Jansen

•

***Hodnocení po prvních čtyřech částech*** To je tak strašně někde mimo. Snad kombinace Eraserhead, Inland Empire a Teletubbies s dozvuky Twin Peaks někde v dáli. Samozřejmě pole intepretací je rozevřené, jak pornoherečka po 30 letech praxe. Co si taky myslet o počinu, kde se objevují hlášky jako "Paul is now at the North Pole." a David Lynch se v roli agenta FBI svěřuje: "I don´t understand the situation at all". /Samozřejmě, že si seriál zaslouží nějakou hlubší reflexi, ale prozatím I don´t understand the situation at all a docela mě to baví./

Někde mezi Andreiným Akvárkem a Spring Breakers Harmonyho Korina. Hlavně díky kameře velmi stísněný a bezvýchodný film. Na to aby se American Honey dal brát jako regulérní sociální drama, místy příliš audio-vizuálně-i-obsahově ustřeluje a dostává se "ven z koryta", následně se ale vždy vlije zpátky.

Absolutní zklamání! Jak můžeme brát vážně dokument o ČSFD, když neoslovili uživatele golfista, který zde má nejvíc bodů, a proto fenoménu ČSFD potažmo filmu nejvíc rozumí.

Refn je bezpochyby jeden z nejtalentovanějších tvůrců současnosti a proto nároky kladená na jeho díla nemůžou být menší než velká. V jeho tvorbě jsou dominantní dvě díla - Pusher, který odstartoval jeho kodaňské období a Drive, jehož podvratná estetika a exaltovanost byla jako blesk z čistého nebe a velmi ostře vyryla dosavadní kontury jeho post-kodaňského rukopisu. Kodaňské období mělo bezesporu gradující charakter. Brutální a absurdně humorné zkazky z kodaňského podsvětí vyvrcholily závěrečným dílem trilogie Pushera. Refn stále více rozvíjel v prvním díle definovanou estetiku, díl od dílu více tlačil na pilu (a to obrazně i doslova) a přitom dokázal udržet zcela osobitou a specifickou náladu, která charakterizovala první díl. Trilogie Pusher spolu s Bleederem tak tvoří jasně stylově definovanou a ohraničenou skupinu. Poté následovaly Bronson a Barbar, filmy sice nadprůměrné, ale stylově neukotvené, ve kterých jakoby Refn hledal svoji budoucí tvůrčí polohu. Mnohé sice už předznamenaly, ale skutečný průlom nastal až s Drive. Exaltovaná jízda ulicemi LA se zádumčivým Ryanem Goslingem funguje s timingem švýcarských hodinek. Alespoň minimálně poučenému divákovi však musí být jasné, že je to dobře promyšlená hra s žánrem a diváckými očekáváními a brát film jako akční žánrovku je proto mylné a musí vést ke zklamání. Zároveň zde funguje určitá melancholie, kterou přiživuje výborně zvolený soundtrack. Exaltovanost a tendence ke zvýraznění skutečnosti pomocí extrémů předznamenává už červený rating filmu. Romanticko-patetické momenty oslavy dětských narozenin se střídají se záměrně násilnými scénami, které jsou ale podány tak, že je nelze brát vážně. Vše je výborně natočené a film má úžasný rytmus. I přes všechny objektivní faktory lze však výjimečnost filmu v plné šíři chápat spíše intuitivně, coby podvratnou hru s žánrem a divákem, která funguje na základě využití mnoha hyperbol. Estetiku zvýraznění skutečnosti pomocí hyperbol si Refn přenesl i do dvou posledních filmů. Co však zmizelo, je ona melancholicky podmanivá atmosféra a rafinovaná hra s divákem. Refn stále prohlubuje a vyhraňuje vizuální aspekt svých filmů – jednotlivé záběry jsou stále více vycizelované a obraz je rámován do působivých kompozic. Tomuto záměru dává volné pole působnosti oblast módního průmyslu, které se Refn věnuje ve svém posledním filmu Neon Demon. Tmavé pokoje a luxusní sídla střídají prosvětlené fotoateliéry a film tak zcela přirozeně může nabývat jasně ohraničených kompozic. Jednotlivé záběry jsou sice působivé, ale někam se vytratila atmosféra, která by film pojila a dávala mu konzistenci a výjimečnost, tak jako tomu bylo u trilogie Pusher a u Drive. Neon Demon je sice přímým potomkem estetických postupů definovaných ve Drive, ale bohužel nezdědil onu podmanivou atmosféru a umělecké fluidum, které se tak těžko popisuje slovy. Ale závěrečná scéna ve stylu „fuck the future, hlavně když budu krásná“ a následné titulkové záběry na vyprahlou poušť stejně potěší. Refn je pořád svůj, i když momentálně ne v top formě.

Prvních a posledních pět minut je to takový malickovský impresionismus, to mezi tím velmi slušný hollywoodský blockbuster s mnoha výbornými záběry. Líbilo se mi minimalistické pojetí úvodu filmu, kdy se nám sled události odkrývá apatickou optikou hlavní hrdinky. Extrémně působivý je poté první záběr na mimozemský objekt a výlet do jeho nitra. Následně se bohužel začnou naplňovat hollywoodské konvence a prvotní opojení se začne někam vytrácet. Hrátky s časem dávají připomenout Nolanův Interstellar. Ten ale bojuje ve zcela jiné kategorii. Interstellar je jako parník, který všechno a všechny přejede. Příchozí je mnohem intimnější film spíše ve stylu Gravitace. Tento subtilnější přístup si měl Villeneův film udržet a pokud možno se soustředit na působivé obrazové kompozice, což se bohužel ne tak úplně povedlo. Naplnily se tak moje obavy o tom jak Villeneuve zvládne přechod k mainstreamu. Pro mě osobně nejméně zajímavý Villeneův film, jaký jsem doposud viděl.

Málokdy se stane, že je film zároveň vtipný, dojemný a sociálně naléhavý. Monolog "přijel jsem sem navštívit designového zubaře" je jeden z nejlepších ve filmové historii. Toni Erdmann je spolu s Birdmanem nejlepší alter ego poslední pětiletky.

Nevím na čem Terrence Malick jede, ale měl by s tím přestat, protože na rozdíl od Gaspara Noého nebo v blahých časech Alejandra Jodorowského mu drogy nesvědčí. Knight of Cups je o něco málo horší než Strom života a o něco málo lepší než K zázraku. Nicméně všechny tři filmy jsou podobně špatné a slévají se mi v něco jako: „My son…“ What is the meaning of life?“ Krásné ženy. Funkcionalistické chladné prostory. Vybroušený vizuál. Podmanivé kamerové jízdy. Dinosauři. „Love.“ „Life is like a swamp.“„There is no meaning.“ ___ Pořád se mi vkrádá srovnání s Houellebecqovými Elementárními částicemi, které možná není úplně na místě. Ale v obou dílech, Malickově filmovém a Houellebecqkově literárním, vidím určité společné rysy. Snaží se býti filozofickými, v určitém smyslu transcendentálními, ale v konečném důsledku jsou „prázdnými“.

Påla Øieho jsem po Temných lesích (Villmark) a Skrytém považoval za jednoho z největších talentů evropského filmu orientujícího se na žánrovou kinematografii. V některých ohledech mi Øie připomínal Denise Villeneuva. Ten dráždivý moment napětí a zdánlivě civilní atmosféra strachu a nadpřirozena, která přímo vysávala vzduch z plic... Z toho všeho u Villmarku 2 (s prvním dílem pouze společný název) zbylo jen několik mrazivých záběrů od táboráku. (datum hodnocení: 7.3.2016)

Už si na Clinta asi začínám zvykat – netrpěl jsem ani z poloviny tak jako u Gran Torina. Stále ale platí, že filmy Clinta Eastwooda nijak nerozšiřují kontext témat, o kterých pojednávají, a v podstatě nemají co nabídnout. Eastwood se zuby nehty snaží dělat onu „velkou“ kinematografii s kvalitním, blockbusterovským, vizuálem a hlubokým sdělením. Problém je v tom, že Eastwood je naprosto nesebereflexivní a o nějakém přesahu zde nemůže být ani řeč. Jediné v čem s každým dalším filmem vyniká víc a víc je míra sebezalíbení a vášnivého patriotizmu.