kinn.society

Jasný, tyhle "pozitivní vyprošťováky z případných sra**ek, takové filmy je zbytečné točit, protože kolem sebe každý den potkáváme spoustu - ať už přímo nebo cynicky každopádně - pozitivně naladěných lidí, kteří jsou dokonce tak zajímaví, že o věcech přemýšlejí, a neříkají jen to, co podle jejich povrchně pozérsky plochého aktuálně osobního statusu nahrazující osobnost by asi možná tak nějak říkat měli. Tyhle filmy dávají ne naději, na to jsou moc komerční, ale aspoň závan toho, že tahle planeta není jenom pastvina pro Zetka (nejsou myšleni zombie, ale ti ostatní bezmozci). A jen pro úplnost - tyhle filmy mají "předvídatelnou strukturu", dokonce záměrně, dovolte mi zastat se cechu zaoceánských scénaristů, oni jsou si toho vědomi, dá se to nazvat něco jako styl v žánru, a tak nejde o to schéma, které je očekávané, ale o to, jak to schéma neočekávaně naplnit. I v tom může být ta "komedie". Kéž by naše komedie kradly alespoň předvídatelná schémata, pak by měly alespoň určitou hladkou jednotu, ale ony bohužel kradou jen ty náplně jednotlivých scén, a skládají to do nesourodého rozpačitého celku. Mnohem, mnohem, mnohem víc rozpačitého než je například tohle. A hlavně - aspoň se na těchle komediích v USA nešetří, a jsou tam hezký lidi, věci a situace, barevný, který zase až tak dennodenně nezažíváte, narozdíl od našich filmů, kde je laciná každodennost nešikovně obarvovaná jen product placementem.

Jen tak v náladě a rychlosti vyšlehnuté intro pro Zombieland 3 v deníčku.

Emily Browning vypadá, jako by viděla mrtvé lidi, a líbilo se jí to. A to se líbí mně.

Scény z industry jsou nejvíce nezábavné - bez sdělení, bez integrity. Ovšem scény mimo sektor jsou lahodné. Ta atmosféra, podložená hudbou, kdy je pátek, a po únavném týdnu jdete s lidma k sobě nebo k nim domů, s lidma, na nichž vám záleží a také nemusí, máte v sobě ten pocit vyčerpání vykompenzovávaný alkoholem, kofeinem a tím dalším, a tak místo zastavení jedete, jedete hlavně po té oné či onom, či nakonec jiné či jiném, a pak se zdekujete do části domu, kde byste neměli být, a čekáte jak se to vyvine. A ať se stane cokoli, víte, že on/ona sice odejde, ale bude pro vás dál, a vy o tom budete přemýšlet, proč se to stalo tak, jak se se to stalo, v tom unaveně drogovém opojení hluboko po půlnoci s vědomím, že máte celý víkend spát a polosnít pořád o ní nebo o něm, a vytvářet nové strategie, co jí jemu v pondělí řeknete nebo jak to uděláte, a v neposlední řadě, jak vyděláte tolik peněz, aby jste mohli mít tenhle pocit, přesně tenhle pocit, že žijete, každý den. A pak si uvědomíte, že vlastně můžete, a to vás nakopne, bez ohledu na vše. A tak se natěšeně usmějete.

Jsem básník, autor vlastních i cizích příběhů, který miluje milovat. Co ví, že víc než slova, je jen poezie hlazení. Ta vášeň! Děkuji pokaždé za připomenutí.

Nemusí se Vám to líbit, dobrý, můžete to ve vší Vaší "odbornosti", která mimochodem opravdu v umění dává smysl, hodnotit jako šablonovité předvídatelné schéma (což je mimochodem celá naše česká moderní kinematografie, která se bohužel dodnes nenaučila ani od těchto západních romantických jednohubek alespoň ty nerealistické scény i celek uchopit nenásilně), mně je to jedno, ale proč to urážíte? Jasně, pokud se na to díváte v čase, kdy si o náklonosti středo/vysoko školačky můžete v lepším případě už jen nechat zdát (a že jste měli jen štěstí, protože ta pekelně hezká blondýna z Vaší školy tenkrát byla zvídavá, a ještě nepoznala skutečný svět, který by ji ukázal, jestli za to skutečně stojíte) kdy navíc víte, že to filmem servírované kouzlo sice možná existuje (a Vy jste měli to kur....vský štěstí, že na něj můžete alespoň vzpomínat, na ty okamžiky, protože, a tady je potřeba se zastat všech cyniků, ono to prostě reálně nikdy nemůže vydržet věčně (ale může se to transformovat do něčeho ještě pevnějšího, to zase ano, takže se nepřestávejte snažit), ale tyhle filmy jsou potřeba, protože se na ně bude někdy dívat někdo ve věku, kdy má ještě šanci, že neskončí jako ubožák, pro kterého bude vrcholem lásky to, že po příchodu z hospody nebo dnešních hipsterských odnoží této aktivní pasivity, začne na nějakém nečekaně překvapivém místě nebo čase prstit svoji partnerku, a to jen proto, aby ji dal najevo, že by se měla postarat o něho (sebešpatný vztah jako nejlevnější řešení potřeby sexu, a potřeba sexu, vyvolávána jinými, jako sebešpatný důvod proč toho druhého v tom vztahu držet/trápit) - ano, překvapivé prstění k lásce patří, ale není to láska. Chci říct, přeju všem ženám, aby muži viděli tyhle filmy ve chvíli, kdy to s nimi může ještě nějak pozitivně otřást, aby to, co je bude ve vztahu spojovat, bude NEJEN ztopořený penis, protože ten, jak všichni víme, je samozřejmě pro lásku rozhodně třeba, o tom žádná, ale taky se umí ztopořit nejen z lásky, a většinou, bohužel pro hodné a milé ženy co si to nezaslouží, spíše rozpojuje, než spojuje.

Janičko posedlá, co sis to připustila. Vždyť příběhy se musí psát právě při hledání pokojnosti. Gesta ženy na tváři dívky, tíhou něhy rozervané oči. I přesto, že bouře v duši neslábne, dává sílu živlům tužeb a hurikán cítění dokáže ve svém středu přinést klid; viděla bys, kdybys chtěla. Já bych to vidět chtěl, moc rád bych chtěl.