TonyLeThanh

Komiksové pokračování, mě i přes veškeré moje snahy hledajíc nějaké pozitivno na jakémkoliv háčku, jaký po nás Patty Jenkinsonová hází (jak už u takových fan service fantasy světů bývá), mi čím dál více připomíná v jakém nuzném stavu „náš“ filmový Hollywood je. Židovská superman krasavice trpí frustrací, za kterou si samozřejmě může sama a jediný, kdo jí může pomoci je malá šedá myš trpící komplexem méněcennosti Cheetah. Spolu se dostanou ke kameni plnící přání… stop, kurva… já už nemůžu pokračovat dál…. ! Ať už se tu fanoušci či jiný znalci akčňáků budou rozčilovat, že tohle nechápeme a nedokážeme ocenit cool prvky příběhu, které jsou záměrně pro naše oči, nedokáže to skrýt ten fakt, že ani režisérské zkušenosti, ani slušní herci nespasí takový příběhový paskvil. Scénář nedokáže všechny tři příběhy postav svázat v jeden dynamický celek, jenž by nám při vyvrcholení téhle akční mizérie dokázal poskytnout fenomenální zážitek nerdského úžasu. Chytá mě Déjà vu, přenáším se do roku 2007 po shlédnutí Raimiho Spider-Mana 3, jenž jako celek nedokázalo utáhnout chaotický svět celého filmu, zdevastovaným množstvím arch-nepřátel našeho friendly neighborhooda Spideyho. Pokud budu ignorovat všechny politické a morální agitky ve filmu obsažené, můžu s klidným vědomím napsat: Po předchozím díle (Ten mě přesvědčil, že ne každý film v tomhle duši-vysávajícím blockbuster průmyslu je automaticky špatný), nazývám tohle propadák roku. Komiksová kino můra ještě nekončí, čeká nás i doma na streamovacích platformách.

Další z mnoha Scottových tupých kousků ze starého dobrého šuplíku magazínů o životním stylu, které by si lehce mohl člověk zaměnit se samotným velikánem žánru Hugh Hefnerem: ostrost, elegance, pohyb, nahost, místy reklamy na luxusní káry… úžasná macho bromance, u které jsem se několikrát přistihl s rukou mezi nohama s neodbytnou touhou čichat k vlastním mužským prdům. Největší slabinou filmu, jak už to tak u Scotta bývá, je v námětu a v jeho pojetí. Pokud totiž zapátráme do hloubky téhle nablýskané, hvězdou nabité, kamerami ve vrtulníkách přeplněné krabičky luxusních doutníků, poznáme, že Scotta otázka geopolitické situace prostě nezajímá. Nezajímá ho lidská mizérie, kterou sám využívá, aby tahle námětově-béčková akčňárna vyzněla seriózně (což se mu prostě nedaří). Film samotný není špatný, jestliže nahlížíme jen na kapotu, design a funkci… když ale začneme hledat něco víc než jenom řemeslně-dobře zpracované dílo Tonyho Scotta, zjistíme, že nám je ten film vlastně úplně ukradenej, stejně jako jemu.

Mladičká osiřelá Anna, vychovaná v klášteře, se poprvé v životě setká s jedinou rodinou, kterou má, předtím, než se po zbytek života oddá pánu bohu. Osudové setkání s tetičkou Wandou prozdradiv však, že klášterní dívka bez minulosti není Annou, ale Idou. Její židovský otec a matka zemřeli za 2. světové války. Takové zjištění nás zavede na černobílé putování po ne-černobílém poválečném polském venkově, kde jde cítit zápach dědictví po Holokaustu i po skorou dvou dekádách. Pawlikowski ve mne zanechal hluboký dojem. Nedokázal jsem se smířit s koncem, stejně tak jako se Evropa ani do dnes nedokáže smířit se svou historií. Stejně tak jako se duchovně čistá Ida nedokáže smířit s realitou světa za zdmi kláštera v kontrastu s bohémskou Wandou, jenž hledá únik v každé skleničce alkoholu, zpochybňujíc svá rozhodnutí života. Pawlikowski si nehledá cestu dialogy. Všechno najdeme ve tvářích hrdinů, v atmosféře tehdejší doby, umocněné skvěle-hodícím se výběrem hudby, jenž pro mě vrcholil v momentě, kdy v kulisách filmu zaznívají modré tóny saxofonu Johna Coltranea s Idou postávající přímo naproti svobodě. Až ve finální části filmu, při Bachově skladbě jsem si vzpomněl na poetiku ve filmech Tarkovského a docvaklo mi, co tak povědomého zažívám. Režisér citlivě uchopil téma smíření se jako otázku velice personální a niterní. Nezbývá nám nic jiného, než jen hledat otázky v sobě a skoro až metafyzicky najit odpověď na hodnocení. Ida je nádherně-strašlivý portrét naší doby minulé, na kterou nikdy nezapomene, a i když jsme v ní nikdy nežili, dlouho v nás bude ještě žít. Film ani nepodsouvá žádné návody ani politické názory, se kterými člověk musí běžně bojovat ve snímcích jako tohle. A právě támhleta šedá rozhodnutí, kdy nám nezbývá nic jiného než jen jít dál se velkou těžkou batožinou plnou nevyřčených emocí, mně zabijí.