janisska

Obávám se, že někde muselo dojít k nedorozumění - proč by mi jinak tolik lidí říkalo, že "ten film je poslepovanej z jednotlivejch hlášek, mezi který jsou úplně nesmyslně včleněný nějaký divný scény"? Nepůjčili jste si omylem Kameňák? Vážně se vám nezdá poetika filmu ucelená a (brutálně) sugestivní?

Bez jediného zbytečného pohybu.

Děsivé, příliš děsivé. Ďábel hledající ráj. Ďábel pozorující a pozorovaný. Moc zla najednou.

Závěr filmu: chlapec naléhá na svoji tetu, aby mu vyprávěla příběh o jeho matce. Chce vědět VŠECHNO. A divák až bolestivě pocítí, jak moc je to potřeba. A že je to ze samé podstaty příběhu/dějin (Geschichte) nemožné...// Co že to je za příběh? Inspiroval se očividně životem sester Ensslinových ("slavnější" Gudrun byla členkou Rote Armee Fraktion). Jejich vliv na veřejnost ale zkoumá tak, že vykresluje téměř výhradně jejich soukromí. Kamera na začátku zabírá pohled ven z okna, posléze se od něj pomalu oddaluje a zachycuje pracovnu. A podobné schéma se opakuje v celém snímku. Zásadními prostory jsou vězení a byt (ve kterém se ale spíš pracuje než "bydlí"). Ve vězení Mariana skončila kvůli svým revolučním/teroristickým(?) aktivitám, kvůli boji, jenž měl za cíl *zničit systém*. Juliana si oproti tomu zvolila boj *v rámci systému*; pracuje jako novinářka a angažuje se ve feministickém hnutí. Obě formy boje přitom Trotta zobrazuje pokud možno objektivně, nezúčastněně.// Juliana Marianě v jedné scéně vyčte "Byli jsme úspěšní - ano, v malém měřítku. Tvoje bomby ale zničily všechno.", později ji ale sama hájí jako výjimečnou ženu. Díky retrospektivám se pak snad dokonce Marianin postoj rehabilituje jako jediný možný (ač ničivý a nelítostný k vlastnímu muži i dítěti): tato generace se na rozdíl od té předchozí (jež má ještě boha) nemůže vztáhnout k žádným hodnotám, může jen hledat spravedlnost (a že je na světě stále hodně nespravedlnosti!) - a to ani není úplně jasné, co to ta spravedlnost je; jen se zdá, že už o ni poklesl zájem. A není pro ni v médiích prostor. Ten je jen pro to "aktuální" (rozuměj: to co právě letí). Ten je leda pro obrazy, které se už ale s postupujícím časem nikoho nedotýkají, ač fixují stejně děsivou a nelidskou(?) realitu jako obrazy druhé světové války (jak Trotta explicitně vypíchne).// Velmi působivý, naléhavý a kontroverzní snímek. Intimní prostor prostoupený veřejným, až se ona hranice nenásilně stírá.// Snad ještě nikdy mě žádný film tak dokonale nevtáhl do sebe, aby mi naznačil, že si nelze odpouštět nečinnost. A zároveň aby dal jasně najevo, že ani činností nikdy nedosáhneme uspokojení a klidu... a osobního štěstí? Pchá. A přece... Stát se silnou osobností (ať už vzbuzuje sympatie či antipatie - o to teď prostě nejde) je nutnost.// Určitý chlad, nemožnost prožít si film čistě emočně a splynout s postavami jako by říkaly: Já nestojím o to, aby se tu někdo dojímal. Já chci, abyste už sakra něco dělali.

Skvělé vizuálno, geniální zvuk, ale především překrásný příběh. Překrásný ve své ošklivosti a v tom, kterak nás obrovskou silou táhne k některým základním otázkám: Kam až vpustit vědu? Kde si ponechat víru? Film si ale užijí i povahy, které na přemýšlení moc nedají; gradace a pointa příběhu nemůžou snad u nikoho zůstat bez silné emocionální odezvy. Jeden z nejlepších německých filmů vůbec.

Vlasy mám ve svých oblíbených filmech čistě díky nepřekonatelnému soundtracku.

"Vzdej se." "Ne, ty se vzdej." "Vzdej se ty, někdo se musí vzdát!"// Roger Caillois ve své knize Hry a lidé vymezuje hru mj. podle následujících charakteristik: máme ji 1) hrát svobodně, 2) vydělit z každodenního života, 3) podřídit pravidlům, 4) doprovází ji specifické vědomí alternativní reality ("fiktivnosti" hry). V Lepa sela lepo gore se postupně odkrývá, jak tyto kvality hry mezi dvěma kamarády mizí a nahrazuje je pouze jakási touha po vítězství. Nicméně čím déle film pozorujeme, tím jasněji se jeví, že vidina vítězství je jen něčím, co si sami sugerujeme, čeho už však nelze dosáhnout. Dětská hra se zvrhla v destruktivní i sebedestruktivní zápas. Moment, kdy se radost z hraní poněkud zvrhla, však zůstává nejasný - stejně tak důvod, proč se to stalo. Ačkoliv asi neexistuje větší klišé o válečném filmu než to, že "zcela odhaluje nesmyslnost války", musím sem tohle klišé s čistým svědomím přidat. Poněvadž tady se "absurdita války" neukazuje jako laciná výmluva, proč nemůžeme některé věci racionálně prohlédnout, ani jako platforma pro maximální dojetí diváka. Zdá se mi, že se tu kontext konfliktu zkoumá skutečně pečlivě, hlouba/ivě; nemotivovanost se stává důkladně analyzovaným fenoménem sama o sobě. A pokud se pomocí retrospektivní metody snímek zacyklí, považuju to za závěr nesmírně zdařilý. A k tomu dojetí: velmi oceňuju, jakým způsobem se v "nejrizikovějších" scénách uplatňuje černý humor. Cyničtější vtipy (které by zároveň byly tolik namístě) už jsem dlouho neslyšela. A to ani nemluvím o geniálním humoru situačním, práci s rekvizitami apod.// Závěrem: *Na tomhle filmu si cením především toho, že režisér si nic neulehčuje - ale zároveň tím pádem nemusí tolik "tlačit" - a domnívám se, že nic neulehčuje ani divákům.* (Pokud tu někdo popisuje film jako zřetelně "exportní", musím se přiznat, že některé reálie pro mě byly téměř neprůhledné, dokud jsem si neudělala zevrubnou google rešerši v několika slovanských jazycích.)// "Tak breč." "Mně to nejde. Breč ty první." "Mně to taky nejde."

Neuvěřitelná Barbra Streisand. Vážně - kdo neuvidí, nikdy neuvěří.____What's the difference if I say/ I'll go away/ When I know I'll come back on my knees someday/ For whatever this is/ I am its forever more.

Prý povrchní film o povrchních lidech (viz např. Radek99). Tak zaprvé: zde vytvořený povrch je dokonalý a zároveň vůbec ne jednoduchý. Už dlouho mě povrch tolik nevtáhl (ačkoliv vlastně nevím kam, když je to povrch)! A zadruhé: pod povrchem se nic neděje? Vždyť pod ním cosi vře (a několikrát vyvře)! + Zdá se mi, že napětí mezi ležérní stylizací F. a M. a jejich skutečně vynaloženým úsilím film výborně táhlo. Vzniká rytmus s někým - sám - s někým... (povrch - vření - povrch...) To reflektuje i kamera a dohromady to působí... magneticky. Do toho všeho přichází fantastická bestie Nicolas, která se na ně dívá a... baví se. Jako my.// Postavy tu samy o sobě ví. O každém svém vlásku. Tedy o každém svém vlásku, jenž ten druhý vidí. Vše se zahrnuje do plánu sebeprezentace. Jediné, co nevidí: vlastní směšnost (berou se příliš vážně). A chatrnost vlastní masky i kostýmu. Investují maximum času do dokonalosti povrchu a zapomínají sami sebe. Osvěžujícím dojmem pak působí odhalené, otevřené "dokumentární" vstupy, kde se vážnost přesouvá do roviny, jež je snad jen implikovaná, naopak na povrch proniká suverénní sebeironie.// Teď jen nevím: když se povrch zraní a objeví se pod ním něco... krvavého a pulzujícího... je to už také povrch?

Tenhle film zbožňuju tolik, že o něm žel nedokážu takřka nic říct, ale potřebuju se alespoň vyhradit vůči zdejším komentářům. Tedy: 1) Při sledování filmu se nesmíte nechat omezit vlastním moralizováním, jinak nebude dávat smysl. Přitom se tu skýtá tak nádherná možnost nechat si spoustu předsudků vzít! Nenásilně, jemně nám je odebere překrásná Hilde. Se svým typickým úsměvem. Zaslouží si označení "rozhoďnožka"? Mně se zdá, že to lze říct jen z pozice naprosté ignorace filmu jako celku, z pozice ignorace jeho fikčního světa a... A vůbec. Je taky Dykova Milá sedmi loupežníků rozhoďnožka? (A nakolik je vůbec kladení takové otázky relevantní?!?) Lze to říct, ale svědčí to jen o tom, že dílu vnucujeme něco vlastního, co v něm nechce vůbec být. A i když úplně pominu právo uměleckého díla na vlastní poetiku: ne nadarmo se zde explicitně mihne téma ženské emancipace. 2) Druhá půlka skutečně uplývá poněkud pomaleji, ale nezdá se mi, že by to snímku škodilo. Přece jen obvykle po probdělé noci neskáčeme euforicky přes kaluže - tudíž ono tempo jen zapadá do všudypřítomné snahy o navození autentické atmosféry.// *Závěrem* Připadá mi jako obrovská nespravedlnost, že se zrovna na tenhle německý film zapomnělo. Tak krásně se tu prolíná bezstarostnost, melancholie, chuť žít, chuť umřít, tělo, duše... Přesvědčte se sami. K čemu je láska v myšlenkách? Přece aby ožila!