Jansen

Absolutně ojedinělý zážitek. Zážitek, který vám vezme hodně energie. Zážitek, který možná nebude moc příjemný, ale zcela jistě bude fascinující. Zóna, do které vás Stalker zavede, nejde popsat. Jde o ní říct snad jen to, že byste do ní nikdy neměli chodit sami, nekratší cesta není vždy ta nejlepší a na dosah ruky znamená sakra daleko.

Celý děj tohoto filmu, svázaný do jednotlivých „výstupů“, působí jako výtah té nejodpornější vztahové konvenčnosti bez sebemenší naděje na jakoukoli změnu. Pocit klaustrofobické jednotvárnosti umocněn Fassbinderovým nepodbízivým tvůrčím přístupen a rozechvělou kamerou vzbuzuje až jakousi vnitřní nevolnost. Jednotlivé scény jsou jako výstupy vystřižené z absurdního dramatu, přičemž vrchol zosobňuje monolog sousedky-lyžařky. To, co se poté stane je už pouze logickým vyústění děje, který k tomuto okamžiku o začátku spěje.

Inland Empire je jako sen ve snu,který se ještě navíc nezdá vám. Svým posledním dílem jako by David zkoušel, co všechno ještě jeho divák vydrží. Výsledný obraz připomíná pozorování neznámého děje přes popraskanou okenní tabuli, to co vidíme se nám zdá nesouvislé a nekompletní. Místy obraz úplně ztratíme a pak se přerušen odrazem z praskliny zase náhle objeví. David, jako by si plnil svůj sen, natočil na digitální kameru něco jako když pejsek a kočička pekli svůj dort. Přidal všechno, co má rád, a zamíchal to digitální kamerou. Všem to asi chutnat nebude, ale já jsem vždy byl na neobvyklé kombinace.

Geniální. Rozehrát něco takového vyžaduje obří dávku invence (aby to fungovalo) a hlavně odvahy (aby se to vůbec uskutečnilo). Jediná věc, jediný záchytný bod, o který se můžeme opřít, je nám sdělen už v samotném názvu filmu. Jeden, jehož jméno je Garry, a ten druhý Garry se vydávají na cestu pouští. Bez zjevné příčiny, bez zjevného cíle (když pomineme prvotní informaci o nějakém turistickém bodu, která je v celkovém vyznění beztak redundantní - dvojice totiž záhy z pomyslné stezky dobrovolně schází) se hrdinové dostávají hluboko do pouště. Je to až jakési osudové pnutí, se kterým dvojice hlavních protagonistů opouští vyšlapanou stezku a běží tak vstříc širé poušti. Fascinující a zároveň smrtelně krutá nekonečná pouštní krajina poskytuje Van Santovi přímo ideální prostor pro uhrančivé záběry přírodního univerza se dvěma „vetřelci“ předem odsouzenými svému osudu, aby se následně zaměřil na tváře dotyčných a dal ještě jednou vyniknout prostoru v kontrastu s jejich bezradností. Relativnost celku a detailu je zvýrazněna záběry s obtížně identifikovatelnou a z celku vyjmutou částí (dalo by se říct detailem) krajiny, ve které se někde v dáli vynořuje některý z hrdinů ze všech stran svíraný pouští. Především ale Van Sant předvádí skvostnou prostorovou ekvilibristiku, kdy každý záběr, ať je jakkoli dlouhý, působí dokonalým dojmem. Rozvržení každé scény je naplánováno s chirurgickou přesností a celkový sled záběrů působí až halucinogenním dojmem. Pnutí, které vytváří absence vnější dějové linky, je cítit v každém záběru a s postupujícím časem stále přibírá na intenzitě. Minimalistický hudební podkres výborně doplňuje vizuální stránku a celkově koresponduje s vnitřním vývojem dvojice hrdinů. Výsledný pocit podobný deliriu se tak na diváka přenáší s maximální možnou intenzitou.

„Žádám od filmu to, co většina Severoameričanů žádá od psychedelických drog.“ …ENTER THE VOID Alejandro

Mírně odlišný, ale neméně brilantní Haneke. Na Bílé stuze je znát patrný posun od jeho předchozích experimentálně nekonformních filmů k více uhlazenému „akademickému perfekcionalismu“. Což ovšem v žádném případě neznamená, že by Bílá stuha trpěla nějakou sterilností nebo nedostatkem invence. Film je to ve všech ohledech mrazivě dokonalý. Zdánlivá mravní nedotknutelnost a asketický přístup k životu obyvatel jedné německé vesnice krátce před počátkem 1. světové války, skrze jehož póry probublává latentní zvrhlost, vytváří, na pozadí dokonale zvládnuté mizanscény každého jednotlivého záběru, silný narativní náboj. Haneke ale ani zde nevede vyprávění nějakou přímou linkou s jasným rozuzlením, jak už je ostatně naznačeno už v úvodních slovech vypravěče. Rozklad hodnot, který ve výsledku prostupuje celou komunitu, by se v návaznosti na zmínku o válce určitě dal vykládat mnoha zajímavými způsoby. Ale jak už bylo řečeno slovy vypravěče: „Možná se to tak stalo a možná taky ne.“ [PROJEKT 100 2010]

Neskutečně podmaňující a silný zážitek. Terrence Malick umí vytvořit tak odlišný a přitom uchvacující obraz světa, že se pro něj jen těžko hledá přirovnání. Na své postavy nahlíží jaksi z dálky, do ničeho je nenutí a nic po nich nechce. Jeho očima jsou pouze součást přírodního univerza, které on jako náhodný pozorovatel sleduje okem kamery. Kde ostatní filmaři začínají, tam on končí. Scény násilí jsou jeho očima, přesto, že se ve filmu v určité formě objevují, jakýmsi zvláštním způsobem přehlíženy, citlivě zjemňovány a ve výsledku degradovány pouze na náhodný jev, na který se zrovna, mezi nespočetným množstvím dalších dějů v prostoru, zaměřilo oko kamery. Velice silná emocionální stránka, kterou film doslova přetéká, není podpořena ani jedinou zjevně podbízivou scénou, na kterou by jiný režisér ve filmu tohoto rázu čekal doslova jako na boží smilování. Z toho vyplývá, že právě to ,,nejatraktivnější“ (sex, bitvy, atd) Malick vynechal, aby mohl vytvořit do určité míry duchovní obraz jednoho světa (na pokraji zániku) dobývaného světem jiným. Kontrast starý proti novému světu, osobní city versus povinnost ke komunitě působí tak v jeho podání tak silně, jak jen může. Nádherné záběry na přírodu, jako hlavní postavu filmu, a výborná hudba mají výrazný podíl na celkovém dojmu. Nový svět je dlouhý a uchvacující film, který si dokáže udržet pozornost vnímavého člověka bez jediného zjevného zrychlení děle, akčních scén nebo samoúčelně podbízivých obrazů. A takových filmů je málo.