DonPedro

Může být něco lepšího než film s postavou, které MUSÍTE držet palce ? Může - film, kde jsou takové postavy tři.

KillBill tedy rozhodně není pro ty, kteří nejsou kvůli formě ochotni zamhouřit oko nad obsahem. Příběh je dálnice, která nabízí kdesi za obzorem jednu zatáčku a na tom nic nezmění ani už tradiční vyprávění na přeskáčku. Naštěstí se Tarantinovi ze scénáře hustoty vakua podařilo natlačit do filmu kromě obrovské porce zábavy i nějaké ty emoce – přes anime střípek, pološílený pohled Umy Thurman, zklidněný závěrečný souboj v okamžiku, kdy by další akrobacie hrozila stereotypem a neskutečnou hudební masáž. Na jedničku bez hvězdičky zrežírovaný půlfilm s velkou šancí na plné hodnocení po dokončení.

V době, kdy Hollywood šetří každým centimetrem husí kůže a zježeným chlupem konečně film který slušnou část diváků provede krajem žaludeční neurózy, zimnice a lehké srdeční arytmie. Stačilo vyházet všechen ten balast gumových monster, "humoru" a spikleneckého pomrkávání, kterým je žánr poslední dobou přecpaný, trochu víc zašťárat v temných vodách podvědomí a je vymalováno. Zvláštní pochvala za čistou výtvarnou stylizaci podepřenou skvělým střihem beze špetky exhibice a Zimmerovu hudbu, která se šplhá až někam k mému osobnímu top ten seznamu.

Zásah přímo na komoru. Stačilo třicet minut a byla ze mě myš sedící v policejním autě na sedadle spolujezdce - nervózní, zkouřená a zhypnotizovaná velkou černou kobrou, která to celé řídí. Už dlouho se mi nestalo, abych po skončení filmu pět minut seděl a přemýšlel, jak daleko bych na místě nějaké filmové postavy zašel já...

To, že se příběh občas vydává cestou nejmenšího odporu a je proto dost předvídatelný je jediná piha na kráse snímku, ve kterém si McGuigan a Bettany zopakovali úspěšnou spolupráci z Nejlepšího gangstera. Spousta skvělých filmových obrazů, atmosférický hudební doprovod, špičkové obsazení.

Pokud film dokáže prodat Berlinga, Astairea a Garladovou ve špičkové formě, dá se mu odpustit hloupoučký příběh i zbytečná Munshinova etuda. A nejméně dvě taneční čísla (Drum Crazy, A Couple of Swells) patří k tomu nejlepšímu, co v rámci žánru vzniklo.

Film, který jsem ještě ve svých čtrnácti letech považoval za horror - a dodnes chápu proč. Hudba na jedné straně a obraz podpořený skutečně vyjímečnými hereckými výkony na druhé fungují jako čelisti dobře promazaného svěráku, který v prvním záběru sevře a až do posledního jen utahuje.

Celkem klasická zápletka „jak se neudusit soustem, které po ukousnutí poněkud nabobtnalo“ zasazená do hackerského prostředí, v rámci kterého sice nepřináší ohledně motivace a technik nic moc objevného, ale zároveň na něm neparazituje, protože je dokáže zobrazit lépe, než bývá v kraji zvykem. Už to, jakou váhu přikládá sociálnímu inženýrství v opozici k rychlým prstům je hodně poučené. A když jsme u těch rychlých prstů – v jedné subdisciplíně je Who Am I Bystrozraký mezi slepými. Většina mnou zaznamenaných filmařských pokusů převést zběsilé bušení do klávesnice na nějaký atraktivní vizuální tvar, který by divákovi zároveň napovídal, co se zrovna děje, končila u trapností typu praskajících virtuálních řetězů a rozpadajících se vrat. Tady je prostředí šedé zóny a symboly penetračních technik tak povedené, že si je pravděpodobně budu pamatovat i v době, kdy se mi zápletka dávno vykouří z hlavy. Asi by šlo zaškodit ohledně toho, který ze závěrečných veletočů je na předchozí děj naroubován čistě a který jen tak přibitý, ale proč trápit prima film.

Pokud mimózní ruský název padá na vrub současným vřelým vztahům s Ukrajinou a snaze ukrást film Pavličenkové a naroubovat jej na město-hrdinu, pak jde o roztomile pitomý pokus bez šance na úspěch. Tohle je čistá sniper-biografie, s ohledem na místo původu velmi umírněná, protože si dovolí ignorovat lahůdky typu "…palbou z lehkého kulometu pobila celou desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem" (wikipedia.cz) a dost sebevědomá na to, aby většinu sdělila situací, nechala diváka si to přebrat po svém a nepodpírala se polopatistickými dialogy. Tvrdé jádro žánrových fanoušků, které si dělá čárku za každou ustřelenou hlavu, a na konci se nedopočítá čísla 309, si tu nepochybně zaslzí nad všemi ohavně zdržujícími civilními a melodramatickými scénami, ale za sebe hlásím – tenhle film si můj čas zasloužil. Bez ohledu na to, že Nepřítel před branami se mi líbil o chlup víc.

Stará dobrá ruční práce – jak před kamerou, tak za ní. Těžko říct, jaké konkrétní výhrady má Rob Roy k inscenování loupeže, takže jen pro pořádek: pečlivý Mann si k natáčení přizval technické poradce z obou stran barikády, do svého filmu je nakonec i obsadil - a aby mu dodal šťávu, vyměnil oběma družstvům dresy. Bývalý zloděj John Santucci dostal výraznější roli, ozdoba policejního sboru Dennis Farina zase nastartoval zářivější hereckou kariéru. Jen Tangerine Dream při psaní hudby neměli Mannův cit pro detail...