Jansen

Předem by bylo dobře říct, že tento film působí nejsilněji bez jakékoli předchozí informovanosti. ___ Je to jen vítr se jako drama vyznačuje zcela specifickou strukturou, která obsahuje pouze expozici, potom dlouho nic a je zakončena krizí. Nejzajímavější je však pasáž „dlouho nic“, která je připravováním se na katastrofu, po které nepřijde žádná katarze. Zní to sice trochu zvláštně, ale tak to prostě je. Filmy Bence Fliegaufa nikdy nebyly zrovna snadno interpretovatelné a Je to jen vítr není výjimka. Vítr má sice daleko k Fliegaufovým raným formálním experimentům (Houština, Dealer, Mléčná dráha), ale některé prvky obsažené v těchto filmech si stále uchovává. Je to především všudypřítomná tenze. Zde posunuta do nové roviny, ale stále přítomná. Po uvedení do děje, které několika titulky připomene nedávné vyvraždění několika romských rodin v Maďarsku (expozice), máme možnost sledovat romskou rodinu v její dennodenní rutině. Děti (ne)chodí do školy, matka se snaží sehnat práci. Fliegauf vyobrazuje rodinu a její jednotlivé členy za v podstatě nijak nevyčnívající a do společnosti víceméně integrované jedince s vlastními problémy. Fixace na jednu konkrétní rodinu způsobuje sílící pocit identifikace ale zároveň stísněnosti, což ještě akcentuje skvělá místy roztřesená kamera a všudypřítomné ambientní zvuky. A zvenku na dveře klepe strach. Členové rodiny pod vlivem zpráv o útocích na další rodiny romského etnika v okolí začínají pociťovat neklid, který se u každého z nich projevuje jiným způsobem. U dcery zvýšenou komunikací s otcem v Kanadě, který ji ujišťuje, že všechno bude v pořádku; syn situaci řeší stavbou bunkru na odlehlém místě; matka se navenek snaží zachovávat klid, ale psychicky je na tom možná nejhůře. Jejich řešení situace je v podstatě zcela iracionální, ale jiná alternativa jak se vypořádat s takto „obecným“ strachem pro ně neexistuje. Romové tvoří cca. 10% maďarského obyvatelstva. Nabízí se tedy otázka: Proč bychom to příště měli být právě my? Rodinu opouštíme pouze jednou, abychom mohli sledovat rozhovor dvou policistů na místě činu jedné z dotyčných vražd. Tato vsuvka, která vlastně tvoří jediný únik od romské rodiny a oplývá až tarantinovským naturelem, je pro film zcela zásadní. Policista coby místní macho a správce pořádky s vlastí morálkou a atributy božství svérázným způsobem vysvětluje kolegovi z jiného okresu specifika vraždy. Z jeho promluvy je v podstatě jasné, že tyto vraždy s rasistickým podtextem schvaluje, i když tato dotyčná se podle něho vymyká nastolenému vzorci, což vrhá špatné světlo na celou sérii. Oproti Tarentinovu pojetí je tu však ten rozdíl, že Fliegauf reflektuje skutečnou událost, což tomuto rozhovoru dává společenský přesah a zároveň nastoluje otázku jak daleko je od latentní xenofobie ke skutečnému násilí. Je to jen vítr funguje jak ve své čistě filmové podobě, coby demonstrace výborného režijního vedení evokujícího vnitřní úzkost, tak na rovině sociální angažovanosti, která si dává za cíl upozornit na současné problémy. A to je myslím něco, co se doposud žádnému filmu nepovedlo. Nebo alespoň ne s takovou přesvědčivostí.[LFŠ 2012 - host: Bence Fliegauf]

Hravá a neskutečně lehkonohá hříčka s Geraldine Chaplin v hlavní roli (respektive v hlavních rolích). Herecké obsazení většinou nevnímám jako klíčový element filmu, ale v tomto případě musím přiznat, že bez Geraldine by Peppermint Frappé bylo poloviční. Dekadentně hravé ladění filmu potlačuje morální přesah idey projekce a poté i „transplantace“ jak fyzických tak osobnostních vlastností z jedné ženy na druhou. Film tak působí osvobozujícím a nesvázaným dojmem. Na rozdíl od Doupěte zde také chybí sociální kritika a prostor je plně věnován oné zvrácené hře, kterou si lze pod Saurovým vedením výborně užít.[LFŠ 2012]

El Dorado je krásný příklad toho, jak působivě lze vyprávět pomocí média filmu. Hlavní roli zde hraje příběh, který zcela určuje tempo filmu. Nejedná se ale o pouhou ilustraci literární předlohy (pokud lze za literární předlohu považovat někdy více někdy méně spolehlivé záznamy z dobových kronik a deníků), podřízenost ději je v tomto případě spíše výsada než absence dostatku tvůrčí kreativity. Saurovo pojetí příběhu o Aguirrovi by šlo nejvýstižněji označit jako filmový epos. „Rýmy“ kamery a „verše“ střihů zde pouze dotvářejí a podtrhují děj. A je to právě toto dotváření a potrhávání, které umožňuje působivost vyprávění. Místy až impresionistické snímání přírodních scenérií a ve vánku povlávajících záclon, závěsů a sítí v interiérech lodí se propojuje s explicitními scénami vraždění a intrikánským bojem o moc. Opulentnost některých záběrů však není projevem kýče, ale dokonale zapadá do kontextu dané scény. V duchu vyprávění„smrt čeká na každého a výpravy se začíná zmocňovat strach“ Saura inscenuje obrazy podobající se malířským plátnům a nechává je zapadat mezi horečkou a stihomamem stižené dobyvatele. Postava Samotného Aguirra, coby fanatického vůdce, není akcentována od začátku, ale vyplouvá na povrh s tím, jak se zhoršují podmínky a roste beznaděj účastníků výpravy. Saurovo z formálního hlediska konvenčnější dílo, tak vyzdvihuje samotný příběh coby podstatu filmu. Na rozdíl od Herzogovava lyrického pojetí příběhu, kde v hlavní roli vystupuje fanatismus a šílenost personifikovaná na osobu Klause Kinského. [LFŠ 2012 – host: Carlos Saura]

Ten Soderberghův „žánrovej film“ mě začíná opravdu bavit.

Po mírně pozérském ale o to více atmosférickém REC a velmi vizuálně zajímavém ale o to méně atmosférickém REC 2 jsem si nemyslel, že Balagueró natočí komedii. Možná to bude tím, že z tvůrčí dvojice vypadl(o) Paco Plaza. Každopádně Zatímco spíš je hodně zajímavý film. Má specifický rukopis, přesný, a přitom ne příliš od děje odvádějící pozornost, vizuál, dějově staví na absurdních situacích, které rozbíjí vážnou tvář filmu a do určité míry diváka nechávají sympatizovat se záporákem. Balagueró tak potvrzuje, že REC nebyla pouze sázka na šťastnou kartu a opravdu umí.

Mluvit o Soderberghovi jako o autorském režisérovi žánrových filmů je pěkný nonsense, protože půlka jeho filmů prostě žánrová není a ta druhá se tak tváří pouze na reklamních plakátech. Nákaza abstrahuje od všeho, co tvoří líbivý žánrový film – tudíž něčeho, kde si upevňujeme svá žánrová očekávání a stereotypy. Chybí hlavní hrdina, se kterým by se bylo možno identifikovat, a když už se na scéně někdo s tímto potencionálem objeví, je záhy přesunut mimo zorné pole diváka; děj se vyhýbá emocionálním okamžikům, které jsou nosným kamenem katastrofických filmů a pouze suše konstatuje fakta „26 milionů mrtvých“ „nejsme si jisti o účinnosti vakcíny“; film více než proslovy plnými emocí, ať už ze zasedání krizové rady nebo sociálního agregátu zbylých členů rodiny, informuje pomocí obrazu. Krátké a výstižné záběry na fragmenty katastrofy zprostředkovávají situaci nezávisle na emocionálním naladění jednotlivých aktérů. V důsledku výše zmíněného je tak film odtažitý a divák se na něm musí aktivně podílet. Zajímavá je taky narativní skladba, kdy film začíná „dnem 2“. Rébus se tudíž řeší, aniž známe výchozí bod. To je vlastně běžné pro většinu katastrofických filmů zabývajících se tematikou epidemie smrtící choroby - původce nákazy se musí najít – ale v Soderbergově podání je tato hra mnohem sofistikovanější a zábavnější.

Velké zklamání nebo potvrzení skeptických očekávání? Bohužel tak trochu obojí. Do filmu se prostě nepovedla přenést atmosféra seriálu. U seriálu jsem měl pocit, že někdo něco dělá, protože ho to baví. Tvůrčí nadšení bylo cítit ze všech stran. Přesná, v pravé chvíli hravá, režie; dokonale vybraná hudba, která výborně splývala se záběry kamery a to nejlepší - herci, kteří se nebáli improvizovat a jejich nadšení obrazem až prosakovalo. Jiskřivá aureola seriálu opravdu místy připomněla začínajícího Formana. Na televizi Nova heroický výkon, kterému jsem na svou škodu začal věřit až po několikáté referenci. Na druhou stranu, čekat týden na novou epizodu, bych asi nevydržel. Bohužel film je už jenom na české poměry nadprůměrně vydařená komedie, na poměry televize Nova sice pořád ještě nadlidský výkon, ale aura kolem kluků z okresního přeboru se nám pomalu rozřeďuje. Ono je prostě znát, že už se musely dodržovat nějaká pravidla, pracovat se seriálem danými souvislostmi a celovečerní film prostě není 27 minutový skeč. Snad Nova Okresní přebor pěkně se ctí uloží k ledu a vyhne se případné ostudě z dalšího dojení zlaté krávy.

Ještě jsem neviděl film, který by lépe evokoval atmosféru noční můry. Působivost Temných lesů spočívá v tíživé naléhavosti, osudové nelogičnosti, ale hlavně jakési ordinérnosti, která potlačuje možnost nějakého východiska či popření relevantnosti zobrazovaného.

Chtělo by se říci, že už jsem to viděl dvakrát, ale v podstatě jsem to viděl jenom jednou po návratu z hospody, zato simultánně. A můžu říct, že tolik jsem se toho o živočišných druzích nenaučil od návštěvy ZOO Svatý Kopeček ve 3. třídě a prvního setkání s Darwinovou Evolucí živočišných druhů v biologickém semináři ve třídě 7A. THX

Bunny Game nemůže být dobrý film, protože to ani není film. Spíše než proklamační tvrzení tvůrců: „Nejedná se o film. Je to monstrum negativní energie.“ je ale nasnadě vysvětlení, že Bunny Game je videoart natažený do stopáže celovečerního filmu. Odtud pak plynou všechny neduhy, které Bunny Game jako film jednoznačně shazují. Repetetivní opakování vzorců, kdy kamera staticky zabírá celek kamionu v poušti a frenetické detaily na tváře hlavních aktérů, postupem času začne nudit a působivost filmu se někam vytratí. Absence režiséra, coby osoby udávající tempo, je znatelná. Jednotlivé scény a části filmu fungují nezávisle na sobě a kontext ostatních scén je pro ně redundantní. Jinými slovy: film se nikam nevyvíjí. Tak mě napadá, že v rámci promyšlené instalace by Bunny Game mohla daleko lépe fungovat v galerii.