebo hláškou. Naštěstí hodně zachrání plnotučná režie a jizvy Tommyho Flanagana – ty zabírají pořád spolehlivě.

Pokud mimózní ruský název padá na vrub současným vřelým vztahům s Ukrajinou a snaze ukrást film Pavličenkové a naroubovat jej na město-hrdinu, pak jde o roztomile pitomý pokus bez šance na úspěch. Tohle je čistá sniper-biografie, s ohledem na místo původu velmi umírněná, protože si dovolí ignorovat lahůdky typu "…palbou z lehkého kulometu pobila celou desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem" (wikipedia.cz) a dost sebevědomá na to, aby většinu sdělila situací, nechala diváka si to přebrat po svém a nepodpírala se polopatistickými dialogy. Tvrdé jádro žánrových fanoušků, které si dělá čárku za každou ustřelenou hlavu, a na konci se nedopočítá čísla 309, si tu nepochybně zaslzí nad všemi ohavně zdržujícími civilními a melodramatickými scénami, ale za sebe hlásím – tenhle film si můj čas zasloužil. Bez ohledu na to, že Nepřítel před branami se mi líbil o chlup víc.

Všem těm tunám oceli to na vodě docela sluší, což milovník námořní vojenské historie možná ocení. Pro diváka, který nerozezná křižník od torpédoborce zbývá zestárlý film, který válku na moři líčí postupně ve třech nesourodých epizodách jako téměř gentlemanskou šachovou partii, chaotickou bitevní vložku a finální diplomatickou zápletku. Bez náboje natočená kapitola dějepisu.

Bomba je přesně ten typ filmu, při kterém se mi vybaví citát tuším že Jona Bon Joviho, který na otázku po tvůrčí metodě odpověděl zhruba tohle "Hážeme sračky na zeď a čekáme, co se udrží. A úspěšní jsme proto, že je tam hážeme lopatou". Scénář splácá páté přes deváté, režisér s kameramanem kouzlí s formou až jde hlava kolem, film je docela svižný, nenudí a na zdi se udrží pár futurologických detailů a výtečný design nábytku.

Obrazové orgie celkem úspěšně maskují, že autoři přestřelili v délce o pár desítek minut a v příběhu o pár světelných let.